Náboženský postoj k přírodě

Náboženské instituce, jako je katolická církev, většinou stojí v pozici obhájce etických norem ve společnosti. Je tomu tak v případě interrupce, eutanazie či trestu smrti. Problémy životního prostředí a jeho ochrany však dlouho z pozice církve reflektovány nebyly a naopak jí bylo kritiky vyčítáno, že za mnoho z těchto problémů může ona, resp. křesťanství jako takové.

Na půdě katolické církve zazněl jeden z prvních ohlasů v r.1991 v podobě encykliky Centesimus Annus Jana Pavla II., kde papež upozorňuje na nutnost zodpovědnosti vůči životnímu prostředí. V teologii můžeme snahy o reflexi ekologické problematiky sledovat zhruba posledních patnáct let. Velmi inspirativní myšlenky o životním prostředí a vztahu člověka k němu se zrodily především v rámci teologie. Odezvy přicházejí v různých podobách i z Vatikánu.

Biblické základy a ekologické myšlení

V knize Genesis nalezneme dvě pasáže o stvoření člověka. První ukazuje člověka jako pána tvorstva, jenž byl stvořen k obrazu Božímu a jemuž bylo Bohem požehnáno, aby využíval rostliny a zvířata jako potravu, tedy aby využíval zemi a její dary ve svůj prospěch (Srov. Gn:1, 27-28). Druhá pasáž ovšem popisuje akt stvoření poněkud jinak. Dočítáme se tu, že člověk byl stvořen jako "prach ze země", že byl stvořen z pouhé Boží lásky, ale že sám je to slabý tvor. V tomto druhém popisu stvoření člověk nevystupuje jako vládce nad přírodou, ale jako bytost závislá na vůli Boží, tedy jako každý jiný tvor (Srov.

Katolická církev po dlouhou dobu vycházela v pojetí přírody z první verze stvoření člověka. Takový výklad mýtu o stvoření byl navíc podpořen křesťanskou vírou v to, že Bůh do budoucna nepočítá se světem fyzického stvoření, neboť na pravé křesťany čeká život nebeský (Srov. Zj:10). Příroda tak byla pojímana jako něco, co člověk může a má využívat bez ohledu na negativní důsledky, které z toho plynou.

František z Assisi jako průkopník ekologického myšlení

Jedním z prvních "ekologicky smýšlejících" praktiků katolické víry byl František z Assisi. Sv. František pojal hned v počátcích svého obratu k Bohu celou přírodu jako Boží stvoření, jenž je v mnohém rovné člověku. Slunce, měsíc, ptáky na stromech i stromy nazýval bratry a sestrami a skrze ně a s nimi vzdával své díky Bohu.

Čtěte také: Češi a ochrana přírody: Co si o ní myslí?

Ve známé modlitbě Chvalozpěv na stvoření mluví o bratru slunci, sestře luně, bratru větru, sestře vodě a také o matce Zemi, "která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu." To všechno považoval za důkaz Boží lásky a skrze to všechno chtěl Boha chválit.

V současnosti se rovněž začalo upozorňovat na mnohé pasáže Starého i Nového zákona, které souzní jak se spiritualitou sv. Františka, tak se současnými "zelenými tendencemi". Člověk je zde v pozici toho, kdo je stvořen jako ochránce či správce ostatního stvoření, kdo s ním má soucítit a starat se o něj: "Spravedlivý cítí i se svým dobytkem." (Př 12:10) "Nebudeš netečně přihlížet, jak na cestě klesl osel tvého bratra nebo jeho býk.

Ekoteologie a nová perspektiva

Ekoteologie či ekologická teologie vychází z takového pojetí světa, které vyjadřuje úctu k Božímu stvoření přírody. Jak bylo řečeno, takové tendence se v teologii objevují zhruba posledních patnáct let. "Pro ekoteologii je charakteristické, že se už neobírá podílem viny křesťanů na vzniku ekologické krize (jako před třiceti lety Lynn White) ale v environmentální perspektivě již rozpracovává konkrétní teologická témata."[2].

Výraznými mysliteli nového ekologického smýšlení v teologii jsou podle Hany Librové např. H. Skolimowský, J. Cobb, M. Fox, E. Erazim Kohák se ve své známé knize Zelená svatozář zabývá různými přístupy vztahu člověka k jeho životnímu prostředí. Mezi jinými tu vysvětluje termín "etika boží bázně", který označuje přístup k environmentálním otázkám z pohledu teocentrismu. Tento přístup vychází z myšlenky, že Bůh je nejvyšší hodnotou i tím, který dává člověku svět jako dar.

