Napodobování zvuků přírody ve slovníku

Ve své nedávné zajímavé stati „Interjekce označující zvuky zvířat“ ukázal J. Štěpán (SaS, 41, 1980, s. 204-207), jak se „hlasy“ zvířat napodobují v lidské řeči. Ukázala se známá skutečnost, že přírodní (a v tom i zvířecí) zvuky nelze zvukově „ofotografovat“, nejde nikdy o jejich zvukový snímek, ale o jejich hláskový přepis. Ten je, za prvé, vždy trochu subjektivní a je, za druhé, objektivně vázán na repertoár hlásek v příslušném jazyce a na jejich kvalitu. Štěpánův materiál by se dal přirozeně rozmnožit, třebaže se taková data těžko shánějí a vyčerpávající soubor je tedy nemožný. Jen zcela náhodou upozorňuji např. na napodobování zvuků prasečích.

Napodobují se u nich dvě řady zvuků, reprezentované jednak českým kvičet/kvíkat, pol. kwiczeć/kwikać apod. v jiných jazycích slovanských, dále litevské kvýkti, něm. quiecken (jen výjimečně platí i pro „vysoké“ kvákání žab), angl. squeak, řecké koidzein[1] - a na druhé straně máme útvary pro chrochtavý zvuk, č. chrochtat, rus. chrjukať, pol. krzekać (odpovídá spíš hanáckému řókat se, vyznačujíc zvuky prasnic v době páření) a porchać, výstižnější jsou něm. grunzen, angl. grunt, švéd. grymta, lat. grunnire/grundire, (ital. grugnire, šp. gruñir, fr. grogner), rum. a grohai, řec. grydzein maď. röfögni … Ale v tomto příspěvku mám na mysli jiné „zvířecí“ interjekce. Chci upozornit, jakými citoslovečnými apely ovládají lidé tažná zvířata.[2] Také tyto údaje se těžko shánějí.

Kromě různých slovníků[3] (s daty někdy protikladnými) jsem se při dlouhodobém, byť sporadickém sbírání materiálu opíral i o informace ústní nebo dopisové. Dnes už jde o pokus, o jakýsi epitaf nad touto oblastí; na traktory, auta a kombajny tyto apely neplatí. V těchto povelech se střetáváme jednak (a) s prvky nocionálními, tj. s imperativy nebo adv výrazy vzatými z běžné řeči - jednak (b) i se zvláštními apely interjekčními. Interjekční povahu nabývají ovšem i apely prvního druhu. Dá se už předem čekat, že apely typu (a) budou významově předem dané, a tedy jednoznačné - kdežto apely z oblasti primárně interjekční (b) nikoli, ba budou někdy i uvnitř téhož jazyka významově třeba antonymní.[4]

Apely k couvání a zastavení

a) 1. K prvnímu typu patří hlavně apely k couvání. Vlastně jsem se tu téměř nesetkal s primárními interjekcemi (až na nedosti ověřené bulharské ss!), nanejvýš v kombinaci s příslušným výrazem pro ‚zpátky‘. Takhle, zpátky!, jsem slyšel volat až dost pozdě, když už se vozkové se svými koníčky nebo dokonce ještě kravkami loučili. Jinak byl na Hané normálním povelem curȳk!, obyčejně i s tím německým koncovým přízvukem (vedle českého cùryk). Je tu možná kombinace s povelem pro zastavení, podle obšírné dopisové informace kolegy A. E. Michneviče[5] znamená běloruské tprrr-zád! ‚zpátky!‘ (o samém tprr viz odst. b - 3).

2. Je jasné, že i výzvu k zastavení lze vyjádřit povely typu našeho stůj!, něm. halt! apod. Normálně se tu však užívá svérázných interjekcí primárních. Viz níže odst. b - 2 a b - 3.[210]

Čtěte také: Zvuky přírody pro relaxaci: Recenze

3. Totéž platí u povelů pro započetí jízdy nebo tahu. Najdeme tu sice povely typu našeho hybaj! (např. jihojemenské - informace synova - emši/imši ‚jdi!‘, normálně ale jen ve zkrácené podobě ši-ši-ši!), ale většinou se zas užívá apelů primárně interjekčních, i když nikoli vždy jenom „zvířecích“, tj. platných jen pro zvířata.

