Návrat k přírodě: Antistresové účinky a jak zvládat strach

V dnešní době, kdy je společnost vystavena mnoha stresovým faktorům, je důležité hledat způsoby, jak se s nimi vyrovnat. Jedním z nich je i návrat k přírodě a antistresové aktivity.

Strach a jeho vliv na mozek a tělo

Pro účely našeho rozhovoru se spojujeme v době, kdy největším tématem ve společnosti je pandemie koronaviru. V době, která je typická tím, že se nyní spousta lidí bojí o svou práci, o svůj byznys, o své blízké i o své vlastní zdraví. Nejprve se budu věnovat strachu. Ten spouští v našem těle řadu složitých pochodů.

Kromě tělesné odpovědi, například zrychlení srdeční činnosti, zvýšení krevního tlaku či zúžení zornic, změní také aktivitu některých okruhů v našem mozku. Zjednodušeně řečeno dochází k aktivaci okruhů, které nás biologicky připravují na ohrožení nebo nebezpečí. Roste aktivita amygdaly, jádra řídícího emoce. Zde je důležitým hráčem noradrenalin, látka chemicky velmi podobná adrenalinu. Mozkový noradrenalin se uvolňuje zejména právě v amygdale a ta se pak podílí na tvorbě strachového chování. Častým příznakem strachu je „strnutí“, tedy ztuhnutí strachem.

Na druhou stranu při stresu dochází k velmi rychlému aktivování stresového systému našeho těla. To vede nejprve k uvolnění adrenalinu, což způsobí tělesné příznaky jako bušení srdce, zvýšení tlaku nebo prokrvení končetin (příprava na útěk a boj). Následně se uvolňuje kortizol, tedy vlastní hormon stresové odpovědi. Kortizol je dobrý sluha, ale zlý pán. Může pomoci zvládnout útěk nebo boj, a uvolňuje se třeba i při cvičení nebo jiné stimulaci. Pokud jsou jeho hladiny zvýšeny extrémně či dlouhodobě, poškozuje lidské zdraví včetně mozku.

Lidé dnes často vědí, že stres může vést k vyhoření, že chronický stres je rizikovým faktorem deprese, ale méně se ví o tom, že poškozuje také důležité funkce, jako je imunita nebo riziko metabolických chorob, včetně cukrovky 2. typu. Obecně si myslím, že současná situace nemusí u řady lidí vyvolat strach či stresovou reakci, která by byla vyloženě ochromující. Jedná se však o jakýsi plíživý pocit v pozadí, a i ten může být nebezpečný pro naši duši i tělo. Někdy se mluví o chronickém mírném stresu, který je právě rizikovým faktorem deprese. Neustálé propírání současné situace v médiích je asi nezbytné, ale přemíra těchto informací může tento chronický stres či strach zhoršovat.

Čtěte také: Romantický návrat k přírodě

Jak zmírnit dopady stresu a strachu?

Ano, tento dopad zmírnit lze. Předem upozorňuji, že se to snáze řekne a hůře udělá. Ono je to navíc třeba dělat alespoň trochu soustavně. Nechci dávat knížecí rady, a tak řeknu, co pomáhá mně.

• Jednak fyzická aktivita - dneska si do fitka nezajdete, ale i aerobní procházka na čerstvém vzduchu je skvělá a je to dobré kardiocvičení.
• Pak funguje dobrý spánek.
• I když nejsem budhista ani jogín, rád využívám meditaci i nejrůznější formy relaxace. Z relaxací mám rád yogu nidru, kterou vytvořil jógový učitel Svámí Satyananda, dodnes dost populární na západě, a také různé formy meditace dobrotivosti či laskavosti.
• Často mi také pomáhá jen bdělá přítomnost, soustředění se na vlastní dech či pozorování pocitů ve svém těle.

Existují i dynamičtější formy relaxace, jako je Jacobsonova progresivní svalová relaxace, tu však téměř nepoužívám a nemám s ní bližší zkušenosti. Dále v případě strachu můžeme své pocity rozepsat na papír, a také je sdílet s někým, komu důvěřujeme. To hodně pomáhá, protože je přesuneme z tichého vnitřního monologu do úrovně vědomé pozornosti, a snáze se s nimi pak pracuje. Někomu také pomáhá tvořivá činnost, koníčky apod. Kreativita zvyšuje naši odolnost. Zmíněné uvědomění je i jedním z pilířů koučování, kdy klient posiluje své uvědomění tím, že o svých vnitřních pohnutkách a pocitech mluví nahlas. Možností je obrátit se i na kouče, nebo v případě obtížnějších starostí na terapeuta. Vzájemně to není úplně zaměnitelné. Každý z nich je specialistou na něco jiného. Koučink je metodou primárně rozvojovou, zatímco terapie především léčebnou, ačkoliv se při ní také můžeme rozvíjet. A důležité je, abychom na sebe byli hodní.

