Možnosti nákazy od zvířat v přírodě

19.04.2026

Pragmaticky definováno, jsou zoonózy humánní infekce získané od zvířat. Dnes je už známo asi 200 různých původců zoonóz, způsobujících onemocnění člověka. Infekční původci onemocnění, kteří jsou přenášeni různými cestami přenosu ze zvířecích rezervoárů, patří do několika mikrobiálních skupin jako jsou: viry, baktérie, riketsie, ale i houby, kvasinky, plísně a paraziti.

Humánní infekce chřipkou typu A není někdy považována za typickou zoonózu, ale během inkubační periody může kontakt se zvířetem zdramatizovat klinické projevy, protože dochází k antigenním změnám viru (původce) a následné cyklické pandemii této nemoci, opakující se každých 10 až 30 let. Nedávné výzkumy potvrzují, že viry ptačí chřipky se vyskytují u domestikované drůbeže (kachny) a mohou se míchat s A-viry chřipky lidské i viry třetího druhu, domestikovaných prasat v Číně, což samozřejmě vede k dalším antigenním proměnám původce. Při tom v některých oblastech Číny žijí člověk, prase a kachna v těsném kontaktu velice uzavřeného prostředí.

Příkladem antroponóz jsou třeba spalničky, dávivý kašel, břišní tyfus, záškrt, obrna, kapavka a další a jejich přenos je pouze interhumánní. Antropozoonózy jsou společné pro člověka i zvířata a přenášejí se ze zvířete na zvíře nebo člověka a opačně, z člověka na zvíře a někdy i z člověka na člověka (vzteklina, ornitóza, klíšťová encefalitida, salmonelóza, listerióza, tularemie, leptospiróza, brucelóza, tuberkulóza, mor, ehrlichióza, lymská borrelióza, trypanosomiáza, toxoplasmóza, kryptosporidióza, giardiáza, toxokaróza, trichinelóza a další.

S dalším rozvojem činností člověka (práce, rekreace, turismus) dochází i k dynamickému rozvoji zoonóz a k jejich epidemiologickým, epizootologickým, ekologickým a biologickým změnám. Zvyšují se také rizikové faktory u těchto nákaz a rozmanitost cest jejich přenosu. Například původce moru se může přenášet na člověka buď kapénkovou inhalací (kapének s přítomností zvířecího sekretu), prostřednictvím blech parazitujících na potkanech nebo prostřednictvím hlodavců z přírodních ohnisek této nákazy.

Cesty přenosu zoonóz mohou být různé, vzduchem, vodou, půdou, potravinami, přenašeči (ektoparazity zvířat) a dalšími faktory v konkrétním prostředí, kde člověk žije a pracuje. Vstupní branou infekce může být trávicí a dýchací trakt, sliznice, kůže a další. Vzduchem se šíří kapénkové (ze zvířecích sekretů) a prachové infekce, které způsobují viry, baktérie nebo houby (mykózy). Například jen pro představu o množství původců v prostředí - v 1 m3 sena je přítomno 3 milióny baktérií, v 1 m3 vzduchu chléva 50 až 200 000 baktérií.

Čtěte také: Možnosti pro zmírnění dopadů klimatu

Výborným vehikulem při šíření nákaz je voda (vodní nádrže, stoky, kanalizace). Fekálie a hnůj představují velké riziko znečištění nejen vody, ale i hlíny (1 mg výkalů ovcí obsahuje 20 až 165 milionů baktérií, v 1 g půdy z povrchu pastviny je možno zjistit v létě 8,5 až 37 milionů a v zimě 4 až 7 milionů baktérií. V 1 g substrátu z podlahy chlévů nebo stájí se nalézá 70 000 baktérií. Pokud se tyto materiály dostanou spláchnutím do vody (během dešťů, povodní a záplav), představuje to pro člověka další epidemiologické riziko přenosu nákaz (tuberkulóza, brucelóza, salmonelóza, břišní tyfus, tularemie, slintavka, botulismus).

Krátce je třeba se ještě zmínit o aktivním či pasivním epidemiologickém významu členovců (roztočů a krevsajícího hmyzu) jako přenašečů v biologickém cyklu zoonóz nebo arboviróz. Závěrem úvodu je třeba si uvědomit, že řada zoonóz jsou klasické nákazy s přírodní ohniskovostí. Člověk, který vstupuje do těchto ohnisek za prací, či rekreací, se dostává úmyslně do rizika nákazy.

