Fenomén amatérského filmu v Československu

AMATÉRSKÝ FILM je pojem, jehož obsah se v podstatě vytratil se vznikem YouTube. Přesto to byl fenomén, který trval od třicátých let minulého století do počátku století jednadvacátého a přinášel tisícům tvůrců a jejich divákům radost z nezávislé tvorby.

To byl člověk puzený touhou tvořit, natáčející filmy za své peníze, ve svém volném čase a pochopitelně jen na tehdy dostupném technickém zařízení. Tím byly zejména staré „osmičkové“ české kamery Admira, které se ovšem z rozhodnutí tehdejší RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci), tedy nějakého plánovače ze Sovětského svazu, přestaly vyrábět v roce 1971. Později byly k dostání pouze sovětské kamery Quarz na dvojitou super 8 nebo pro majitele deviz občas nějaký japonský výrobek na kazetovou S8 v Tuzexu. Na profesionálnější 16 mm film měli jen hodně bohatí soukromníci nebo lepší filmové kluby.

Technické aspekty a vývoj

Ani koncem osmdesátých let, kdy už se stávalo dostupnějším video, neměli amatérští filmaři na růžích ustláno. Každá další kopie vzniklá při střihu a pak při rozmnožování pořadu (respektive hotového filmu) znamenala posun kvality ještě o kus níže. Malé zlepšení znamenal nástup formátu S-VHS (Super VHS) nebo obdobného Hi-8, ale zásadní zlom přišel až v roce 1997 s nástupem digitálního záznamu.

Pro ty, kdo nejsou pamětníky úzkého filmu, musím udělat malý technický exkurz. Do dnešní videokamery dáte SD kartu a točíte a točíte. Plýtváte, zapomenete vypnout kameru, nic se neděje. Na dvacetiminutový scénář bych si dneska připravil 32 GB kartu (tedy přes 2,5 hodiny kvalitního Full HD záznamu). Tehdy jsem na vodu na natočení Statisticky průměrného vodáka vezl 6 cívek dvojité Super 8 Fomapan R po 7,5 minutách a jedno ORWO 27 - drahý film pro špatné světelné podmínky, ten měl 10 minut.

Dvojitá Super 8 - to byl 16 mm široký film s perforací Super 8. Natočila se půlka, film se v kameře otočil a naexponovala se druhá strana. Po vyvolání se film rozřízl napůl. Materiál na dvacetiminutový film včetně vyvolání stál asi 4 stovky, což odpovídá dnešním 5 000 Kč. Většina filmových amatérů využívala k vyvolání svých filmů VD Fotografia Praha (výrobní družstvo).

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Byli i tací - a já jsem také patřil mezi ně, kteří si zakoupili sovětskou vývojnici na 10 metrů 16 mm filmu a vyvolávali si inverzní černobílé filmy sami (tedy jen někdy). Buď vývojky, přerušovače, ustalovače a další roztoky rozdělali ze zakoupené sady od firmy Foma n. p. (národní podnik) nebo si pomocí laboratorních vah a hromady chemikálií míchali roztoky sami podle osvědčených návodů. Větší projekty tedy člověk raději svěřil státní laboratoři. Jenže tam se zrovna nepřetrhli, a tak se čekalo tři týdny a někdy, zvláště na konci léta, ještě mnohem déle. Jako student ČVUT jsem bydlel na strahovských kolejích a jezdil jsem do Fotografie ve Vltavské ulici v září takřka denně a stále poslouchal, že moje filmy bohužel ještě nejsou vyvolané, že toho po prázdninách mají moc. No a když se člověk konečně dočkal?… Někdy přišel film vysloveně špatně vyvolaný, což se poznalo podle světlých okrajů a perforace, jindy chyběl poslední záběr - prostě kus při vyvolávání ustřihli.

Když vyvolání aspoň jakž takž nějak dopadlo, začala piplačka se střihem. Jednotlivé záběry se prohlížely lupou nebo na speciální prohlížečce (políčko super 8 má velikost asi 4 x 6 mm), cívka se rozstříhala na kousky, nad stolem visely na liště s přilepenými kolíky na prádlo desítky pásků filmu. Pak se natočily titulky a čekalo se zase měsíc na vyvolání. Když titulky vyšly, přilepily se k filmu a celá cívka se poslala panu doktoru Rentzovi do Prahy.

