Následky spalování odpadu: Dopady na životní prostředí a lidské zdraví

Spalování odpadu je opředeno mnoha mýty. Často se o něm mluví jako o "ekologickém" či "zeleném" způsobu získávání energie, který nepřispívá ke klimatické změně a globální krizi. Zamlčuje se příspěvek spaloven k narůstajícímu znečištění planety Země a fakt, že stavba spaloven blokuje rozvoj udržitelnějších způsobů nakládání se surovinami, jako je v prvé řadě materiálová recyklace, a předcházení vzniku odpadu.

Spalování odpadů, podobně jako spalování uhlí, produkuje velké množství oxidu uhličitého, který je hlavním hnacím motorem klimatické změny. Spálením 1 tuny odpadů se do atmosféry uvolní 0,7 až 1,7 tuny CO2. To odpovídá emisím CO2 za více než osm tisíc kilometrů v osobním automobilu. Výroba elektřiny z odpadů produkuje na každou kWh větší množství oxidu uhličitého, než jaký je průměr pro energii vyrobenou v EU. Nejpozději do roku 2030 mají být, i z tohoto důvodu, spalovny zapojeny do systému emisních povolenek. Nejnovější studie ukazuje, že do roku 2050 bude spalování plastového odpadu významnějším zdrojem oxidu uhličitého než spalování fosilních paliv.

Dlouhá životnost spaloven nejen, že přechod na obnovitelné zdroje energie oddaluje, ale navíc je tento způsob výroby energie, v porovnání se spalováním uhlí, dokonce ještě méně efektivní. V roce 2022 byla podle vědců překročena bezpečná mez chemického znečištění planety Země. Úroveň tohoto typu znečištění je tedy tak vysoká, že se s ním už příroda sama nedokáže vypořádat. S tím úzce souvisí téma plastů a plastového odpadu. Plasty spálením nezmizí, pouze dochází k šíření nejen jejich zbytků, ale také nebezpečných chemických látek v nich obsažených, do životního prostředí. Mikroplasty jsou součástí pevných zbytků po spalování odpadů (strusky, popílku), ze kterých se mohou při nesprávném zacházení uvolňovat.

Spalovny uvolňují také těžké kovy a další nebezpečné látky do ovzduší, do vody i do zbytků po spalování. Další toxické látky vznikají i samotným spalováním. Emise do ovzduší jsou jedním z nejsledovanějších výstupů ze spaloven odpadů. Toxické látky ale končí především v pevných zbytcích ze spaloven, zejména v popílku.

Kontaminace dioxiny v okolí spaloven

Výzkum organizace Zero Waste Europe (ZWE), na kterém se podílelo Hnutí DUHA, zjistil v okolí spaloven ve třech evropských zemích - Česku, Španělsku i Litvě - vysokou úroveň kontaminace dioxinů a příbuzných perzistentních organických látek (POPs). Tyto látky jsou nejsilnějšími karcinogeny na světě. Vejce z poloviny zkoumaných lokalit překračují bezpečnou úroveň POPs pro lidskou spotřebu danou nařízením Evropské komise. Rozbory vegetace, jehličí a mechů také ukazují vysoké hladiny dioxinů v okolí spaloven odpadu. Studie byla založena na biotestech, což je analytická metoda ke stanovení koncentrace látky na základě jejího vlivu na zvířata, rostliny, buňky nebo tkáně. Studie varuje, že politika založená na podpoře spalování odpadů může mít negativní vliv na lidské zdraví. Zdůrazňuje neslučitelnost politik založených na pálení odpadů s agendou EU směřující k nulovému znečištění. Mezi zdroje dioxinů a POPs patří obecně spalování, nejen odpadů. A to jak průmyslové spalovací zdroje, tak i domácí topeniště.

Čtěte také: Vliv odpadu na lidské zdraví

Spalování odpadů, podobně jako spalování uhlí, produkuje velké množství oxidu uhličitého, který je hlavním hnacím motorem klimatické změny. Spálením 1 tuny odpadů se do atmosféry uvolní 0,7 až 1,7 tuny CO2. To odpovídá emisím CO2 za více než osm tisíc kilometrů v osobním automobilu. Výroba elektřiny z odpadů produkuje na každou kWh větší množství oxidu uhličitého, než jaký je průměr pro energii vyrobenou v EU. Nejpozději do roku 2030 mají být, i z tohoto důvodu, spalovny zapojeny do systému emisních povolenek.

