Klimatické změny a role uměleckých institucí

Minulý týden se uskutečnilo mimořádné setkání kulturních organizací iniciované Institutem umění - Divadelním ústavem (IDU). Jeho cílem bylo otevřít diskuzi, jaká je role uměleckých a kulturních organizací v kontextu klimatické krize. Jak klimatická změna reálně ovlivňuje provoz kulturních organizací? Jakým čelíme výzvám? Setkání se kromě ředitelky a vedení IDU účastnili zástupci a zástupkyně Národního filmového archivu (NFA), platformy Umění pro klima, Studia Alta, činohry Národního divadla (ND), humpolecké zóny pro umění 8smička, projektu Kreativní Olomouc a Centra managementu udržitelnosti.

Shodli jsme se, že klimatickou změnu jednoznačně vnímáme jako fakt a považujeme za alarmující nedostatek informovanosti a pozornosti, který je stavu klimatu věnován, přestože se důsledky krize dotýkají každého z nás. Byť nejsme pro diskuzi vybaveni dostatečnou odborností, cítíme, že téma vyžaduje naše osobní zapojení a aktivní přístup. Rovněž si uvědomujeme, že coby kulturní instituce působíme svou činností na své publikum.

Konkrétní kroky a iniciativy

Z našeho setkání vyplynulo, že některé kulturní organizace již delší dobu tuto problematiku řeší a ve svém provozu zavádějí konkrétní opatření směřující k šetrnějšímu provozu organizací. Jedním z příkladů je Studio Alta, které již třetím rokem uplatňuje koncept udržitelnosti. V kavárně používají výhradně vratné sklo, jídlo bez obalu, veganské potraviny, netisknou letáky, nepoužívají tištěné vstupenky. Dbají na zapojení komunity a sdílení zdrojů. Spolupracují s iniciativou Zachraň jídlo a Komunitní lednice. Potenciál spolupráce vidí i ve sdílení divadelní techniky. Své prostory zároveň vybavili zbytkovým materiálem, který nabídlo Pražské Quadriennale po skončení akce kulturním organizacím k dalšímu použití.

Tato největší světová přehlídka scénografie (realizuje IDU) se při posledním ročníku zaměřila na zodpovědnost k životnímu prostředí. Kromě opětovného použití vyrobených rekvizit dbala na propojení zahraničních vystavovatelů s místními dodavateli, přípravu propagačních předmětů ve spolupráci s českými značkami, omezení plastu a recyklaci odpadu. Zde však narazila na řadu neekologických systémových omezení.

V Národním filmovém archivu vznikla Klima skupina, která řeší pět základních agend (provozní aspekt, komunikaci vně instituce, osvětu veřejnosti, energetickou náročnost digitálních sbírek a výstavbu nového sídla) v rámci dobrovolnických skupin. Ty se zaměřují na celou řadu témat: od veřejné zakázky na nákup mycích prostředků, přes digitální smog až po investiční záměr své nové budovy.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Klimatická krize je výzva, které jsme nikdy předtím nečelili. O změnu uvažování o transformaci nejen uměleckých organizací usiluje platforma Umění pro klima. Ta na začátku roku iniciovala Prohlášení pražských kulturních institucí k vyhlášení stavu klimatické nouze na území města Prahy, ke které se přihlásilo 80 signatářů. Podněcuje i umělecké intervence. Nedávno tak např. Cítíme potřebu sdílet zkušenosti týkající se ekologické udržitelnosti chodu a provozu svých organizací, být efektivnější, šetřit investice i lidské kapacity.

V souladu s globálními výzvami považujeme za nejpalčivější zaměřit se na regulaci mobility, kterou lze po vzoru IDU řešit např. nahrazením letů pod 700 km pozemní dopravou, omezení spotřeby živočišné produkce, kterou lze řešit zavedením veganských cateringů a úsporu energie, která se týká téměř všeho. Kromě opatření v rámci našich organizací považujeme za důležité projevit náš postoj i v rámci akcí globálních hnutí. Nabízí se podpořit a připojit se např. Jsme si vědomi toho, že nejen my, kteří jsme se sešli, ale i řada dalších kulturních aktérů vnímá současnou krizi a chce se k ní postavit.

