Náhrada škody a ekologická újma: Definice a právní aspekty v českém právu

Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) podstatně změnil právní úpravu náhrady škody. Zreformoval vymezení pojmu škody, předpokladů, za kterých vzniká povinnost ji hradit, i způsob náhrady. Významných posunů se dočkaly jednotlivé skutkové podstaty náhrady škody. Za své tak vzala část dosavadní (a bohaté) judikatury. Jiná rozhodnutí naproti tomu budou dál použitelná, když pravidla, k nimž se pojí, změn nedoznala. Jejich počet i průběžně narůstá. Jen v loňském roce Nejvyšší soud přidal řadu dalších, která jsou stěžejní pro teorii i praxi, a panuje shoda, že jejich závěry se prosadí i v poměrech rekodifikovaného práva.

Použitelnost nového občanského zákoníku

Než se čtenář začne seznamovat se změnami, které nové civilní právo, tedy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přineslo v právní úpravě škody a její náhrady, je třeba vyjasnit, na které škody se toto právo použije. Je velmi pravděpodobné, že v prvních letech jeho účinnosti se mnohé škody, které budou v praxi vznikat, a s nimi i právní režim jejich náhrady, budou řídit ještě původní úpravou, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do konce roku 2013, případně č. Klíč k přechodu mezi oběma úpravami nabízejí přechodná ustanovení § 3028 odst. 3, resp. § 3079 ObčZ.

Na porušení povinnosti ze smlouvy dopadá § 3028 odst. 3 ObčZ. Podle něj není podstatné, kdy vznikla škoda, ale ani kdy strana smlouvu poruší. Rozhoduje pouze okamžik uzavření smlouvy, která založila povinnost, jejíž porušení způsobilo škodu. Stalo-li se tak před účinností nového občanského zákoníku, tedy před 1. lednem 2014, budou se povinnosti z takové smlouvy, ale i důsledky jejich porušení dál řídit dosavadní úpravou, tedy starým občanským zákoníkem, případně zákoníkem obchodním. Zcela bez ohledu na to, že k porušení povinnosti a tím spíše vzniku škody dojde třeba i deset let po tomto datu. Všechny otázky odpovědnosti za škodu, včetně toho, co pokládat za škodu, za jakých předpokladů ji škůdci ukládat hradit, ale i podle jakých pravidel počítat promlčení práva na ni, bude třeba řešit podle práva starého.

U smluv uzavřených před 1. lednem 2014 by se povinnost, kterou smlouva založila, tedy i odpovědnost za škodu způsobenou jejím porušením, mohla řídit novým právem jen ve třech případech. Strany se předně mohly - a stále mohou - domluvit, že svůj vztah z této smlouvy novému právu (dobrovolně) podřídí. Takové dohody zákon výslovně předvídá a v praxi se i uzavírají. Pokud je strany učiní, použije se na povinnosti z takové smlouvy a odpovědnost za jejich porušení od toho okamžiku jen nový občanský zákoník. Případně by se mohlo jednat o smlouvu o nájmu nemovité věci, která podle nového práva nenaplní znaky pachtu, anebo o smlouvu o účtu. Vztahy z těchto smluv se dle speciálních ustanovení § 3074 a § 3077 ObčZ řídí od 1. ledna 2014 novým právem vždy. U porušení povinností z nich tak přece jen bude rozhodující okamžik, kdy nastalo porušení. Pokud před 1. lednem 2014, posoudí se jeho důsledky ještě podle starého práva.

U škody vzniklé následkem porušení povinnosti, kterou stanoví právní předpis, zákon za stěžejní pro výběr použitelného práva prohlašuje okamžik porušení (§ 3079 odst. 1 ObčZ). Nastalo-li před účinností nového občanského zákoníku, bude se právo na náhradu způsobené škody řídit starým právem. Není podstatné, zda také škoda vznikla před 1. lednem 2014, anebo později. I kdyby se důsledky protiprávního jednání či stavu z doby před účinností nového občanského zákoníku projevily v majetkové sféře poškozeného dlouho po tomto okamžiku (typicky u škod na životním prostředí nebo ve vztahu k ušlému zisku), poškozený bude mít právo na náhradu za podmínek, způsobem a v rozsahu, které stanovil zákon v době, kdy škůdce zavdal příčinu ke vzniku škodu. Popsaný přístup sleduje záměr, aby škůdce byl schopen dohlédnout dopady svého jednání v době, kdy jedná. Důsledky svého konání či opomenutí každý poměřuje právem účinným v tomto okamžiku. Jednající sotva může předvídat, jak se právní úprava změní třeba i ve vzdálené budoucnosti, v níž se teprve projeví následky jeho činů.

