Nález Ústavního Soudu: Ochrana Přírody a Krajiny

Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1685/17 ze dne 18. prosince 2018 se zabýval ústavní stížností Hnutí DUHA - Friends of the Earth Czech Republic proti rozhodnutím správních soudů a Ministerstva životního prostředí, které se týkaly účasti stěžovatelky v řízení o správních deliktech Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava.

I. Pozadí Případu

1. Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) sdělila stěžovatelce přípisem ze dne 13. 9. 2011, že není účastníkem správního řízení zahájeného oznámením ze dne 24. 8. 2011, které se týkalo možného nedovoleného zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů a hospodaření na pozemcích v NP Šumava způsobem vyžadujícím intenzivní technologie.

2. Stěžovatelka se dovolávala účastenství v řízení o správních deliktech Správy NP a CHKO na základě § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), který umožňuje občanským sdružením účastnit se řízení podle ZOPK, pokud jejich hlavním posláním je ochrana přírody a krajiny.

3. Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 25. 1. 2012 zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo přípis ČIŽP. Ministerstvo argumentovalo tím, že správní trestání je prostředkem státního donucení k chování v souladu se zákonem a řízení o uložení pokuty směřuje k ochraně přírody a krajiny, nikoliv k jejímu ohrožení nebo poškození.

4. Stěžovatelka napadla rozhodnutí ministerstva žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2016 zamítl. Městský soud uvedl, že řízení o uložení pokuty za správní delikt je zahajováno tehdy, jestliže k zásahu do zákonem chráněných zájmů již došlo, a jeho předmětem je prioritně zájem na tom, aby právnické či fyzické osoby dodržovaly zákonem stanovené povinnosti.

Čtěte také: Prostějov: Ekologická újma

5. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2017 zamítl. Ztotožnil se s ministerstvem a městským soudem v tom, že spojení "při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona" poukazuje na prospektivní povahu řízení, jichž se mají ekologické spolky účastnit, tedy že se má jednat o řízení rozhodující o tom, zda má nebo nemá v budoucnu dojít k nějakému zásahu do přírody a krajiny, nikoliv o řízení vyjadřující se zpětně k zásahu, který již proběhl.

II. Ústavní Stížnost

6. Proti přípisu ČIŽP, rozhodnutí ministerstva a rozsudkům městského soudu a Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 20, 21, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

7. Stěžovatelka namítá, že k porušení jejích shora uvedených ústavně zaručených práv došlo v důsledku vadné aplikace podmínek účasti spolků ve správních řízeních podle § 70 ZOPK. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu jsou vytvářena kritéria pro účastenství environmentálních spolků ve správních řízeních, která nejsou v § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny obsažena.

8. Stěžovatelka odmítá závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého nepřípustnost účasti environmentálních spolků v řízeních podle § 88 ZOPK na základě § 70 téhož zákona vyplývá z toho, že jde o řízení, na něž se vztahují principy uplatňované v přestupkovém řízení i v trestním právu. Stěžovatelka namítá, že rozsudek Nejvyššího správního soudu blíže nevysvětluje, které konkrétní principy by měly účasti spolků bránit, resp. v čem by mělo spočívat ohrožení práv obviněného ze správního deliktu, a dodává, že vlastní účast environmentálního spolku neomezuje procesní práva obviněného ze správního deliktu.

9. Stěžovatelka dále upozorňuje na to, že výklad - umožňující environmentálním spolkům vystupovat ve smyslu § 70 ZOPK jako účastník řízení o správních deliktech podle téhož zákona - je v souladu s čl. 9 odst. 3 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, uzavřené v Aarhusu dne 25. 6. 1998, vyhlášené pod č. 124/2004 Sb. m. s., (Aarhuská úmluva), podle kterého má být osobám z řad veřejnosti zaručeno právo přístupu do správních řízení, která se týkají porušování vnitrostátních právních norem na ochranu životního prostředí.

Čtěte také: Odpad a Děti v ČR: Právní Rámec

III. Vyjádření Soudů a Ministerstva

11. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření ze dne 26. 7. 2018 uvedl, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že ekologické spolky se nemohou podle § 70 ZOPK domáhat účastenství v řízení o uložení pokuty jiným právnickým a fyzickým osobám, neboť jim nepřísluší, aby se domáhaly role jakéhosi univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí správních orgánů.

13. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 8. 8. 2018 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Námitky vyslovené v ústavní stížnosti jsou podle městského soudu obdobné se žalobními námitkami a městský soud neshledává důvod ke změně dříve vysloveného právního názoru.

14. Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření ze dne 23. 7. 2018 odkazuje na své vyjádření ke kasační stížnosti, kterou v posuzované věci stěžovatelka podala. Nad rámec uvedeného dále poukazuje na rozdílné znění ustanovení týkajícího se účasti obcí v sankčních řízeních a ustanovení týkajícího se účasti spolků. Zatímco v případě spolků jde o účast v řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona, v případě obcí jde o řízení podle tohoto zákona.

IV. Rozhodnutí Ústavního Soudu

17. Podstatou ústavní stížnosti, kterou se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti zabýval, je otázka, zda je v souladu s ústavním pořádkem České republiky restriktivní výklad § 70 odst. 2 a 3 ZOPK, který neumožňuje environmentálním spolkům účastnit se řízení o správních deliktech podle § 88 téhož zákona.