4. Zato se častěji vyjadřují normálními příslovečnými výrazy povely „doleva!“ nebo „doprava!“. A to buď přímo takto (např. ‚doleva‘ it. a sinistra!, rum. la stînga!, rus. derží levéj! …, ‚doprava!‘, šp. hacia a derecha!, rum. la dreapta!, maď. jobbra!, rus. no, pravéj!), nebo v podobě interjekčně zkrácené (např. pro velbloudy platící jihojem. sr! ‚doleva!‘ k jasar/ajsar ‚levý‘ a min! ‚doprava!‘ z jamín(an)) - anebo jde o výrazy typu „k sobě!“ a „od sebe!“ Vozka stál vždy po levé straně potahu, takže povel k sobě! znamená ‚doleva!‘ a od sebe! ‚doprava!‘.

K sobě! ‚doleva‘ a od siebie

4.1. Toto k sobě! ‚doleva‘ dokládá Sławski ve 3. sv. svého etym. slovníku, s. 278, i z mor. nářečí (tu dokonce jako ‚doprava!‘, ze svého povědomí je neznám). Ale hlavní jeho doménou je sama polština, pak běloruština a oba jazyky lužické. Polské k sobie se ovšem obyčejně vyskytuje zkrácené, a to jednak jako ksob/ksób, jednak kseje/kseb/kse až se/sa.[6] Sławski se domnívá, že ve tvarech s -e- možno vidět reflexy psl. dativní varianty sebě, ustrnulé v této sekundární funkci. To je sotva možné; čekali bychom palatální variace, jaké vidíme u antonymního odsieb. U e-ových podob stačí vyjít z nářečního dativu seje, který sice vznikl ze sebie, ale nikoli praslovanského, nýbrž vzniklého asimilací ze sobie. Takže v pol. výrazech typu ksobie/kseje ustrnula jen podoba předložky. - Podobná zkrácení zná běloruština: ksóbi → sobi → kso → so. Je též ukr. nářeční kso. Nezkrácené formy uvádí Slawski ještě z horní luž. (ksebi). dolní luž. (kseb́e) a ze slovinštiny (k sebi).

V dolní luž. by však bylo třeba uvést ještě adv. sem! v témž významu ‚doleva!‘ (srov. i slovenské nář. sasem v pozn. 6). - Je zajímavé, že sekundární interjekce k sobě se stala i derivačním základem: polština zná adj. ksobny (kaš. ksobńeši) ‚nalevo stojící (kůň nebo vůl)‘; dolnoluž. kseb́ewsejske zagony jsou pole (parcely) ležící vlevo ode vsi[7] a v pomořské slovinštině existuje podle Sławského i svérázná předložka ksob́e: ksob́e drogi ‚vlevo od cesty‘.

V maďarštině je jakási „zdvořilostnější“ varianta hozzád!, hozzádra!; doslova vlastně ‚k tobě‘, vozka tu jakoby mluví se svým koněm.

Čtěte také: Nahrávání zvuků přírody

Patří sem také něm. har. Podle starého svérázného Piererova slovníku je (jako synonymum s hü a hüa) hlavně saské a durynské; tedy v oblastech, kde se stýká s dluž. (jen dolnoluž.?) sem. Toto středoněm. har nebo här je totiž pouze varianta spisovného her ‚sem‘ (ze staršího har/her, sthn. hera, řidč. hara). Má podle Grimma i variantu hê z hie, tedy podobného původu. Také v hol. je haar jako antonymum k hot.

4.2. Pro ‚doprava!‘ máme v polštině reflexy adv. výrazu od siebie: ociep, ocip, oć (Sławski píše odsieb, odsib, odś). Podobně bělorusky acebé!, sebé! a ať! Poslední forma ovšem připomíná i pol. dial. eć a povelové interjekce typu hajt, o nichž bude řeč v odst. b - 4 a b - 7.