Aujeszkyho choroba (ACH)

Pokud jde o riziko nákazy Aujeszkyho (ACH) chorobou, týká se to zejména psů loveckých, kteří se mohou dostat do kontaktu s divokými prasaty. Právě černá zvěř je rezervoárem viru této choroby. Každý rok je několik loveckých psů, zpravidla v průběhu honů, infikováno a následně uhyne, nemoc totiž není léčitelná.

Aujeszkyho choroba (ACH), nebo též Pseudorabies (pseudovzteklina) je infekční virové onemocnění, které poprvé popsal v roce 1902 profesor Aujeszky v Maďarsku u skotu. Tato choroba je rozšířená prakticky po celém světě. Rezervoárem této nákazy jsou prasata, která jako jediná tuto nákazu přežívají. Původcem ACH je herpesvirus, který napadá nervovou soustavu a dýchací ústrojí.

Rezervoárem viru ACH jsou prasata, která jsou k viru vnímavá. Pomnožení viru v organismu prasat nemusejí doprovázet klinické příznaky. Čím jsou prasata při infekci mladší, tím výrazněji u nich onemocnění probíhá. U dospělých jedinců proto může onemocnění probíhat nenápadně, bez výrazných klinických příznaků. Existují i latentní infekce, kdy virus přežívá v gangliích velkých hlavových nervů. Prasata jsou zdrojem infekce pro ostatní druhy zvířat, u kterých nemocnění vždy končí smrtí. Jde především o skot, ovce, kozy, psy, kočky a kožešinová zvířata.

Čtěte také: Stavební recyklace

Klinické příznaky jsou velmi různorodé a závisí na druhu zvířete a jeho stáří. U prasat se onemocnění projevuje především příznaky postižení centrální nervové soustavy (CNS), dýchacího systému a potraty. U dalších druhů zvířat postihuje CNS, které se projevuje nesnesitelným svěděním. Podle těchto příznaků se můžeme setkat i s označením této nákazy jako „ďábelské svědění“.

Aujeszkyho choroba v ČR

Poslední případ ACH v chovu prasat byl v ČR zaznamenán v roce 2003 u smíšeného malochovu ve Středočeském kraji. Od té doby se u nás provádí sérologické vyšetření ulovených divočáků. Z dosavadních výsledků je zřejmé, že se ACH v populaci divokých prasat vyskytuje plošně na celém území ČR a pozitivních je zhruba 30 %. To znamená, že v průměru každý třetí divočák přišel do styku s virem a má protilátky. Protože se však jedná o herpesvirovou nákazu, která je charakteristická možností latence, je velmi obtížné definovat množství vylučovatelů viru.

Léčení ACH se neprovádí. Vakcinace je jedinou možností jak se bránit proti této nákaze. Hlavní prevence je omezit kontakt psů s divokými prasaty a nekrmit psy syrovým masem či vnitřnostmi z divočáka. I majitele se psy „na procházce“ by se v přírodě měli pohybovat po cestách a měli by psy mít na vodítku, aby předešli možnému kontaktu s divokými prasaty. Ostatně pohyb psů bez vodítka je v honitbách zapovězen, a to nejen z důvodů případného nakažení Aujeszkyho chorobou, ale zejména z důvodů rušení zvěře i možného pytláctví.

Antropozoonózy

Antropozoonózy (též zoonózy) jsou infekční onemocnění, jejichž zdrojem je zvíře. Terčem těchto infekcí se člověk může stát při pobytu v přírodě, stykem s nakaženým i uhynulým zvířetem nebo jeho částmi (kožešiny, výkaly). Rovněž domácí mazlíčci jsou významným zdrojem nákazy. Infekční agens se do kontaktu s člověkem dostává nejrůznějšími způsoby (krev sající hmyz, kontaminace potravin...).

Leptospiróza (pro člověka nebezpečné Leptospiry r.
Leishmaniózu - formy kožní, mukokutánní, viscerální.