Umění a environmentální diskurz

Pokud bychom vytvářeli seznam důležitých témat současného českého umění, environmentální diskurz by v něm nepochybně patřil mezi nejprominentnější. Stačí si projít pár výstav mamutího i skromného formátu, teoretickou produkci poslední doby nebo věnovat trochu pozornosti nejrůznějším občanským iniciativám, aby bylo zřejmé, že do tohoto široce rozlitého jezera vstupují mnozí a že zaplavuje a promáčí kdeco. Nebylo tomu tak ale vždy a proto, chceme-li pochopit současnost, nebude na škodu začít v dávnější minulosti.

Zájem umělců, umělkyň, kurátorů, kurátorek a dalších nositelů kulturního kolárku o environmentální problematiku má dlouhou tradici. Důležitým milníkem tohoto příběhu se stala 60. a 70. léta minulého století, která přinesla novou vlnu sociální a politické aktivace umění. Ta reagovala na rodící či transformující se emancipační hnutí, vnášející do veřejné arény témata genderu, sexuální orientace, rasismu, občanských práv i ekologie. Můžeme zde sledovat počátky kritičtějších diskurzů umění, včetně toho environmentálního.

V environmentálním uměleckém proudu hrálo v prvních dvou desetiletích důležitou úlohu úsilí nalézt ztracenou jednotu s přírodou či univerzem, sycené například myšlenkami hlubinné ekologie. Jiný přístup chápal environmentální snahy jako údržbu a opravování a zdůrazňoval praktické příspěvky, často v podobě rekultivačních zásahů. V 90. a raných nultých letech se v rámci tohoto přístupu prosazovala systémovější hlediska nebo participativní a komunitní strategie. Jejich uplatnění souviselo s dobovým sociálním obratem v umění, jehož protagonisté se orientovali na podporu fungování lokálních společenství.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Vedle toho environmentálně zaměření umělci často vystupovali jako designéři a inovátoři, v čemž můžeme hledat odraz tehdejších idejí zelené modernizace či udržitelného rozvoje. V pokročilejších nultých letech a později, v době, kdy se stával zcela zřejmým jak globální rozměr environmentálních krizí―a zvláště té klimatické―, tak rozpačitost výsledků dosavadních zelených politik, se objevila kritika tohoto greenwashingu a požadavek političtějšího vnímání a přístupu.

Především z levicových pozic či z prostoru emancipačních hnutí je napadán kapitalismus, korporátní moc, ideologie nekonečného růstu a akumulace, strukturální nerovnosti, nespravedlnosti a vykořisťování jako příčiny současných problémů a zároveň překážky v cestě nutných změn. Aktéři jsou vyzýváni k jejich překonávání a nalézání alternativních přítomností a budoucností. Terčem kritiky se stal také antropocentrismus, ideologické východisko lidské arogance a extraktivismu.

Tento směr je spojen s různými filozofiemi―nověji se spekulativním a posthumanistickým myšlením, ale také s feminismem a postkolonialismem―, které obecně odmítají tradiční dichotomie a hierarchie a rozmlžují arbitrární a často i patriarchální či rasistické hranice mezi lidským a nelidským. Změna myšlení by ovšem měla najít výraz i v každodenní osobní a institucionální praxi a v přijetí odpovědných forem jednání.

Environmentální perspektiva a umělecký provoz

Environmentální perspektiva poprvé významně konfrontovala i samotný umělecký provoz. Počínaje autorskými volbami umělců a umělkyň, přes fungování galerií, zpochybnění modelu mamutích elitních přehlídek umění, revize finančních toků až po požadavek „zpomalení“ a „nesoutěžení“. Během popisovaného období zájem umělců a umělkyň o tato témata sílil, což s sebou přinášelo vzestup angažovaných a aktivistických strategií.

Z environmentálně orientovaného umění, dříve relativně marginální niky rozplývající se mezi pojmy jako land art, akční umění či institucionální kritika a později nesoucí vlastní názvy ekologické či udržitelné umění, se v průběhu poslední dekády stal populární trend. Bylo na čase, chtělo by se dodat, aniž se však dostavuje pocit ulehčení, protože nakukujíce za neúprosné kyvadlo velkých změn, které nás čekají, vidíme, že jsme na ně připraveni jen minimálně.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Situaci ztěžuje fakt, že na otázku Co dělat? neexistuje jedna jednoduchá odpověď, ale spíše množství komplikovaných, nezřídka více či méně spekulativních doporučení. Tomu odpovídá i načrtnutý obraz, který, byť letmý, ukazuje, že oblast protínání umění a environmentální problematiky je velmi bohatá a komplexní. Objevily se různé ideje a strategie a další budou přicházet. I když jsou historicky podmíněné a v jiných dobách mohou ustupovat do pozadí, neztrácejí většinou svou základní platnost a jsou spíše aktualizovány a transformovány v rámci nových potřeb a perspektiv.

