Nedotčená příroda a lidský vliv

Úsvit dějin světa a lidstva je pro nás zahalen závojem času. Snad jen legendy a bájné příběhy nám tento závoj dovolují poodhalit. Starobylý svět, jaký se nám jejich prostřednictvím otevírá, je plný nadpřirozených bytostí, božstev a Bohů, démonů, duchů, lidí i zvířat obdařených nadpřirozenými schopnostmi. V dobách, kdy člověk žil v těsném spojení s přírodou a byl na ní závislý, mnohem více vnímal vrtochy přírody. Snažil se tedy o harmonické soužití s přírodou a jejími božstvy, aby byl co nejméně sužován katastrofami.

Animistické a šamanistické kulty vyjadřovaly víru tehdejších lidí, že věci a přírodní jevy jsou ovládány duchy a nadpřirozenými silami a že je dokonce možné se s nimi spojit prostřednictvím vyvolené osoby. Lidé si tak vytvářeli svůj svět skutečnosti, v jehož středu byla božstva, duchové předků i zvířat a rozličné nadpřirozené bytosti. I dnes, kdy si myslíme, že jsme již odhalili taje tohoto světa, kdy máme za to, že když něco víme o biologických, fyzikálních a chemických zákonitostech, už nás na Zemi nemůže nic překvapit, existují „primitivní“ přírodní kmeny, které vidí náš společný svět úplně jinýma očima.

Našim předkům, stejně tak jako i nám dnes, byl tajemným nejen svět záhrobí, ale také mlčenlivý svět zvířat i rostlin. Z východních nauk, jejichž kořeny sahají hluboko do dob před Kristem, víme, jak dokonalé představy o řádu světa a kosmu měli naši prapředci. Důležitým prvkem v nich bylo nazírání na smrt jako na dočasné rozptýlení složek lidské osobnosti. Její podstatou je podle nich neměnné já - božská podstata, obklopená hmotným tělem ve kterém je tělo astrální.

Historický vliv osídlování na přírodu Krkonoš

Krkonoše byly osidlovány již při kolonizaci za Přemysla -Otakara II. ve 13. století. Osidlování Malé Úpy však začalo až v 16. století, kdy majitel vrchlabského panství Kryštof z Gendorfu inicioval těžbu nerostu a hlavně dřeva pro stříbrné doly v Kutné Hoře. Podle trutnovského kronikáře Simona Hüttela začaly práce na plavebních přehradách - klausách a těžbě dřeva prvně v roce 1566 právě v okolí horské říčky Malá Úpa. Podle tereziánského katastru vznikla stejnojmenná obec až v roce 1748. Z dalších údajů v Hüttelově kronice ale vyplývá, že lidé v Malé Úpě příležitostně žili asi už od roku 1500.

Do té doby nedotknutelná příroda okolo říčky Malá Úpa se začala v druhé polovině 16. století zaplňovat dřevorubci z Tyrolska, Korutan a Štýrska. Těžba dřeva i nerostů již na začátku 17. století upadala, ale osadníci hned po příchodu založili na vykácených pasekách louky a postavili první horské chalupy. Mýta zúrodňovali stále usilovněji, aby mohli chovat krávy a kozy. Každá rodina dostala k vykácení svou lokalitu a proto i vzniklé luční enklávy a lesní samoty ještě několik dalších století obývali převážně příslušníci jedné rodiny. Rudy byly těženy v 16. století v osadě Smrčí a ve Lvím dole. Sem se vrátila těžba ještě v roce 1735 a potom hlavně v letech 1841 až 1866. Vytěžená železná ruda a arzenik se tehdy zpracovávaly v Peci pod Sněžkou.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Dne 22. února 1791 byl stánek Boží, v té době nejvýše položený kostel v Čechách (975 m), zasvěcen patronům Petru a Pavlovi. Ovšem 10. 9. 1806 ve 20.45 hodin po zásahu bleskem dřevěný kostel vyhořel. Ihned byla zahájena výstavba nového kostela a již 18. října 1807 v něm byla sloužena mše svatá. Při stoletém výročí byla na stropním oblouku mezi presbytářem a lodí umístěn pamětní nápis s letopočtem 1791 a rakouskou orlicí. Krátce na to v roce 1889 byl kostel ve větším rozsahu renovován. Poslední oprava proběhla za těžkých podmínek v roce 1986. Nebýt vydatné finanční pomoci krajanů žijících dnes v Německu, zřejmě by k renovaci vůbec nedošlo.

