Největší skládky odpadu na světě a jejich dopad na oceány

Odpadky se staly průvodním jevem současné civilizace. Vědci se nyní vydali zkoumat největší plovoucí skládku odpadků na planetě, ležící v Tichém oceánu mezi Havajskými ostrovy a Kalifornií.

Skládka Dandora v Keni

Dandora na předměstí Nairobi, hlavního města Keni, nejspíš málokomu bude znít povědomě. Najdeme tam však největší skládku v zemi a jednu z největších na celém africkém kontinentu. Pro Středoevropana nemusí znít slovo skládka nijak hanlivě, ovšem v podmínkách tohoto východoafrického státu jde o nebezpečné smetiště o rozměru dvanácti hektarů.

Skládka na předměstí Dandora severovýchodně od centra keňského hlavního města vznikla v 70. letech z prostředků Světové banky. Do dnešních dní se ale rozrostla do obřích rozměrů. Stala se největší skládkou v Keni a jednou z největších v Africe. Objem odpadků v ní několikanásobně překonal původní plán.

I přes nemocenský odpad, průmyslové chemikálie, textil, potraviny a všelijakou směs z veřejných košů, je pro místní obyvatele jedinou možností obživy. Například kilogram recyklovatelného plastového odpadu se dá v Nairobi prodat za zhruba 17 šilinků (0,14 USD), což je pro nejchudší vrstvu obyvatel značná suma.

Skládka v Dandoře vznikla v 70. letech minulého století z prostředků Světové banky. Z původně povolené kapacity 500 tisíc tun dnes obsahuje přes 1800 tisíc tun odpadu a bude pravděpodobně ještě dál růst i přesto, že je od roku 2021 místními soudy oficiálně zavřená.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Okolí smetiště obklopuje silný pach hniloby, vrstvy odpadků se podobají spíš tekutým pískům a kromě lidí tam najdeme také řadu zvířat, ať už hospodářských, toulavých nebo volně žijících, která se zajímají nejvíc o potraviny. Největší koncentrace lidí je v místech vykládky a kolem bagrů.

Program OSN pro životní prostředí (UNEP) před nezřízeným rozrůstáním skládky a jejím vlivem na zdraví obyvatel varoval už v roce 2007. Výzkumníci zaznamenali u místních kožní poruchy, rakovinu, respirační onemocnění a další poruchy, spojené s pobytem ve znečištěném prostředí. U rtuti vykazovaly měřené vzorky odebrané ze skládky hodnotu 46,7 ppm, zatímco vzorky odebrané podél břehu řeky měly hodnotu 18,6 ppm. Obě tato čísla vysoce překračují přijatelný limit 2 ppm, stanovený Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Koncentrace olova ve vzorcích půdy se podle měření z posledních let pohybovala v rozmezí 50-590 ppm. Vzorky půdy ze skládky pak vykazovaly hodnotu 13 500 ppm.

Smetiště v Nairobi samozřejmě není žádnou raritou. Od Antananariva po Dakar a Konakry jsou africké metropole zaplaveny tunami odpadu skladovaného pod širým nebem. Odpadky zamořují oceány i zemědělské oblasti a ohrožuje zvířata, rostliny i lidi.

„Ty plastové sáčky jsou opravdu vražedné. Program OSN pro životní prostředí (UNEP) v nedávné zprávě celkem podle očekávání konstatoval, že se v Africe plastový odpad netřídí a nejsou tam ani recyklační zařízení, takže ho tam přibývá, což ohrožuje životní prostředí i ekonomiky. V Africe navíc chybí statistiky. Když Čína v roce 2018 a po ní Filipíny a Malajsie zakázaly dovoz plastového odpadu, vyvstala obava, že se bohaté země obrátí na Afriku. Dělají to tak už s nebezpečným odpadem jako baterie nebo použité elektrické či elektronické součástky. Porušování zákonů však nelze zabránit, když se v tom neangažují politici.

Hlavní vjezd na skládku je odpudivé místo. Vypadá jako křižovatka. Na jedné straně je bahno zhruba tak dvacet centimetrů hluboké, končící v nepříjemně páchnoucím jezírku lemovaném obrovskými doslova haldami plastů a textilu. Všude po zemi se povalují igelitové sáčky a slisované PET lahve. A mezi tím se proplétají lidé, auta, motorky, psi a slepice.

Čtěte také: Jaderný odpad a Černobyl

Život na skládce

James v Dandoře vyrostl. Jako mladý na skládce i pracoval. Pak se mu ale podařilo odejít a vystudovat střední i vysokou školu.„Tomuhle místu se říká Dandora. Jsme na skládce. Ta v Dandoře je největší v Keni a jednou z největších v Africe,“ vypráví James Kanga z Ruraka Business Community.