Čtěte také: Více o náhradě nákladů

Jedinou výjimku z tohoto pravidla stanoví § 3079 odst. 2 ObčZ. Podle něj, nerozhodl-li soud do 1. ledna 2014 o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před tímto datem, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele, přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle nového občanského zákoníku.

Pojetí škody v novém občanském zákoníku

Staré právo škodu pojímalo jen jako majetkovou újmu. Poškozený ji utrpěl až tehdy, když se snížil jeho majetek (vznikla mu tzv. skutečná škoda, například tím, že mu škůdce zničil či poškodil jeho věc, způsobil úbytek peněz v pokladně či na účtu apod.), resp. když se jeho majetek (soubor aktiv) nezvýšil, ač - nebýt škodné události - to s ohledem na pravidelný běh událostí bylo možné očekávat (ušlý zisk - poškozený například přišel o plnění z lukrativní smlouvy). V souladu s tímto pojetím dřívější judikatura nespatřovala vznik škody v tom, že poškozenému vznikl dluh, třeba i zřejmým přičiněním škůdce.

Nový občanský zákoník popsané pojetí změnil. Škodu výslovně vymezil jako újmu na jmění (§ 2894 odst. 1 ObčZ), jmění potom jako soubor majetku i dluhů (§ 495 ObčZ). Pro účely nového práva se tak škodou rozumí nejen snížení majetku (aktiv) poškozeného, ale právě i jen zvětšení jeho dluhů (pasiv). Samotný vznik dluhu tak ve sféře poškozeného způsobí škodu a založí (při splnění ostatních podmínek odpovědnosti) povinnost škůdce k jeho náhradě. Ta zahrnuje povinnost zbavit poškozeného dluhu (jeho zaplacením, dohodou s věřitelem o jeho prominutí, anebo také převzetím) nebo mu za něj poskytnout náhradu (§ 2952 ObčZ). Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se nadále neprosadí. Výsledek sporu, k němuž se váží, by byl v poměrech nového práva přesně opačný. Žalobce, jehož „škoda“ spočívala „jen“ v pravomocně uložené povinnosti hradit jinému partnerovi úrok, úrok z prodlení a další sankce, kterou mu způsobil žalovaný tím, že žalobci sám včas neplatil, co mu dlužil, by se svým nárokem uspěl, i když dluh dosud nezaplatil. Naopak - klient daňového poradce by od soudu v režimu nového práva odešel s nepořízenou.

Škoda na věci

Významný posun přinesl nový občanský zákoník v úpravě škody na věci. Staré právo stanovilo, že při určení její výše se vychází z ceny věci v době poškození (§ 443 ObčZ 1964). Soudy (včetně Nejvyššího) pravidlo aplikovaly přísně. Poškozenému přiznávaly plnou náhradu třeba i účelně vynaložených nákladů na opravu poškozené věci, jen jestliže se opravou její hodnota nezvýšila. Zhodnocení konstatovaly, opravovala-li se věc starší a použily-li se k opravě nové součástky. Třebaže adekvátně opotřebované díly nebyly k dispozici, opravu tedy ani nešlo realizovat jinak, soudy nepřehlédly, že věc je po opravě díky nim hodnotnější než v době svého poškození. Míru zhodnocení potom odečetly od nákladů, které poškozený vynaložil na opravu. Ve výsledku to znamenalo, že poškozený část těchto nákladů nesl ze svého.

Text nového občanského zákoníku navazuje na přístup Ústavního soudu. Z § 2969 odst. 1 ObčZ se sice podává, že při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození. Vzápětí však zákon navíc ukládá zohlednit, co musí poškozený účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce věci. Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku i stanoviska jeho autorů publikovaná v odborné literatuře nenechávají na pochybách, že záměrem zákonodárce bylo lépe chránit poškozené, přesně v intencích citovaného nálezu.

