Měnová politika centrální banky je ve většině zemí prováděna v rámci některého měnověpolitického režimu. Měnověpolitický režim dává měnověpolitickému rozhodování určitou strukturu, která usnadňuje samotné rozhodování, ale především interpretaci tohoto rozhodování veřejnosti.
Režim s implicitní nominální kotvou spočívá v cílování určité veličiny přijaté interně v rámci centrální banky, aniž by došlo k jejímu explicitnímu vyhlášení. U cílování měnové zásoby se pozornost soustřeďuje na tempo růstu zvoleného peněžního agregátu. Vychází se zde z poznatku, že růst cen je v dlouhodobém horizontu ovlivňován vývojem peněžní nabídky. Otázkou je ovšem samotná volba peněžního agregátu vhodného k cílování. V době finančních inovací, elektronizace a globalizace trhů se vazba mezi peněžními agregáty a cenovou hladinou rozvolňuje.
V režimu cílování měnového kurzu se centrální banka snaží prostřednictvím změn úrokových sazeb a přímých devizových intervencí zajistit stabilitu nominálního měnového kurzu vůči měně tzv. kotevní země, a tak z této země "importovat' cenovou stabilitu. K udržení závazku daného měnového kurzu je nutná vhodná kombinace hospodářských politik zajišťující nízký inflační diferenciál vůči kotevní zemi, dostatečné devizové rezervy, udržení konkurenceschopnosti a celkové důvěryhodnosti země včetně jejího institucionálního a právního rámce a politické stability.
U cílování inflace centrální banka s jistým předstihem veřejně vyhlásí inflační cíl (či posloupnost cílů), o jehož dosažení bude usilovat. Jedná se o aktivní a přímé formování inflačních očekávání. Tento režim zahrnuje do svého rozhodovacího schématu podstatně větší množství informací než jen měnový kurz nebo peněžní agregáty, např. také trh práce, dovozní ceny, ceny výrobců, mezeru výstupu, nominální a reálné úrokové sazby, nominální a reálný měnový kurz, hospodaření veřejných rozpočtů apod.
Centrální banky jsou v ekonomické teorii definovány jako nezávislé instituce, které mají na starosti dosažení nízké míry inflace a nastavení základních podmínek pro hospodářský růst ekonomiky. Tolik ekonomická teorie. Jaká je ale realita?
Čtěte také: Čínská ekologická krize
ČNB (Česká národní banka) je CB (centrální bankou) České republiky, která ovlivňuje zásobu peněz v ekonomice svojí monetární politikou (monetární politika viz kapitola 8.1). ČNB svými nástroji působí také na úrokovou míru peněžního trhu. Zmíněná úroková míra hraje důležitou roli u poptávky po penězích (je-li úroková míra vysoká, jsou peníze „drahé“, poptávka po nich je tedy nižší a naopak).
Snahou centrální banky je ovlivňování množství peněz v ekonomice a úrokové míry prostřednictvím působení na tzv. peněžní bázi, kterou tvoří:
Nabídka na peněžním trhu je tedy dána bankovním systémem. Bankovní systém je v České republice tvořen:
Česká národní banka je ústřední bankou ČR, která plní několik základních funkcí:
Nejvyšším řídicím orgánem ČNB je bankovní rada, kterou tvoří guvernér, dva víceguvernéři a 4 další členové. Členy jmenuje prezident ČR na nejvýše dvě šestiletá období. Bankovní rada rozhoduje o významných měnově-politických opatřeních.
Čtěte také: Politika klimatické změny
ČNB je zřízena Ústavou České republiky, a ačkoliv je ČNB ve státním vlastnictví, je nezávislá na rozhodnutích vlády či jiných politických subjektů. Jedním z důvodů je také zproštění povinnosti CB financovat deficit státního rozpočtu emisí dodatečných peněz, která by způsobovala inflaci. Toto by bylo i v rozporu s hlavním cílem ČNB, kterým je udržení cenové stability.
Mezi hlavní priority České národní banky patří zajištění nízkoinflačního prostředí, které zajišťuje úspěšné provádění měnové politiky ČNB. Centrální banka od roku 2010 definovala bodový inflační cíl na 2 % s tolerančním pásmem+/- jeden procentní bod.
