Náhrada PP a PE fólie recyklace

Staráme se o komplexní recyklaci komunálních a průmyslových odpadních plastů. Specializujeme se na směsné plasty, plasty ze žlutých kontejnerů, tak i průmyslové jednodruhové a vícedruhové tvrdé plasty.

Fólie, ABS, HDPE, PC/ABS, PC, PE, PET, PMMA, PP, PS a PVC plasty recyklujeme moderními technologiemi na vysoce kvalitní plastové drtě, regranuláty a PET flakes, které můžete opětovně využít ve své výrobě. Usilujeme o koncept zero waste a dosahujeme vysoké výtěžnosti.

S plasty nakládáme komplexně. Staráme se o jejich dopravu, skladování, dotřídění, regranulaci, a následnou kontrolu vzorků v laboratoři. Dosahujeme až 99% čistoty regranulovaného plastu a plastových drtí, které vracíme zpět do vaší výroby. Vyhovíme požadavkům na MFI, barvu, plniva a aditiva.

Klíčová pro udržitelnost plastových obalů je jejich recyklovatelnost, tedy opětovné využití i poté, co se stanou odpadem. To však nemůže fungovat bez těch, kteří obal správně vytřídí a nasměrují k recyklaci. Způsob třídění mohou usnadnit informace na obalech a tzv. recyklační symboly.

V případě materiálu, ze kterého je obal vyrobený, se nejčastěji setkáváme s grafickým symbolem recyklačního trojúhelníku doplněného buď číslem nebo zkratkou materiálu nebo obojím. Obrazec sestávající ze tří plných šipek ve tvaru rovnostranného trojúhelníku je tzv.

Čtěte také: Více o náhradě nákladů

V případě, že naleznete označení např. C/PET, jedná se o obal z kompozitního materiálu. Za písmenem C a lomítkem je identifikační kód materiálu, který ve složení převažuje, zde PET. Tyto obaly však nepatří do žlutého kontejneru, ale do směsného odpadu. Ale pozor, i v případě jednodruhových kódů bývá vyznačen jen materiál, ze kterého je vyrobená jeho nosná část.

Právě v těchto případech přichází na řadu uvědomělost spotřebitelů, jak s takovým obalem naložit. Ideální je oddělit etiketu nebo přebal a vyhodit je do žlutého (resp. modrého v případě papírového přebalu) kontejneru.

Problém je kombinace materiálů i tzv. Použití materiálů z různých skupin je problémem, pokud od sebe nejdou ručně oddělit. Nemusí se přitom jednat jen o jiný druh plastu použitý na nosnou část a třeba na víčko, ale i o vrstvený materiál.

Typickým příkladem kompozitního obalu jsou také nápojové kartóny například zn. Tetrapak, které jsou vytvořeny z vrstev papíru, plastu a v případě trvanlivých výrobků ještě tenkou hliníkovou fólií, popřípadě ještě plastovým uzávěrem.

Třídíte-li odpad a chcete maximálně přispět k jeho recyklaci, oddělte sami etiketu nebo fólii plastového obalu před vhozením do žlutého kontejneru. Výrobci se vám k tomu snaží čím dál více napomoci. Dalším důležitým krokem je vybírat produkty nejen podle obsahu, ale také podle obalu. K tomu je nutné sledovat informace na výrobku a zároveň je dokázat kritickým okem vyhodnotit.

Čtěte také: České Vyhlášky o OZE

V druhé polovině dvacátého století došlo k obrovskému vzestupu použití plastů . Plasty se staly fenoménem naší doby. Jsou všude, plastové tašky a plastové obaly jsou toho příkladem. Rostoucí spotřeba plastů má svá negativa. Plasty zamořují krajinu, oceány, jejich rozklad na skládkách trvá v lepším případě i několik desítek let. Částečným řešením problematiky plastů je jejich recyklace.

