Medvěd hnědý v české přírodě: návrat a soužití

Návrat medvědů hnědých do střední Evropy je jeden z nejzajímavějších, ale také nejkontroverznějších projektů v historii Evropy.

Medvěd hnědý je jediný zástupce své čeledi, který se vyskytoval a vzácně i vyskytuje na území České republiky. Jde o největší evropskou šelmu a spolu s medvědem ledním a medvědem grizzly o vůbec největší druh suchozemského predátora.

Například v České republice byl poslední medvěd zastřelen na Moravě v roce 1887. Minimálně šest generací Čechů tedy medvěda hnědého nikdy ve volné přírodě nepotkalo.

Slovensko je oproti České republice na tom diametrálně jinak v počtu medvědů. Ve volné přírodě jich tam žije více jak dva tisíce jedinců, některé odhady udávají až 3 tisíce medvědů. A právě u našich sousedů dochází k častým střetům s těmito velkými šelmami a jejich ochrana rozděluje lidí na dva tábory.

Na ty, kteří podporuji jejich ochranu, uvědomují si lidský zásah do jejich přirozeného prostředí a zmenšující se prostor pro jich žití a na ty, kteří v nich vidí nebezpečné, útočící šelmy, jejichž populaci je třeba regulovat odstřelem.

Čtěte také: Českého Středohoří

Z obecného pohledu však můžeme říct, že medvědů je málo, biologická rozmanitost se nejen ve střední Evropě, ale i celosvětově ztrácí, takže návrat původních druhů do volné přírody smysl dává. Medvěd je prostě důležitým zvířetem pro udržovaní rovnováhy ekosystému v našich končinách.

Jenže proti tomu stojí argument, že medvědi se nebojí přijít do blízkosti člověka a tam působit velké škody. Vlci, kteří se do volné přírody také nedávno vrátili, a kteří také dokážou napáchat škody na zvířatech však na člověka neútočí, a to je odlišuje od medvědů.

Medvědi sice člověka na svém jídelníčku nemají, ale při vyrušení brání své teritorium a chrání mláďata. V rámci projektu návratu medvědů se snaží vědci na Slovensku, ve Slovinsku, Rumunsku, Polsku, v Itálii a ve Francii pochopit potřeby medvědů, význam jejich stanovišť, a podporovat tak návrat medvědů do jejich přirozeného prostředí.

Rozšíření a populace medvěda hnědého

Medvěd hnědý má obrovský areál výskytu sahající od Evropy přes severní Asii až po Japonsko a Severní Ameriku. Mimo několika ostrovů obývali medvědi v minulosti celou Evropu. S příchodem civilizace se jeho areál zmenšil o 75%, dnes na planetě žije zhruba 50 000 jedinců.

Tento odhad však zahrnuje i evropskou část Ruska, kde se vyskytují plné tři čtvrtiny evropské medvědí populace. V jižní a západní Evropě člověk lovil medvědy kvůli ochraně dobytka a zároveň soustavně ničil vhodné biotopy, takže současný výskyt je tu vázán jen na několik izolovaných populací v horách (Alpy, Apeniny, Balkán, Dináry, Pyreneje).

Čtěte také: Látky znečišťující ovzduší a jejich vliv na zdraví

Česká republika má výhodu, že přímo navazuje na souvislý areál výskytu medvěda na Slovensku, potažmo v Karpatech, kde se vyskytuje zhruba 8 000 medvědů. Karpatská populace je po východoevropské druhá nejpočetnější v Evropě.

Není dovoleno usmrcovat jedince a zasahovat do jejich biotopů. Vhodné lokality k výskytu medvěda jsou i v Jeseníkách a na Šumavě. Přirozenému osídlení těchto obla­stí brání jak fragmentace a zástavba krajiny, tak nelegální lov.

Historie výskytu medvědů v ČR

14. listopadu 2006 tomu bylo přesně 150 let, kdy byl na Šumavě zastřelen poslední medvěd na území Čech. Jinde v Čechách byl medvěd vyhuben mnohem dříve, většinou už v průběhu 17. a 18. století. Naopak na Moravě, kde medvědi měli možnost přicházet ze Slovenska, se udrželi déle. Poslední zde padl až koncem 19. století v roce 1893 v panství Hukvaldy.