Při větších vnitřních úpravách v roce 1936 byl postaven nynější hlavní oltář. Na ústředním obraze jsou církevní patroni kostela Petr a Pavel. Levý obraz představuje svatou Terezu - příklad zbožnosti a pravý obraz svatou Alžbětu Durynskou jako příklad dobročinnosti. Boční oltář vpravo je zasvěcen Matce boží a na levé straně je svatá Barbora, ochránkyně horníků. Oltář je památkou na hornickou minulost Malé Úpy. Horníci, kteří pracovali na slezské straně hor v Amsbergu, severně od Pomezních Bud, oslavovali každoročně svatou Barboru slavnostním průvodem zakončeným mší svatou na její počest.

Zdejší farnost, založená spolu s kostelem, již od roku 1946, po násilném vystěhování německých obyvatel, neexistuje. Nedílnou součástí kostela je i přilehlý hřbitov, kde se pohřbívalo od konce 18. století až do konce 2. světové války. Po odsunu Němců byl hřbitov takřka zapomenut, v jedné chvíli mu dokonce hrozila likvidace. Zásluhou několika starousedlíků se zachoval a opět tu nachází věčny klid ti, kterým se Malá Úpa stala více než domovem.

Už od 18. století v Malé Úpě existovala zařízení, která poskytovala příchozím potřebné služby. První větší hostince a horské boudy, zaměřené na poskytování služeb cestovnímu ruchu, vznikly až v druhé polovině 19. století při celoevropském rozmachu turistiky. V Malé Úpě nejvíce vzrostl cestovní ruch až s rozvojem zimních sportů po 1. světové válce. V té době měly obě části - Dolní i Horní Malá Úpa již 1120 lůžek pro hosty (oproti dnešním 2500 lůžkům). Při srovnání s počtem trvale usedlých obyvatel je zřejmé, že Malá Úpa měla již tehdy charakter rekreačního horského střediska. V roce 1980 byla Malá Úpa jako samostatná obec zrušena a stala se součástí Pece pod Sněžkou.

Turistika a ochrana přírody

Stejně jako pro turisty, tak i pro příznivce kol je Malá Úpa rájem. Chcete se podívat do Pece pod Sněžkou? Při výletech do vzdálenějších míst Krkonoš pomohou cyklobusy. Pravidelně denně v obou směrech (ráno po sedmé hodině) vyjíždí a večer (kolem půl páté) se vrací zase zpět: z Harrachova, přes Rokytnici nad Jizerou, Benecko, Vrchlabí, Janské Lázně, Pec pod Sněžkou do Horní Malé Úpy. Krkonošské cyklubusy budou v provozu od 29.5.-26.9.2009, v červnu každou sobotu, neděli, v červenci, v srpnu denně, v září ve čtvrtek, sobotu a neděli. Všechny cyklobusy jsou vybaveny na přepravu minimálně 15 kol. Na linkách platí tarif vyhlášený dopravcem, který je vyvěšen ve vozidle.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Vyprávění Franze Bischofa, rodáka z Bernartic u Trutnova, který v letech 1900-1907 působil jako řídící učitel na německé škole v Harrachově, zaujme především vylíčením mimořádného sportovního výkonu. Vždyť Bischof za pomoci sáněk dokázal z Harrachova za jediný den překonat nejen celou hřebenovou cestu, ale přidal k ní ještě další dvacetikilometrový úsek z Pomezních Bud do Bernartic u Trutnova. Ve stylizaci textu využil možnosti, aby ukázal své učitelské vzdělání mnohdy složitou stavbou souvětí. Vyprávění vyšlo v týdeníku Trautenauer Zeitung 8.

Pomezní hřeben oddělující Horní Lysečiny od Dolní a Horní Malé Úpy je hned po Rýchorách druhým nejvýraznějším hřebenem východních Krkonoš. Jako kluci jsme často zdolávali jeho příkré, statnými smrky zalesněné svahy. Po temeni hřebenu vedl úzký průsek končící u tzv. trianglu. Čerstvě zasněžené, sklánějící se smrčky jsem fotografoval někdy v polovině sedmdesátých let.Vzpomínám, jak jsem právě v těchto místech dychtivě spěchával k jedinému malému ostrůvku kleče, odkud se mi, díky jejímu nízkému vzrůstu, alespoň částečně odkryl výhled na majestátní Sněžku. Tam jsme se spolu také prvně seznámili.

Začalo to polomy po ničivých vichřicích, do toho nastoupil obávaný škůdce kůrovec, a to už byl jen krůček k rozhodnutí postupně celý hřeben vytěžit. Zprvu jsme to jako „starousedlíci“ nesli těžce. Ráz krajiny se významně změnil. Zároveň se ale otevřely nové, neskutečné výhledy. Kdo vystoupal strmým svahem, nelitoval. Přes členitou část Polska, Jeseníky, Králický Sněžník, Orlické hory, Rýchory, Zvičinu a Černou horu jeho pohled doputoval k méně známé tváři naší nejvyšší hory.

