Vlastnosti stanoviště a počet

Základní fytocenologická data byla získána klasickým postupem snímkování s využitím sedmičlenné Braun-Blanquetovy kombinované stupnice pro abundanci a dominanci rozšířenou o mezistupně.

K hodnocení floristického složení vegetačního krytu bylo využito rozpisů druhů z fytocenologických záznamů, které byly na lokalitách pořízeny (bez ohledu na velikost analyzovaných ploch a toho, byly-li to samostatné snímky nebo součásti transektů či kvadrátových sítí). Tyto rozpisy byly doplněny i samostatnými floristickými poznámkami.

Samostatné fytocenologické snímky jsou označeny vždy pořadovým číslem (v určitém roce), které je lomeno rokem ve kterém byly zapsány.

Jednotlivá společenstva resp. snímky byly hodnoceny v rámci curyšsko-montpellierského fytocenologického systému. Nomenklatura syntaxonů vyššího ranku je uvedena dle Moravce (Moravec et al. 1983). Vzhledem k charakteru sledovaných společenstev byla použita též metoda deduktivní syntaxonomické klasifikace (Kopecký et Hejný 1974, 1978).

Otázky heterogenity prostředí a rostlinných společenstev byly studovány s užitím několika rozdílných přístupů. Byl vypracován teoretický základ pro hodnocení prostorové struktury ekosystémů (viz Příloha A, kde je vysvětlena též příslušná terminologie - např. definování typů mikrofytocenos a vazebných skupin druhů). Základními přístupy ke studiu heterogenity se stala:

Čtěte také: Chemie a globální oteplování

• analysa kvadrátových transektů
• analysa kvadrátových sítí.

V obou případech se jedná o soustavy složené z fytocenologických zápisů na čtvercových plochách určité velikosti (u transektů 1 x 1 m2, pro sítě 0.5 x 0.5 m2 nebo 5 x 5 m2) se známou (většinou pravidelnou) lokalizací.

Všechny soustavy kvadrátů resp. soubory příslušných fytocenologických snímků byly zpracovávány běžnými numerickými klasifikačními a ordinačními postupy (hierarchická shluková analysa, DCA, TWINSPAN - viz Legendre et Legendre 1983, Hill et Gauch 1980, Hill 1979). Při hodnocení transektů byla užita též nová klasifikační metoda HSCA (viz příloha).

Všechny uvedené numerické postupy byly prováděny s daty transformovanými:

• na základě presence či absence druhů (data typu 0/1),
• po převodu z Braun-Blanquetovy stupnice na průměrnou pokryvnost byla provedena standardizace na jednotkovou sumu pro všechny druhy přítomné ve vzorku - tím bylo vyjádřeno relativní zastoupení jednotlivých taxonů.

Výjimku při zpracování tvořila pouze data založená na rozborech nadzemní rostlinné biomasy, kde transformace nebyly používány.

Na základě analys výše uvedených byly popsány prostorově strukturní jednotky - společenstva a typy mikrofytocenos (dále t.mf.). Na ploše W byly t.mf. identifikovány též s využitím údajů o druhovém složení nadzemní biomasy (viz kapitola 7.2). K těmto typisovatelným jednotkám byly vztahovány další charakteristiky prostředí i rostlinné složky ekosystémů - populační struktura (druhová diversita), zásoby organické hmoty a půdně-chemické charakteristiky.

Čtěte také: Odpadové hospodářství a nebezpečné vlastnosti

Metody analysy zásob organické hmoty a biomasy jsou uvedeny v kapitole 7.1. Chemické vlastnosti půd byly stanovovány následujícím postupem:

v acetát-laktátovém výluhu (Egner et al. 1960) byly stanovovány:

• fosfor (kolorimetricky jako modrý molybdenátový komplex),
• Na, K, Ca (na plamenném fotometru),
• Mg (pomocí AAS),

ve výluhu 0.1 mol roztokem NaOH byly stanovovány vlastnosti humusových kyselin (cf. Schnitzer et Khan 1978):

• huminové kyseliny (HA), které se srážejí minerálními kyselinami (použita H2SO4),
• fulvokyseliny (FA), které po okyselení zůstávají v roztoku.

U původního výluhu i těchto frakcí byly stanovovány následující vlastnosti:

• barevný kvocient Q4/6,
• obsah uhlíku dané frakce v půdě (oxidometricky s dichromanem draselným),
• extinkční koeficient e400 vypočítávaný z koncentrace uhlíku v příslušném vzorku extinkční koeficient E400 přepočítávaný na určitou navážku vzorku půdy v určitém objemu roztoku.