Ve čtvrti má ale pořád známé, které navštěvuje. Tentokrát se do oblasti vrátil, aby několik novinářů po skládce zabírající 12 hektarů provedl za doprovodu dvou místních policistů v civilu.

„Máme tu směs materiálů. Je tu hodně textilu, vozí sem ale taky komunální odpad, průmyslový odpad. Vlastně tu najdete úplně všechno,“ za chůze mi ukazuje na mikinu, kterou překračujeme.

Na bahnem znečištěné hrudi je pořád jasně patrný znak oblíbené sportovní značky. „Končí tu celá řada značek, nejen Nike. Textil sem míří ze všech koutů světa. Hlavně z Evropy. Ale jsou tu i kousky z Číny a ze Spojených států.“

Vyškrábat se na vršek jedné z hald odpadků dá zabrat. Materiál pod nohama je měkký, pokrytý hejny much a odporně kysele páchne. Nahoře je ale vzduch o dost dýchatelnější, než na cestě o zhruba pět metrů níž.

Čtěte také: Ochrana australské přírody v Austrálii

Z hromady tyčí zbytky potravin. Vidím cibuli, kukuřici. Je tu ale taky rozbité čelní sklo, igelity, zřejmě skelná vata. A na vrších kopců té skládky jsou psi, ptáci marabu a spousty lidí, kteří se živí tím, že ty odpadky třídí.

„Jsou tady tuny a tuny odpadků. Kamkoliv se podíváte, vidíte jenom odpadky,“ popisuje Annan Mundiaová, jedna ze zdejších takzvaných mama, šéfek pracovních skupin.

Stejně jako Annan na skládce žije a pracuje asi pět tisíc lidí. Živí se přebíráním odpadu, což je práce na celý den. Jen v noci není možné v ní pokračovat. Tou dobou muži spí v odstavených nákladních autech a ženy v okolních domcích a chatrčích. Kriminalita mezi místními prý není, nemají si, co krást. Nebezpečí tak představují zločinci, co se do Dandory přicházejí schovat, ale taky odpadky samy.

„Můžete se tu pořezat, můžete se píchnout o jehly, končí tu i zdravotnický odpad. Taky odsud bereme jídlo. Lidi tu trpí bronchitidou, průjmy a dalšími nemocemi,“ říká Annan.

Počet lidí žijících na Dandoře prý neustále roste. Hlavně mladých lidí přibývá: „Když se podíváte kolem, většina lidí, co tu pracuje, jsou mladí lidé, což je problém. Je to kvůli nedostatku pracovních příležitostí.“

„Ti všichni by přitom mohli pracovat, kdyby se rozvíjel náš průmysl a služby. Dandora je obrovským zdrojem pracovní síly, ale taky zdrojů. Mohly bychom odsud získávat energii, měly bychom syntetická paliva, stavební materiál. Ten vznikl už v roce 2010, kdy skládka trojnásobně překročila svou kapacitu. Jenže spalovna dodnes nestojí a na skládku míří denně desítky dalších nákladních aut odpadků, přestože je oficiálně uzavřená.

Plovoucí skládky v oceánech

U pobřeží Kalifornie plují vyhozené plasty zhruba o rozloze Texasu. Váží přes tři miliony tun a svou rozlohou se vyrovná státům střední Evropy - největší plovoucí skládka na planetě. Syntetický "ostrov odpadků" tvořený igelitovými taškami, plastikovými uzávěry, zapalovači a pneumatikami ničí život v Tichém oceánu mezi Kalifornií a Havajskými ostrovy už několik let.

Vše, co se na hladinu Pacifiku dostane, zanesou mořské proudy právě k "ostrovu odpadů", do kruhu o průměru zhruba 1600 kilometrů. Vyhodí-li například Japonec do moře láhev od majonézy, najdou ji ekologové u Havaje asi za rok.

Jak konkrétně plastikový ostrov vypadá, popsal Robert Knox, zástupce ředitele pro výzkum oceánografické Scripps Institution na Kalifornské univerzitě. "Je trochu zavádějící myslet si, že z paluby lodi nevidíte nic než hory plastu po celém horizontu. Že jde o obrovský ostrov, na který si opravdu můžete stoupnout a procházet se po něm," řekl vědec stanici CNN. "Nejde jen o kusy plastu, které jsou viditelné okem. Ale o všechny ty malé kousky plastu, které neuvidíte, ale můžete je nabrat a vystopovat ve vzorcích vody," řekl Knox.