Život v přírodě a lidský zásah

Poslední roky jsou čím dál populárnější kamery umisťované do okolí hnízd volně žijících ptáků - zejména čápů, dravců, ale třeba i sýkor apod. Veřejnost, která živé videopřenosy sleduje, však většinou nebývá připravena na to, co díky kamerám uvidí. Zejména proto, že odtržení člověka od přírody, tedy i reality života v přírodě, je bohužel čím dál větší.

Lidé dnes většinou nejsou připraveni na to, že na online přenosech neuvidí zidealizovaný a polidštěný „rodinný život roztomilých ptáčků v hnízdečku lásky, které bylo vystavěno v lůnu láskyplné a všeobjímající a všemilující Matky Přírody“. Při online sledování mohou diváci spatřit z našeho pohledu drsnou a tvrdou realitu boje o přežití mezi přírodními živly, vidět krev, vnitřnosti a smrt doslova v přímém přenosu, „nespravedlivý“ boj predátora se svojí kořistí, kterou nezřídka mohou trýznit. Ostatně mnozí to mohou vidět doma, kdy si kočka domácí „hraje“ s myší a trápí ji.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Zkrátka, obecně je ke spatření utrpení jednotlivců, které se na této planetě děje už stovky milionů let. Příroda má prostě svá vlastní pravidla, není to jakási mírumilovná stará elegantní dáma s přírodní biokosmetikou ve vlasech, ale nezřídka (z lidského pohledu) krutá a bezcitná bestie, a to ať se nám to líbí, nebo ne. A naše společenská měřítka a přístupy pro ni opravdu neplatí. Zásadní rada pro všechny, kteří citově nesnesou pohled na nezřídka drsný a krutý život v přírodě proto zní - nesledujte videopřenosy z ptačích hnízd, není to nic pro vaši přecitlivělou osobnost!

Odborný pohled na zásahy do hnízdění

Obecné pravidlo, na kterém panuje všeobecná odborná shoda, je, že se v naprosté většině případů do hnízdění ptáků nezasahuje vůbec, a pokud přece, pak pouze ve zcela ojedinělých případech. Nezasahování je zdánlivě kruté vůči jedinci, ale zasahování může být kruté vůči celé populaci. Už jen tím, že uměle pomůžeme přežít jedincům, kteří podle „zákonů přírody“ neměli přežít. A jejich pro další generaci ptáků „nevhodné geny“ slabých, nemocných nebo jinak defektních jedinců rozšíříme našim dobře míněným zásahem dál do celé populace.

Ve výsledku se pak bude stejný problém v daleko větší míře vyskytovat v budoucnu i v dalších hnízdech, což bude nejen znamenat utrpení většího množství jednotlivců, ale může to dokonce znamenat ohrožení celé populace nebo dokonce celého druhu. Pokud například budeme uměle zachraňovat mláďata od ptačích rodičů, která postavila hnízda natolik špatně, že jsou za deště plná vody, tak v dalších generacích bude těchto ptáků ještě více a ještě více mláďat pak uhyne z této příčiny - protože v přírodě prostě občas pořádně zaprší a alespoň někteří ptáci se s tím prostě musejí v rámci přežití celého druhu umět vypořádat nebo se to alespoň na základě svých chyb naučit dělat lépe.

Dalším problémem je, že dobře míněnými zásahy je nezřídka možné udělat více škody než užitku. Malá mláďata mohou po zásahu prochladnout, než se k nim vyrušení rodiče vrátí (někdy o tom rozhoduje doslova každá minuta, zvláště za špatného počasí). Pokud jsou vlivem silných dešťů mláďata mokrá, ale současně stále zahřívaná rodiči, dokážou tuto situaci přežít (nebo alespoň některá z mláďat). Jestliže se budeme snažit mláďata vysušit hadry a do hnízda jim donést suchou výstelku, ale současně bude trvat dlouho, než se k nim zásahem vyrušení rodiče navrátí (třeba i proto, že se člověkem dodané výstelky bojí), nemusí tento zásah přežít vůbec žádné.

Snaha o záchranu jednoho velkého mláděte, zamotaného do vlasce, může nakonec dopadnout tak, že všechna mláďata z hnízda předčasně vyskočí a nakonec i v tomto případě nemusí pak přežít vůbec žádné. Zkrátka všechny tyto faktory musí posuzovat odborníci a nikoli laici. Existují zde i nemalé legislativní překážky. Zákony na ochranu přírody je zakázáno jakkoliv zasahovat do přirozeného vývoje zejména zvláště chráněných druhů živočichů. Tak jako není možné zničit hnízdo čápa bez patřičné výjimky ze zákona na ochranu přírody a krajiny, nemůže bez příslušných posvěcení úřadů nikdo zasahovat ani do hnízdění těchto druhů. Mj. právě i proto, že i dobře míněný zásah může nakonec napáchat více škod než užitku a ještě více ohrozit další zvláště chráněné jedince.