V socialistickém Československu a vůbec v zemích za železnou oponou (z našeho pohledu před) se nevyráběla žádná zvuková promítačka na 8 mm film. Vrcholem techniky byl československý projektor Meos DUO synchro, který uměl v součinnosti s určitými typy páskových magnetofonů synchronizovat rychlost filmu podle impulsů na pásku. Tato metoda odkoukaná od profesionálního dvoupásového ozvučení se ovšem mezi amatéry nikdy neujala a nakonec se tyto projektory, pokud vím, nepoužívaly ani při soutěžních projekcích. Proto většina filmařů, kteří neměli zvukovou promítačku, ozvučovala filmy na souběžně puštěném magnetofonu a jediný způsob, jakým se šlo pokusit o jakous takous synchronizaci, bylo současné spuštění promítačky a magnetofonu podle startovacích značek.

Sehnat tehdy zvukový projektor bylo téměř nemožné. V obchodech se neprodávaly. Přes jakési organizace zahraničního obchodu jej dostala některá OKS (Okresní kulturní střediska), pod kterými byly organizovány filmové kroužky. My soukromníci měli naštěstí pana doktora Rentze. Ten byl zástupcem rakouské firmy Eumig, tehdejšího největšího evropského výrobce kamer a projektorů na 8 mm film. Když se organizovala nějaká dodávka pro státní instituce, vždycky to nějak udělal, že se objednalo o několik kusů více a ty si mohli odkoupit filmoví amatéři, kteří už byli v pořadí. Tak jsem se i já dostal v roce 1980 ke svému vysněnému Eumigu 910 (cena byla tehdy 12 500,- Kčs, což bylo asi 10 průměrných čistých platů).

Výsledný zvuk se mixoval z hudby, komentáře, synchronů a ruchů z natáčení. To, co se dneska dělá šoupáním myši na počítači, dříve vypadlo takhle: jeden člověk (většinou já) seděl u promítačky s filmem nastaveným přesně na určité políčko záběru.Druhý měl nastavený páskový magnetofon na začátku hudby a třetí měl další magnetofon přesně na začátku komentáře. Pak se řeklo 3-2-1 teď a všichni stroje pustili. Já pak skočil k mixpultu a zesiloval nebo zeslaboval hudbu, ruchy nebo komentář.

Čtěte také: Jaderný odpad a Černobyl

No jo, jenže ono to nevyšlo napoprvé, nevyšlo napodruhé ani napotřetí. Tak se posouvaly pásky, malovaly se na ně lihovým fixem nové a nové značky. A když to konečně vyšlo, tak jsme zjistili, že se nám synchronní zvuk po pár sekundách začíná rozjíždět - lidé buď rychleji hýbali pusou, nebo byl naopak rychlejší zvuk z pásku. Tak se musela důmyslnými fintami měnit rychlost promítačky nebo magneťáků. Zvukový film, kde lidé normálně mluvili, byl malý zázrak. Po mnohahodinové piplačce jsme s kamarády ozvučili i film natočený kamerou Quarz s pružinovým pohonem, který nezaručoval konstantní frekvenci 18 snímků za sekundu, neboť se slábnoucím pérem kamera zpomalovala. Synchronní mluvené slovo na pérovou kameru jsme uměli asi jediní v republice.

Protože jsem měl plno technicky zdatných nadšených přátel, vznikl v roce 1986 unikátní přístroj JS 86 LM, který umožňoval synchronní start promítačky a dvou magnetofonů, plynulou regulaci frekvence projektoru a mix tří různých zvukových signálů. Písmena v názvu stroje znamenají: Junek (vymyslel jsem koncepci a schéma zapojení), Stichenwirth (tvůrce elektroniky), 1986, Lukeš (tvůrce mechanických dílů) a Mikulíček (tvůrce systému spínačů). Tenhle stroj jsme potom s Jardou Landsingerem, který se později stal mým dvorním zvukařem, používali až do nástupu videa a zakoupení mixážního a korekčního pultu Panasonic v první polovině 90.

Měl jsem rád animované filmy a kreslený humor. Měl jsem představu o technologii, ale nemohl sehnat profesionální ultrafánové fólie. Mým prvním pokusem byl několikasekundový záběr padajícího parašutisty, který tak blbne při volném pádu, až zapomene otevřít padák. Tento záběr je ve filmu Hrdinové strakonického nebe, který jsme na strakonickém letišti natáčeli v letech 1976-8, ale natáčení přerušili po tragické smrti jednoho z aktérů. Film byl dokončen až po více než třicetileté pauze.

První celý film Krmte myši jsem kreslil na silnější celofán. To už jsem věděl, že počet frejmů na jednotlivou fázi se musí měnit podle dynamiky pohybu a strávil dlouhé chvíle před zrcadlem se stopkami v ruce napodobujíc pohyby mých postaviček.

