Posouzení odpovědnosti za délku znečištění toku

Jádrem sporu v projednávané věci je otázka, zda žalobkyně splnila podmínky pro nevyměření poplatku za znečišťování podle § 15 odst. 6 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší; konkrétně, zda formulace „dosahuje v celém poplatkovém období nižší emisní koncentrace“, obsažená v § 15 odst. 6 písm. b) a c) zákona o ochraně ovzduší, znamená, že tuto skutečnost lze prokázat výlučně kontinuálním měřením emisí.

Žalovaný - ve shodě se stanoviskem Ministerstva životního prostředí - tvrdí, že tomu tak je, žalobkyně s tímto výkladem zákona o ochraně ovzduší nesouhlasí.

Žalobkyně v průběhu února 2017 a ledna až března 2018 podala Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje (správní orgán prvního stupně) poplatková přiznání podle § 15 odst. 8 zákona o ochraně ovzduší za skončená poplatková období let 2016 a 2017 za znečišťující látky vypouštěné stacionárními zdroji umístěnými v provozovnách žalobkyně. Ve všech případech uplatnila nárok na nevyměření poplatku za znečistění podle § 15 odst. 6 zákona o ochraně ovzduší s tím, že dosáhla tam stanovené výše emisních koncentrací.

Krajský úřad nárok žalobkyně na nevyměření poplatku neuznal, protože úroveň znečišťování byla zjištěna jednorázovým měřením, avšak dle jeho názoru je třeba pro uplatnění práva na nevyměření poplatku podle § 15 odst. 6 písm. b) nebo c) zákona o ochraně ovzduší doložit úroveň znečišťování jedině kontinuálním měřením.

Správní orgán prvního stupně proto žalobkyni vyměřil poplatky za znečišťování znečišťujícími látkami vypouštěnými stacionárními zdroji znečišťování ovzduší v provozovnách žalobkyně za poplatková období let 2016 a 2017.

Čtěte také: Odborné posouzení fasády

Proti rozhodnutím správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, která žalovaný zamítl a prvostupňová rozhodnutí potvrdil.

Správní orgány obou stupňů se ve svých rozhodnutích opíraly o stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 12. 12. 2016 (aktualizované dne 11. 12. 2017), které k dané problematice v části K vyměření poplatku podle § 15 odst. 5 a 6 zákona mimo jiné uvádí:

Mechanismus osvobození, resp. úlev od poplatků, uvedený v § 15 odst. 5 a 6 zákona je podmíněn dosahováním stanovení emisní koncentrace v celém poplatkovém období. Formulace obsažená v § 15 odst. 6 písm. b) a c) „dosahuje v celém poplatkovém období nižší emisní koncentrace“ znamená, že neexistuje během poplatkového období doba, kdy by emisní koncentrace byla vyšší než stanovená úroveň.

Zatímco jednorázové měření poskytuje informaci o emisních koncentracích dosahovaných během měření, které trvá dle okolností v jednotkách hodin, kontinuální měření emisí poskytuje tuto informaci průběžně, a to během celého roku. K prokázání plnění podmínky stanovené emisní koncentrace v písm. b) a c) lze nepochybně využít výsledky kontinuálního měření emisí (platné průměry, které definují splnění emisního limitu), naopak k prokázání plnění podmínky není možné použít jednorázové měření emisí ani výpočet emisí.

V případě § 15 odst. 6 písm. a) zákona je formulace „dosahuje v celém poplatkovém období nižších ročních emisí“ odlišná, odkazuje na množství emisí za rok, a k prokázání plnění podmínky je proto přípustný i výpočet emisí s použitím emisních faktorů, měrné výrobní emise nebo emisní bilance.

Čtěte také: Důležitost environmentálního posouzení

Rozhodnutí žalovaného žalobkyně napadla samostatnými žalobami, které Krajský soud v Ostravě nejdříve spojil ke společnému projednání a rozhodnutí, následně rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.

Krajský soud shledal, že právní názor žalovaného, resp. Ministerstva životního prostředí, je vnitřně nesoudržný. Kontinuální měření ve smyslu zákona o ochraně ovzduší je totiž postupem, jehož výsledkem jsou platné průměry, které definují splnění emisního limitu (§ 9 vyhlášky č. 415/2012 Sb.).

Z tohoto postupu vyplývá, že emisní limit se pokládá u stacionárních spalovacích zdrojů (kromě zdrojů zpracovávajících odpad) za splněný, i když některá denní průměrná hodnota dosáhne 110% a v některých případech i 150% hodnoty specifického emisního limitu, a některá půlhodinová průměrná hodnota dosáhne 200% hodnoty specifického emisního limitu.