Výjimky ze zákazu zásahů

Ve vzácných a specifických případech lze případný lidský zásah z odborného hlediska akceptovat. A to zejména tam, kde do hnízdění ptáků výrazně zasáhl člověk. Například tím, že jeden z rodičů uhynul následkem kolize s vodiči elektrické energie, automobilem, nebo se mláďata zamotala do odpadků (např. vlasců nebo provázků) donesených rodiči na hnízdo. Rozhodnutí, kdy pomáhat, záleží vždy na místně příslušné záchranné stanici pro zraněné živočichy z Národní sítě záchranných stanic, která jako jediná k zásahům má patřičné výjimky ze zákonů na ochranu přírody (tyto výjimky naopak nemají ani hasiči, policisté, myslivci a už vůbec ne široká veřejnost), potřebné akreditace a odbornost.

Současně nám však realita v praxi ukazuje, že rozhodnutí, kdy (ne)zasahovat mohou být velice těžká i pro zkušené pracovníky záchranných stanic a další odborníky. Vejce ani menší mláďata nedokáže udržet při životě pouze jeden čáp, vždy jsou na to potřeba dva. Pokud se nezasáhne, dojde u menších mláďat (cca do 20 dnů jejich života) vždy k úhynu. Jiná situace je však u mláďat větších, o která se už pouze jeden z rodičů dokáže postarat a zdárně hnízdění dovést do konce. Určit hranici, kdy a jak do hnízdění zasáhnout, pokud je věk mláďat “na hraně” (+ je třeba zohlednit vlivy počasí, potravy a další okolnosti), je pak někdy velmi těžké a záleží vždy na posouzení a rozhodnutí místně příslušné záchranné stanice, která navíc většinou podobné zásahy konzultuje i s dalšími odborníky a specialisty.

Informaci, že na hnízdě je pouze jeden z rodičů, kterého druhý nestřídá, je proto třeba prověřit nejen z různých zdrojů z okolí, ale nejlépe přímo u hnízda nepřetržitým pozorováním pracovníkem záchranné stanice. Důležité je závěrem upozornit také na to, že přežití populací, případně rovnou druhů ptáků, nezávisí na tom, zda se (ne)podaří zachránit nějakého jedince, ale zcela zásadní vlivy mají faktory, které působí na tisíce až miliony jedinců.

Faktory ohrožující ptačí populace

V podmínkách České republiky je to zejména stav zemědělské praxe či spíše “průmyslového zemědělství”, ničení a znečišťování mokřadů, včetně přerybnění většiny vodních nádrží, nešetrné hospodaření v lesích, plošné znečištění pesticidy, hnojivy, trávení hlodavců přípravky na jejich hubení ve volné krajině (Stutox apod.), celoplošné kosení travních porostů včetně mulčování nebo přespříliš intenzivního pastevectví, nebo nezabezpečení sloupů elektrické energie před úrazy ptáků elektrickým proudem.

V zahraničí se k těmto společným vlivům přidává ještě například sportovní lov - jenom v Libanonu padne za oběť lovců cca 2,6 milionu kusů ptáků ročně. Vlivem těchto faktorů přišla Česká republika za posledních 30 let o 10 milionů ptáků a celá Evropská unie za stejný časový úsek o 300 milionů kusů ptáků. Pokud to tedy s ochranou čápů, dravců, pěvců a dalších ptáků myslíme opravdu vážně, je třeba pozornost a úsilí soustředit úplně jiným směrem.

Závěr - všeobecná shoda všech odborníků ze záchranných stanic pro zraněné živočichy, vědců, ornitologů, orgánů ochrany přírody, pracovníků zoologických zahrad,… je v tom, že v případě přirozených faktorů (vlivy počasí, predace, parazitů, infekcí, vnitrodruhového i mezidruhového chování,…) by člověk do hnízdění volně žijících ptáků neměl jakkoliv zasahovat. Případné výjimky z tohoto pravidla může posoudit a dle výše uvedených pravidel učinit pouze místně příslušná záchranná stanice, s posvěcením státních, místně příslušných orgánů ochrany přírody (Krajské úřady, Správy CHKO a Národních parků) a nejlépe i po konzultacích s dalšími odborníky a specialisty.

tags: #nedotknuta #priroda #lidskym #vlivem

Oblíbené příspěvky:

• Budoucnost energetiky v Česku
• Hrozí konec přírody?
• Krása letniček ve vaší zahradě
• Znečištění vody a krevety
• STK Jablonec