Nejen chovatelé, ale i veřejnost si nemůžou nevšimnout, že ve světě i v Evropě přibývá počet chovů zasažených některou z nemocí hospodářských zvířat. Jde nejen o v poslední době mediálně frekventovaný problém slintavky a kulhavky, ale také o stále přítomné riziko ptačí chřipky a dalších nemocí, jako je katarální horečka ovcí nebo různé typy moru prasat.

Čtěte také: Jak využít kompost

Zdá se přitom, že frekvence nemocí hospodářských zvířat v budoucnosti poroste vzhledem ke kumulaci důvodů, které k takto předpokládanému vývoji vedou. Asi nejdůležitějším faktorem jsou probíhající klimatické změny, které vytvářejí příznivější podmínky pro existenci a expanzi virů napadajících hospodářská zvířata, jako je skot, ovce, kozy, prasata nebo drůbež. To vše umocňuje globální prostupnost planety, a to jak v oblasti turistického ruchu, tak mezinárodní výměny zboží, čímž se (nejen) viry snáze dostávají do nového prostředí.

Svůj vliv pak má i šlechtění - i když to není zas tak všeobecně známo, je evoluční a přírodní realitou, že nově vyšlechtěné (někdy až přešlechtěné) organismy jsou méně odolné vůči rizikům z prostředí, na která si nestačily vytvořit dostatečnou imunitu. A kromě toho se na rostoucím riziku nemocí hospodářských zvířat podílí i snahy o co nejlepší životní podmínky zvířat, což v praxi znamená obvykle chov ve volné přírodě, ve které se ale pohybuje celá řada přenašečů nemocí. Trvalý nebo intenzivnější kontakt s volně žijícími organismy pak vytváří větší předpoklady k tomu, aby nemoc z přenašeče přeskočila na vnímavý druh hospodářského zvířete.

Plošná preventivní vakcinace je kromě toho velmi nákladná a také platí, že vakcinace v praxi znamená nemožnost vyvážet příslušné druhy zvířat a produktů z nich do zahraničí. Postupná expanze nemocí hospodářských zvířat každopádně není dobrou zprávou pro spotřebitele. Pokud by totiž došlo k dalšímu šíření nemocí, vzrostl by počet utracených zvířat, tím by klesla nabídka surovin a zvýšila by se jejich cena. Pokud by se jako možnost prevence zvolila nějaká podoba vakcinace, vzrostly by náklady na chov zvířat se stejným důsledkem. Obecně nejvhodnější prevencí je tak zřejmě co nejvyšší izolace chovů spolu se snížením koncentrace chovaných zvířat.

Při prázdninových pobytech v přírodě je možné se setkat s celou řadou zvířat. Každý návštěvník přírody by si ale měl uvědomit, že je zde hostem a neměl by volně žijící zvířata rušit, zejména hlukem ani rychlým pohybem. Měl by si ale dát pozor na každá podivně se chovající zvířata, protože zvíře, které není přirozeně plaché, může být potenciálně nebezpečné. A to zejména v cizích zemích, kde je například obvyklé onemocnění vzteklinou. Byly zaznamenány případy, kdy turistu pokousaly opice či toulaví psi a on vzteklinou onemocněl.

V přírodě je možné se i setkat se zdánlivě opuštěnými mláďaty. Matka zpravidla bývá nedaleko a poté, co se člověk vzdálí, mládě vyhledá. Když se jich ale člověk dotkne, matka ucítí lidský pach a mládě opustí. Ptáčat vypadlých z hnízda se však dotknout lze. Pokud ještě nelétají, je vhodné je posadit na větev a vzdálit se. V žádném případě není dobré se dotýkat mrtvých zvířat a zejména pak rozkládajících se mršin.

Vlivem časté aplikace antiparazitik mizí organismy, které se v přírodě živí trusem zvířat, odstraňují jej z pastvin a slouží tedy jako přirozená zdravotní policie. Zejména se to týká brouků, včetně řady vzácných druhů. Výzkumy provedené v zahraničí ukázaly, že zvířata ošetřená některými antiparazitiky, jako je například běžně používaný ivermektin, vylučují vysoce toxický trus i 45 dní po aplikaci. Používání toxických antiparazitik vede nejenom k vyhubení mnoha ohrožených druhů v lokalitě, ale zvyšuje riziko šíření infekcí.

