Námořní doprava a emise uhlíku: Hledání cesty k udržitelnosti

09.03.2026

Námořní doprava, která zajišťuje pohyb většiny zboží po světě, má na svědomí asi 3 % globálních emisí oxidu uhličitého. Sílící tlak na snižování znečištění a stále přísnější regulace nutí provozovatele hledat rychlá a účinná řešení.

Technologie zachycování uhlíku: Rychlá cesta ke snížení emisí

Zatímco přechod na zelená paliva je během na dlouhou trať, nová technologie zachycování uhlíku přímo na palubě lodí umožňuje dramaticky snížit uhlíkovou stopu stávající flotily téměř okamžitě.

Zachycování CO₂ na lodích funguje na principu jeho separace z výfukových plynů lodních motorů. Nejrozšířenější je metoda chemické absorpce pomocí aminových roztoků, které pohlcují oxid uhličitý. Zkapalněný CO₂ se pak dočasně skladuje v nádržích na palubě a po přistání je z nich vyložen k dalšímu zpracování nebo trvalému uložení. Výhodou je možnost využití odpadního tepla z motorů, což zvyšuje efektivitu celého procesu.

Testování nových systémů zachycování CO₂

Mezi průkopníky v této oblasti patří finská společnost Wärtsilä, která v Norsku provozuje testovací centrum, kde od roku 2019 zachycuje 10 tun CO₂ denně. Firma nabízí různé velikosti konfigurací pro různé typy lodí. Systém je navržen tak, aby spolupracoval s již existujícími zařízeními pro čištění výfukových plynů (tzv. scrubbery), které odstraňují oxidy síry, a je kompatibilní s rozličnými typy paliv včetně těžkého topného oleje, LNG, MGO či metanolu.

Celý systém funguje jako obří filtr, který se vejde na palubu lodi. Nejprve vyčistí výfukové plyny od sazí, oxidů síry a dusíku. Pak přichází na řadu speciální aminová kapalina, která absorbuje CO₂. Pohlcený plyn se dále odděluje, suší, stlačuje, chladí a mění na kapalinu, která se uloží do nádrží. Po připlutí do přístavu se zkapalněný CO₂ vyloží a může být uložen pod zem nebo znovu využit v průmyslu.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

První komerční instalace a její výsledky

První plně funkční instalace systému Wärtsilä CCS proběhla na tankeru Clipper Eris norské společnosti Solvang ASA. Od letošního února zde v reálném provozu prokazuje schopnost zachytit až 70 % emisí CO₂ z motorů spalujících těžký topný olej. Systém zvládne zpracovat až 50 tun CO₂ denně. Zásadním milníkem pro celý sektor je komerční dostupnost této technologie.

Ekonomická stránka zachycování uhlíku

Klíčovou roli hraje pochopitelně ekonomická stránka. Wärtsilä odhaduje náklady na zachycení jedné tuny CO₂ v rozmezí 50 až 70 eur, což je v kontextu očekávaných cen emisních povolenek a pokut za překročení emisních limitů atraktivní. Od roku 2028 se počítá s pokutou až 380 dolarů za každou nezachycenou tunu CO₂.

Překážky a budoucnost technologie CCS

Přestože CCS přináší reálnou možnost rychlého snížení emisí, masovému rozšíření v tuto chvíli brání několik překážek. Zásadní je nedostatečná infrastruktura přístavů pro manipulaci se zkapalněným CO₂, bezpečnostní aspekty práce s chemikáliemi a prostorové nároky na palubě.

Budoucnost systému pro zachycování oxidu uhličitého na lodích tak bude záviset nejen na dalším technologickém pokroku, ale i stabilitě regulačního prostředí. Je pravděpodobné, že se CCS stane důležitým mostem na cestě k plně bezemisní lodní dopravě, dokud nebudou zelená paliva skutečně dostupná a ekonomicky konkurenceschopná.

Wärtsilä ale není jedinou firmou, která se chce prosadit v tomto segmentu. Konkurenti jako Value Maritime nebo Mitsubishi Shipbuilding také pilně vyvíjejí své systémy. Někdo sází na kombinaci filtrů a amoniaku, jiný na špičkové solventy.