Alternativy ke spalování odpadu

Použitím recyklovaných materiálů namísto primárních surovin nejen, že šetříme zdroje a energii, ale i zamezujeme další tvorbě oxidu uhličitého, který je hlavním hnacím motorem klimatické změny. Spalování a recyklace si přitom navzájem konkurují o ty samé suroviny, tedy směsné odpady, které jsou stále do značné míry recyklovatelné. Státy, kde se spaluje ve velkém, typicky recyklují méně, protože stavba velkého množství spaloven recyklaci blokuje.

Technologie jako je zplyňování, pyrolýza či depolymerizace odpadů se zastřešuje souhrnným termínem chemická recyklace. Chemická recyklace se týká především plastových odpadů, ze kterých se vytváří palivo, případně surovina pro výrobu nového plastu. Tu je však obvykle potřeba dále upravit a „naředit“ tak moc, že je množství plastového odpadu ve vyrobeném „recyklátu“ minimální. Většina zařízení na chemickou recyklaci však v současné době slouží pro výrobu paliva (fosilního původu), které je sice možné dále použít, i k tomu je však zapotřebí dalších technologicky i finančně náročných kroků, vedoucích k jeho dostatečnému vyčištění. Chemická recyklace přitom není schopná zlikvidovat nebezpečné chemické látky, které vstupní plast obsahuje, ty se přesouvají do výsledného “produktu”.

Oproti mechanické recyklaci, která vyžaduje menší množství energie a je šetrnější k životnímu prostředí, dochází při té chemické ke ztrátám uhlíku v materiálu a také k energetickým ztrátám. Jde tedy o technologicky, energeticky i finančně náročný, životnímu prostředí ne příliš přátelský způsob nakládání s plastovým odpadem.

Mechanicko-biologické úprava (MBÚ) směsných komunálních odpadů (ev. biologických složek. snížení obsahu organického uhlíku na minimum. než zahradní - městský. ověřování. zakoncentrovat těžké kovy v zachycovaném popílku. materiálového zpracování před tepelným). zábor zemědělské půdy a její rekultivaci).

Čtěte také: Studie o ekologii a budoucnosti

Vliv spalování odpadu na obce

Na příkladu průměrné domácnosti byl zdokumentován vliv koncepce spalovacího zařízení a kvality paliva na produkci znečišťujících látek v obci. Přestože byl kladen důraz zejména na problematiku spoluspalování odpadů a jeho vlivu na zdraví obyvatel a kvalitu ovzduší, pozornost byla věnována i dalším neméně důležitým aspektům majících dopad na provozní parametry kotle jako například vlhkost paliva a dostatečný přísun spalovacího vzduchu.

Investiční náklady na stavbu spalovny jsou logicky tím vyšší, čím větší jsou požadavky na ochranu životního prostředí. Aby se majitelům spaloven jejich investice vrátily, je zapotřebí spalovnu udržovat při životě zhruba 25 až 30 let. To vede k tomu, že si majitelé spaloven dodavatele odpadů (obce) obvykle zavazují smlouvami na dlouhá léta dopředu. Tím však blokují rozvoj alternativních, pro životní prostředí příznivějších, systémů nakládání s odpady. Další nemalé finance jsou zapotřebí pro provoz nutných systémů na čištění spalin, pro nakládání s pevnými zbytky po spalování (struskou, popílkem), pro pravidelnou údržbu nebo opravy po haváriích. I z těchto důvodů spalovny téměř nikdy nevznikají bez dotací z veřejných zdrojů, ať už českých nebo evropských.

Moderní spalovny jsou často považovány za lepší volbu než skládkování, zejména pokud je spalování odpadu správně řízeno a vybaveno technologiemi na snižování znečišťujících látek (emisí) ve spalinách. Skládkování popílku je stále nevyhnutelné, ale spojením obou metod, tedy nejprve spálením na popílek a pak jeho skládkováním, snižujeme celkový objem odpadů a získáváme energii v podobě elektřiny a tepla.

Spalovna odpadů je v české legislativě definována jako zařízení pro energetické využití odpadů, zkracované jako ZEVO. Všeobecně takové zařízení sestává z místa, kde dochází k příjmu, uskladnění a kontrole obsahu odpadu, dále ze spalovacího zařízení (pece) a z centra pro distribuci získané energie. Spalovací zařízení a technologie na nich použité se liší dle druhu odpadu, který je v nich spalován.