Čtěte také: České Vyhlášky o OZE

Ekologická újma

Kauza známá pod názvem Dieselgate otřásla automobilovým průmyslem a ukázala, že manipulace s emisními testy mohou mít dalekosáhlé důsledky nejen pro spotřebitele, ale také pro životní prostředí. Skandál odhalil, že několik výrobců automobilů, zejména koncern Volkswagen, instalovalo do vozidel software, který při testování záměrně snižoval naměřené hodnoty emisí oxidů dusíku (NOx). Tento případ není pouze otázkou klamání spotřebitelů nebo neetického podnikání. Jde o reálné poškození životního prostředí, které se projevilo zvýšenou koncentrací škodlivin v ovzduší, zhoršením kvality života obyvatel a dopady na zdraví lidí i ekosystémů. Z právního hlediska tedy vyvstává otázka: kdo a jakým způsobem by měl nést odpovědnost za tyto ekologické škody?

Pojem škoda na životním prostředí má v českém právu i evropském kontextu jasně daný význam. Podle zákona o předcházení ekologické újmě a o její nápravě se ekologickou újmou rozumí negativní měřitelná změna přírodního zdroje, například půdy, vody, chráněných druhů nebo přírodních stanovišť, způsobená lidskou činností. Na rozdíl od klasické majetkové škody (například zničené věci či snížené hodnoty majetku) má ekologická újma kolektivní charakter. V kontextu Dieselgate je však situace složitější. Poškození životního prostředí vzniklo hromadně, napříč státy a bez přímého poškození konkrétního pozemku. Přesto lze argumentovat, že šlo o protiprávní jednání, které mělo za následek zvýšení emisí a tím i ekologickou újmu.

Kauza Dieselgate se stala symbolem moderního ekologického podvodu. Zatímco výrobci deklarovali splnění emisních limitů, ve skutečnosti jejich automobily produkovaly až čtyřicetkrát vyšší množství oxidů dusíku, které jsou pro lidské zdraví i přírodu mimořádně nebezpečné. Z environmentálního hlediska se tak jedná o typický případ kolektivní ekologické újmy - miliony vozidel po celém světě přispěly k dlouhodobému znečištění, které nelze jednoduše odstranit. V některých zemích, například v Německu či USA, byla tato skutečnost zohledněna při ukládání vysokých pokut výrobcům. V Evropě je situace komplikovanější, protože právní rámec pro odškodnění ekologické újmy je více roztříštěný. Přesto lze argumentovat, že Dieselgate představuje modelový případ, kdy by mělo být možné uplatnit nárok na ekologickou náhradu - zejména ze strany státu či obcí.

V rámci aféry Dieselgate se po celém světě rozběhly tisíce soudních sporů. Zatímco v USA výrobci automobilů vyplatili miliardy dolarů individuálním zákazníkům, v Evropě se za Dieselgate odškodnění spotřebitelů prosazovalo pomaleji. Z hlediska práva životního prostředí je však třeba odlišit soukromoprávní odškodnění spotřebitelů a veřejnoprávní náhradu ekologické újmy. Zatímco první směřuje ke konkrétním osobám, druhá se týká společnosti jako celku. V praxi se takové opatření uskutečnilo například v Německu, kde část pokut zaplacených výrobcem automobilů směřovala do fondu pro ekologické projekty.

Kauza Dieselgate vytvořila silný právní precedent. V Německu i dalších evropských zemích se začaly objevovat soudní rozsudky, které uznávají právo spotřebitelů na odškodnění i odpovědnost výrobců za ekologické dopady jejich jednání. Evropský soudní dvůr v roce 2020 potvrdil, že instalace tzv. Zároveň tato aféra otevřela širší diskusi o greenwashingu a o odpovědnosti korporací za dopady jejich činnosti na životní prostředí. Dieselgate se tak stala symbolem přechodu od pouhé morální odpovědnosti ke skutečné právní odpovědnosti za ekologické dopady podnikání. Do budoucna lze očekávat, že podobné případy, například v oblasti elektromobility, těžby surovin nebo energetiky, budou častější.