Jiný pojem, jímž se Kohák zaobírá, je "etika vznešeného lidství". Toto pojetí možná více reflektuje buddhistické nazírání světa a přírody, ale jistě se dá aplikovat i na křesťanství. Tento myšlenkový koncept v křesťanském pojetí chápe člověka jako tvora, který dostal od Boha dostatek rozumu a svobody, aby dokázal využívat přírodu ke svému prospěchu, ale i dostatek zodpovědnosti, aby toto vykonával dobře a v souladu s Božími zákony. V tomto pojetí tedy člověk je nejvyšším z tvorů, ale zároveň je i tím nejodpovědnějším.

Čtěte také: Thoreau a láska k přírodě

Problémy životního prostředí a nutnost reagovat na ně si dnes uvědomuje i Svatý stolec. Papež Benedikt XVI. nezřídka připomíná nutnost zodpovědnosti vůči životnímu prostředí i nelhostejnosti vůči bližním. V jednom z kázání z r. 2007 vyzývá k "autentické lidské ekologii", čímž má na mysli zodpovědný vztah nejen ke stvoření, ale i k bližnímu, "ať už je blízko nebo daleko, v prostoru a čase", a k Bohu, jenž je stvořitelem. V prosinci 2008 hovoří o potřebě chránit nejen zemi, vodu a vzduch, ale také člověka, aby nezničil sám sebe. Jak je vidět, v pojetí Benedikta XVI. Ochrana životního prostředí hraje důležitou roli mimo jiné i v mezikonfesních a mezináboženských rozhovorech na jejich nejvyšších úrovních.

V r.2006 se kupříkladu uskutečnilo mezinárodní sympozium „Náboženství, věda a životní prostředí“ na řece Amazonce. Jeho organizátorem byl konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I. a sympozium, kterého se zúčastnilo přes 200 vědců, ekologů, náboženských představitelů, včetně představitelů katolické církve, bylo v pořadí již čtvrté svého druhu. Témata jako láska ke stvoření, zodpovědnost a nepodléhání pouhým partikulárním zájmům nicméně katolická církev nesdílí pouze s jinými křesťanskými konfesemi, ale i s buddhismem, judaismem a islámem.

Praktické kroky a zelenání církve

Svůj postoj vůči životnímu prostředí se snaží Vatikán demonstrovat i navenek. Koncem roku 2008 bylo nainstalováno na střechu Vatikánské auly Pavla VI. 2400 solárních panelů. Tento čin označuje Vatikán za první krok k přechodu k alternativním zdrojům elektrické energie, jež by měly do r. Přelomové bylo zároveň oznámení desítek katolických organizací z celého světa, které ukončují investování svých finančních prostředků do fosilních paliv.

V této souvislosti se používá zvláštní pojem „greening church“ - zelenání církve, jindy se mluví odvážněji o „ekologizaci křesťanství“. Nejčastěji se přiklánějí k názoru, že by se křesťanství mělo otevřít jiným, převážně východním náboženstvím a inspirovat se jimi. Jde tu především o vlivy buddhistické se stěžejní myšlenkou neubližovat ničemu živému, případně o vlivy čínského taoismu, který se chce dobrat významu světa pozorováním krásy v přírodě, ale také o vztah k přírodě obsažený v kultuře indiánských kmenů i o šamanské praktiky náboženství afrických kmenů.

Snad nejvýznamnějším pokusem v této snaze je „EKO-TEOLOGIE“, kterou formuloval v roce 1985 americký profesor polského původu, filozof ne-teolog, H. Skolimowski. Křesťanství v jeho pojetí pro svou ekologickou reformaci používá náboženských vlivů Východu, neboť podle jeho názoru nemůže být východiskem spasitelská eschatologie, na níž je křesťanství založeno. Zachránit se musí každý sám - tak, jak to učí buddhismus.

Čtěte také: Klimatické závazky Francie

Spásná příležitost člověka spočívá podle Skolimowského v aktivní participaci na životě světa (přístup křesťanství), která však závisí na sebezdokonalování (princip buddhistický). Mnozí teologové tvrdí, že při snaze „ekologizovat“ křesťanství není třeba vyhledávat inspiraci východními náboženskými systémy. Křesťanství může při dostatečně otevřeném přístupu těžit z názorů Henriho Bergsona, Pierra Teiharda de Chardina a Alberta Schweitzera. Bylo poukázáno i na dosud nevyužitou hodnotu díla J. A. Komenského i v této oblasti.