Další filmy jsem kreslil fixem na průklepový poloprůsvitný papír, tuší na pauzák nebo na silné fólie z vyřazených rentgenových filmů, ze kterých jsem musel odstranit emulzi. Všechny fáze jsem perforoval kancelářskou děrovačkou a centroval na dva kolíky.

Čtěte také: Ochrana australské přírody v Austrálii

Filmové soutěže a festivaly

Zhruba do těchto dob bylo možné spatřit díla amatérských filmařů jen na filmových soutěžích, různých festivalech nebo na klubových večerech. Česká televize uvedla neprofesionální filmy jen zcela výjimečně, jediný pravidelný pořad s amatérskými filmy vyrábělo studio ČST Ostrava zásluhou režiséra Vladimíra Mráze.

Jak už jsem uvedl, spatřit díla neprofesionálních filmařů bylo možno jen na filmových soutěžích, různých festivalech nebo na klubových večerech. Zvláště filmové soutěže byly pro nás svátkem a školou života. Dnešní počítání zhlédnutí a lajků na YouTube těžko nahradí radost ze setkávání lidí, kteří se cítili téměř svobodně, protože často natočili věci, které by oficiální cenzurou těžko prošly, a přesto je organizátoři (ve velké většině tolerantní) nechali odpromítat.

A škola života? To bylo setkání a diskuze se členy poroty, jimiž byly často skutečné osobnosti, které ovšem nebyly vždy oblíbené komunistickým režimem: Jiří Suchý, režiséři Jiří Krejčík, Rudolf Adler, Jan Špáta, Drahomíra Vihanová, Tomáš Tintěra, teoretici Pavel Taussig, Pavel Melounek, stříhač Josef Valušiak, dramaturg Jan Poš a mnoho dalších.

Ale byly i chvíle, kdy se některý kovaný komunista pokusil ovlivnit soutěž a v případě Mladé kamery v Uničově to téměř vypadalo na její zrušení. Na ÚV SSM (Ústředním výboru Socialistického Svazu mládeže) se doslechli, že je Mladá kamera příliš „nesocialistická“, neboť si každý z mladých filmařů natáčí, co chce. Vedoucím oddělení kultury ÚV SSM byl tehdy dr. Ivan Chocholouš, který přijel do Uničova jako šéf poroty a jeho první prací bylo, že v předvýběru ze soutěže vyřadil více než polovinu přihlášených filmů, a to z ideologických důvodů. Přitom většina těchto filmů už získala ocenění na jiných festivalech. Tak se i moje „Deformace“ (film o tom, jak nabytá moc deformuje myšlení člověka) stala „trezorovým filmem“.

Protože organizátoři spolu s programem promítání soutěžních snímků zveřejnili i seznam nepřijatých, stala se z pohovoru s porotou bouřlivá diskuze o filmech, které na soutěži nebyli. Druhý den byla celá restaurace svědkem toho, jak dr. Chocholouš, tento koniáš Mladé kamery, vykřikoval na šéfredaktorku časopisu Amatérský film a video Alenu Kučerovou, že ji politicky zničí (seděl jsem vedle u stolu). Paní Kučerová se totiž při diskuzi zastala některých vyhozených filmů a zpochybnila odbornou úroveň poroty. Hned po revoluci se tento člen ÚV SSM dr.

Stěžejní díla

Statisticky průměrný vodák (SPV) je stěžejním filmem světové vodácké kinematografie. Film byl natočen v roce 1982 ku příležitosti založení Vědeckovýzkumného ústavu vodní turistiky (VVÚVT) a dokončen o rok později. Je to film vědecký (science). Současně jde tak trochu o fikci (fiction), neboť žádný ze členů VVÚVT tehdy ještě neměl pražádnou vědeckou hodnost. Tato science fiction mapující velmi podrobně den průměrného vodáka na české řece slavila úspěch na mnohých soutěžích a festivalech, opakovaně pak na Mohelnickém dostavníku, kde získala dvakrát Grand Prix za film desetiletí.

Vědeckovýzkumný ústav vodní turistiky (VVÚVT) jsme s kamarády spoluzakladateli Jiřím Gonzálesem Lukešem a Karlem Teoretikem Mündelem vynalezli v písecké restauraci páté cenové skupiny Zlatá hvězda asi po šestém pivu. Sestavili jsme rámcový scénář filmu Statisticky průměrný vodák, který obsahoval seznam záběrů, které se natočit musí. SPV byl natočen sovětskou kamerou na péro Quarz 2 Super 8 a zvuk se natáčel na přenosný páskový magnetofon Uran na 4 monočlánky. Rychlost posuvu filmu v této kameře udržoval malý Wattův odstředivý regulátor (nic digitáního), tak nebylo divu, že kolísala. Hlavně, když při dlouhém záběru docházelo péro. Když jsme se vrátili z Lužnice, prožíval jsem tři týdny utrpení, než přišly vyvolané filmy z laboratoře. Budou záběry správně exponované (kamera neměla automatiku ani spolehlivé měření expozice, to se dělalo ručním expozimetrem). Neutopí film v laboratoři?