Kontaminace pastvin domácích zvířat toxickými látkami tak představuje pro přírodu vážnou zátěž. Domácí plemena zvířat se však po stovkách let šlechtění, navíc při současných metodách chovu na uzavřených pastvinách, bez intenzivní veterinární péče neobejdou. K údržbě přírodních luk a stepí je proto v rámci ochrany přírody vhodnější používat původní velké kopytníky, jako jsou divocí koně, zubři nebo zpětně šlechtění pratuři.

Na trus vázaní brouci mají pravděpodobně již od dob dinosaurů nezastupitelnou roli v ekosystému. Nejenže udržují pastviny čisté, ale zapracováváním trusu zpřístupňují živiny rostlinám a zlepšují tak jejich koloběh v přírodě. Brouci zpracovávající trus navíc výrazně snižují vznik metanu ve výkalech a omezují tak únik jednoho z hlavních skleníkových plynů do atmosféry. Brouci zpracovávající trus jsou přitom schopni bránit šíření parazitů přirozenou cestou. Brouci odstraňováním trusu zabraňují také množení obtížných much, které představují veterinární i hygienický problém.

Tularemie (zaječí nemoc)

Tularemie neboli zaječí nemoc je celosvětově rozšířené zoonotické onemocnění způsobené bakterií Francisella tularensis. Je to infekční onemocnění, které postihuje především zajíce, hlodavce a je přenosné na ostatní volně žijící i domácí zvířata a na člověka. Člověk se nakazí nejčastěji přímým kontaktem s nemocným nebo uhynulým zvířetem, požitím kontaminovaných potravin nebo pitné vody.

Tularemie se vyskytuje celosvětově jako akutní nebo chronické bakteriální onemocnění, které postihuje hlodavce (zejména zajíce, králíky, myšovité hlodavce, křečky, veverky) a je přenosné na ostatní volně žijící i domácí zvířata a na člověka. Pro onemocnění je charakteristická přírodní ohniskovost, kdy původce onemocnění cirkuluje v prostředí mezi volně žijícími členovci a obratlovci nezávisle na člověku.

V posledních 10 letech se výskyt hlášených humánních případů tularemie v ČR pohybuje okolo cca 50 případů ročně. Podle Státní veterinární správy se ohniska tularemie v ČR trvale vyskytují v Jihomoravském kraji, občasná ohniska nákazy jsou hlášena z krajů Jihočeského, Královéhradeckého a Pardubického.

Pokud je nákaza zjištěna během prováděného monitoringu u zajíců, musí být přijata veterinární opatření, která spočívají ve vymezení pásma, ze kterého se odlovení zajíci nesmí dostat do tržní sítě. Pokud se po dobu dvou let na území nevyskytne žádný pozitivní případ tularemie, je prohlášeno jako nákazy prosté.

Prevence:

Nemanipulovat s divokými zvířaty, která ztratila plachost.
Nepít vodu z neznámých zdrojů.
Používat rukavice při manipulaci se zajíci a při jejich zpracovávání, nejíst, nepít, nekouřit a po skončení práce provést dezinfekci rukou 1% roztokem chloraminu.
Všechny předměty, které přijdou do styku s odlovenými, utracenými nebo uhynulými zajíci a hlodavci se musí dezinfikovat 3% roztokem chloraminu.
Dostatečná tepelná úprava pokrmů ze zajíců.
Používat ochranné pomůcky při manipulaci se senem a stelivem.
Při odběru materiálu a při práci s kulturami Francisella tularensis používat ochranné pomůcky (masky, zástěry a rukavice).

U člověka se onemocnění tularemií vyskytuje v několika formách podle cesty přenosu infekčního agens do organismu. Může probíhat jako celkové onemocnění s vysokými teplotami, zvětšením sleziny po pozření kontaminované stravy nebo vody, atypickým zápalem plic po vdechnutí původce nemoci, vředovitými změnami v místě poraněné kůže nebo spojivky, případně dojde ke zhnisání příslušných mízních uzlin.

Postižení zajíci ztrácejí plachost, potácejí se při pohybu, jsou malátní, mají zježenou srst a dají se snadno chytit. U ostatních zvířat nejsou příznaky onemocnění zjevné.