Můžeme si také povšimnout, že zatímco v počátcích byly environmentální a různé emancipační diskurzy často vnímány separátně, dnes je zdůrazňována jejich provázanost a synergické působení. Je již proto téměř klišé opakovat, že environmentální, sociální, ekonomické či osobní sféry jsou spojenými nádobami.

České specifika

Tato anotace globálního uměleckého dění nás přivádí k českým poměrům. Ty nejsou ostrovem, proto v obecné rovině sledují stejný směr, zároveň však vykazují i některá specifika. Počátky zájmu o environmentální problematiku spadají i u nás do horkých 60. let, v následujícím období však měl spíše privátní charakter a mnoho se nezměnilo ani v 90. letech vzhledem k „postkomunistickému“ nezájmu o ideologie a angažovanost. Přesto zde můžeme jmenovat několik relevantních projektů.

Z domácí tradice hledání vnitřní cesty k tomu, co nás obklopuje, vycházejí edukačně orientované projekty Bohemiae Rosa Miloše Šejna nebo E-area stejnojmenného týmu s Federicem Díazem v čele. Zatímco první rozvíjí a předává metody akčního umění, druhý kloubil duchovno s tehdy moderními digitálními technologiemi a sítěmi. Ostře angažované „humanitární“ projekty u nás připravovali jen příchozí ze zahraničí, například legendy žánru manželé Helen Mayer a Newton Harrisonovi.

Politika se v našem prostředí stala solidním partnerem umění až po roce 2000 (mj. v díle skupiny Rafani) a poté byly vzaty na milost i participativní a aktivistické metody. Komunitních strategií se v občas kritizované formě chopila Kateřina Šedá, intervenující do vesnic, čtvrtí, měst či tržnic s cílem aktivizovat jejich obyvatele. Environmentální problematika se však ani v první dekádě nového století velké pozornosti netěšila a situace se začala pomalu měnit až na jejím konci.

I vzhledem k perspektivě projektu Kartografie zde můžeme navázat několika venkovskými projekty. První iniciovalo sdružení Jinákrajina v čele s Janem Ambrůzem a zaměřil se na sochařsko-ekologickou obnovu krajiny v okolí východomoravských Šarov. Anticipoval mnohé z toho, co se dnes řeší oficiálně―eroze, rozčlenění průmyslových lánů―, zároveň se však zaklesl do táhlého místního sporu. Jestliže tento podnik vycházel z intuitivnějšího sochařského a „selského“ myšlení, další zřetelněji reagovaly na dobový umělecký diskurz.

Čechoameričanka Barbara Benish umístila do kulis jihočeského mlýna ekoumělecké centrum, sázející například na ideje zelených modernizací či podporu kreativity, rozvíjející umělecko-environmentální vzdělávací programy i ekologické charakteristiky místa. Nedlouho poté vzniklo také centrum KRA―Kravín Rural Arts v bývalém statku pod oponou Železných hor. Sdružení yo-yo zde ve spolupráci s belgickým umělcem Guyem Van Belle spřahalo umění s novými technologiemi, environmentální problematikou a periferní lokalitou, inspirované Félixem Guattarim a jeho důrazem na transverzální pohyb mezi různými ekologiemi, myšlenkami mediální ekologie nebo uměleckými centry v zahraničí. Cílem bylo vnášet tato dosud opomíjená témata do světa umění, alternativnějšími metodami se podílet na rozvoji místního života a iniciovat vzájemně obohacující setkání.

V městských centrech se protějškem těchto průkopnických počinů staly další iniciativy. Zmínit můžeme Ústí nad Labem, stojící uprostřed fyzicky, historicky i sociálně vyrabované krajiny, kde se již v devadesátých letech zformovala silná místní scéna, kladoucí důraz na menší „sociální distanci“, tedy usilující o dotýkání se problémů veřejného prostoru a bezprostřednější intervence do něj. Duší řady projektů, které v následujících letech proběhly v ústeckých ulicích a ghettech, byl kurátor Michal Koleček. Ty pod vlivem dobových vizí public artu konfrontovaly sociální i environmentální jizvy, například kauzu místní chemičky.