Na filmových soutěžích a festivalech měl SPV mimořádný úspěch. Nezapomenu na rozhořčený výkřik staršího diváka na Rychnovské osmičce: „Na takovýhle výzkumy jdou peníze z našich daní!“ Když mě po mnoha letech přítel Jarda Samson Lenk požádal, jestli bych nepromítl tenhle film na jeho koncertu, měl jsem strach, že ho dnešní divák zvyklý na zběsilý střih videoklipů přijme jako archaismus. Ale film se kupodivu líbil i mnoho let po natočení, tak se projekce opakovala v amfiteátru před 3 tisíci diváky na festivalu v Hrádku u Rokycan, kde Hop Trop slavil 20 let od založení.

Po úspěšném přijetí SPV se rozhodl Vědeckovýzkumný ústav vodní turistiky (VVÚVT) pokračovat v základním výzkumu a dal si za cíl nalézt model ideálního vodáka zkráceně IVO. Tento výzkum bylo nutno zdokumentovat a tak vznikl druhý stěžejní film světové vodácké kinematografie Experiment IVO. Experiment IVO už byl natáčen celý na barevný film Agfachrome kamerou Eumig 880. Scénář byl pevný, protože při ceně materiálu by každá improvizace neúnosně film prodražila.

Původně sloužila tato parodie na socialistické reklamy jako předfilm k Experimentu IVO. Jako samostatný film však získala dokonce 4. cenu na Setkání tvůrců hraného filmu v Praze. Za socialismu, kdy nebylo k dostání skoro nic, se točily reklamy například na rostlinné tuky, zelí, kuřata, saponátové mýdlo a socialistickou elektroniku.

Dříve se videoklipy nazývaly filmovými písničkami. Celostátní soutěž těchto „klipů“ se jmenovala Mohelnická filmová písnička a jejím pravidelným porotcem býval osobně Jiří Suchý. Poprvé jsem se zúčastnil s filmem Bonsoir mademoiselle Paris (Olympic/Jan Pacák) se záběry pořízenými k tomuto účelu při procházkách po Paříži. Další písničku jsem se rozhodl složit sám. Tedy text. Při tom jak jsem veršoval slova písně, psal jsem současně dramatický scénář.

S největší pravděpodobností hraničící s jistotou je film Únava materiálu nejlevnějším filmem na světě, který kdy soutěžil na mezinárodních filmových soutěžích, což by mělo být zapsáno v Guinessově knize rekordů. Jeho výrobní cena byla necelý jeden dolar! Filmový materiál S8 Foma Dokument jsem koupil v bazaru za 1,-Kčs a protože jsem ho vyvolával sám, chemikálie stály maximálně 2,- Kč. Kousek prošlého inverzního filmu S8 Fomapan R s vlastním vyvoláním stál maximálně 5,- Kč. Film jsem koloroval v barvě na vejce OVO, dva balíčky (modrá a žlutá barva) stály po koruně, tedy 2,- Kč. Nejdražší bylo nanesení zvukové stopy - 23,- Kč. Celkové náklady na výrobu filmu tedy dosáhly maximálně 43,- Kč.

Únava materiálu („Fatique“, „Materialermündung“) byla promítána jako součást československé kolekce neprofesionálních filmů na festivalech v MONTECATINI (Itálie), BOURG en BRESS (Francie), OBERHOFEN (Německo), GYÖR (Maďarsko) a na festivalu nezávislé československé tvorby v CHICAGU (USA). Film získal 2. cenu na Festivalu národů Ebensee *89 (Rakousko ), dále Čestné uznání na celosvětové soutěži neprofesionálních filmů UNICA *88 (Zagreb, Jugoslávie), 2. cenu na České národní soutěži *88 a 1.

Můj první kreslený film „Krmte myši!“ byla poměrně naivní agitka proti plýtvání potravinami. Přesto jsem s ním uspěl hned ...

tags: #největší #odpad #československé #YouTube #scény

Oblíbené příspěvky:

• Ubrusy metráž s PVC povrchem: přírodní design
• V Chrámu Přírody: Trikový film pod lupou
• Zázraky přírody v kontextu normalizace
• Praktické tipy pro kompost
• Hledání pokladů v ČR