Do Beskyd se medvědi vrátili poté, když v sedmdesátých letech 20. století expandovala slovenská populace, ojedinělé potulky byly ovšem nepravidelně zaznamenány již dříve. Nyní se v Beskydech, v jediné oblasti ČR, trvale vyskytuje 2-5 jedinců, kteří zde i přezimují.

Popis a chování medvěda hnědého

Medvěd hnědý je největší evropská šelma. Samci dosahují průměrné hmotnosti 170-190 kg, samice 140-160 kg, nejvyšší dosažená hmotnost může být ale podstatně větší, až 300 kg i více.

Čtěte také: Životní Prostředí a Klimatické Změny

I přes takovou velikost není medvěd žádná krvežíznivá šelma, naopak je z 60-90% vegetarián a větší část živočišné potravy tvoří různé larvy brouků, kukly mravenců a jiný hmyz. Složení potravy se značně mění během roku, medvěd pružně reaguje na dostupnost různých potravních zdrojů.

Na jaře se rád popásá na čerstvé trávě a pupenech rostlin, na podzim se živí především borůvkami, malinami, ostružinami, šípky, jeřabinami, borovicovými semínky, bukvicemi a dalšími plody rostlin. Zvlášť oblíbené má také zdechliny různých zvířat, takže v lese plní důležitou sanitární funkci, protože zabraňuje šíření nákaz.

Neznamená to ale, že medvědi nejsou schopni ulovit živou potravu; mohou běžet velmi rychle, přesto mládě spárkaté zvěře uloví jen výjimečně. Raději využívají kořisti ulovenou například rysem, který naráz zkonzumuje jen velmi malé množství.

Zimní spánek

Zimu medvědi tráví zimním spánkem, který je označovaný jako nepravý. Tělesná teplota se během tohoto polospánku sice snižuje jen minimálně, ale zpomaluje se frekvence dýchání a tep. Dalším rozdílem je, že medvědi v zimě nevylučují trus ani moč, nýbrž dochází k jakési recyklaci produktů metabolismu a na konci tlustého střeva se vytvoří „zátka“ ze suchého trusu, kterou medvěd „vytlačí“ až na jaře dalšího roku.

Délka zimního spánku je 75-120 dní, zpravidla od poloviny listopadu do poloviny března. Medvěd se však může probudit i dřív, například v době zimních oblev, a znovu ulehnout.

Zimní brloh, ve kterém medvědi tráví zimní spánek, může být malá jeskyňka, jeden metr hluboká díra ve svahu vyhrabaná medvědem samotným nebo jen nakupená hromada chrastí. Ve Finsku medvědi s oblibou brloží ve velkých mraveništích, které jsou v tamních podmínkách poměrně časté.

Teritorialita a rozmnožování

Medvěd hnědý patří mezi teritoriální samotářská zvířata, to znamená, že si vyznačuje území, ve kterém nalézá všechny podmínky pro život a brání ho proti jiným medvědům. K prolomení hranic dochází pouze v době páření a někdy v době hojnosti potravy na podzim, kdy se i několik jedinců na jednom místě navzájem toleruje.

Velikost teritoria, rámcově 10-1 600 km2, závisí na množství dostupných letních i zimních úkrytů, zdrojů potravy, ale také na velikosti celé medvědí populace v daném území. Ke značení svého teritoria medvědi preferují jehličnaté stromy, ze kterých škrábají kůru a zakusují se do dřeva.

Výškou záhryzu medvědi signalizují ostatním svou výšku a také se o ronící pryskyřici hojně otírají a na strom močí. Je nepochybné, že hlavní část předávané informace je čichová.

Hlavní období páření probíhá nejčastěji od konce května do začátku srpna. Milostná předehra, tzv. epigamní chování, bývá složitá a někdy vcelku zdlouhavá, dokud se medvědice neosmělí přijmout nápadníka do své blízkosti. Pokud více medvědích samců usiluje o jednu samici, dochází také k výhrůžkám ceněním zubů, řevu a někdy i k soubojům.

