Globální klimatická změna, její důvody, důsledky a možná řešení, patří k tématům, která dělí společnost. O to se přou zastánci přírody s lidmi s hospodářskými zájmy, a dokonce i odborníci různých specializací mezi sebou.
Extrémní počasí - od nadprůměrných vln veder po neobvykle silné lijáky - způsobilo dramatické změny po celém světě. Vlivem extrémního počasí zahynuly tisíce lidí a další miliony musely opustit své domovy. V posledních třech měsících monzunové deště způsobily katastrofální záplavy v Bangladéši a vlny veder sužovaly části jižní Asie a Evropy.
Klimatologie využívá ty nejmodernější vědecké postupy, pracuje s obrovským množstvím dat i nejpokročilejšími počítačovými modely. Přestože už odborníci dokáží předpovídat vývoj zemského klimatu s velkou přesností, stále narážejí na nejistoty.
Tým klimatologů zveřejnil studii v časopise Environmental Research: Climate. Vědci podrobně zkoumali, jakou roli vlastně sehrála změna klimatu v jednotlivých událostech posledních dvou desetiletí.
Například dubnová vedra, při nichž teplota v Indii a Pákistánu vystoupala nad 50 stupňů Celsia, byla podle WWA 30krát pravděpodobnější právě v důsledku změny klimatu. Také červnové teploty, zaznamenané na severní polokouli, od Evropy po Spojené státy, zdůrazňují to, co ukazuje studie. Přívalové deště jsou obecně stále častější a intenzivnější.
Čtěte také: Co víme o chemtrails?
Jan Pokorný tvrdí, že v klimatických modelech, ze kterých vycházejí doporučení Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC), se nepočítá s vlivem vegetace a vody. Ten je přitom podle něj klíčový. Zdůrazňuje, že kvůli pěstování plodin, které nesnesou zatopení vodou - především obilnin - se ve všech civilizacích soustavně vysušuje krajina a proměňuje se ve step.
„Archeologové studují historické civilizace pod vrstvami písku,“ připomíná Pokorný. „Když si vybavíme archeologa - Egypt, Sýrii, Mezopotámii, obecně severní Afriku, tak vidíme písek. A musíme se ptát, jak se tam ten písek dostal a jestli to byly klimatické změny nezávislé na činnosti člověka, anebo klimatické změny, které člověk způsobil.“
U třeboňské Zlaté stoky s pomocí přístroje na měření sluneční energie, teploty a vlhkosti vzduchu vysvětluje, jak přítomnost vegetace, zvláště stromů, ovlivňuje výpar vody. „Ze stromu se vypaří z každého metru čtverečního několik litrů vody za den. Ta sluneční energie je potom ve vodní páře a uvolní se, když se sráží rosa nebo jde mlha. Anebo stoupá nahoru jako mraky a redukuje přísun další sluneční energie.“ Hlavní klimatické zařízení, které máme, je podle Pokorného právě voda a procesory jsou stromy.
Suché plochy naopak podle něj způsobují, že horký vzduch stoupá nahoru a brání přísunu frontálního proudění od Atlantiku. „A tady vzniká klimatická změna, protože se krajina přehřívá,“ vysvětluje. „Z krajiny děláme step, poušť, divíme se, že se tak chová a svádíme to na oxid uhličitý.“ Podle Pokorného se z určitého směru poznání stala ideologie. A jde ještě dál: tvrdí, že není prokázáno, že stoupání globální teploty je způsobeno C02. „To je prostě korelace, závislost.“
Proti vývodům Jana Pokorného se postavil v článku z června 2018, nazvaném Přispívá někdejší záměrné odvodnění krajiny ke globálnímu oteplování? Jan Hollan. Píše: „Výpar nemění radiační bilanci naší planety: teplo spotřebované na výpar se vždy uvolní při kondenzaci páry jinde. Globální oteplování je důsledkem toho, že příkon slunečního záření, které je pohlcováno Zemí, je poněkud větší než úhrn záření, které Země posílá do vesmíru. Zesílil se skleníkový jev tím, že jsme do ovzduší vypustili obrovské množství oxidu uhličitého spálením fosilních paliv.“
Čtěte také: O Quittově klasifikaci podnebí
Oproti Pokornému také tvrdí: „Voda v klimatických modelech samozřejmě nechybí, vystupuje v nich jako faktor důležitý při přerozdělování, transportu tepla, a také jako cíl výpočtů, pokud jde o vodní bilanci půd a dostupnost vláhy pro vegetaci. Ovšem ne jako příčina oteplování.“
Radek Štěpánek se ve snaze debatu moderovat táže, zda by nebylo možné najít prostor spíš pro kooperaci než pro ten rozpor. „Já prostor pro kooperaci fakticky nevidím,“ odpovídá Hollan. „Ty rady, co dělat v krajině, jsou tak všeobecně známé, že o tom není potřeba diskutovat. Země už padesát let nevrací do vesmíru necelý watt na metr čtvereční. Co povrch Země pohltí, to má vrátit všechno do vesmíru zpátky, tak to bylo deset tisíc nebo dvanáct tisíc let,“ připomíná. Pokud do roku 2050 nesnížíme vypouštění oxidu uhlíčitého na nulu, ovlivní to růst teplot na dlouhou dobu.