Fyzická aktivita a její vliv na mozek

Přiměřená fyzická aktivita spouští řadu blahodárných pochodů v našem těle i mozku. Nejen že zvyšuje tělesnou zdatnost, ale tkáně se dobře okysličují, posiluje se odolnost srdce a celé oběhové soustavy. Při dlouhodobém tréninku působí cvičení nebo obecně pohyb na zlepšení duševního a tělesného zdraví. Má i překvapivé účinky na mozek.

Fyzická aktivita například zvyšuje tvorbu nových nervových buněk v dospělosti, tedy neurogenezi. Nově zrozené neurony nelze u živého člověka přímo „vidět“, proto hodně poznatků pochází z experimentů. Tyto nově zrozené buňky patrně nevznikají v mozku všude, ale jen v některých oblastech, a jednou z nich je hipokampus, který je důležitý pro učení. Dokonce se zdá, že fyzická aktivita na zrození nových neuronů působí podobně jako některá antidepresiva. To by mohlo i vysvětlovat účinky cvičení proti stresu, kromě příznivých vlivů na učení a paměť. Dlouhodobý stres totiž novotvorbu neuronů snižuje.

Meditace a neurověda

Meditace je z neurovědního hlediska složitá, studovat se dá pouze u lidí. Je však možné člověka praktikujícího meditaci například umístit do funkční magnetické rezonance. To nám pak umožní vidět, které oblasti mozku jsou při meditaci aktivnější a které naopak méně. Nebo můžeme u meditujícího nahrávat EEG a sledovat elektrické rytmy, které se z mozku dostávají v zeslabené podobě na povrch hlavy. Tyto nálezy ukázaly, že meditace snižuje právě aktivitu „emočních oblastí“ a EEG výzkumy zase naznačují, že se zvyšují některé rytmy důležité pro mentální výkonnost a uvědomění. Celkově v této oblasti neurověd ještě čekáme na spoustu dalších výsledků, ale zatím se zdá, že potvrzují to, co věděl už Siddhártha Gautama (Buddha) v 6.

Čtěte také: Rizika návratu vyhynulých zvířat

Sebeuvědomění a jeho význam

Sebeuvědomění lze zlepšit procvičováním. Soustředit se na dech. Pravidelně, byť i po malých dávkách. Dělat věci vědomě, mluvit s lidmi a snažit se s nimi mluvit vědomě. Existují i různé, jak se dnes módně říká, „biohacky“, ale já věřím spíše v pravidelnost, i když to trvá déle. Podle mě je lepší denně deset minut strávit relaxací a soustředěním na dech nebo hovorem s blízkou osobou, kdy si opravdu nasloucháme, než se snažit to nahnat nárazově. Existuje rčení, že pomalu se dále dojde. Ale každý je jiný a musí najít svoji cestu. Někdo skáče padákem, někdo si to ani neumí představit. Pro někoho je pravidelný zvyk zdravou rutinou, pro někoho nudným stereotypem. Moji klienti také říkají, že jim v sebeuvědomění pomáhá koučink. Budování uvědomění, sebedůvěry a zodpovědnosti za své činy jsou důležité pilíře koučovacího procesu.

Solidarita a altruismus

Současná situace je velmi specifická. Vlna solidarity pro mě až tak překvapivá není, ale velkou otázkou je, jak se ochota pomáhat bude vyvíjet s ubíhajícím časem. Pozoruhodné, i když logické, je i to, že občas někomu „ujedou nervy“, anebo příklon některých lidí k různým „konspiračním teoriím“. Na první pohled působí možná věrohodně říci: „Proč ten humbuk, vždyť na kardiovaskulární poruchy nebo Alzheimerovu nemoc zemře více lidí než na COVID-19!“ Jenomže každý biologický systém, včetně lidského společenství, je citlivý na rychlé změny více než na absolutní velikost nějakého jevu v ustáleném stavu. Například úmrtí na selhání srdce rostou meziročně relativně pomalu, jenomže infekce koronaviru se začala šířit lavinovitě, zpočátku dokonce exponenciálně. A systém má tendenci reagovat na tyto rychlé změny, spíše než na nějakou stabilní úroveň. Další roli v celkovém strachu a obezřetnosti hraje to, že se jedná o nemoc zcela novou a neprozkoumanou. Je to pro nás neznámé pole, a neznámo může vzbuzovat strach.

