Ve sdělovacích prostředcích proběhly zprávy o mimořádných deštích a záplavách na Sahaře, které se opakují několik let po sobě. Vědci vidí jako příčinu těchto klimatických cyklů pohyby zemské osy při oběhu kolem Slunce, což ovlivňuje množství sluneční energie dopadající na zemi. Zřejmě mají na mysli tzv. Milankovičovy cykly, tj. teorii, která popisuje periodické změny množství sluneční energie v závislosti na cyklických pohybech zemské osy a tvaru oběžné dráhy země kolem Slunce.
Je pěkné, že vědci mají pro změny klimatu na Sahaře přijatelné planetární vysvětlení. Plyne z toho, že tyto vlivy na současné změny klimatu na naší planetě působí a podílejí se na nich. Jaký je tedy jejich podíl a jaký je podíl současného lidstva, o nichž se tvrdí, že je rozhodující a na základě toho konstruují apokalyptické vize a vyžadují obří oběti k jejich odvrácení? Skutečně platí, že zákaz spalovacích motorů, zateplování domů, omezení spotřeby hovězího masa a zdražení spotřeby energií u nás může eliminovat, kompenzovat či vůbec nějak ovlivnit efekt takových kosmických dějů, jako jsou změny tvaru elipsovité dráhy, po níž obíhá Země kolem Slunce, nebo kolísání zemské osy? Jsou to souměřitelné veličiny? Na první pohled nikoliv.
Klima se na zemi měnilo a mění stále, bez ohledu na člověka. Síly, které ho působí, byly a jsou mimo lidskou kontrolu. Nedají se potlačit, lze se jim pouze pokusit přizpůsobit.
Zřejmě mají na mysli tzv. Milankovičovy cykly, tj. teorii, která popisuje periodické změny množství sluneční energie v závislosti na cyklických pohybech zemské osy a tvaru oběžné dráhy země kolem Slunce. Milankovičovy cykly, dlouhodobé změny v pohybu Země kolem Slunce, hrají klíčovou roli v klimatických výkyvech na naší planetě. Tyto cykly zahrnují změny excentricity oběžné dráhy, sklonu zemské osy a precese, což ovlivňuje množství sluneční energie dopadající na jednotlivé oblasti Země.
Milankovičova teorie (Milutin Milanković 1879 - 1958) nebo Milankovičovy (klimatické) cykly jsou kvaziperiodicky se opakující systematické změny v příjmu slunečního záření , způsobené výkyvy v oběhu Země kolem Slunce (excentricita , precese a oblikvita - sklon rotační osy). Milankovitch tvrdí, že ledová období začala, když se tři cykly dostali do konjunkce. Pohyb tří těles Slunce - Země - Měsíc se vzájemně gravitačně ovlivňuje. V krátkodobém i dlouhodobém měřítku množství sluneční energie, které dopadá na zemský povrch, kolísá. Různé zeměpisné šířky, a tedy proměnlivé části moře a pevniny získávají různá množství tepla, což se projevuje změnami atmosférického a oceánického proudění.
Čtěte také: Klimatické cykly Milankoviče
Každá světová šířka reaguje poněkud odlišně na každý ze tří základních Milankovičových parametrů. Např. hladiny jezer na Sahaře nejvíc reagují na precesní cyklus přibližně 21 tisíc let, zatímco severský ledovec je řízen nejdelším cyklem. Výsledkem je mnohoúrovňové předivo skládajících se či vylučujících se reakcí zemského systému. Pokud do klimatického systému navíc zavedeme pozorovaný megacyklus 250 tisíc let a kratší cykly o délce trvání 12, 7, 3 a 1 tisíc let, získáváme soustavu, která je bez hierarchické analýzy naprosto nepřehledná. Kromě toho totiž ještě existují cykly o délce trvání 7, 20, 100, 400 let i cykly trvající až 200 milionů let. V takovém případě se nemůžeme divit, že někteří klimatologové považují slovo cyklus za neslušné a na objevitele nových cyklů se dívají jako na nepřítele!
Milankovičovy orbitální parametry se dají vystopovat až do paleozoika a jejich postavení je zřejmě ústřední.
Excentricita orbity Země (zemská dráha se mění z eliptické na kruhovou a tím se mění se vzdálenost Slunce a Země, jejíž excentricita se mění od nuly, kruhová dráha, do 0,06), cyklus každých 96 000 - 127 000 let (vyjadřuje změny oběžné dráhy Země z eliptické na téměř kruhovou. V průběhu posledních 100 tisíc let dosahovala excentricita hodnotu 0,02 nebo méně. Současná hodnota je 0,0167 a maximum 0,019 dosazené před 10 tisíci lety bylo velmi nízké. Podstatná maxima se odehrávala před 110, 200, 300, 600, 700 a 960 tisíci lety. Menší maxima před 400, 500, 800 a 880 tisíci lety. Stotisícový klimatický cyklus ovládá klima posledního milionu let a přehlušuje důležitější čtyřicetitisícový cyklus, pravděpodobně proto, že ledovce narostly do takových rozměrů, že teplotní setrvačnost systému potlačila kratší cyklus. Při vysoké excentricitě je sezónní rozdíl v množství sluneční energie mezi perihelionem a aphelionem (3 únor a 4 červenec) až 30 %, v současné době dosahuje asi 7 %, při kruhové dráze je nulový.
Cyklus s periodou přibližně 405 000 let (orbitální excentricita) díky gravitačnímu působení Jupiteru a Venuš (existuje i dlouhý cyklus 2,4 milionů roků), je provázána s uhlýkovým cyklem a cyklem fytoplanktonu. Cyklus orbitální excentricitity ovlivňuje globální podnebí, podílí se na střídání dob ledových a teplejších epoch.
Obliktivita, sklon rotační (šikmost - osa kolísá) osy Země je 23,5° (mezi cca 22 a 24,5°) cyklus každých ~ 41 000 let (jako důsledek gravitačního působení na rovníkové vyboulení Země), může ovlivňovat monzuny a tak i periodickou tvorbu pouští, maxima dosáhl před cca 10 tisíci lety. Má vliv na pozici polárních kruhů a tropických obratníků. Cyklus 40 tisíc let je charakteristický pro teplé a chladné oscilace svrchního pliocénu a starého pleistocénu před 2,5 - 1 milionem let.
Čtěte také: Klimatické podmínky
Precesní cyklus Země cyklus cca 26 000 let (precese - kolísání zemské osy), který mění orientaci Země vůči hvězdám. Naše sluneční soustava se otáčí okolo Alkionu (nejjasnější hvězda Plejád) - cyklus je cca 26 000 roků.
Nové studie potvrzují, že Milankovičovy cykly významně ovlivnily historické klimatické změny a jejich pochopení je zásadní pro predikci budoucího vývoje klimatu. Ačkoli dnešní globální oteplování je primárně důsledkem lidské činnosti, tyto přirozené cykly mohou v dlouhodobém měřítku ovlivnit klimatickou stabilitu planety.
Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu
tags: #milankovicovy #klimaticke #cykly #vysvětlení