Další důležité informace:

Inkubační doba: obvykle trvá 3-5 dní (v rozmezí 1-14 dní).
Původce: bakterie Francisella tularensis.
Zdroj: výskyt tularemie v přírodě je dán především existencí infikovaných hlodavců, kteří jsou zdrojem nákazy, a členovců sajících krev (komáři, mouchy, blechy, ovádi, klíšťata), kteří působí jako přenašeči původce onemocnění.
Období nakažlivosti pro onemocnění tularemií není stanoveno; onemocnění není přenosné z člověka na člověka.
Přenos:
- vdechnutí prachu ze slámy a sena kontaminovaného močí hlodavců,
- inokulací (zanesením bakterií) do spojivky, kůže či sliznice nebo poraněním při manipulaci s infikovaným zvířetem,
- přisátí infikovaného klíštěte nebo bodnutí hmyzem,
- konzumací kontaminovaných potravin a pitné vody.

Člověk se nakazí nejčastěji přímým kontaktem s nemocným nebo uhynulým zvířetem, požitím kontaminovaných zemědělských nebo potravinářských produktů (maso nemocné zvěře, např.

Zoonózy přenosné ze zvířat na člověka

Existuje velké množství zvířecích nemocí, u kterých je možný přenos i na člověka - tyto nemoci se nazývají zoonózy.

Toxoplazmóza: Toto onemocnění způsobuje prvok Toxoplasma gondii a ve většině případů probíhá u zdravých lidí bez zjevných příznaků. Nebezpečné je však pro ženy v prvním a druhém trimestru gravidity, pro pacienty po transplantaci nebo u pacientů s HIV. K nakažení nejčastěji dochází pozřením oocyst (vývojové stádium jednobuněčných organismů), které se nacházejí v trusu koček nebo v infikovaném mase. Jako další zdroj oocyst je také nemytá zelenina a ovoce, nedostatečně tepelně upravené maso a to nejčastěji vepřové, skopové nebo kozí maso.
Leptospiróza: Jedná se o bakteriální onemocnění které postihuje jak zvířata, tak lidi a způsobuje je bakterie Leptospira. Infikovaná zvířata mohou kontaminovat vodu, půdu nebo i potravu a tak se může nakazit i člověk. Dále se můžeme nakazit, když nás nakažené zvíře poškrábe. Hlavními přenašeči této nemoci jsou hlodavci - přesněji potkani.
Nemoc kočičího škrábnutí: Tuto nemoc způsobuje bakterie Bartonella henselae. Jak již název napovídá, přenáší se zraněním, které způsobí infikovaná kočka. Kočka je přenašečem a k jejímu nakažení dochází přes trus, který do srsti kočky blechy vylučují. Dále jej přenáší i klíšťata. Účinnou prevencí je používání antiparazitních přípravků u psů i koček.
Vzteklina: Dalším a asi nejznámějším zoonerem je vzteklina. Toto onemocnění se vyskytuje jak u divokých, tak i u domácích zvířat. Viróza napadá centrální nervovou soustavu savců (včetně člověka) a jakmile se její příznaky rozvinou, bývá u člověka i zvířat téměř vždy smrtelná. Přenáší se slinami, tedy v praxi nejčastěji pokousáním.
Tularemie: Je to bakteriální onemocnění způsobené bakterií Francisella tularensis. Tato nemoc většinou postihuje zajíce, krtky, veverky i myši. Zvíře je infikováno klíštětem nebo komárem, který je přenašečem. Stejně se takto může nakazit i člověk. K nakažení může dojít i vdechnutím prachu ze sena či slámy, které jsou znečištěné trusem nakažených zvířat. Dále je možný přenos i při stahování kůže odlovených zvířat nebo při konzumaci nedostatečně tepelně upraveného zaječího masa.

Echinokokóza

Pohyb v přírodě, ať již pracovní nebo rekreační, může být spojen s určitými riziky, mezi něž patří také infekce echinokokózy. Toto onemocnění se právem řadí mezi nebezpečné a aktuální zoonózy - nemoci přenosné mezi zvířaty a lidmi. Původcem jsou drobné tasemnice Echinococcus multilocularis, jejichž vývoj probíhá ve dvou hostitelích. Jak lze vidět na obrazovém znázornění vývojového cyklu, dospělé tasemnice parazitují ve střevě definitivních hostitelů psovitých a kočkovitých šelem, které se nakazí lovem a pozřením mezihostitelů hlodavců.