Plasty se v ČR třídí do žlutých kontejnerů, do žlutých pytlů a velké plastové díly se shromažďují ve sběrných dvorech. Místa pro odkládání plastů z domácností jsou povinni dle Vyhlášky č. 321/2014 Sb. zajistit obce. Ty ve své obecně závazné vyhlášce stanovují, které plasty se v obci třídí a jakým způsobem. Obvykle se třídí všechny druhy plastů dohromady (mimo PVC). Výjimku tvoří obce, kde se třídí jen PET láhve. Někde se také třídí PET láhve do kontejnerů a ostatní plasty domácnosti dávají do pytlů. Většinu obsahu žlutých kontejnerů tvoří obaly (zhruba 80 %). Pro další zpracování je nutné je dále ručně na třídící lince dotřídit.

Do kontejneru na plasty patří většina plastových obalů, se kterými se setkáme. Výjimku tvoří obaly od olejů (museli bychom je pečlivě vymýt), silně znečištěné obaly, obaly od nebezpečných látek, obaly od chemikálií.

Graf 1: Celkové náklady obcí na třídění plastů. Od nákladů není odečten příspěvek EKO-KOMu na tříděný sběr obalů. Výše nákladů se liší místo od místa. Sešlápnutím PET láhve můžeme tyto náklady výrazně snížit (do kontejneru na plasty se vejde více materiálu, obec platí za každé jeho vyklopení).

Základním předpokladem pro úspěšnou recyklaci jakéhokoliv druhu odpadu je existence vhodného systému jeho sběru a následného dotřídění na dotřiďovacích linkách. V praxi se na dotřiďovacích linkách oba materiály třídí jednak na barevné a čiré fólie (odděleně HDPE a LDPE) a tzv. duté obaly, což je směs PP a HDPE láhví. Oba materiály se navíc vyskytují i v tzv. směsných plastech, které kromě obalů mohou obsahovat i neobalové výrobky.

Čtěte také: Definice náhrady škody a ekologické újmy v českém právu

1. V případě pevných obalů dochází k drcení a mletí na tzv. flakes, tj. částečky o velikosti cca 10 x 10 mm. U flexibilních obalů je proces trochu složitější. Jelikož je výstup z procesu drcení a mletí příliš lehký a špatně se s ním manipuluje, navazuje na něj proces aglomerace. Ta spočívá ve vhánění plastové drtě do válce pomocí vzduchu, přičemž zde pomocí tření vzniká teplo a drť se „speče“ do malých pevných a nepravidelných kousků, tj. aglomerátu.
2. Mnohem náročnější je výroba regranulátu, tj. recyklovaného materiálu ve formě granulí o přesně daném složení. Regranuláty mají o něco horší vlastnosti než granuláty, což je standardní forma, v níž jsou dodávány plasty z primárních surovin (např. ropy). Stejně jako v případě flaků a aglomerátu i u regranulátu musí být garantováno jejich materiálové složení a další fyzikálně-chemické parametry. K tomu je nezbytné zbavit původní odpady všech nežádoucích příměsí a nečistot, mezi které řadíme zbytky obsahu, materiály etiket, lepidla, víčka, prachové částice atd. Pro dosažení kvalitního regranulátu je rovněž zcela zásadní oddělení od sebe jednotlivých polymerů. Přestože jsou si PP a HDPE velmi podobné, ve větším množství se vzájemně kontaminují a zhoršují své vlastnosti.
3. Další metodou recyklace pevných i flexibilních polyolefinů je tzv. intruze do forem (angl. injection moulding - IM). Tato metoda spočívá ve vtlačování nadrcených plastů do forem, ve kterých se zahřívají na teplotu okolo 200 °C, při níž se taví a získávají nový tvar. Tímto způsobem se vyrábí např.

Výše popsané metody představují tzv. mechanickou nebo též fyzikální recyklaci spočívající v použití mechanických procesů, jako jsou drcení, mletí, čištění, separace, sušení či regranulace k vytvoření recyklátu. Z toho důvodu se v poslední době stále častěji hovoří o tzv. chemické recyklaci, která by fyzikální metody mohla doplnit. Chemická recyklace využívá chemické procesy, jimiž se makromolekulární látky, tj. polymery, rozpadají na látky nízkomolekulární, z nichž byly polymery původně vyrobeny.