19. Podle odst. 2 věty první § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny: "Občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (dále jen ,občanské sdružení´), je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona, s výjimkou řízení navazujících na posuzování vlivů na životní prostředí podle § 3 písm.

Čtěte také: Ekologická zátěž v českém právu

21. Podle Nejvyššího správního soudu § 70 odst. 2 ZOPK ve slovech "při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona" poukazuje na prospektivní povahu řízení, jichž se mají ekologické spolky účastnit, tedy že se má jednat o řízení rozhodující o tom, zda má nebo nemá v budoucnu dojít k nějakému zásahu do přírody a krajiny, a jde tedy o dotčení, kterému jde ještě zabránit, přičemž tento zvažovaný budoucí zásah je konkrétní.

22. Ústavní soud předesílá, že tato Nejvyšším správním soudem zvolená interpretace představuje pouze jednu z možných variant výkladu § 70 odst. 2 ZOPK. Znění § 70 odst. 2 ZOPK nevylučuje, aby mohla být pod pojem "správní řízení, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona" podřazena i řízení o správním deliktu.

Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou navrhovatele, že zákon neukládá orgánům ochrany přírody specifikovat ve výzvě k provedení zásahu určené vlastníkovi pozemku jeho rozsah (podobu) a že ta může spočívat v pouhém převzetí textu zákona. K tomu Ustavní soud uvedl, že v případě výzvy dle § 68 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny se jedná o individuální správní akt.

Pokud navrhovatel namítal, že z § 68 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze dovodit, jakou podobu mohou mít zásahy na zlepšení životního prostředí, ani jejich rozsah a meze, v nichž mohou být prováděny, konstatuje Ústavní soud, že z předmětného ustanovení sice nelze dovodit, jakou podobu mohou zásahy na zlepšení přírodního prostředí mít, nicméně v tom nelze shledávat protiústavnost.

Ústavní soud rovněž nesouhlasil s námitkou, že intenzita, s níž dochází k zásahu do vlastnického práva, nekoresponduje s potřebou naplnění příslušného veřejného zájmu. Ustanovení § 68 zákona o ochraně přírody a krajiny totiž stanoví povinnost vlastníků a nájemců pozemků zlepšovat dle svých možností stav dochovaného přírodního a krajinného prostředí, aby (v budoucnu) nebyl dotčen stav, toliko který je z hlediska ochrany životního prostředí příznivý.

K další námitce Ústavní soud uvedl, že čl. 11 odst. 4 Listiny má ve výrazu „náhrada“ na mysli náhradu jakékoliv újmy vlastníka způsobené omezením jeho vlastnického práva. Dle Ústavního soudu je tedy nutno ústavně konformně, tj. v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny a v souladu s předchozí nálezovou judikaturou, interpretovat § 68 odst. 4 větu třetí zákona o ochraně přírody a krajiny tak, že je jím kromě práva na náhradu škody konkretizováno ústavní právo vlastníka na náhradu za omezení jeho vlastnického práva.

Ústavní soud konstatuje, že existuje možnost ústavně konformního výkladu ustanovení § 68 odst. 3 a 4 zákona č. V případě výzvy dle § 68 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny se jedná o individuální správní akt. Je tak aplikovatelný zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (včetně obligatorních náležitostí rozhodnutí správního orgánu, tj. mimo jiné včetně konkretizace požadovaného opatření) skýtající vlastníkovi (nájemci) pozemku procesní ochranu jeho hmotných práv, přičemž posléze přichází v úvahu soudněsprávní ochrana, což koresponduje se základním právem jednotlivce dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod domáhat se ochrany svého práva před soudem a jiným orgánem a což odpovídá též čl.

Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 26. ledna 2021 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy zamítlo návrh skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení § 70 odst. 3 věty první zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 225/2017 Sb., ve slovech „podle tohoto zákona“.

Ústavní soud považuje za zásadní a nepřekročitelnou ústavní kautelu, že podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Co se však týče účastenství ve správních řízeních jakožto řízení "u jiného orgánu", toho se nelze dle čl. 36 odst. 1 Listiny domáhat vždy, ale pouze ve "stanovených případech".

Právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny je právem s relativním obsahem a lze se ho domáhat pouze v rámci zákonů, které ho provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Ústavnost zásahu do tohoto základního práva je třeba posuzovat nikoliv testem proporcionality, ale testem racionality. Za podstatu tohoto práva lze považovat závazek státu k ochraně proti zásahu do životního prostředí, dosahuje-li zásah takové míry, že znemožňuje realizaci základních životních potřeb člověka.

V případě, že by se spolky, jakož i další osoby, kterým právní úprava nepřiznává účastenství v některých správních řízeních, cítily dotčeny na svých právech a svobodách rozhodnutím správního orgánu (typicky rozhodnutím o umístění stavby či povolení stavby), mohou se v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny obrátit na soud.

tags: #nález #Ústavního #soudu #ochrana #přírody #a

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce kompostováním
• Konstrukce sprchového koutu krok za krokem
• Opatření pro města a obce v boji proti změnám klimatu
• Addison: Koš na třídění odpadu se 3 nádobami
• Den stromů v Dobrodružince