Sotva může být dluž. hotśo (varianta k hot, hotej) reflexem za hot sebje (= od sebe). Spíš je tu plurálovou koncovkou (-śo je z -te) zesílené základní hot, které uvádí Muka i v „nezvířecím“ významu ‚pryč!, z cesty!‘. O hot viz odst. b - 4.

Primární interjekce

b) 1. Primární interjekce začínáme tou, která není „zvířecí“, totiž no!, nu! Má tak jako „mezi lidmi“ funkci pobízecí. Obě tyto formy udává pro běloruštinu v pozn. 5 citovaný Verenič jako povel pro zahájení jízdy (tahu). V ukr. je dokládána jen forma no!, kdežto v ruš. spíše nu! (ale srov. výše doprovodné no, pravéj!, odst. 4). [211] Sám jsem znal v mladých letech starého vozku, který místo u nás obvyklého vje/vjo pobízel svého koníčka apelem nôda! V Etym. slovníku slov. jazyků uvádím na s. 502 i rum. no!, noa! Dále pol. nářeční anó/anóž/enós!, kašubské nolë!, lit. nó aj. Jinak fungují tyto interjekce jen jako doprovodné, ale pak nejen při pobízení k tahu (nõ, vijé!), ale i jinak (nõ, hoj malá, hoj při uklidňování). - Je zajímavé, že jsou i variace palatální, např. bělorus. (a slk.) né nebo Raisem dosvědčované čes. nářeční ně! ně![8]

2. Významově jednoznačný je dvojhláskový apel k zastavení typu českého ou! nebo ouha! (popř. v kombinaci s dále probíraným apelem prr: oú - pr!, prr, ouha, valášku!). Citovaná už (v pozn. 2) Naše řeč uvádí i variantu eu, euhá. Tyto interjekce (upomínající na uvedené už uklidňující hoj) nejsou ojedinělé, najdeme podobné apely i na západě: angl. ho![9] (psané též hoa), hol. ho! a ho! francouzské (ale angl. hoy se uvádí jako ‚čehy‘). A mají též interjekční významy „mimozvířecí“.

Čtěte také: Definice Emisí a Imisí Zvuku

Povel k zastavení

3.1. První čistě „zvířecí“ apel je známý povel k zastavení, totiž pr!, prrr! Je velmi těžké určit jeho rozšíření, ve svých prastarých záznamech jej mám uveden i jako francouzský, asi okrajový, ale bez uvedení pramene. Bezpečně je doložen v oblasti německé, většinou v grafice br, brr a burrr (pod. jako se interjekce hr přepisuje i jako hurrrr) a odtud dál na východ (nemám ji z maďarštiny) do oblasti ruské, přesahuje však i do rumunštiny a bulharštiny. Ale její realizace není stejná. Zatímco polské prr se snad dá srovnat s naším, ukazuje patrně grafika prru/pruuu a pru-u-u, jakož i kašubské tprr a zejména tprru na stejné retné r, jaké povely máme pro to v jazycích výchslov. (které také neznají sonantní r). Je tam psáno tpru nebo ptru (tak píše Nosovič pro bělor. a Želechovskij pro ukr.). Psaní první, tpru, dnes v jazycích výchslov. převládlo, je, jak jsme viděli, i v kašubštině, kdežto v rum. najdeme obojí psaní, tpru i ptru. Podle M. Čejky je známé pr s retnou vibrantou i v sev. Číně. - Vedle opěrného p- se vyskytuje i t-: trr (s r už dentálním) je dokládáno jednak z kašubštiny a běloruš., jednak (ústní informace Andrejčinova) z bulharštiny.