Podle organizace Plastics Europe Recyclers (PRE) tvořila v roce 2019 instalovaná recyklační kapacita pro PE (HDPE a LDPE) a PP bezmála polovinu z celkové instalované recyklační kapacity všech polymerů v EU28. Jak je patrné z Grafu 1, největšími recyklačními kapacitami v EU disponují Německo, Itálie, Španělsko, Francie a Nizozemsko.

Odvětví, v nichž se uplatňují recykláty z pevných polyolefinů (rHDPE a rPP) jsou v podstatě tytéž jako u primárních polymerů. Odlišují se však mírou aplikace. Recyklovaný HDPE nachází největší uplatnění ve výrobě trubek a rour, a to především z toho důvodu, že zde není kladem důraz na barvu a zápach, resp. vůně, kterou si recyklát uchovává ze svého primárního použití, není překážkou. Jelikož se jak HDPE, tak PP používá k výrobě obalů pro drogistické zboží, je běžné, že recyklát z těch odpadních toků voní po avivážích, pracích prostředcích nebo sprchových gelech. Zároveň však může zapáchat například od čisticích prostředků.

Recyklát z PP se v automobilovém průmyslu používá k výrobě produktů technikou vstřikování. Dále se poměrně hojně uplatňuje v elektronice a elektrotechnice. Po obou materiálech vzrůstá rovněž poptávka v obalovém průmyslu. Používají se zejména na výrobu přepravních obalů a obalů, které nejsou ve styku s potravinami. Zde můžeme v některých případech hovořit o tzv. uzavřené recyklační smyčce, což znamená, že je odpadní produkt použit k výrobě totožného výrobku.

V úvodu je třeba říci, že z těchto dvou polymerů je ve vyšší míře recyklován pouze PE. Fólie z PP mohou být recyklovány pouze prostřednictvím IM technologií. V případě recyklátu z flexibilního polyethylenu je situace obdobná jako u pevného, s tím rozdílem, že procentuální rozložení mezi jednotlivými oblastmi aplikace je více méně stejné. Více než polovina recyklátu připadá na výrobu různých druhů fólií, které nepřichází do styku s potravinami (non-food contact), čtvrtina je použita k výrobě pytlů a sáčků a přibližně desetina putuje ve formě fólií do zemědělství.

Míra využití recyklátů je však v porovnání s pevnými polyolefiny výrazně vyšší. V některých oblastech značně převyšuje i padesát procent. Nejvíce jsou recykláty upřednostňovány ve výrobě odnosných tašek, kde je primární materiál zastoupen méně než z 10 %. Téměř 70 % recyklátu je používáno rovněž ve výrobě odpadkových pytlů a sáčků a bezmála 60 % k výrobě stavebních fólií.

Většímu využití recyklátů z PE a PP k výrobě obalů přicházejících do styku s potravinami brání absence dokumentu upravujícího kritéria hodnocení jejich bezpečnosti. Veškeré recyklované polymery, které mohou přijít do styku s potravinami, musí být posouzeny z hlediska bezpečnosti Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA). Doposud však EFSA vydala dokument s hodnotícími kritérii pouze pro polyethylentereftalát (PET). Z toho důvodu mohou být např.

Největší překážkou při využívání recyklátů je odlišnost jejich fyzikálních parametrů (např. viskozita, index toku taveniny nebo vizuální vlastnosti) oproti primárním materiálům. Rozdíly jsou způsobeny tím, že recyklát je sice směs jednoho druhu polymeru, avšak zpracovaného různými způsoby. Jednotlivé části směsi tak například obsahují různá aditiva, neboli přísady, které se přidávají do plastů ke zlepšení jejich vlastností (jsou jimi např. změkčovadla, stabilizátory, pigmenty, plniva nebo retardéry hoření). Problém spočívá v obtížnosti určování jejich přítomnosti a množství, a tudíž i vlastností a chování této směsi ve výrobních technologiích.