Na tuto tradici angažovaného vidění a jednání pak navázali jiní, především Veřejný sál Hraničář, jehož výstavní, ale i další program se dlouhodobě zaměřuje na otázky široce pojímané environmentální oblasti. V Praze se významnou platformou, v níž se sbíhaly cesty těch, kteří tíhli k environmentalismu, postupně stal Komunikační prostor Školská 28.

Tento zájem, stejně jako snahu o rozvoj mezioborové a zahraniční spolupráce či síťování, ukazuje projekt Frontiers of Solitude, iniciovaný Komunikačním prostorem Školská 28, a probíhající v době bojů o těžební limity severočeských dolů a pařížské klimatické konference. Právě tehdy, s nástupem druhé poloviny desátých let, začíná významně narůstat zájem českých umělců o environmentální agendu. Mezi příčiny můžeme vedle samotných bobtnajících problémů zařadit posun dosud ukolébajícího domácího diskurzu. Právě tehdy se u nás začíná rodit radikální klimatické hnutí (Limity jsme my).

Vliv zelenajících se globálních uměleckých trendů k nám připlouval řekami digitálních sítí. Pozornost se nejprve obrací k neantropocentrickým terénům filosofie, které převrstvují vzpomínku na postinternet. Z objektově orientované ontologie a dalších pojmů se na čas stávají buzzwords. Na přelomu let 2018 a 2019 přišla další aktivističtější vlna, přímo spojená s klimatickou agendou, atak kritiky, sebekritiky, bojů a experimentů.

Mezi důležité signály patřilo_ Prohlášení pražských kulturních institucí k vyhlášení stavu klimatické nouze_, které vzešlo z prostředí Feministické (umělecké) instituce. Výsledkem jsou další formální i neformálnější uskupení, ve studentském prostředí vznikla Ekobuňka AVU, cítící se být součástí širšího klimatického hnutí, další platformou je web Artbiom (artbiom.cz), mapující environmentální iniciativy v českém umění. a další.

Z ostatních zmiňme alespoň provozní a strukturální experimenty Ceny Jindřicha Chalupeckého, hledání infrastrukturních řešení v síti pražských galerií, o jaké se pokouší iniciativa ART RE USE, anebo aktivitu LES―společenství pro pěstování, teorii a umění, iniciovanou spolky Are a Institut úzkosti a vycházející z kritiky nejrůznějších forem útlaku, ať už ve školních lavicích, klecových chovech nebo v lesním hospodářství.

V současnosti existuje či vzniká řada skupin a aliancí. Některé krátkodeché, jiné zakládající dlouhodobější úsilí. Tato kolektivita, svázaná obvykle s angažovanými postoji, odpovídá vývojovým souřadnicím umění minimálně posledních dvaceti let, především však současným potřebám environmentální sféry. Jen v úzké součinnosti nejrůznějších činitelů, energií a tváří můžeme dosáhnout skutečných změn a reorientovat naše chování k více solidárním a pečovatelským vztahům.

Nejde přitom o budování jednolité autoritářské masy, ale spíše rhizomatických struktur či smeček spolupracujících individualit, které nemají problém zpochybňovat a překračovat dosavadní konceptuální i fyzické hranice a nalézat nové významy, spojenectví a cesty.

V tomto příspěvku jsme se dotkli jen nejviditelnějších vrstev a pohybovali jsme se mezi elitními umělci a kurátory, kteří působí v centrech či z nich vycházejí. Mnoho dalšího se však děje i mimo ně. V posledních letech zde můžeme sledovat rozvoj umělecké i neumělecké občanské iniciativy. Ta často vychází z jiných podmínek, možností, zkušeností a diskurzivních rámců, může mít rozličné motivace, cíle jsou však podobné. Alespoň částečný vhled do této proměnlivé oblasti přináší výzkumný projekt Kartografie, což je záslužný počin. Ještě důležitější však bude, pokud přispěje k dalšímu rozvoji této životodárné sféry. Je to potřeba, protože se nacházíme v kritické době, která si žádá plné nasazení. Jen opakuji slova klimatologů a dalších vědců, když zmiňuji, že se dnes rozhoduje o zásadních věcech s dopadem na desítky a stovky let dopředu.