V této souvislosti nelze opomenout ani cennou a téměř zapomenutou spirituální tradici, která dokázala žasnout nad krásou a velikostí přírody - tradici spojovanou s postavami velkých mystiků: Hildegardou z Bingenu, Františkem z Assisi, Tomášem Akvinským, tzv. Oživení této tradice by nepochybně znamenalo přínos i pro současné křesťanství. Britský mnich Bede Griffiths řekl bez obalu: „Nedokáže-li křesťanství obnovit svou mystickou tradici, potom to může jednoduše zabalit a dát se na byznys.

Se zajímavým podnětem přichází M. Balabán/9, když píše o „zvěstovatelské službě přírody“. Díky ní lze Boha poznat nejen z Písma, ale také pozorováním přírody. Pro mnohé teology a vykladače Bible je idea správcovství skutečně konečným argumentem a tečkou za diskusí s ekology. Důslednější ekologickou etikou však nebyla nikdy přijata. Zejména zastánci tzv. hlubinné ekologie, kteří zdůrazňují hodnotu přírody o sobě, myšlenku správcovství zásadně odmítají.

Oprávněně přitom namítají: na základě jakého principu člověk - šafář rozhodne, jak daleko smí zajit v zásazích do přírody? Co když tento Bohem pověřený správce usoudí, že je dobře přírodu spravovat a zdokonalovat („paradeizovat“) genovými manipulacemi nebo velkými přehradami? Je na místě pochybnost, zda je člověk s celým vědeckým aparátem schopen řídit tak složitý celek, jímž je naše Země.

Snaha o nové pojetí správcovství je zřejmá v teologii Igora Kišše/11. Obohacuje starozákonní šafářství o stěžejní novozákonní hodnoty - pokoru, soucit a lásku ke slabým. Teologicky odvážně vztahuje tyto biblické principy nejen na člověka, ale i na stvoření. Jan Heller /1992/ se v konceptu správcovství odhodlal vztah služby člověka a přírody přímo převrátit: tento teolog-starozákonník, obeznalý s dnešním kritickým stavem přírody, radikálně formuluje úkol správce přírody jako úkol oběti.

Ale abych spolupráci mezi „zelenými“ a křesťany či jejich církvemi neidealizovala. Propast mezi oběma přístupy ke světu není zdaleka překonána. Jakkoli potkáme mezi mladými ochránci přírody čím dál tím častěji lidi se smyslem pro spirituální dimenzi života, nejde o jev všeobecný. Zejména starší a střední generace ochránců přírody a zvlášť generace ekologů - profesionálů, která byla vychována v duchu přírodovědeckého pozitivismu, chová apriorní rezervovanost vůči náboženství.

Překážky na cestě spolupráce mezi ochránci přírody a křesťany však leží i na druhé straně. Naznačená naděje na ekologické reformování křesťanství se zatím převážně týká filozofů a některých odvážných teologů. V kostelích se ozývá jen vzácně. Křesťanům v cestě k ekologům brání jejich zorný úhel, který až doposud zahrnoval ve vidění pozemského světa pouze lidské bližní. Pozornost věnovaná přírodě byla dlouho podezřelá z pohanství a viněna z panteismu.

Půvabně charakterizuje křesťanský přístup náš obrozenec Josef Linda ve své „Záři nad pohanstvem“ (stěžejním motivem je tu spor mezi pohanským knížetem Boleslavem a jeho křesťanským bratrem Václavem. Tato etika pomohla přežit americkým osadníkům v nepřátelské divočině. Zároveň se jim však „dostala pod kůži“, stala se normou jejích života.

Jejich děděná averze vůči divoké „neužitečné“ přírodě způsobila devastaci rozsáhlých ekosystémů, které se do dnešní doby nestačily regenerovat. Američtí sociologové a sociální psychologové, zkoumající vztahy lidí ke krajině, konstatují, že negativně orientovaný vztah k přírodě je zřetelně akcentován právě v oblastech s tradicí karvínských konfesí. Alexander považuje dodnes přežívající „anti-forest ethos“ za dědictví po starých amerických osadnících.

tags: #náboženský #postoj #příroda

Oblíbené příspěvky:

• Třídění odpadu: Který koš vybrat?
• Dubnové kvetení stromů
• Život v souladu s přírodou
• Více o tuhých odpadech
• Průvodce výběrem vzduchotěsného koše