Jednou z těch největších je chování aerosolových částic v atmosféře, které se extrémně špatně zkoumá. Aerosoly v klimatickém systému Země hrají důležitou roli, protože vytvářejí mraky a ovlivňují jejich odrazivost i velikost. Většina aerosolů vzniká samovolnou kondenzací molekul, které jsou v atmosféře přítomné jenom v nepatrných koncentracích. Páry zodpovědné za jejich vznik ale nejsou dobře popsané, zejména ty ve vzdálených horních vrstvách troposféry.
V rámci Evropské organizace pro jaderný výzkum (CERN) vznikl projekt CLOUD neboli oblak. Ten zkoumá v laboratorních podmínkách právě to, jak se v atmosféře aerosoly chovají. Vědci z tohoto experimentu zveřejnili studii, v níž popsali doposud neznámý zdroj částic schopných ovlivňovat oblačnost.
Vysoké koncentrace aerosolových částic jsme v posledních dvaceti letech pozorovali vysoko nad amazonským deštným pralesem, ale jejich zdroj zůstával až dosud záhadou,“ uvedl mluvčí experimentu CLOUD Jasper Kirkby.„Naše nejnovější studie ukazuje, že zdrojem je izopren, který se uvolňuje z deštných pralesů. Do vyšších vrstev atmosféry se dostává v hlubokých konvektivních mracích. Izopren představuje rozsáhlý zdroj biogenních částic v současné i předindustriální atmosféře, který ale v současné době v atmosférické chemii a klimatických modelech chybí,“ dodává Kirkby.
Čtěte také: Kvalita hroznů a klima
Klimatologové pod vedením Helge Gößlinga z Institutu Alfreda Wegenera (AWI) v německém Bremerhavenu nyní přišli s novým vysvětlením: Země v současné době hůře odráží sluneční paprsky, což souvisí s mraky, uvádí ve vědeckém magazínu Science.
Vědci z AWI a Evropského centra pro střednědobé předpovědi počasí (ECMWF) za pomoci klimatických modelů vyhodnotili satelitní data NASA i vlastní data z reanalýzy, která kombinuje údaje získané z měřicích stanic, meteorologických balónů a družic s modelem předpovědi počasí. Jedna věc je zaujala: albedo, tj. míra odrazivosti Země. A ta byla v roce 2023 nejslabší od čtyřicátých let minulého století. Podle modelu energetického rozpočtu se tento faktor ukázal být chybějícím dílem skládačky oteplování.
Gößling a jeho kolegové se nyní domnívají, že hlavní viník není na zemi, ale ve vzduchu: změnila se oblačnost. Konkrétně oblačnost v nízkých výškách. Nízko položené mraky ochlazují Zemi, působí jako sluneční clona, zejména mraky typu stratocumulus. Právě tento typ oblačnosti však již dvě desetiletí klesá, píše Gößling a jeho kolegové v časopise Science.
Pokud by to byl hlavní důvod rozpouštění nízko položených mraků, byla by to špatná zpráva. Znamenalo by to totiž, že klima reaguje na nárůst skleníkových plynů citlivěji, než naznačují průměrné předpoklady. „To znamená, že se možná přiblížíme mezním teplotám stanoveným v Pařížské dohodě dříve, než se doposud předpokládalo, což může mít vážné důsledky pro zbývající rozpočet CO2,“ píší autoři pod vedením Gößlinga.
V planetárním měřítku je to obrovská odchylka. Oteplování modely pochopitelně kvůli rostoucím emisím skleníkových plynů očekávaly, ale tento tepelný skok výrazně překračuje předpovědi klimatických modelů. Vysvětlení se nabízí vícero. Žádné z nich (ani jejich kombinace) ale nedokázalo sladit klimatické teorie a modely s měřeními.
Začátkem loňského roku se Tichý oceán dostával z tříletého období klimatického jevu La Niña, spojeného s relativním ochlazením středního a východního Tichého oceánu. Až ve druhé polovině roku 2023 nastoupil jev El Niño, tedy opak jevu La Niña, který způsobuje oteplení východní části tropického Tichého oceánu. Jev je ovšem v současnosti mírnější než podobné události v letech 1997-98 a 2015-16.
Od března loňského roku ovšem začaly prudce stoupat teploty povrchu oceánu v severním Atlantiku. V červnu byl rozsah mořského ledu kolem Antarktidy zdaleka nejnižší v historii. V porovnání s průměrnou ledovou pokrývkou v letech 1981-2010 chyběl kus mořského ledu zhruba o velikosti Aljašky.
Hladina skleníkových plynů v atmosféře nadále stoupá, ale teplotu naší planety by od roku 2022 měla zvýšit jen zhruba o 0,02 °C, tedy 10× méně, než se podařilo naměřit. Mezi teorie příčin, které klimatologové předkládají, patří spad z výbuchu sopky Tonga-Hunga Ha’apai v lednu 2022.
Jedním z favoritů je na pohled poněkud paradoxní hypotéza zaměřená na ekologicky motivovaná opatření v lodní dopravě. Od 1. ledna 2020 totiž předpisy nařídily snížit obsah síry v lodních palivech ze 3,5 % na maximálně 0,5 %.
Na klima planety Země působí spousta různých faktorů, z nichž některé se jen špatně zkoumají. Další dílek do mozaiky planetárního klimatického modelu, jenž zpřesní předpovědi vývoje klimatu, teď představili fyzici z CERNu.