Prohlášení a manuály

Na základě zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu OSN vzniklo prohlášení kulturních institucí k vyhlášení stavu klimatické nouze na území města Prahy. Text podepsalo několik desítek kulturních institucí a na webu umeniproklima.cz je také sepsaný manuál pro změnu chování směrem k větší udržitelnosti. „Manuál jako takový vznikl na základě kolektivních diskuzí v rámci iniciativy feministických institucí,“ vysvětluje Anna Remešová.

Každá instituce podepsaná pod prohlášením stavu klimatické nouze k těmto devíti bodům zaujala nějaké postavení. „Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze tak vznikla skupina s názvem UMPRUM v klimatické nouzi a na Akademii výtvarných umění také vznikla eko buňka. V Národním filmovém archivu teď řeší, aby nový depozitář byl pasivní budova, ale i to, jaký používají prostředek na mytí nádobí,“ pokračuje Anna.

Mezi důležité body manuálu patří například doprava, která je s uměleckým provozem neoddělitelně spjatá. „Pohyb lidí se ukazuje jako problematický. V rámci Evropy nabízíme jiné možnosti než leteckou dopravu. Když k nám cestuje někdo třeba z Asie, snažíme se takového hosta sdílet s ostatními institucemi, aby se to trochu vykompenzovalo,“ popisuje opatření galerie Tranzit Tereza Stejskalová.

Manuál pro kulturní instituce v době klimatické změny má přinášet nový pohled na provoz nejen galeriím nebo školám. Iniciátoři kladou důraz i na potenciální změnu celého systému, který je uměleckého provozu součástí. „Cílem prohlášení i manuálu je i tlak na instituce, které rozdělují peníze, aby trochu změnily kritéria, podle kterých finance rozdělují. Subjekty, které podstupují kroky k větší udržitelnosti, jsou zatím v nevýhodě, protože takový provoz se prodraží,“ říká Tereza.

Stav klimatické nouze není lokální problém, vyhlašují ho i některé další světové instituce, jako například Culture Declares Emergency ve Velké Británii. „V New Yorku byl vyhlášen stav klimatické nouze dokonce na všechny instituce, které sídlí na území města. Což je důležité, protože to pak zahrnuje i jakékoli soukromé subjekty,“ uvádí další příklad Anežka Bartlová. Často se ale jedná o politické gesto, a ne všechny instituce zaujímají stejná opatření.

Role kulturních institucí

Výzkum potvrzuje, že kulturní instituce mohou hrát klíčovou roli v tom, jak veřejnost chápe a prožívá klimatickou krizi. Nová zpráva britské organizace Cultural Philanthropy Foundation vyzývá muzea, galerie a další kulturní organizace k aktivnější roli při formování veřejného porozumění klimatické změně. Zpráva je součástí série „Britain Talks Climate & Nature“, kterou realizuje Climate Outreach ve spolupráci s Wellcome.

Napříč společností roste poptávka po tom, aby se témata klimatické změny objevovala v obsahu připravovaném kulturními institucemi. Většina respondentů uvedla, že by uvítala více klimatického obsahu v kultuře. Publikum přijímá, že organizace mohou komunikovat klimatická témata, i když samy procházejí vlastní cestou k udržitelnosti.

Týden pro klima

Již šestý ročník Týdne pro klima nabídne ve dnech od 2. do 8. června 2025 více než pětadevadesát akcí s klimatickou tematikou po celém Česku. Týden pro klima je iniciativa, která se snaží pomocí nejrůznějších akcí pro veřejnost zvýšit povědomí o klimatické krizi a upozorňovat na naléhavou potřebu systémových změn, nezbytných pro řešení klimatické krize.

Zahajovací večer letošního ročníku Týdne pro klima se uskuteční v pondělí 2. června od 17 hodin v Ústřední knihovně v Praze pod názvem Podnebí duše: večer slov, emocí a klimatu. V první části nabídne veřejné čtení tvůrců spjatých s nakladatelstvím Host: psychoterapeutky Jitky Holasové (Klimasmutek), spisovatelky Viktorie Hanišové (Beton a hlína) a básníka Radka Štěpánka (Hezké počasí). Čtení doprovodí debata o působení změny klimatu na duši a roli umění ve zmírňování klimatického smutku.

Ve stejný den je možné navštívit v Jablonci nad Nisou promítání filmu Generace změny. Kdo spasí svět? nebo v Boskovicích přednášku o ochraně klimatu z hlediska lokální politiky. Ve středu 4. června se v Českých Budějovicích chystá veganský piknik a v neděli 8. června v Martínkovicích na Broumovsku česko-polská přátelská cyklojízda.