Pro hodnocení prostorové struktury bylo dále použito dat o druhovém složení nadzemní biomasy. V kapitole 7 je pozornost věnována též nadzemní biomase. Při jejím dělení na druhy je možno získaná data využít k popisu prostorové heterogenity porostů, což též bylo provedeno. V kapitole 7.1 je uvedena metodika odběru a zpracování vzorků a základní data jsou součástí kapitoly 7.2.

Čtěte také: Chemické látky v odpadu

Přístup k této problematice byl poněkud odlišný na jednotlivých lokalitách, proto bude již zde probírán odděleně dle sledovaných ekosystémů:

Lokalita AF:

Využit byl odběr provedený 20. 6. 1988. Základní otázkou bylo stanovení vztahu mezi velikostí heterogenity úrovně vazebných skupin druhů a variabilitou v rámci celého rostlinného společenstva (odpovídající mikrofytocenosám, které však v daném stupni vývoje ekosystému nebyly ještě diferencovány, viz diskuse). K tomuto účelu každá z odběrových ploch velikosti 0.5 x 0.5 m2 byla rozdělena na čtyři plochy 0.25 x 0.25 m2 a z těch byla nadzemní biomasa odebírána odděleně. Bylo tak získáno celkem dvacet vzorků. Na základě jejich klasifikace byly stanoveny typy vazebných skupin druhů. Za předpokladu, že faktorem je příslušnost vzorku k jednomu z pěti odběrových míst, byla počítána jednofaktorová analysa variance pro vybrané charakteristiky (LAB, SDM+PL, L/D-ratio). Mezi těmito charakteristikami byla též provedena korelační analysa. Zároveň byla srovnána náhodnost kombinací typů vazebných skupin druhů v odběrových místech.

Lokalita G:

Odběr z 20. 6. 1988 byl organizován obdobně jako v předcházejícím případě. Nebyly však stanoveny typy vazebných skupin druhů. Základem hodnocení byly výsledky analysy rozptylu, jak byla popsána u předchozí lokality (pro LAB, SDM+PL, absolutní a relativní zastoupení trav ve vzorku, L/D-ratio).

Lokalita W:

Typy mikrofytocenos zde byly determinovány na základě údajů o druhovém složení nadzemní biomasy prováděné v letech 1986 až 1989 (viz kapitola 7).

V září 1989 byl proveden jednoduchý odběr vzorků v rámci základních t.mf. pro postižení prostorové heterogenity. Bylo vybráno pět ploch velikosti 0.5 x 0.5 m2. Z těch byly odebrány následující vzorky:

• Nadzemní biomasa z celé plochy pro analysu druhového složení, stanovení celkové biomasy a opadu.
• Půdní monolity (průměr 6.5 cm, do hloubky 10 cm) pro stanovení hmoty podzemní biomasy a půdního detritu.
• Tři monolity (průměru 36 mm) z každé analyzované plošky pro zjištění základních chemických charakteristik půdy. Na základě stratigrafie povrchových půdních horizontů - tato byla popsána u každého monolitu - bylo provedeno rozdělení monolitů na horizonty A, A/B, resp. B, které byly samostatně analyzovány. Zvláštní pozornost byla věnována charakterizaci humusových kyselin.

Vzorky uvedené v bodech 2 a 3 byly odebírány vždy z téže plochy z níž byl proveden odběr nadzemní biomasy.

Cílem dalšího systému pozorování bylo objasnění mechanismů a cest rostlinné sukcese v jejích prvních fázích. K tomuto účelu byly formulovány některé otázky:

• Jak ovlivňuje kosení (tj. periodická destrukce nadzemní hmoty) sukcesi?
• Jak ovlivňuje radikální destrukce porostu (representovaná úplným rozrušením povrchových vrstev půdy - přerýpáním) průběh sukcese?
• Jak ovlivňuje sukcesi přísun diaspor?

