Máte rádi fotografování a hledáte ta nejkrásnější a nejzajímavější místa, která lze ve vašem okolí zachytit? Ať už jste profesionál nebo nadšený amatér, tento článek vám přináší inspiraci a tipy, jak zachytit nádhernou českou přírodu na svých fotografiích.
Velká mezinárodní soutěž Standard Chartered Weather Photographer of the Year 2024 zná vítěze pro letošní rok. Rozhodla o tom mezinárodní porota složená z meteorologů, fotografů a novinářů. Tento týden porota vyhlásila nejlepší fotografické počiny letošního ročníku. Absolutním vítězem se stal Wang Xin z čínské Šanghaje se svým snímkem Sprites Dancing in the Dark Night.
Porotu hodně zaujal také záběr Andyho Graye. Ten zachytil zimní krajinu v údolí Derwent ve Velké Británii. Třetím v pořadí je Jamie Russell z ostrova Wight ve Spojeném království. Řada uznávaných fotografických soutěží má i sekci věnovanou záběrům z mobilních telefonů. V této kategorii největší ohlas získala fotografie Binti Azaharinové ze Selangoru v Malajsii.
„Jsem potěšena rozmanitostí a kvalitou letošních vítězných fotografií. Ukazují skutečný pohled na počasí a klima ve světě. Ať už jde o africký prach a písek dopadající na Atény nebo záplavy po celém světě. Musíme si neustále připomínat, že změna klimatu ovlivňuje počasí na celé planetě. Druhé místo v kategorii zaměřené na mobilní fotografie si odnesla Lesley Hellgethová z Mount Vernonu v USA. Velké štěstí měl pak Peter Reinold z amerického Kentu, když při přistání na letišti v Seattlu zachytil poměrně vzácnou kruhovou duhu. Mezi mladými fotografy byla nejúspěšnější Angelina Widmannová z rakouského Bregenzu. Té se podařilo pořídit úžasný záběr během představení Madame Butterfly pod širým nebem na východním břehu Bodamského jezera.
Devátý ročník soutěže Czech Nature Photo je opět tady. Fotografové přírody mohou své snímky přihlásit až do 16. února 2025. Již tradičně současně s hlavní soutěží probíhá Czech Photo Junior, zaměřené na mladé fotografy ze základních a středních škol. Novinkou letošního ročníku je pak kategorie Urban Wildlife.
Čtěte také: Mystéria Samothráké
„Každoročně přibývá soutěžících, zkušených fotografů i mladých nadšenců ze základních i středních škol. Ti všichni dokumentují a ukazují jedinečnost české i světové přírody,“ poznamenává k soutěži ředitelka Czech Photo Veronika Souralová. Podle ní je posláním soutěže především motivovat veřejnost k ochraně přírody.
V aktuálním ročníku soutěže Czech Nature Photo je vypsáno šest hlavních kategorií: Savci, Ptáci, Plazi, obojživelníci a podvodní život, Bezobratlí, Rostliny a houby a Krajina. Dále je možné přihlásit snímky do speciálních kategorií Série, Zvířata v lidské péči. Novinkou je letos kategorie Urban Wildlife, do níž je možné přihlásit snímky z archivu.
Ve spolupráci s pražskou zoologickou zahradu je vypsána také speciální kategorie Zvířata ve svém prostředí, která se zaměřuje na snímky zachycující volně žijící živočichy v jejich domovských biotopech a životním prostoru, jehož ochranu je třeba neustále zdůrazňovat.
Nominace v jednotlivých kategoriích budou vyhlášeny 26. března. Slavnostní vyhlášení výsledků se pak bude konat 22.
Když jsem před mnoha lety začal pořádat první fotografické workshopy, trochu jsem se nad osnovou víkendových akcí bál, jestli nebudou klienti odjíždět zklamaní. Každý totiž děsně řešil fotografickou techniku. Ani náhodou. Poslední roky se na workshopech a individuálních kurzech snažím svoji zkušenost předat i v pěti bodech, které nyní zkusím stručně představit. Jak s oblibou, možná surově, říkám, “berlička neschopných”.
Čtěte také: Inspirace z přírodních fotografií
Přiznejme si, barevný papoušek bude na fotografii vždy přitažlivější než vrabec domácí. Proč asi všichni v české přírodě raději fotografují vlhy pestré a ledňáčky říční než lindušky a budníčky? A nemyslete si, že je to doménou jen přírody živé. Podobně to mají fotografové krajináři. Pamatujete si nějakou výjimečnou fotografii krajiny z Brd? Ne. Všichni přefocují stále stejné motivy v Českém Švýcarsku nebo v polích nad Kyjovem, bez sebemenší snahy přinést něco nového. Asi to není úplně fér, ale je to bohužel fakt, který bych neměl zamlčovat. I proto, že pro mne, vyhlášeného kýčaře, je to poměrně pěkný nástroj jak přivést ostatní k zájmu o přírodu.