V rámci letošního ročníku vznikla v režii Ekumenické akademie také výstava Krajiny změny: cesty k udržitelnému světu, na níž pracovali odbornice a odborníci z akademického a nevládního sektoru. Deset témat tvoří pestrou mozaiku poznatků a zkušeností: od dopadů klimatické krize na ženy a genderově podmíněných nerovností přes urbanismus a energetiku či roli přírody, vody nebo zemědělství v řešeních změny klimatu až po vizi spravedlivé transformace společnosti směrem k udržitelnosti.

Výstava neslibuje jednoduché návody, nabízí inspiraci při hledání odpovědí na otázku, jak může udržitelnější a spravedlivější svět vypadat a na co i na koho při hledání nové rovnováhy nezapomínat. Jednotlivé panely výstavy rozšiřují odborné články, série podcastu Fair & Bio a webináře. „Chtěli jsme, aby se výstava zaměřovala hlavně na řešení a ukazovala konkrétní příklady dobré praxe uplatnitelné i v našich končinách. Zároveň jsme se snažili představit systémovější pohled na celou problematiku a ukázat, že nejde jen o technologické snižování emisí. Výstava je k dispozici v několika kopiích a je možné si ji zdarma půjčit a vystavit. Aktuálně je k vidění v Praze v Kampusu Hybernská (budova A, 3. patro) do konce června a do 14.

Výstavy a projekty Pragovka Gallery

V roce 2026 zde proběhne celkem 11 výstavních projektů. První tři výstavy zahájí galerie vernisáží už ve čtvrtek 22. ledna v 18 hodin a návštěvníkům budou otevřeny do 30. Jedná se o skupinovou výstavu Jak mluvit s oblačníky, výstavu ukrajinské umělkyně Oksany Sadovenko Where Do Pigeons Sleep?

„Téma vzájemné výhody jsme zvolili ve volné návaznosti na témata růstu a nerůstu či zdrojů v předchozích letech. Jak mluvit s oblačníky - kdo má právo měnit počasí? Výstavní projekt polské kurátorky Joanny Glinkowské Jak mluvit s oblačníky se prostřednictvím různých uměleckých přístupů zaměřuje na vodu, počasí a klima. Výstava představuje devět polských umělkyň, umělců a uměleckých dvojic - Centrala (Małgorzata Kuciewicz & Simone De Iacobis), Aleksandra Cieślewicz, Kornelia Dzikowska-Demirska, Anna Klimczak & Sefa Sagir, Marta Krześlak, Diana Lelonek, Agnieszka Mastalerz & Michał Szaranowicz, Alicja Patanowska a Sara Rodowicz-Ślusarczyk.

Pokusy lidí zasahovat do atmosférických jevů sahají až do středověku a od 19. století jsou spojeny s vírou v technologická řešení, od protikroupových děl po umělé osévání oblaků. Podobné experimenty dnes probíhají například v Číně nebo ve Spojených arabských emirátech, jejich skutečný dopad však zůstává nejistý. Výstava připomíná, že technologický pokrok sám o sobě nemůže nahradit proměnu našeho vztahu k životnímu prostředí ani zabránit klimatické krizi.

Výstava ukrajinské umělkyně Where Do Pigeons Sleep? zkoumá skrytý noční život holubů a jejich hledání místa v nejistém světě antropocénu. Velkoformátové malby a křehké sochařské práce odhalují jemné vzájemnosti i citlivé městské ekologie. Holubi, kdysi divocí, poté domestikovaní a později lidmi odmítaní, se znovu navracejí k městské divokosti.

Poslední z nových výstav v Pragovka Gallery s názvem Endemitní kultivar spojuje autorky dvou různých generací Kateřinu Adamovou Linhartovou a Mai. V základním půdorysu výstava naplňuje formát mezigenerační sociální sondy. Tematizuje afirmační realitu společenského maskování; mimikry, do kterých jsou jedinci vtahováni mnoha způsoby a mechanismy, nebo které si sami vytvářejí jako svého druhu sebeobranu.

tags: #klimatické #změny #a #umělecké #instituce

Oblíbené příspěvky:

• Alternativa k igelitkám
• O vlivu igelitek na životní prostředí
• Život v Brčku v souladu s přírodou
• Legislativa pro energetické využití odpadu
• Inspirace pro focení v podprsence