S ohledem na zřejmost významu prostorové struktury porostů bylo její sledování též zařazeno mezi cíle práce. Ve výše nastíněném smyslu byl v roce 1986 založen na ploše AF systém 25 experimentálních kvadrátů velikosti 2x2 m2 náhodně rozmístěných ve formě latinského čtverce. Bylo vytvořeno pět variant:

• A - Kontrolní varianta bez zásahu.
• B - Varianta s každoročním kosením (v období srpna) a vyhrabáváním (v jarním období). První kosení bylo provedeno v roce 1986.
• C - Plochy bez zásahu do roku 1988. Dne 10. 5. 1988 byly přerýpány do hloubky přibližně 20 cm.
• D - Dne 2. 10. 1986 byl proveden experimentální výsev dřevin (Betula pendula: 4g, Quercus robur: 30 žaludů na plochu).
• E - Dne 12. 5. 1987 byl proveden experimentální výsev trav (Lolium perenne: 15 g na plochu)

Vždy v letním období (1987-9) byl z každé plochy pořízen fytocenologický zápis (v součinnosti s Dr. Lepšem). Získaná data byla zpracována multivariantními statistickými procedurami (DCA, hierarchická klasifikace, TWINSPAN), byly determinovány vegetační typy (vzhledem k rozměrům ploch a charakteru vegetace jsou na úrovni typů mikrofytocenos, cf. hodnocení prostorové struktury na ploše AF, kapitola 6.4). Byla sledována pravděpodobnost přechodu jednotlivých typů a závislost těchto typů na jednotlivých variantách experimentu.

Pro dokreslení počáteční situace byly 29. 5. 1987 odebrány ze všech kvadrátů půdní vzorky, ve kterých byly stanoveny přístupný fosfor, K, Na a celkový uhlík humusu (ve vrstvách 0-5 a 5-10 cm označených "a" resp. "b").

Zásoba klíčivých semen v půdě byla stanovována ze vzorků odebíraných sondou o průměru 65mm do hloubky 100mm. Po zpracování vzorků (viz kapitola 2.4) byly vzorky umístěny ve skleníku a dále byly hodnoceny počty klíčních rostlin (odděleně rostlin jednoděložných a dvouděložných, druhá skupina byla rozdělována na dvě kategorie dle velikosti děložních lístků).

Floristické složení rostlinného krytu

Z mechorostů byly zjištěny Eurhynchium hians (HEDW.)LAC. (plochy AF a G), Brachythecium campestre (C.Müll.)B.S.G., Brachythecium sp.div., Bryum sp.div. a Phaeoceros laevis (L.)PROSK. (plocha AF), Brachythecium sp.div., Campylium stellatum (HEDW.)C.JENS., Lophocolea bidentata (L.)DUM., Plagiomnium rostratum (SCHRAD.) KOP. (plocha G), Cirriphyllum piliferum (HEDW.)GROUT, Homalothecium sericeum (HEDW.)B.S.G., Isothecium myosuroides BRID., Plagiomnium cuspidatum (HEDW.)KOP., Thuidium delicatulum (HEDW.)MITT. (plocha B1), Hylocomnium splendens (HEDW.)B.S.G. a Pleurozium schreberi (BRID.)MITT. (plocha W).

Seznam zjištěných druhů cévnatých rostlin na všech sledovaných plochách je uveden v tab. 7.

Na základě informací získaných na transektech i v jiných systémech analyzovaných kvadrátů (viz kapitola 6.4 a předcházející práce - Matějka 1987) byly stanoveny skupiny významných druhů pro jednotlivé sledované plochy. Přítomnost druhu ve skupině mu byla zajištěna při jeho průměrné pokryvnosti vyšší nežli 5%, v případě, že pokryvnosti nebyly stanovovány při jeho konstanci vyšší nežli 30% (plochy B1, B2, W).

Na ploše AF byly využity údaje ze sledovaného transektu z roku 1986 a ze systému experimentálních kvadrátů ze tří následujících let. Průměrné pokryvnosti (v %) vybraných druhů se v průběhu sukcese podstatně měnily:

Pozn.: - značí nepřítomnost druhu či průměrnou pokryvnost nižší nežli 1%.

Na základě analys nadzemní rostlinné biomasy na této ploše (viz kapitola 7.2) lze uvést obdobný přehled nejdůležitějších druhů z hlediska této charakteristiky (údaje v g.m-2):

Pozn.: + značí průměrnou biomasu nižší než 1 g.m-2, - nepřítomnost druhu, nd - biomasa druhu nebyla samostatně určována.