Do určité míry se to dá chápat jako projev altruismu a obranná reakce jakéhokoliv lidského společenství. U některých lidí je vyvinuta více než u jiných. Ale takové chování je časté i v přírodě, známé jsou případy z biologie, kdy se u různých druhů vyskytuje a dá se i evolučně vysvětlit. Člověk založený nábožensky bude v altruismu spatřovat otisk Boží vůle, člověk odkojený evoluční biologií ve stylu Richarda Dawkinse soutěž „sobeckých genů“, řídících naše chování a soutěžících o přežití, a psycholog nebo ekonom se bude pokoušet použít „teorii her“. Ve finále se ale všichni shodnou na tom, že udělat dobrý skutek pro druhého má něco do sebe.

Fyziologický dopad dobrých skutků

Výrazně pomáhají posilovat sociální vazby. Tady se zdá, že věda potvrzuje pradávná moudra. Pomoc druhému nám dává dobrý pocit, a to by mohlo souviset s dopaminem, mozkovým signálem odměny, a serotoninem, který se účastní řízení nálady. Dobré skutky a spolupráce vedou také k uvolňování oxytocinu, hormonu, který se společenských vazeb účastní - někdy se nazývá hormonem lásky. Některé práce ukazují i to, že tento hormon může ovlivňovat také altruistické chování ve hře „vězňovo dilema“ právě z oblasti teorie her, které slouží k měření ochoty spolupracovat.

Soužití v rodině

Být spolu, vzájemně si projevovat náklonnost a dotýkat se, mluvit spolu, ale nechat prostor a soukromí i jeden druhému. Humor, ale spíše laskavý než ironie nebo sarkasmus. To je to, co pomáhá nám, tedy mojí ženě a mně. Ale netroufám si dát univerzální recept. Tam, kde se to už nějakou dobu sype, je to asi fakt těžké.

Čtěte také: Jednorázové pleny šetrné k přírodě

Emoce vs. Racio

Stres a strach pouští ke slovu amygdalu a vůbec náš plazí mozek. Emoce dokáží přetlačit racio. Jak stres, tak strach jsou přirozené a vyvinuly se, abychom mohli přežít. Důležité je, aby nás neovládaly, a je třeba, abychom s nimi pracovali. Všechny systémy spolu kooperují, a když nás ovládne strach, je to většinou proto, že i racionální část mozku vyhodnotí, že jsme v situaci, kde je právě strach adekvátní reakcí. Někdy nás ty pocity ohrožení ale mohou zcela ovládnout, a pak je potřeba svěřit se odborníkovi. Přestože věřím v potenciál koučinku, jak jsem říkal, je to metoda rozvojová, nikoliv léčebná.

Proces učení

V učení se novým věcem hodně pomáhá vzbudit zájem, zainteresovat toho, kdo se učí, a umožnit mu najít v tom smysl, nebo ještě v lepším případě vášeň. V tom může sloužit nějaká spojnice k praktickému životu, zapojení hry, využití více smyslů, a zasazení do kontextu. Někteří lidé dospěli k tomu, že jednou z nejúčinnějších metod se něco dokonale naučit je snažit se to někomu vysvětlit nebo interpretovat. Opakování je důležité, ale každé úspěšné vybavení vzpomínky či znalosti ji posílí, byť je to jen vybavení částečné.

Soustředění a práce z domova

Dobré je mít vyhrazený čas a místo na práci a určitou část dne věnovat práci a určitou ostatním aktivitám. Rozdělit tyto aktivity a pokusit se vnést do nich určitý systém. Multitasking, tedy dělání více věcí najednou, se sice tváří produktivně, ale není. Navíc je velmi stresující. Klíčové je taky nežít jen prací, nebo naopak jen rodinou či koníčky a pokoušet se hledat rovnováhu. Člověk potřebuje vyživovat všechny kořeny svého stromu života, ne jen jeden. To by pak strom snadno povolil při náporu větru.

Adaptace na nové situace

V minulosti se lidstvo naučilo adaptovat se na různé situace. Snad se to naučíme. To soužití parazitů nebo patogenů s jejich hostiteli je divoký závod a často to vypadá, že ti první mají náskok a hostitelé je vždy jen dohánějí. Medicína však dnes díky pokrokům nejen v molekulární biolog...

tags: #návrat #k #přírodě #antistresové #omalovánky #účinky

Oblíbené příspěvky:

• Základní kámen stavebnictví: Omice
• Čištění odpadních vod Mongolsko
• Aktuální výzvy a řešení emisí nafty
• Dopady znečištění
• Přírodní detoxikace těla