Zvláštností zárodečného vývoje medvědů je tzv. utajená březost, kdy se vývoj zárodku po oplodnění zastaví a pokračuje až na podzim. Z toho důvodu porody i navzdory rozdílnému datu početí probíhají ve stejném období, od konce prosince do února, v době zimního spánku.

Utajená březost samic trvá zhruba 7-8 měsíců, ovšem samotný vývoj zárodku pouze 8-10 týdnů. Medvíďata se tak rodí velmi malá, 20-25 cm dlouhá, o hmotnosti zhruba půl kilogramu a velmi nevyvinutá, jen slabě osrstěná, bez zubů, hluchá a slepá.

Diváci večerníčků pana Chaloupka si jistě dokážou představit, jak jsou medvíďata hravá, zvídavá a plná chuti do života. Úmrtnost mláďat v prvním roce je však vysoká, celých 25-30 %. Dobrá medvědí matka učí své potomky všem pravidlům, jak by se měl správný medvěd chovat a co se všechno dá a nedá jíst.

Po dvou letech by již medvíďata měla být soběstačná, pohlavně dospívají v 3.-6. roku života. Medvědi se dožívají vysokého věku, většinou 20-30 let.

Věkově dobře strukturované populace jsou žádoucí, neboť dominantní samci dokážou regulovat početnost populace tím, že požírají neopatrná medvíďata. Naopak v populacích, které mají intenzivním lovem vychýlenou strukturu populace směrem k mladým jedincům, přirozené mechanismy regulace fungují hůře a může docházet k přemnožení.

Ohrožení a ochrana medvědů

Medvědi jsou ze všech evropských velkých šelem nejvíce ohroženi ničením biotopů - přirozených lesů. Rozmanitost živočišných a rostlinných druhů v lesích s vysokým podílem odumřelého dřeva a vrstevnatou porostní strukturou je značná. Právě tady medvědi nacházejí dostatek potravy, když rozhrabávají ztrouchnivělé pařezy a na světlinkách se živí lesními plody.

Medvěd hnědý je v legislativě ČR zařazen mezi zvláště chráněné, kriticky ohrožené druhy.

Většina posledních pralesů byla v Beskydech vymýcena ve 40. letech 20. století, a tak jsou dnešní hory pokryty z větší části věkově uniformními porosty smrčin pochybného původu. Zbytky přírodních lesů (pralesů) poskytují možnosti k obživě několika jedincům, ovšem z důvodu neexistence klidových zón dochází k častému vyrušování sběrači plodů a houbaři i v přírodních rezervacích a medvědi jsou pak stresováni.

Ochrana lesa je mimo několika přírodních rezervací v rámci chráněných krajinných oblastí zcela bezzubá, a tak dále dochází k holosečnému mýcení hodnotných jedlo-bukových porostů a nahrazování monokulturami smrku jen s minimálním podílem listnáčů (viz běžná praxe např. v Javorníkách a Vsetínských vrších).

Překvapivý výskyt medvěda v roce 2002 v průmyslové oblasti Ostravska u Orlové naznačuje, že někteří medvědi jsou schopni bariéry civilizace nepozorovaně překonávat. Jiní silničnímu provozu bohužel podléhají, jako např. S ilegálním lovem si však medvědi sami poradit nedokážou nejen kvůli stále kvalitnější technice, kterou lovci disponují.

Dopadení a usvědčení pytláků je komplikované hlavně z důvodu těžko získatelného důkazového materiálu a prakticky žádných svědků. Pokud medvědi objeví snadno dostupný zdroj potravy, snaží se ho využít v maximální možné míře. Proto je základním předpokladem společného soužití lidí a medvědů adekvátní ochrana hospodářských zvířat, např. elektrickými ohradníky nebo hlídacími psy tak, aby pro medvědy nejsnadněji dostupné zdroje potravy ležely v přírodě, mimo zájem lidí.

I přes případné ztráty na domácím zvířectvu nebo včelstvech jsou všechny škody hrazeny státem, a to podle zákona o náhradě škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy (115/2000 Sb.). Tyto škody jsou často zveličovány, i když ve skutečnosti představují skoro ve všech evropských státech méně než 1 % z celkového počtu hospodářských zvířat (konkrétně u medvědů je to 0,01-0,11 %).