Tyto podmínky zahrnují především dostatečný přísun kyslíku, který zajistí, že hlavními produkty spalování jsou vodní pára, dusík, oxid uhličitý a kyslík. V závislosti na složení odpadů a dodržení optimálních podmínek se tvoří spaliny obsahující navíc další sloučeniny, jako oxid uhelnatý, oxidy dusíku, oxid siřičitý. V přímém srovnání spaloven odpadů s tradičním spalováním fosilních paliv byl zjištěn nárůst emisí NOx o víc jak polovinu, což vede k vyšší možné tvorbě kyselých dešťů a fotochemického smogu (chemického znečištění atmosféry). Z hlediska celkového vlivu na globální oteplování je spalování odpadu považováno za srovnatelné s použitím zemního plynu .

Čtěte také: Česká republika a znečištění

Vedle spalin se při spalování tvoří popílek, který je lehký a musí být ze spalin oddělen kvůli případným negativním dopadům na zdraví při vdechnutí, a tuhý (ložový) popel, který je bohatý především na těžké kovy, ale i železo, které může být dále využito v metalurgickém průmyslu. Hlavním principem spalování odpadů ovšem zůstává využití odpadů k zisku elektrické energie a tepla při současném zmenšení celkového objemu a hmotnosti odpadu.

Srovnání spaloven a skládek

Hlavním produktem skládkování odpadu jsou skládkové plyny a výluhy. Výluhy jsou kapaliny bohaté na širokou škálu znečišťujících látek, jako například organické sloučeniny a těžké kovy, které jsou pro člověka i životní prostředí jedovaté a mohou vést až k rakovině. Výluhy se sbírají pomocí tzv. drenážního systému a jsou čištěny ve k tomu určených čistírnách odpadních vod, nebo použity ke zkrápění skládky, aby nedošlo ke vzniku požáru.

Rizika skládkování jsou spojena s dlouhodobým provozem skládek a možnými poškozeními, jejichž pravděpodobnost s časem narůstá. To může způsobit například únik různých výluhů ze skládkovaných odpadů nebo tvoření a únik skládkových plynů do ovzduší. Celkový životní cyklus skládek, který může být delší než 1000 let, ovlivňuje výsledky analýzy jejich životního cyklu (LCA, z anglického „life cycle assessment“). Analýza LCA představuje posouzení vlivu vybraného produktu nebo procesu na životní prostředí, protože zohledňuje výrobu (včetně zdroje surovin), užití a také konečné zpracování odpadu, včetně energetické náročnosti a emisí nebezpečných látek do ovzduší, půdy a vody.

V přímém porovnání celkového dopadu na životní prostředí pomocí metody LCA dosahuje skládkování v kontextu České republiky horších výsledků než spalování odpadů, a to vůbec nejhorších výsledků ze všech porovnávaných možností nakládání s odpady. Tato studie dále ukazuje, že dopad na životní prostředí je možné zmírnit využitím skládkových plynů k zisku elektrické energie, je to ale pouze dodatečný zisk energie, který snižuje celkový výsledek, avšak neřeší primární problémy spojené především s celkovým životním cyklem skládek.

Mezinárodní aktivity proti spalování

Světový den alternativ ke spalovnám vyhlásila na 14. červenec mezinárodní síť GAIA (Global Aliance for Incineration Alternatives). Přes 230 organizací ve více než 60 zemích pořádá v tento den osvětové akce. Datum bylo zvoleno na první den jednání Mezivládního výboru pro přípravu Stockholmské úmluvy o zákazu a omezení perzistentních organických látek.

Spalovny vypouštějí až 1922 toxických látek do vzduchu, vody a půdy. Nejčastěji se upozorňuje na nebezpečné dioxiny, které poškozují imunitní a hormonální systém člověka. Nejtoxičtější dioxiny jsou karcinogenní. V roce 1994 byly spalovny zdravotnického odpadu v USA zodpovědné za 40 % dioxinů v ovzduší3. Proto většina vyspělých zemí trvá na jejich kontrolování a zachycování, které je ale složité a nákladné. Výsledný odpad ze zachycení musí být zlikvidován jako nebezpečný odpad. Protože má často podobu popela nebo popílku, těžko se hlídá, kam ho spalovny sypou…

Většina spaloven na jižní polokouli má málo zařízení na kontrolu znečištění nebo dokonce vůbec žádná. Spalovny jsou v těchto zemích mnohdy ve venkovských oblastech. Dioxiny tak mohou snadno proniknout do potravinového řetězce. Popel s dioxiny se vyhazuje v okolí spaloven, kde se v něm “popelí” a hrabou kuřata. Tak se mohou toxické látky dostat do vajec.

tags: #následky #spalování #odpadu

Oblíbené příspěvky:

• Informace o svozu velkoobjemového odpadu
• Ekologická známka pro Rakousko
• Složení a použití čističů odpadů
• Efektivní zpracování bioodpadu
• Proplácení školy v přírodě a sociální dávky