Kouzla se světlem už vyžadují trochu cviku. Světlo je jedním ze základů fotografie a práce s ním už uměním. A to jak v případě světla přirozeného (slunce), tak umělého (blesky, baterka). Každý opravdový fotograf divoké přírody je ranní ptáče. Vyhledává první paprsky, aby probouzející se zvířata zachytil v tom nejhezčím světle, kdy se scéna ve fotografii mění každých 15 vteřin podle toho, kam nízké světlo dopadá. Osvědčilo se mi být u vysněného zvířecího druhu už půl hodiny před svítáním, abych měl dostatek času přemýšlet, jestli těch prvních paprsků využiji pro fotografii v protisvětle (třeba i se sluncem v záběru), nebo po slunci.
Brzké vstávání, jakkoli je to na jaře a hlavně v létě nepříjemné, je výhodné i tím, že se trefíte do času s největší aktivitou zvířat. Už mezi 8. a 9. Těm, co ráno dlouho vyspávají, budiž útěchou to, že večer je krátká chvilka, kdy to také světelně hezky vypadá. Rána však jednoznačně vedou, díky lepší viditelnosti má to nízko nad obzorem položené slunce šanci lépe zasvítit. A co je nejlepší světlo? To, které nedělá ostré stíny a má pěknou barvu. Ideálně růžovo-oranžovou, ne žlutou, ne bílou. Pokud je ostré slunce bez mráčku, přes den vůbec nefotím.
Ke světlu v přírodě si můžeme přidat i další výjimečné chvilky, které fotografii divočiny významně pozvednou. Může to být déšť nebo sněžení. Každý, i nejobyčejnější zvířecí druh zachycený v “povětrnostní nepřízni” bude na fotografii vypadat vždy zajímavěji. Před každou zimou mám seznam, za kterými zvířaty se vydat ve chvíli, kdy začne intenzivně chumelit. Pravidelným sledováním východu a západu slunce s odhadováním počasí a té správné oblačnosti pro poutavější fotografie se tak každý fotograf stává i výborným astronomem a meteorologem.
Fotografie by měla mít příběh, něco sdělit. U fotografií zvířat je ideální, pokud se na nich něco děje, divákovi to poví něco o jejich přirozeném chování. Proto, abyste do fotek dostali nějakou zajímavou akci ze života zvířat, musíte si o nich něco nastudovat. Jen tak budete podobné výjevy předvídat a s větší pravděpodobností je dostanete do fotek. A které že jsou ty nejlepší akční fotografie? Mohou to být zvířecí souboje, námluvy, páření, lov potravy a její požírání. Oživit fotografii může například jen roztažení křídel, otevření zobáku nebo přizvednutí pařátu. Každý se rád podívá na pěknou letovku ptáka nebo jen na to, že zvíře běží. Ne vždy je v přírodě dost světla pro krátký expoziční čas k zaznamenání něčeho divočejšího a hodně fotografů to proto ani nezkouší. Možná je to chyba. “Správně” rozmazaná fotografie dynamického jevu může být velmi nevšedním kreativním vyjádřením pohledu na divokou přírodu.
Čtěte také: Inspirace pro fotografy přírody
Tím, že budete bezmyšlenkovitě umisťovat hlavní motiv do fotky podle třetinových pravidel, výjimečnou fotografii neuděláte. Něco musí být ve fotce jinak, jen tak má fotografie šanci zaujmout. Při komponování zvířete do fotky vždy zohledňuji zejména okolní prostředí, které při tvorbě tak rád využívám. Pokud se dostanete ke zvířeti blízko, stojí za to zkusit fotografovat detail, nikdo netvrdí, že musí být ve fotce zvíře celé. Výjimečně lze u divoký zvířat použít velmi světelný širkoúhlý objektiv a to je pak teprve paráda. Krasně to dokumentuje prostředí, kde zvíře žije a při použití nízké clony pozadí nijak neruší. Samostatnou kapitolou je pak komponování s úmyslným umístěním překážek pro vytvoření prostoru - tzv. proostření. V takovém případě mezi sebe a hlavní motiv úmyslně stavíte vegetaci, ideálně na poloviční vzdálenosti ke zvířeti. Kompozice musí vždy zohlednit aktuální okolní podmínky / prostor.
Tento bod mám nejraději. Při plánování fotografování jej vždy stavím na první místo a podle něho příležitosti se zvířaty vytipovávám. Když chci třeba na Šumavě fotografovat jeleny, nejdu tam, kde je největší šance je vidět, jak by to udělala naprostá většina fotografů zvířat, ale tam, kde je nejhezčí prostředí a je poznat, že fotografie byla pořízena v nádherném kousku přírody. Často se sice stane, že za pět let fotografování vzniknou jen dvě fotografie, pro mne pak ale mají mnohem větší hodnotu a věřím, že si je divák, pokud ho zaujmou, bude pamatovat třeba i deset let. Využívat prostředí, kde zvířata žijí, je ideální pro ty, co mají dobré oko, ale chybí jim dlouhý superteleobjektiv. Nikdo totiž netvrdí, že zvíře musí být ve fotce velké - ba právě naopak! Nikdo nechce koukat na fotky, kde tukan na klacku vypadá jak ze zoologické zahrady.
