Michal Kulik: Ekologický životopis a ultrapravicové vlivy v zelené politice

Část zelených témat lze totiž pospojovat s nacionalismem, tradicionalismem, xenofobií a hlavně s argumentací o vhodnosti diktatury.

Na Západě, a především v samotném Německu, se krajně pravicovým odrůdám ekopolitiky věnuje množství titulů. V Česku se téma "hnědých zelených" prodiskutovávat teprve začíná.

Historické kořeny a projevy ultrapravicové zelené politiky

Ultrapravicová zelená politika má tradici starou desítky let. Rysy reakčního environmentalismu se objevují už u Waltera Darrého, ministra zemědělství a filozofujícího stoupence přírodního agrarismu v hitlerovském Německu v období 1933-42.

Darrého činnost se potkávala s aktivitou staršího studentského hnutí Tažní ptáci, rozčarovaného následky industrializace Německa a spojujícího kontrakulturu, romantismus, přírodní mysticismus a touhu po pospolitosti. (Heywood 1994: 228-252).

Ekofašismus: Poučení z německé zkušenosti

V Česku patří k dosud nejobsáhlejším materiálům o reakčním environmentalismu práce Janet Biehlové a Petera Staudenmaiera, nazvaná Ekofašismus, poučení z německé zkušenosti.

Čtěte také: Přínos Michala Kadlece

Autoři, z jejichž textů lze vyčíst sympatie k sociální ekologii Murraye Bookchina a k Juttě Ditfurthové, která v 90. letech jako radikální socialistka opustila německé Zelené, ukazují skloubení témat organického zemědělství, vegetariánství a čisté přírody s vyhlazovací teorií i praxí nacismu.

Líčí pozvolný vzestup "völkisch" hnutí 19. století jako "patologické reakci na modernizaci", působení nazelenalého křídla v NSDAP kolem Waltera Darrého a Rudolfa Hesse a jeho potření Martinem Bormanem, Josefem Goebbelsem a Reinhardem Heidrichem.

Vysvětlují důvody současných "národních revolucionářů" - tedy německých neonacistů upřednostňujících "socialismus" - podporovat ekologii, protijaderné akce a některá národně osvobozenecká hnutí ve Třetím světě a zaznamenávají jejich krátkodobé působení v řadách německých Zelených na různých stranických postech.

Všímají si ekologických prvků u Svobodomyslné dělnické strany Německa (FDAP), Republikánů atd.

Přinášejí pohled na dvojí tvář antroposofie a jejího zakladatele, okultisty Rudolfa Steinera, k němuž patří v alternativním prostředí oblíbené waldorfské školy a biodynamické farmy, ale i kosmologická nauka o "astrálně-éterických" a vyvolených rasách Atlanťanů-Evropanů.

Čtěte také: Důl Michal: Záchrana kulturního dědictví

Zaznamenávají též částečné kontakty některých antroposofů na Světovou ligu na ochranu života (WSL), ekologicko-rasistickou skupinu vedenou bývalým nacistou Georgem Haverbeckem, jež organizoval výměnu zkušeností mezi některými ekofašisty, esoteriky, antroposofy a novopohany.

Nezapomínají na ultrapravicového propagátora ekologických farem a člena německých Zelených Baldura Springmanna.

Osvětlují postupný přerod uznávaného východoněmeckého disidenta a ekosocialisty Rudolfa Bahra, autora sloganu "rudá a zelená patří k sobě" v tvůrce spiritualistické nauky o dané, neměnné špatné lidské přirozenosti.

Ta podle Bahra může znovu probudit německé povaze odpovídající hnutí podobné nacismu, jenž však tentokrát do svého čela údajně postaví charismatického "zeleného Adolfa", naprosto odlišného od Hitlera a nastolí tak nikoli bestiální nacismus jako v roce 1933, ale zelenou boží vládu spásy.

Tedy, využije životaschopné nacistické spirituality, ale nasměruje ji k jiným, dobrým, ekologickým cílům.

Čtěte také: Michal Igor a ekologická stabilita

Biehlová mapuje životní dráhu i argumentaci někdejšího křesťanského demokrata Herberta Gruhla, spoluzakladatele Zelených a později tvůrce Ekologicko-demokratické strany (ÖDP), jenž hlásal ukončení přistěhovalectví z ekologických důvodů a přizpůsobení společnosti daným přírodním zákonům.

Požadoval též oddělenost národů, aby si zachovaly charakteristické vlastnosti a tak se udržela etnická rozmanitost a adaptabilnost lidstva.