Z běloruš. uvádí Verenič i rozšířené tprrć. A tato forma nás vede k připomínce, že svým rázem je prr! jako povel k zastavení vlastně „nelogické“, antifrastické. Jak už jsem několikrát psal,[10] jsou r-ové elementy, opřené o předchozí explozívu, onomatopoickými útvary, vyjadřujícími prudké vyražení k pohybu. Takže je naopak v pořádku jihočeské prč! pobízející tahouny k vyražení; nebo slovenské nářeční prr! pobízející ovce k odchodu; z polštiny se tato interjekce uvádí jako vábení ovcí, aby vyšly z ohrady. S uvedeným bělorus. tprrć ‚stůj!‘ je antonymní bělor. ptruś pohánějící krávu nebo přivolávající ji. A ukr. nářeční tprútprru znamená v dětské řeči výzvu k procházce; je to naše dětské pá, když znamená, že dítě chce jít ven. Na význam vyražení k pohybu ukazuje i kašubské dětské slovo pro koně, totiž tpr; podobně jako jeho synonymum hij (polské hija) a něm. Hottepferdlein. A ‚kupředu!‘ znamená i další varianta.

3.2. Kromě elementu „souhláska + sonantní r (obyč. delší)“ nutno se totiž zmínit ještě o útvaru „samohláska + „dlouhé“ r + samohláska“, který opravdu většinou[11] znamená povel ‚kupředu!‘ Srov. portugalské, špan., baskické, katalánské a jihofranc. (langue d’oc) arre, katal. i erri, ve friulské rétorománštině eri, it. arri (arretrarri), gaskoňské harri, arab. harr (též arrèh), marocké (a španělsko-židovské) ’arrâ, erra - oddálenější je andaluské urrio/jurrio, kanárské hurriallá, urri-acá (acá = spis. špan. aquí ‚sem‘, snad tedy ‚doleva‘?). Italské arri, arri là uvádí Langenscheidtův it.-něm. slovník jako „hott“, ale v obrácené něm.-it. části pod „hott“ i „hü“.

Může, [212]ale nemusí to znamenat antonymnost, možná, že v zápněm. dialektech má hü (pod. jako fr. hue, viz odst. 5) význam ‚doprava‘. Nebo slovníkáře svedlo hláskově podobné něm. har? (O něm na konci odst. a - 4.1.)

Corominas, z něhož tu většinu materiálu uvádím, poznamenává velmi výstižně, že tato slůvka nemají etymologii ani arabskou (netřeba je také pokládat za arabismy), ani románskou, že jejich etymem je ono -rr- „como orden de marcha“ jako povel k chodu. Battisti a Alessio sami nakonec zavrhli nápad, že by se arri dalo vyvodit z audi! Opravdu, koni lze snadno říci v důvěrném „rozhovoru“ ty, poslouchej (což je it. ascolta), nežli knižní slyš, odi! Ale není to povel.

Významově jednotný interjekční komplex hot

4. Významově poměrně jednotný, totiž ‚doprava!‘[12] nebo řidčeji (a vedle toho) pobídnutí k jízdě, popř. rychlejší jízdě znamenající je interjekční komplex hot. Jeho hlavní význam ‚doprava!‘ vnuká skoro podezření, zda se v něm nemůže vidět lužickosrbské východisko hot (sebje)! Přestože je dokonce možno pokládat lužsrb. území za jakési centrum zeměpisného rozšíření našeho hot (sahá od nářečí charv., slovin. a švábských na jihozápadě až k nář. bělorus. - počítáme-li sem ovšem zmíněné už brus. ać - na sv. a od hol. hot na záp. až po ukr. nářečí na východě), vyvstanou ihned velmi oprávněné pochybnosti o takovém původu hot, když uvidíme, jak pestrou paletou forem se vyjadřuje: ve starší češtině máme (už u Komenského a Rosy doložené) hat, Jugmann zná i hat au!; hot je kromě češ. v obou jazycích srbluž. (dluž. i hóte a už v odst. a - 4.2. zmíněné „plurálové“ hotśo), v kaš., slovin.,[13] sch. nář. (ot!) a ve slovenštině (vedle hota/hata). Velmi staré (už od 15. st. doložené) je něm. hott, s variantami hotte/hotta/hotto a švábským hetta (jež je pak totožné s pol. dial. a ukr. lemkovským hetta).