Čtěte také: Jaderný odpad a Černobyl

Alternativní paliva a snahy o dekarbonizaci

Největší globální provozovatel kontejnerových lodí Maersk chce přejít na zelené palivo a jeho klienti jsou ochotni si za to připlatit. Do roku 2040 nechce firma vypouštět víc emisí, než je schopna spotřebovat, například i při výrobě paliva. Nutí ji do toho zejména tlak států na snižování emisí. Maersk sází na zelený metanol. Do roku 2025 chce mít 19 plavidel, která budou toto palivo využívat. Spotřebují ho na 750 tisíc tun ročně.

Emise CO2 z dopravy

Doprava odpovídá přibližně za čtvrtinu všech emisí CO2, z toho automobilová doprava přibližně za tři čtvrtiny všech emisí z dopravy a lodě přibližně za patnáct procent. Emise CO2 z lodní stejně jako letecké dopravy nejsou součástí přelomové Pařížské dohody o změně klimatu z roku 2015, kterou podepsalo 195 členských států OSN.

V posledních letech se stupňují snahy vyvinout funkční, velkokapacitní elektrolodě, které by nahradily plavidla s klasickými spalovacími motory na fosilní paliva. Největší světový námořní lodní dopravce firma Maersk nedávno oznámil, že v souladu s Pařížskou dohodou bude do roku 2050 uhlíkově neutrální.

Zachycování emisí a výroba stavebního materiálu

Do evropských přístavů míří netradiční loď. Místo aby vypouštěla výfukové plyny do vzduchu, přeměňuje je na stavební materiál. Poprvé v historii komerční loď zachytává vlastní emise a vyrábí z nich užitečný produkt. Jde o pragmatické řešení dekarbonizace námořní dopravy, které funguje už dnes. Princip je překvapivě jednoduchý. Výfuk lodi míří do speciálních kontejnerů plných malých kamenů hydroxidu vápenatého. Celý systém se vejde do několika přepravních kontejnerů, takže ho teoreticky půjde umístit na jakoukoliv existující loď. Nevyžaduje to dokince ani přestavbu celého plavidla.

Seabound během testování ukázal, že dokáží zachytit 78 % uhlíku a 90 % síry.

Čtěte také: Ochrana australské přírody v Austrálii

Zachycený vápenec neputuje na skládku. Loď ho vyloží v norském Breviku, kde ho použijí v nejpokročilejší cementárně na světě. V červnu letošního roku továrnu otevřel norský korunní princ Haakon. Zařízení zachytí ročně 400 tisíc tun CO2, což je polovina všech emisí závodu.

Uhlíková daň a budoucí výzvy

Proto v dubnu 2025 Mezinárodní námořní organizace konečně zavedla globální uhlíkovou daň. Lodě, které překročí emisní limity, zaplatí 100 až 380 dolarů za tunu CO2.

Technologie má i svá úskalí. Když zachytíte 95 % emisí z velké lodi, skončíte s 8,5 tisíci tunami CO2. K tomu potřebujete skoro 11 tisíc tun hydroxidu vápenatého plus váhu všech kontejnerů a zařízení.

Srovnání s automobilovou dopravou

Zásadní informace je, že pomocí námořní dopravy dnes přepravujeme přibližně devadesát procent veškerého nákladu a zboží. Zůstaňme ale u celkových čísel. Celkově vzato lodní a námořní doprava skutečně patří k největším znečišťovatelům ovzduší na světě. Ale… automobilová doprava je na tom v řadě ohledů o dost hůře. Pro celkové zhodnocení je proto třeba porovnat různé typy znečištění.

Automobilová doprava mění klima pětinásobně více než lodě. Na vrub tankerů a nákladních lodí připadají necelá tři procenta světových emisí, přibližně jedna miliarda tun emisí oxidu uhličitého. Vtip je ovšem v tom, že emise automobilové dopravy jsou ještě výrazně vyšší, ve srovnání s námořní dopravou přibližně pětinásobné.