Pro Gruhla byla nakonec i jeho 6000členná ÖDP málo napravo, založil si tedy 400členné Nezávislé ekology Německa (UÖD).

Sociální ekologové Biehlová a Staudenmaier vidí riziko zapuštění ultrapravicových myšlenek v těch ekologických proudech, kde převládá mysticismus, antiracionalismus, biologismus, volání po "přirozeném řádu", kde se upřednostňují city a intuice nad rozumem a převaha "zájmů Země" nad lidmi, kde se uznávají antiracionální kulty New Age se svým esoterismem a primitivismem.

Ideologické volání po "přírodním řádu" neponechává podle nich prostor ke kompromismům, jeho požadavky jsou absolutní.

Aniž by přiřazovali celou hlubinnou ekologii nebo všechny směry New Age do blízkosti fašismu, Biehlová a Staudenmaier vidí smysl své publikace takto: "Aby ekologická politika neobohacovala ekologickým nátěrem reakční či fašistické ideologie, musí ekologické hnutí udržet své široké sociální zaměření, které nahlíží ekologickou krizi ve společenském kontextu.

Z pohledu sociálních ekologů spatřujeme kořeny dnešní ekologické krize v iracionální společnosti -- nikoli v biologickém ustrojení lidských bytostí, nikoliv v některém konkrétním náboženství, rozumu, vědě nebo technologii.

Zdůrazňujeme naopak nezastupitelnost rozumu, vědy a technologie pro utváření pokrokového ekologického hnutí i celé společnosti".

Publikace končí varováním: "Autoritativní mystifikace se naštěstí nemusí stát osudem současného ekologického hnutí, jak dokazuje sociální ekologie.

Mohou však ohrozit jeho budoucnost, bude-li ekomystikům, ekoprimitivistům, misantropům a antiracionalistům uvolněna cesta" (Biehlová, Staudenmaier 1999: 5-101).

Ohlasy na publikaci Ekofašismus sahaly od nadšeného přijetí sociálně ekologicky zaměřeným politologem Vítem Klepárníkem (Klepárník 2001) až po její kritiku za "zjednodušující pohled" na mystické a hlubinně ekologické tendence a na hnutí New Age od ekologického publicisty Jakuba Kašpara (Kašpar 1999).

Specifické případy v Německu a role Strany zelených

Protitechnické zaujetí části západoněmeckých protestních iniciativ 70. let a tím pádem i jistou přitažlivost zelených pro silně konzervativní kruhy zaznamenává v práci Vývoj a struktura německých Zelených Tomáš Lindner.

Společné působení konzervativců vedle radikální levice zde vysvětluje negativním vymezením širokého "anti" hnutí zelených, což se projevilo v okamžiku vytváření pozitivního programu.

Rozebírá pestré složení fundamentalistického proudu Zelených, v němž po určitou dobu vedle radikálně marxisticky založených aktivistů pracovali i silně naturalisticky založení ekofundamentalisté, odmítající modernitu, industrializaci a celou civilizaci, jimž byl vlastní spiritualismus a myšlenka blížící se apokalypsy, neodvratitelné pouhými reformami.

Pod vlivem Rudolfa Bahra hlásali koncept Zelených jako strany mimo pravici a levici (Lindner 2003).

Na hnědý okraj zelené politiky 80. let v Německu se zaměřuje i část rozsáhlé publikace Martina A. Lee o neofašismu Bestie se probouzí: "Pokusy Zelených o nalezení třetí cesty mezi kapitalismem a komunismem se v mnoha směrech podobaly myšlenkám intelektuálů nové pravice i neonacistických militantů, kteří se snažili vyzrát na své levicové současníky tím, že sami zaujímali radikální pozice v ekologii, v odmítání nukleárních zbraní i v boji proti americkému imperialismu a za národní osvobození... Nezřídka se uchylovali k levicové rétorice, která se líbila stoupencům Zelených... Myšlenky stejného druhu se objevovaly i v článcích levicových autorů a neofašistických národních revolucionářů... Stratégům krajní pravice se nabízely nové možnosti, jak se vymanit z okrajového postavení... Snažili se proto svézt na ramenou Zelených, kteří získali dost hlasů ke vstupu do západoněmeckého Bundestagu -- úspěch, kterého žádná krajně pravicová strana od roku 1949 nedosáhla. Ačkoliv většinu Zelených tvořili bezesporu antifašisté, někteří z nich postrádali politického filipa, takže nebyli s to si uvědomit, že neonacisté a jiní krajně pravicoví šejdíři už od samého počátku pronikli do jejich řad. Roku 1980 berlínská organizace Zelených vyloučila skupinu národních revolucionářů, kteří se pokusili zaujmout vůdčí postavení...Roku 1983 vyloučili jednoho poslance Bundestagu, jakmile vyšlo najevo, že byl členem NSDAP."