Trusem odcházejí zralé články i uvolněná vajíčka a kontaminují prostředí. Jsou velmi odolná, v přírodě v klimatických podmínkách střední Evropy přežívají v létě 3 měsíce a od podzimu do jara 8 měsíců. V játrech, eventuálně dalších orgánech mezihostitelů, se vyvíjejí larvální stádia tvořená četnými drobnými puchýřky spojenými v houbovitou strukturu (alveokoky). Podle těchto změn se onemocnění nazývá alveolární echinokokóza.

Z epidemiologického hlediska se E. multilocularis vyskytuje ve dvou cyklech, sylvatickém (přírodním) a synantropním (v blízkosti člověka). Sylvatického cyklu se zúčastňují jako definitivní hostitelé pouze volně žijící psovité a kočkovité šelmy a volně žijící drobní hlodavci jako mezihostitelé. V Evropě je nejdůležitějším definitivním hostitelem liška obecná (Vulpes vulpes). Rizikovými faktory však jsou sbírání a konzumace lesních plodů (jahody, borůvky), hub, okusování stébel trávy, sbírání dřeva na oheň a hospodářské práce.

V synantropním cyklu hrají roli definitivních hostitelů psi a kočky lovící drobné hlodavce. V České republice proběhlo plošné sledování E. multilocularis u lišek v letech 1994 až 1998. Průměrný výskyt se v různých krajích pohyboval v rozmezí 2,5 % až 22,9 %. Nejnižší výskyt byl ve středočeském kraji. Extrémně vysoký byl zjištěn v oblasti Českého Krumlova a Klatov (63,3 % až 70,6 %). V téže oblasti bylo prováděno v roce 2003 až 2004 vyšetření trusu psů a koček. Echinokokóza byla zjištěna u 8,1 % psů, jejichž majitelé potvrdili častý pobyt v přírodě a lov hlodavců. U koček s volným pohybem byl výskyt echinokokózy 3,7 %.

Alveolární echinokokóza člověka se rozvíjí záludně, dlouhodobě 10 až 15 let, v pokročilém stádiu způsobuje těžké onemocnění poznamenané až smrtí. Parazit se rozrůstá podobně jako novotvar s možností tvorby metastáz v mozku a plicích. Diagnostika je složitá a spočívá ve vyhodnocení výsledků zobrazovacích metod (USG, CT), laboratorních testů a klinického vyšetření pacienta. Rovněž léčba je velmi náročná.

Naproti tomu hostitelství dospělců E. multilocularis (lišky, psi, kočky) je bez jakýchkoli příznaků, i když se může jednat o stovky až tisíce jedinců. Pro snížení rizika nakažení lidí alveolární echinokokózou v rizikových oblastech s vysokým výskytem tasemnic u lišek se doporučuje terapie psů a koček ve čtyřtýdenních intervalech, které odpovídají době nutné k dosažení zralosti a vylučování vajíček tasemnicí, přípravkem obsahujícím praziquantel samostatně nebo v kombinaci s látkami účinnými na hlístice (škrkavky). Tato vysoká frekvence je opodstatněná, jestliže se zvířata pohybují volně v přírodě, loví a požírají hlodavce. Ostatní psy a kočky preventivně odčervujeme podle doporučení veterinárního lékaře, zpravidla dvakrát ročně.

Vzhledem na závažnost alveolární echinokokózy je nejdůležitější prevence. Především osoby, které jsou vystaveny riziku nakažení, musí důkladně znát cesty infekce, aby se mohly účinně chránit. Primárním zdrojem jsou vajíčka E. multilocularis. K nakažení dochází pozřením vajíček, která se nacházejí na kontaminované zelenině nebo lesních plodech, které jsou konzumovány čerstvé. Vajíčka jsou také na povrchu půdy, trávě, spadlých větvích. Mohou být i na srsti psa či kočky. Přežívají také ve vodě, a proto je nevhodné pít vodu z lesních studánek a neznámých vodních zdrojů. Nejlepší ochranou je osobní kontrola svého chování v lese (pitnou vodu s sebou, nežvýkat stébla nebo větvičky), pozor na špinavé ruce - nekonzumovat potraviny při práci, jíst pouze omytou syrovou zeleninu a ovoce.

Tabulka: Výskyt E. multilocularis u lišek v ČR (1994-1998)