Tvrdí-li žalovaný, že během poplatkového období nesmí nikdy nastat doba, kdy by emisní koncentrace byla vyšší než stanovená úroveň, pak ani prostřednictvím výsledků kontinuálního měření nelze takovou skutečnost prokázat. Protože sám žalovaný tvrdí, že emisní limity lze prokazovat jen zákonem stanoveným kontinuálním či jednorázovým měřením, popřípadě výpočtem tam, kde to zákon stanoví, nebylo by možno hypotézu normy pro uplatnění nevyměření poplatku prokázat nikdy.

Naopak je třeba přihlédnout k systematice celého zákona o ochraně ovzduší a jeho prováděcích předpisů, z nichž plyne obecná úprava zjišťování úrovní znečištění buďto jednorázovým měřením v pravidelných intervalech, nebo kontinuálním měřením (§ 6 odst. 2 a 4 zákona o ochraně ovzduší).

Čtěte také: Nebezpečnost a rizika v ČR

Zákonná konstrukce je tedy taková, že je-li splněn určitý limit prostřednictvím předepsaného měření, má se zato, že environmentální standard je dodržen po celé sledované období. Znění § 15 odst. 6 písm. b) a c) zákona o ochraně ovzduší neimplikuje bez pochybností, že by tato obecná úprava měla být pro danou problematiku vyloučena, resp. že by úprava poplatkového nástroje ke snížení míry znečištění obsahovala odchylku od obecné úpravy zjišťování této míry znečištění.

Podle krajského soudu je pravdou, že kontinuální měření poskytuje výsledky, které s větší přesností odpovídají na otázku, zda v průběhu poplatkového období někdy došlo k překročení emisního limitu, než je tomu u měření jednorázového. To ale nemůže být důvodem k uvalení povinnosti na poplatníka, kterou zákon výslovně nestanoví a kterou z něj žalovaný dovozuje vnitřně rozporným výkladem.

Z fundamentální ústavněprávní zásady, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy), plyne, že nelze dovozovat implicitní povinnost z textu zákona tam, kde to není zcela jednoznačné a bez stínu pochybností vyjádřeno.

Krajský soud proto uzavřel, že splnění specifických emisních limitů, jak jsou uvedeny v § 15 odst. 6 písm. b) a c) zákona o ochraně ovzduší, lze prokázat nejen kontinuálním měřením, ale i měřením jednorázovým, popř. výpočtem.

Stěžovatel uvádí, že text upravující nevyměření poplatku podle § 15 odst. 6 písm. b) a c) zákona o ochraně ovzduší a/nebo snížení poplatku využitím koeficientů podle § 15 odst. 5 a přílohy č. 9 zákona o ochraně ovzduší obsahuje formulaci „emisní koncentrace v celém poplatkovém období“.

Pokud provozovatel stacionárního zdroje hodlá těchto uvedených úlev na poplatku využít, je nutné, aby prokázal, a to co nejpřesněji, že během celého poplatkového období nedošlo k překročení emisní koncentrace konkrétní znečišťující látky. Takovou informaci poskytuje pouze kontinuální měření, jelikož se jedná o průběžné sledování emisní koncentrace během celého roku.

Podle stěžovatele je třeba za účelem poskytnutí kontextu vyjasnit problematiku měření znečišťování ovzduší na jedné straně a problematiku poplatků na straně druhé, a to zejména ve vztahu k časovému rámci. Eliminace hodnot naměřených ve výše uvedených specifických situacích, jejichž přípustná délka trvání je omezena a musí být definována v provozním řádu, je zde za účelem prevence zkreslování pouze těch výsledků provedeného měření, které dále slouží k vyhodnocování plnění emisních limitů.

Jednorázové měření emisí podle stěžovatele nesplňuje podmínku trvalé přítomnosti měřícího zařízení na stanovišti (v průběhu kalendářního roku) ani podmínku trvalého ohlášení inspekci, v důsledku čehož není možné považovat plnění podmínky prokázání emisní koncentrace v celém poplatkovém období (kalendářním roce) za plněné.

Právní úprava poplatků za znečišťování je vyjádřením obecného právního principu „odpovědnosti původce, neboli znečišťovatel platí“, který má význam nejen po stránce právní odpovědnosti za protiprávní jednání, ale také po stránce odpovědnosti za jednání po právu, které má však za důsledek tolerované znečišťování (životního prostředí) ovzduší, tudíž je regulováno různými ekonomickými nástroji, jako jsou například poplatky, speciální daně, odvody apod.

tags: #posouzeni #odpovednosti #delka #znecisteni #toku

Oblíbené příspěvky:

• Harmonie a uzdravení
• Recept na úklid od babiček
• Udržitelné nakládání s komunálním odpadem
• Hluboký význam citátů
• Inspirace pro projekt školy v přírodě