Čtěte také: Příklady ekologických náhrad

Pokud se jednotlivec, obec nebo organizace domnívá, že došlo k poškození životního prostředí, existuje několik právních možností, jak se bránit. Podat podnět k orgánům ochrany životního prostředí (např. České inspekci životního prostředí). Právní zastoupení advokátem je v těchto sporech téměř nezbytné, protože dokazování i právní argumentace bývají složité. Prvním krokem je oznámit podezření příslušnému orgánu, nejčastěji České inspekci životního prostředí (ČIŽP) nebo Ministerstvu životního prostředí.

Rozdíly mezi ekologickou újmou a majetkovou škodou

Základní chybou v řízení environmentálních rizik je zaměňování pojmů škoda a ekologická újma. Pojem „škoda“ je tradiční institut soukromého práva. V kontextu životního prostředí se používá v situacích, kdy lze složku životního prostředí vlastnit (např. les). Vymáhání náhrady majetkové škody probíhá v občanskoprávním řízení, kde poškozený subjekt (vlastník) vymáhá finanční kompenzaci od původce škody.

Podle zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, se ekologickou újmou rozumí „ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikajících poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti“. Ekologická újma se zásadně liší od škody tím, že se vztahuje na složky životního prostředí, které nejsou či nemohou být předmětem vlastnického práva (tzv. res nullius), jako je ovzduší, volně žijící živočichové nebo veřejná voda.

Klíčové pro provozovatele je speciální vymezení ekologické újmy dle Zákona č. 167/2008 Sb. (ZEÚ), který transponuje Směrnici ELD. Tento zákon chrání pouze vybrané přírodní zdroje: vodu, chráněná přírodní stanoviště a chráněné druhy (podle směrnice Wild Birds Directive a Habitats Directive) a půdu, pokud znečištění představuje závažné riziko nepříznivého vlivu na lidské zdraví.

Rozdíly jsou patrné i v odpovědnosti a rozsahu. Oba režimy sice zakotvují objektivní odpovědnost (odpovědnost bez zavinění), ale liší se v tom, kdo nárok vymáhá. Zatímco náhradu škody požaduje poškozený vlastník, nápravu ekologické újmy vymáhá stát prostřednictvím správního orgánu.

Odpovědnost za ekologickou újmu

Moderní právní úprava v oblasti ochrany životního prostředí je postavena na striktním uplatňování principu „Znečišťovatel platí“ (Polluter Pays Principle). Základní strategický problém pro provozovatele a korporace spočívá v tom, že odpovědnost za ekologickou újmu dle zákona č. 167/2008 Sb. Cílem směrnice EU (2004/35/ES) a její transpozice do českého práva je plně napravit poškozené přírodní zdroje a služby, které poskytují, do stavu, který by existoval, kdyby k poškození nedošlo.

Zásadní finanční dopad této povinnosti spočívá v tom, že náklady na nápravu újmy nejsou nijak limitovány. Tyto náklady pokrývají nejen samotné vyčištění (sanaci), ale i kompenzaci ztrát způsobených dočasným nefungováním poškozených přírodních zdrojů.

Odpovědnost za ekologickou újmu je primárně objektivní (tzv. odpovědnost bez zavinění) a dopadá na provozovatele vyjmenovaných činností. Nápravná opatření musí vést k dosažení tzv. „základního stavu“ ochrany přírodních stanovišť a chráněných druhů. Pokud ekologickou újmu způsobilo více provozovatelů, jsou povinni nést náklady na nápravu solidárně, tedy společně a nerozdílně.

Pro manažery a statutární orgány je zásadní pochopit, že environmentální delikty již nejsou jen otázkou pokut. Důkazem řádné péče jsou především zavedené a funkční vnitřní programy pro compliance. Právní audit, interní směrnice definující havarijní reakci, ověřené havarijní plány a pravidelná školení o tom, jak komunikovat s inspektory ČIŽP, slouží jako nezpochybnitelný důkaz, že společnost vynaložila veškeré úsilí k zabránění trestnému činu.

tags: #náhrada #škody #a #ekologická #újma #definice

Oblíbené příspěvky:

• Dokonalé fotografie s přírodou
• Bambusové koše: Recenze
• Frans de Waal: Dobráci od přírody - recenze
• Tajemství a paradoxy účesu "odpadkový koš"
• Humorné nápisy a recyklace