Dalším omezením využívání recyklátů je jejich dostupné množstvím na trhu. To je v nemalé míře ovlivněno výtěžností těchto polymerů v rámci sběrné sítě.

Recyklace plastů začíná jejich svozem. Následně se na dotřiďovacích automatických, ale hlavně manuálních linkách s velkým přispěním lidské práce separuje všechno nepatřičné. Plasty se na dotřiďovací lince zbavují všech nežádoucích příměsí a rozdělují se nejčastěji na 5-6 skupin podle materiálů i barev, a to na PET, fólie, duté plasty, směsné plasty, polystyren apod. (zpracovatelům plastů jde o tzv. jednodruhovost, nesprávným tříděním plastů se proces jenom komplikuje a prodražuje).

Dotříděné jednodruhové plasty se perou, suší, jsou lisovány nebo rozdrceny. Po rozdrcení může následovat případná regranulace a v ten okamžik vzniká druhotná surovina, která je připravená pro prodej zpracovatelům pro další zpracování (při posuzování rentability recyklace plastů jednotlivými výrobci se bere v potaz cena recyklátu a čistota recyklátu v porovnání s novým plastem a to ovlivňuje zájem u výrobců o tuto surovinu).

Výrobci si druhotnou surovinu, jak drť, tak regranulát upraví pro své potřeby do výroby a mohou tak zcela nebo částečně nahradit primární surovinu, příp.

Dočasně ho zachovejme pro nezbytné technologické a průmyslové oblasti, kde se plast v současnosti nedá nahradit jinými více udržitelnými materiály nebo řešením a tam, kde je náhrada možná, tuto náhradu plně využijme. Z celkového množství plastů se skutečně zrecykluje kolem 10% (v ČR je to údajně 40%), a proto je důležité věnovat větší důraz a pozornost na předcházení vzniku plastového odpadu než jeho likvidaci.

V posledních letech se ale stále více ukazuje jeho environmentální zátěž. Rostoucí důraz na ekologii, legislativní omezení a tlak zákazníků na udržitelnost přivedly výrobce k hledání nových řešení. Jedním z nich jsou tzv. PVC-free fólie, tedy fólie vyráběné bez použití polyvinylchloridu.

Pod pojmem PVC-free fólie se rozumí materiály určené pro tisk, laminaci nebo aplikaci na různé povrchy, které neobsahují polyvinylchlorid. Místo něj se používají jiné polymery, nejčastěji polyolefiny (PE, PP) nebo polyester (PET). PVC-free fólie mohou mít podobné vlastnosti jako tradiční PVC varianty, ale jejich hlavní přidanou hodnotou je šetrnost k životnímu prostředí.

Evropská unie a další trhy postupně zavádějí opatření, která omezují používání PVC a látek spojených s jeho výrobou. Mnoho firem se veřejně zavazuje k udržitelnému podnikání. Spotřebitelé stále více sledují ekologický původ produktů a vyžadují udržitelné alternativy.

Trh se ubírá jednoznačně směrem k udržitelným řešením. Výrobci investují do vývoje nových polymerů a technologií, které umožní dosahovat vlastností PVC při nižší ekologické zátěži. PVC-free fólie představují moderní ekologickou alternativu k tradičním PVC materiálům. Jejich popularita roste díky legislativním požadavkům, ekologickým závazkům firem a rostoucímu zájmu zákazníků o udržitelnost.

Tabulka: Příklady recyklačních kódů plastů

tags: #náhrada #PP #a #PE #fólie #recyklace

Oblíbené příspěvky:

• Ekologické bambusové kelímky
• Životní prostředí a diesely
• Eco Verde Recycling
• Ohrožení gaviála indického
• Kroužek environmentální výchovy