Plasty jsou přirozeným způsobem téměř nezničitelné. Než se na dně moře rozloží igelitová taška, trvá to až dvacet let. Slunečním zářením se navíc rozpadají na stále menší kousky, které "nasávají" obrovské množství dalších škodlivých chemikálií.

Kdyby se vědci pokusili "syntetický ostrov" vzniklý u Havajských ostrovů postupně odsát, zničili by zároveň velkou část organismů žijících v moři. Každá čtvereční míle oceánu je podle OSN zároveň místem, kde se nachází téměř 50 tisíc kusů odpadků, z nichž většina ohrožuje živočichy v moři - buď plasty požijí, nebo v nich uvíznou. Nebezpečí tohoto odpadu tkví i v tom, že se může dostat do potravinového řetězce člověka. Než se odpadková skvrna z plastů, která je odhadem šestkrát těžší než živočišný plankton v témž místě, zcela rozloží, může uplynout až pět set let.

Vědci se domnívají, že obří odpadková zóna se navršila během mnoha let, a to z dvaceti procent z předmětů vyhozených ze zaoceánských lodí a z osmdesáti procent pak ze "suchozemského" odpadu z pláží Tichého oceánu. Odhady rozlohy se pohybují od 700 tisíc čtverečních km.

Důsledky a řešení

Množství odpadu, které se na dně oceánu hromadí, neustále roste. Odpad byl objeven i v nejhlubším místě na zemi, v Mariánském příkopu hlubokém téměř 11 tisíc metrů. A vědci varují, že množství odpadků na některých místech na dně oceánů je srovnatelné s městskými velkými skládkami. Studie také odhaduje, že bude v následujících třiceti letech objem odpadků v moři natolik stoupat, že by mohl přesáhnout 3 miliardy tun.

Na dně moří je nejčastěji plast, rybářské vybavení, kov, sklo, keramika, textil a papír. Rozmístění odpadu v rámci moře závisí hodně na geomorfologii dna. Procesy jako jsou oceánské proudy či bouře mohou za jeho pohyb - lehčí odpad se díky gravitaci přesouvá do oblastí se silnými proudy, například do podmořských kaňonů a údolí, kde se následně usazuje. Na to, jak se odpad šíří oceánem a kde se kumuluje, má vliv i materiál, z něhož je vyroben.

Zatím bylo zmapováno na 700 druhů rostlin a živočichů, které odpad na dně moře přímo ohrožuje. Z toho je 17 % na Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN. Závažným problémem jsou pozůstatky intenzivního rybolovu. Do rybářských sítí, které se vznášejí oceány nebo jsou částečně zachycené na podmořských útesech, se zamotávají živočichové, od malých po opravdu velké savce. Sítě se přitom rozkládají velmi pomalu.

Stejně pomalu se rozkládají i látky, kterých je podle studie v odpadu také velké množství - pesticidy, herbicidy, farmaceutické přípravky, těžké kovy či radioaktivní látky.

Díky tomu, že na studii spolupracovala i organizace spadající pod EU, budou informace využity v implementaci Rámcové směrnice o strategii pro mořské prostředí. Canals ale zdůrazňuje, že klíčové je řešit příčinu celého problému a ne pouze následek: „Příčinou je obrovská produkce odpadu a jeho všudypřítomnost v prostředí. A také nedostatečný nebo velmi špatný management nakládání s odpadem.

Invazní druhy na plastech

Obrovská skládka plastu, která se utvořila uprostřed Pacifiku, rozvrací ekosystémy a komplikuje mořským tvorům život. Spolu s odpadem se však do srdce oceánu dostávají také invazní druhy, jimž se na zmíněném smetišti překvapivě daří.

Podle Matthiase Eggera, který pro The Ocean Cleanup pracuje, bychom o tichomořské skvrně neměli uvažovat jako o plovoucím ostrově: „Přímo na místě uvidíte jen krásný modrý oceán. Lepší je skvrnu přirovnat k obloze. Když se na nebe podíváte v noci, bude poseté hvězdami - a podobně vypadá skvrna z plastů. Jejich koncentrace sice není tak vysoká, ale jakmile si jich ve vodě všimnete, začnete jich pozorovat stále víc.“

Na vině je nehostinné oceánské prostředí, které plasty zvolna rozkládá na tzv. mikroplasty s rozměry do pěti milimetrů. Pouhýma očima se pak dají ve vodě zahlédnout jen stěží, ale dopad mají obrovský. Ostatně nacházejí si cestu dokonce i do našich těl, jelikož je přijímáme spolu s jídlem.