U nás byl poněkud výstředním případem medvěd ze Vsetínska v létě roku 2000, který způsobil značné škody v celkové hodnotě 192 620 Kč. Tento jedinec, který nejevil přirozenou plachost, byl odborníky odchycen do klece a převezen do ZOO, odkud později utekl a byl nakonec zastřelen. Vzhledem k jeho abnormálnímu chování se mohlo jednat o zvíře uprchlé nebo vypuštěné ze zajetí.

Jak se chovat v oblastech s výskytem medvědů

Medvěd jako jediná z našich šelem může skutečně přivodit člověku vážné zranění. Jedná se však o výjimečné případy, kterým lze vcelku účinně předcházet. V zásadě existují dva typy rizikových situací, kdy může dojít ke konfliktu s medvědem. V prvním případě jde o setkání s tzv. synantropním medvědem, který přivykl lidské přítomnosti při konzumaci nezabezpečených odpadků v blízkosti lidských sídel. Ztráta přirozené plachosti medvědů zvyšuje nebezpečí střetu.

V druhém případě může jít o náhlé vyrušení medvěda lidmi, kteří překročili jeho „osobní prostor“. Takový medvěd se cítí ohrožen, většinou uteče, pokud má kam, ale může i zaútočit, např. Běžně se ale medvěd snaží lidem vyhýbat.

Ve skutečnosti dochází na území Česka a Slovenska denně k desítkám setkání lidí s medvědy, která člověk vůbec nezaregistruje, protože se zvíře v poklidu stáhne do ústraní. Přestože je medvěd schopen jednou ranou usmrtit např. krávu, člověka nepovažuje za svou potravu.

Veřejné mínění vůči velkým šelmám se mění k lepšímu, ale pomalu. Vlci si získávají sympatie lidí zřejmě díky příbuznosti se psy, jež si člověk v dávných dobách z vlků vyšlechtil, a díky způsobu života ve smečkách, který je podobný uspořádání lidské společnosti. Rys, půvabná kočkovitá šelma, zase upoutá svým elegantním pohybem a nápadně skvrnitým kožichem. Medvědi se stále těší jen malé oblibě díky své velikosti a nevypočitatelnosti.

Pokud táboříte volně v přírodě, nepřipravujte kořeněná jídla a nepoužívejte deodoranty a jiné producenty neobvyklých vůní. Držte se turistických tras. Vyhněte se medvědovi, kterého potkáte a zatím o vás neví. Pokud si vás medvěd všiml, pravděpodobně se bude snažit utéct.

Komunikace mezi medvědy

Medvěd je v nových podmínkách civilizačního tlaku na přírodu stejně nevyzpytatelný jako člověk. Málokdy víme, jak se zachová, a při setkání s ním musíme být vždy ve střehu. Když se dva medvědi potkají, mají svoji vlastní řeč, která spočívá hlavně v postojích a hlasových projevech. Jsou zakotveny částečně v reflexivním, ale z velké části i v individuálním chování konkrétního zvířete. Setkání medvědů nenese ve většině případů prvky agrese.

I medvědi mají svoji řeč, ačkoliv jinou, než my lidé. Hlasovými projevy kombinovanými s chováním dává na vědomí své záměry. Ani my lidé někdy nemusíme vydat hlásku, ale díky změnám mimiky tváře a pohledu disponujeme množstvím výrazových prvků, kterými můžeme projevit své city, nálady nebo záměry.

Medvěda však příroda neobdařila těmito schopnostmi, a proto svoje pocity, nálady a záměry nemůže vyjádřit změnami výrazu tváře jako my lidé nebo i velké kočkovité šelmy, např. lev nebo tygr, které mají tvář vybavenou mimickými svaly.

tags: #nase #priroda #medved

Oblíbené příspěvky:

• EKO narozeninová oslava
• Emise karburátorů a CO
• Zdravotní rizika jaderných testů
• Antracitové Koše – Recenze
• Jak chytré koše bojují s plýtváním jídlem?