Lee se kromě Gruhla a Bahra po jeho přechodu od levice k teorii "zeleného Adolfa" zaměřuje i na spoluzakladatele Zelených Augustina Haussleitera, "brunátného chlapa s býčí šíjí, veterána Hitlerova pivnicového puče" (Lee 2004: 242-248, 235).

Překryvy krajní pravice a nových náboženství

O prostoru, kde se může překrývat část krajní pravice a část některých nových náboženství pojednává titul Pozor esoterika od Hugo Stamma.

Autor, redaktor švýcarského listu Tages-Anzeiger a odborník na sekty, sám nechce propagovat vědecký a racionální obraz světa a obhajuje "skutečnou spiritualitu a sociální zodpovědnost".

Podle svých slov pouze kritizuje radikální výstřelky mystiky: "Radikální esoterici připomínají svým pojetím přírodně-náboženských a národně-rasových idejí a starogermánského k...

Ultrapravice a Strana zelených v Česku

V Česku, kde svoje postavení Strana zelených (SZ) pozvolna stabilizuje do podoby páté, nejmenší parlamentní strany, ale může -- ať už s otevřeným hledím či skrytě -- ojediněle uspět v komunální či regionální politice.

V horším případě pak sloužit k celostátní diskreditaci zelených poukazem na "hnědá jádra" v jinak "rudozeleném", tedy sociálně-ekologicky zabarveném melounu.

Stojí proto za bližší pohled.

Text přináší přehled závažnějších snah krajní pravice uchytit se v různých evropských ekologických stranách.

Jeho cílem je ale především zmapovat úspěšné i neúspěšné překryvy zelených a hnědých (či nahnědlých) proudů v Česku, kde kromě "zelenajících" fašizujících skupin působí ultrapravici blízcí politici též uvnitř sílící, multikulturně a demokraticky zaměřené SZ.

V současné SZ, orientované většinou už na západoevropské postmaterialistické hodnoty, drží pozice málo důležité.

Jistou úlohu však ultrapravice sehrála v SZ v období 2003-2005 při vnitrostranickém střetu mezi "realos" kolem novináře Petra Uhla a bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka a sektářskou skupinou kolem předsedy SZ Jana Beránka a ideologa SZ, šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočky.

Ultrapravice celkem přirozeně inklinovala k autoritářským sektářům.

Právě těmto nahnědlým enklávám na zeleném teritoriu je věnována hlavní pozornost.

Při psaní textu autor použil většinou původní materiály, získané díky jeho členství v SZ, kde se hlásí k demokratické levici.

S ohledem na přesnost pracuje v textu s téměř doslovnými citacemi krajně pravicových stanovisek.

Charakteristika ultrapravice podle českých specialistů

Ultrapravici podle českých specialistů na extremismus Michala Mazla a Miroslava Mareše charakterizuje požadavek zákonnosti a pořádku, hledání charismatického vůdce, harmonie a bezpečnosti, znechucení z mechanismů a procedur parlamentní demokracie.

Vytváří konspirační teorie jako výraz strachu před vším cizím, nepřipouští si jiný způsob fungování demokratických institucí než prostřednictvím tajné manipulace.

Neustále konstruuje obrazy nepřítele podle černobílého modelu manicheismu, z čehož vyplývá její neustálý akcionismus.

Jednání krajní pravice je ovlivněno velikášstvím a stihomamem, odtud se bere sebevědomý nacionalismus, hrdinský mýtus a vůdcovský princip a pak pocit ohrožení ze strany Židů, intelektuálů, cizích a neznámých sil.

Chce mít nárok na vysvětlení světa a finální řešení problémů, ze stereotypu přítel-nepřítel se rodí nejen teorie spiknutí, ale i duchovní strnulost, ke složitým problémům jsou nabízena zdánlivě jednoduchá řešení.

tags: #michal #kulik #ekolog #životopis

Oblíbené příspěvky:

• Ekologické dusíkaté hnojení
• Levandule: podmínky pro výsadbu
• CSDB a Ford Kod Motor: Ochrana ovzduší
• Nerezový Odpadkový Koš 25l: Podrobná recenze
• Označování skladovacích prostor