Na svých workshopech již 12 let říkám: “fotografie zvířete má být taková, že i když si to zvíře odmyslíte, pořád se na tu fotografii dá koukat”. Problém české přírody je v tom, že ty nejkrásnější lokality jsou v nejvyšším stupni ochrany přírody (často I. zóna NP), kam by se za zvířaty kráčet nemělo. Ale vzdávat byste to neměli. Projděte své okolí, když se vám bude někde líbit, popřemýšlejte, jaké zvíře a v jaké části roku by se tu dalo fotit. Jako poměrně fungující zkratku mohu doporučit fotografování zvířat v nejkrásnějších kouscích evropské přírody, kde se můžete volně pohybovat.
Hodně fotografů si stále myslí, že dobrou fotografii dělá nastavení fotoaparátu a následná úprava v počítači. Studují manuály, přenastavují funkce jednotlivých tlačítek, kupují dražší a dražší fotoaparáty s novými funkcemi a ono se pořád nic neděje. Dokonce ani výměna programu na zpracování RAW nebo dokoupení několika pluginů s výukovými DVD nepomáhá. Dobrou fotku z přírody totiž dělá něco úplně jiného a s technikou to vůbec nesouvisí. V kdejakém braku o fotografování, kterých jsou plné antikvariáty, si přečtete, že fotografie má být ostrá, nemá mít šum a (děs největší) neměla by mít ani flíček přepalu. Pokud se vám to povede, fotografie prý bude dobrá. Ani náhodou.
Pokud se vám do fotografie přírody podaří náhodou dostat vše z výše popsaných pěti bodů, snímek bude fungovat na každého bez jediného slova. Divák bude ohromen a fotku si bude pamatovat ještě dlouhé roky. Nechci, aby text vyzněl ve smyslu “tak to musí být, nezkoušejte to jinak”. Je to moje cesta, kterou jsem se vydal, a před každým plánováním výletu nebo před stisknutím spouště beru popsané v úvahu. Každý autor by si měl najít vlastní cestu, ať je jeho fotka vždy snadno rozpoznatelná, vypilovat “autorský rukopis”. Což se v Čechách mezi fotografy zvířat zatím nikomu nepovedlo. Snad jen Jirka Hřebíček, Vašek Bambula a Pavel Krásenský jsou na dobré cestě. A přestože dělá Míra Kadeřábek “jen ty atlasovky”, jsou tak brilantní, že je poznám vždy také.
Takže na závěr, rekapitulace - 1. motiv, 2. světlo, 3. akce, 4. kompozice, 5. prostředí.
Nejkrásnější podzimní fotografie a výhledy vás čekají tam, kde jsou smíšené nebo listnaté lesy, obrovský efekt mají také modříny. Ideální proto jsou hory s dostatkem vyhlídek, tajným tipem pak bývají pískovcová skalní města.
Za exotikou nemusíte letět tisíce kilometrů, stačí se vypravit na místa, která máme docela blízko. Podzim můžete využít třeba k dlouho odkládané návštěvě nejbližší botanické zahrady nebo zámeckého parku - co třeba výlet do Průhonického parku? Pokud zatoužíte po něčem speciálním, vyzkoušejte některou z japonských zahrad.
Překrásné barvy mají i listy vinné révy, takže se nechte zlákat k výletu na jižní Moravu, třeba do okolí Kyjova, kde se o nádherné pozadí postarají zlátnoucí svahy Chřibů. Zajímavé krajinky s révou se dají vyfotografovat také na Znojemsku a v Podyjí, kolem Milotic a na Dunajovických kopcích, kde zase snadno vtěsnáte na jeden snímek nebe, vinice, Pálavu i půvabné město Mikulov.
Pro milovníky modřínů a pohádkových stromů máme ještě tři tajné tipy. Tím prvním je nejdelší modřínová alej v Česku, která lemuje cestu z Počátek do nedalekých Kaliští. Druhým tipem je naučná stezka doupných stromů na Pohansku; lesní kolosy s velkými dutinami v lecčems připomínají pohádkové Enty z Tolkienova Pána prstenů. Rádi se svým umem chlubíte na sociálních sítích? Pak vyzkoušejte Instagramovou stezku na Vysočině! Poslední tip je určený pro milovníky Valašska: na fotograficky zajímavá (a přitom ne úplně známá) místa v okolí Velkých Karlovic vás dovede Fotostezka Valachy.
Ondřej Prosický se ve své tvorbě zaměřuje na fotografování divoké přírody. Na snímcích chce nápaditě zaznamenat chování zvířat v jejich přirozeném prostředí. K jeho největším úspěchům patří účast ve finále prestižní fotografické soutěže Wildlife Photographer of the Year. Členem Asociace profesionální fotografů České republiky je od roku 2009. V květnu 2011 udělila Evropská federace profesionálních fotografů Ondřejovi Prosickému titul QEP (Qualified European Photographer) v kategorii Wildlife Photography a v témže roce získal v Bruselu ocenění FEP Landscape Golden Camera.
tags: #nejkrásnější #snímky #přírody #tipy