Z polštiny uvádí Sławski pod heslem hetta starší varianty het (18. st.) a hecia (ze 17. st.; z Lindeho) a dále směs tvarů nářečních: heta, hettia, heć, eć,[14] hejt(a), hajt(a) (a též hejtal/hejttal a hetal), pod. ukr. dial. hajtá, hajttjá aj. Sławski uvádí hajt i jako sch., ale s nejasným významem ‚okrzyk na woły‘. - Německé formy s -a na konci vykládá Weigand - Hirt za zesílené pomocí střhn. -â, pod. jako u známého citoslovce hurra! (č. hurá!) ze střhn. hurrâ!

Sławski, který přirozeně nepočítá s lužsrb. východiskem pro hot, pokládá naopak lužsrb., české, sloven., kašubské a slovinské formy za přejaté z němčiny.[15] Teoreticky by to snad bylo možné, ale jediný důvod, o který by se šlo opřít, je starší doložení českého hat. Jako by ovšem i to nemohlo být stejně tak přejaté (v hyperkorektní formě s -a- místo domněle nářečního něm. -o-). A důvod u jiných jazyků? - Ještě problematičtější je riziko, s nímž se Sławski pokouší o analýzu slovanských („nepřejatých“) forem v tom smyslu, že jde o interjekce typu he(j), ha(j) plus t-ový zájmenný element (s-ový vidí v bulh. ejs, o němž v odst. 7). Co však s tvary německými? Ty přece nelze odtrhovat a vidět v nich jen nahodilou podobnost. Nebo snad přejetí ze slovanštiny (i bez návratu k domněnce o původu z lužsrb. hot)? Jak by to bylo pochybné, je vidět, když si uvědomíme, že hetta je na obou koncích areálu: v dialektech švábských a ukrajinských. - Pro zajímavost poznamenejme, že Tylor (podle Thomajera v NŘ 2, s. 284) pokládal povely hot a hý (hu) za galské(!).

Zmínili jsme se už, že vedle ‚doprava!‘ znamená hot (zejména v němčině) také povel k jízdě, resp. k rychlejší jízdě. Už v 16. st. bylo k němu v něm. sloveso hotten ‚k jízdě pobízet‘ a v dětské [213]řeči má koník jako hračka pro děti mj. i jméno Hottepferdlein; volá se naň hott! A jeho synonymum Hottogaul je v Schillerových Loupežnících jízdní kůň (kdežto Hottpferd byl Wagenpferd, tedy ‚kůň k tahu‘).

Komplex hý, něm. hü/hün a hüh, franc. hue, it. ih

5. Vcelku jihozápadnější a rozsahem větší oblast nežli hot zaujímá významově difúznější komplex hý, něm. hü/hün a hüh, franc. hue, it. ih (je to jen věc grafiky, i obráceně psané hi by se četlo í). Také toto citoslovce má význam pobídky k jízdě nebo popohnání k rychlejší jízdě a vedle toho povel ke změně směru. Ale už ne tak jednoznačný jako u hot. Např. fr. hue! znamená ‚doprava!‘, snad je tomu tak i v nejzáp. nářečích něm., ital. ih! je uváděno v obou významech, a sinistra (tedy ‚doleva‘ jako hý v nář. hanáckých) i jako překlad franc. hue. Ostatně fr. hue se sice uvádí jako ‚doprava‘, ale huhaut i jako ‚čehy‘. - Na východě se h-ové podoby kříží s v-ovými, vede to někdy k rozlišení významu. Např. české formy hý/hí, hij, hija/hije/hijo znamenají především popohnání k jízdě; ale v han. nářečích jsou h-ové formy hý, hyje (obyč. ovšem čihy, čes. čehy, o němž v dalším odst.) povelem ‚...

Význam sojky obecné v přírodě

Sojka obecná (Garrulus glandarius), tento nejpestřejší zástupce čeledi krkavcovitých v evropských lesích, je ptákem opředeným mnoha zajímavými příběhy a pozoruhodnými zvyky. Její nápadné, růžovohnědé zbarvení, černá linka pod okem a především zářivě modro-bílo-černá pírka na křídlech, z ní dělají nepřehlédnutelnou postavu lesního království. Méně nápadné jsou však její komplexní role v ekosystému a její úžasné kognitivní schopnosti, které fascinují ornitology i laiky.