Obchodní (nebo jinak také komerční) banky tvoří finanční instituce, které obchodují s penězi a poskytují finanční služby. Ke své činnosti musí mít platnou bankovní licenci vydanou ČNB, která rovněž vede seznam registrovaných subjektů finančního trhu dostupný na www.cnb.cz. Vklady v bankách jsou na základě zákona o bankách pojištěny a náhrada se vypočítává z celkového objemu pojištěných pohledávek z vkladů jednotlivého vkladatele. Je poskytována ve výši 100 % vkladů, maximálně však do výše ekvivalentu 100 000 Euro/1 vkladatele u dotčené banky.
Operace prováděné obchodními bankami se člení na:
Poptávka po penězích je představována množstvím peněz v držbě jednotlivých ekonomických subjektů, tedy objemem peněz, které jsou subjekty ochotny držet při dané úrokové míře. Jedná se o peníze v co nejlikvidnější podobě (agregát M1). Motivy držby peněz jsou dány:
Čtěte také: Environmentální politika a její příklady
Při střetu nabídky peněz tvořené monetární politikou centrální banky a úvěrovým chováním obchodních bank a poptávky po penězích tvořené množstvím peněz v držbě jednotlivých ekonomických subjektů, vzniká rovnovážná tržní cena - úroková míra [4].
Dluhopisy jsou naprosto nedílnou součástí finančních trhů a řady portfolií. Neodmyslitelně jsou také spojeny s kroky centrálních bank a výší úrokových sazeb. V posledních letech se ovšem kolem dluhopisů odehrálo mnohé a mnohé se ještě zřejmě stane. Už ani Česká národní banka pod vedením dnešní i předchozí bankovní rady nevkládá plnou důvěru alokaci devizových rezerv do prvotřídních zahraničních bondů.
Došlo k rozšíření rezerv o akcie, nověji zlato a nejnověji zazněly vážně míněné úvahy guvernéra ČNB o zařazení bitcoinu. Tím se bilance tuzemské centrální banky podobá hedge fondu - s čímž souvisí riziko, že sázka na volatilnější aktiva nemusí vždy vyjít.
Motivace vlády, proč umožnit centrální bance kupovat i státní dluhopisy, je zřejmá. Ministerstvo financí nyní počítá s nárůstem schodku státního rozpočtu v letošním roce z původně plánovaných 40 na 200 miliard korun. Ani to však nemusí být konečné číslo. Pokud by opatření proti šíření koronaviru trvala déle a propad ekonomiky by kvůli tomu byl hlubší, než se nyní čeká, mělo by to nepříznivý vliv i na schodek.
Už v tuto chvíli je ale zřejmé, že si Česko bude muset letos formou vydání dluhopisů půjčit alespoň o 150 miliard korun více, než původně ministerstvo plánovalo. Pro rok 2020 činila původní potřeba financování státu přibližně 270 miliard korun, z čehož měla být na domácím trhu umístěna necelá polovina.
Emitovat nové státní dluhopisy však bude i většina ostatních ekonomik, které se kvůli koronaviru nacházejí ve stejné, nebo dokonce horší situaci než Česko. Finanční trhy proto budou mít prostor výrazněji diverzifikovat riziko a budou této možnosti využívat. Ačkoli je dnes o české dluhopisy stále zájem, může být malá otevřená česká ekonomika s krátkou dlužnickou historií brzy v nevýhodě. Na její zranitelnost na finančním trhu ostatně ukazuje i volatilní a slábnoucí kurz koruny.
Nákupy státních dluhopisů centrální bankou na sekundárním trhu by v takové situaci vládě pomohly udržet náklady na obsluhu rostoucího dluhu níže, než by mohli požadovat zahraniční investoři. Řešení by mohlo spočívat v tom, že státní dluhopisy bude centrální banka smět podle zákona nakupovat jen dočasně a v omezeném objemu.
Ministerstvo financí pravidelně prodává státní dluhopisy v aukcích. Například:
Stát vydal za první pololetí střednědobé a dlouhodobé dluhopisy v nominální hodnotě 181,3 miliardy korun. Za celý rok by plánovaná emise dluhopisů měla být mezi 350 a 450 miliardami korun. Objem vydaných dluhopisů se meziročně zvýšil, loni za první pololetí vydal stát obligace za 146,3 miliardy korun.
S blížícím se koncem cyklů uvolňování měnové politiky v eurozóně i v tuzemsku se u delších úrokových sazeb a výnosů státních dluhopisů zdá být vliv centrálních bank stále více upozaděn.
tags: #monetární #politika #emise #dluhopisů