Seznam významných druhů s komentáři k některým z nich (v závorce je uvedeno označení plochy na které je druh významný - viz výše uvedená kriteria)

• Achillea millefolium (G2): Charakteristický druh řádu Arrhenatheretalia, který však je velmi často přítomen v sušších či vysýchavých ruderálních cenosách. Vytrvalý druh s oddenky, kořenový systém má středně hluboký. Biologie druhu viz Warwick et Black (1982).
• Agropyron repens(AF,G,G1,G2): Běžně se vyskytující plevelný druh v celé oblasti. Těžiště jeho výskytu je na půdách občasně mechanicky zraňovaných (meze, okraje polí aj.). Druh má poměrně širokou cenologickou valenci, je charakteristický pro třídu Agropyretea repentis. Po vyloučení obhospodařování dosahuje během několika let vysoké dominance v porostu úhoru, poté je však omezován především druhem Agrostis tenuis. Druh má velké množství poměrně mělce (převážně do 10cm) uložených oddenků, kořenový systém je mohutný středně hluboký. Biologie druhu viz Werner et Rioux (1977).
• Agrostis gigantea (AF): Druh velmi podobný svými ekologickými nároky předchozímu, nesnáší pravděpodobně tak intensivní narušování půdy jako pýr. Často se vyskytuje v mírně narušovaných travních porostech třídy Molinio-Arrhenatheretea. Na úhoru (AF) bylo zaznamenáno jeho maximum rovněž v třetím roce po opuštění.
• Agrostis tenuis (AF,G,B1) je druhem velmi častým v lučních i jiných travinných porostech s různou cenologickou příslušností. Intensita jeho rozvoje na lokalitě AF je přibližně shodná s oběma travami výše uvedenými, v dalších letech však jeho dominance v porostu nadále stoupá.
• Anemone nemorosa (B2): Geofyt hajních lesů třídy Querco-Fagetea s velmi širokou ekologicko-cenologickou valencí.
• Apera spica-venti (AF): V současnosti jeden z nejrozšířenějších plevelů mírně teplých oblastí Československa, především v ozimých obilovinách (svaz Aphanion). Po vyloučení obhospodařování na ploše AF byl v prvním roce dominantou porostu (s biomasou až 120 g.m-2), v dalších letech jeho účast velmi rychle klesala. Je zřejmé, že nesnáší konkurenci jiných druhů. Svazčitý kořenový systém dosahuje do středních hloubek. Biologie druhu viz Warwick et al. (1985).
• Arrhenatherum elatius (B1): Charakteristický druh řádu Arrhenatheretalia se svazčitým poměrně hlubokým kořenovým systémem. V průběhu sukcese se uplatňuje především v kosených travních porostech (plocha G) a po eliminaci kosení přetrvává na lokalitě značně dlouho. Proto se může uplatnit též v březových hájích jako vyšším stadiu sukcese.
• Betula pendula (B1,B2) je dominantní dřevinou prvého lesního stadia po opuštění pole. Není zcela jasné, může-li se začít uplatňovat v tomto regionu v travinných porostech jako prvá dřevina či nastupuje až po rozpadu keřových stadií se Salix caprea (jak tomu bude pravděpodobně na ploše AF). Syntaxonomie podobných březových porostů není dosud známa.
• Brachypodium pinnatum (B2)
• Calamagrostis epigejos (B2) je druhem lesních pasek. Obdobně jako např. Senecio fuchsii vstupuje již do poměrně mladých cenos opuštěných polí (plocha AF), kde pro svůj rozvoj nachází příhodné podmínky.
• Cirsium arvense (AF,G1) - geofyt, který se vyskytuje běžně v ruderálních i segetálních (především při omezení mechanického obdělávání půdy) cenosách. Jedná se o konkurenčně silný druh, jehož optimum lze spatřovat společně s pýrem v porostech třídy Agropyretea repentis. Pcháč má velmi hluboký svazčitý kořenový systém s kořenovými výběžky jimiž se velmi rozmnožuje. Biologie druhu viz Moore (1975).
• Deschampsia flexuosa (B2)
• Epilobium adenocaulon (AF): Severoamerický druh (hemikryptofyt), který po mohutné invazi prodělal úplnou naturalizaci ve střední Evropě, kde je nyní jedním z nejrozšířenějších druhů vrbovek. Vyskytuje se na nejrůznějších stanoviští... ze dne 31.

tags: #vlastnosti #stanoviště #a #počet

Oblíbené příspěvky:

• Pravidla pro ekologickou produkci
• Využití pšenice špaldy
• Dokonalé akty v přírodě
• Skládkování solárních panelů: Hrozba pro Česko?
• Lanškrounsko: tipy na výlety do přírody