Jedna z nejznámějších a nejvýstižnějších lidových přezdívek pro sojku je „bonzačka“ nebo „práskačka“. Tento nelichotivý název si vysloužila díky své mimořádné ostražitosti a hlasitému varovnému křiku. Tento poplašný křik, který je slyšet na velkou vzdálenost, slouží jako univerzální varování pro celý les. Rozumí mu nejen ostatní ptáci, ale i savci jako jsou veverky, srnčí zvěř nebo divoká prasata. Sojka tak neúmyslně plní roli "strážce lesa", který svým poplachem prozradí jakéhokoliv vetřelce. Křikem se pak ozývá tak dlouho, dokud se vetřelec nevzdálí do uctivé vzdálenosti.

Sojka je neoddělitelně spjata s dubem, a to především s dubem letním (Quercus robur). Na podzim, v době dozrávání žaludů, tvoří tato potrava hlavní složku sojčího jídelníčku. Sojky však nekonzumují všechny žaludy okamžitě. Stejně jako křečci nebo veverky si vytvářejí rozsáhlé zásoby na zimu. Jediný pták dokáže schovat tisíce žaludů. Zahrabávají je jednotlivě, nebo v malých skupinkách, do půdy nebo pod listí. Nicméně, i tato inteligentní stvoření mají omezenou paměť. Nikdy nenajdou všechny ukryté žaludy. A právě ty zapomenuté žaludy pak mají ideální podmínky pro vyklíčení: jsou zahrabané v optimální hloubce a transportované daleko od mateřského stromu.

Tím, že sojky přenášejí žaludy na vzdálenosti, které by semena sama nikdy nedosáhla (někdy i kilometry), urychlují rekolonizaci dubových lesů a významně přispívají k jejich geografickému šíření. To je klíčové, když vezmeme v úvahu, jak rychle (z evolučního hlediska) dokázaly duby rekolonizovat Evropu po době ledové. Sojka je jedním z hlavních "dopravců" semen.

Ačkoliv sojka obecná patří mezi pěvce, její vlastní zpěv je spíše nevýraznou směsicí skřípavých a žvatlavých zvuků. Sojka dokáže přesvědčivě napodobit hlasy jiných ptáků, od pronikavého pískání káně lesní po hlasité krákání vrány. Její repertoár se ale neomezuje jen na ptáky - často dovede imitovat i zvuky z lidského prostředí a okolní zvířecí říše, jako je štěkot psa, mečení koz nebo dokonce mňoukání kočky.

Její inteligence je obecně vysoká, podobně jako u jiných krkavcovitých. Výzkumy, byť často prováděné na jejích severoamerických příbuzných (sojky západní a mexické), naznačují, že sojky jsou vysoce vynalézavé a schopné učit se pozorováním.

Sojka má i jeden velmi kuriózní zvyk související s mravenci, kterému se říká "mravenčení" (anglicky anting). Když sojka narazí na lesní mraveniště (často rodu Formica), posadí se vedle něj, roztáhne křídla a načepýří peří. Podráždění mravenci se začnou bránit a stříkají na ptáka kyselinu mravenčí.

Důvodem tohoto chování je hygiena. Kyselina mravenčí působí jako přírodní insekticid a dezinfekce. Pomáhá sojce zbavit se vnějších parazitů (jako jsou roztoči a vši), kteří se usazují v peří. Je to fascinující příklad využití přírodní chemie pro tělesnou hygienu a důkaz sojčí vynalézavosti.

tags: #napodobování #zvuků #přírody #slovník

Oblíbené příspěvky:

• Odpadkové koše Curver – recenze
• Anglické růže a jejich pěstování
• Betonování sprchového odpadu krok za krokem
• Třídění odpadu na Severní Terase
• Udržitelnost ve Finsku