Asi netřeba dodávat, že takto gigantické smetiště zásadně ohrožuje mořský život. Do změti odpadů se chytají ryby či želvy, načež se nedokážou vysvobodit a umírají. Ptáci si zase plovoucí smetí pletou s kořistí, jenže jejich trávicí ústrojí si s víčky, nedopalky a kusy obalů neporadí. Plasty se tak v tělech opeřenců usazují a brání jim přijímat běžnou potravu, tudíž nebozí tvorové hynou hladem.

Oceány představují nejméně prozkoumanou část planety a tamním ekosystémům nerozumíme ani zdaleka tolik jako těm suchozemským. Pacifická skvrna by přitom mohla sehrát významnou roli v jejich rozvracení. Ačkoliv se její rozloha v závislosti na sezoně mění, faktem zůstává, že plasty vytvářejí relativně stabilní prostředí pro život. Do srdce oceánu se pak na nich přesouvají živočichové, kteří se za normálních podmínek drží na pobřeží či v jeho blízkosti.

Takřka na všech prozkoumaných plastech objevili vědci oceánské tvory, což není nijak výjimečné - vždyť některé kusy odpadu tvoří součást skvrny i déle než 50 let. Na 70 % smetí však výzkumníci identifikovali alespoň jeden druh, který uprostřed oceánu běžně nežije a daří se mu pouze na pobřeží. Dvě třetiny vzorků pak sloužily coby domov pro oceánské i pobřežní „nájemníky“. Nejenže se tak spolu s odpadem dostávají na moře organismy, jež by se v jeho vodách za jiných podmínek nevyskytovaly, ale zároveň naším přičiněním vznikají nové komunity živočichů.

Oceány představují nejméně prozkoumanou část planety a tamním ekosystémům nerozumíme ani zdaleka tolik jako těm suchozemským. Pacifická skvrna by přitom mohla sehrát významnou roli v jejich rozvracení. Ačkoliv se její rozloha v závislosti na sezoně mění, faktem zůstává, že plasty vytvářejí relativně stabilní prostředí pro život. Do srdce oceánu se pak na nich přesouvají živočichové, kteří se za normálních podmínek drží na pobřeží či v jeho blízkosti.

„Velmi pravděpodobně tam probíhá boj o životní prostor a také o potravní zdroje. Organismy se zřejmě rovněž požírají navzájem. Tamní interakce se zatím těžko určují, máme však důkazy, že se některé pobřežní sasanky krmí oceánskými živočichy. Mezi původními obyvateli a novými komunitami tak rozhodně dochází k určité formě predace,“ vysvětluje Haramová.

Změna prostředí přesto mnoha pobřežním tvorům nebrání v rozmnožování. Zmíněná badatelka s kolegy objevila na kusech plastu například členovce, kteří se starali o čerstvě nakladená vajíčka, nebo sasanky množící se nepohlavně klonováním. Nelze přitom vyloučit, že mořské proudy nějaký kus odpadu ze skvrny vytrhnou a zanesou jej k pobřeží. Druhy, jež umělý ostrov obývají, se tak mohou dostat do nepůvodní lokality, kde nenaleznou přirozené predátory a naruší místní rovnováhu.

Umělá hmota v oceánech každopádně závažným způsobem mění ekosystémy takřka po celé planetě. „Pro mě jde o další varování, že je třeba podniknout drastické kroky, aby se plasty do moří nedostávaly,“ dodává mikrobiolog Martin Thiel. Dočasnou alternativou by se mohl stát oceánský „úklid“, kterým se zabývá třeba již zmíněná organizace The Ocean Cleanup a přímo na vodě buduje k zachytávání plovoucích plastů speciální bariéry. Průzkumy však předpokládají, že by se množství umělohmotných odpadů končících v mořích mohlo do roku 2040 zvednout až 2,6krát, což by znamenalo neúnosnou míru. Změna proto musí přijít v globálním měřítku, a to co nejdřív.

Recyklace a udržitelnost

Říká se jí rychlá móda a odpovídá na touhu některých lidí měnit šatník v závislosti na měnícím se střihu a barvách každé sezony s co nejnižšími nároky na vlastní peněženku. Fenomén ale živí nebezpečný trend plýtvání zdroji, energií a vodou. Nejlépe je vidět na nejsušší poušti světa v jihoamerickém Chile, kde se nachází pravděpodobně největší hřbitov rychlé módy na planetě.

V této pustině v přístavu Iquique a jeho průmyslové zóně Alto Hospici v chilské poušti Atacama končí veškerá móda, kterou vychrlí továrny v Asii, proletí neúspěšně velkými obchodními řetězci na Západě a prodat se je nakonec nepodaří ani v žádném ze secondhandů Latinské Ameriky. Vůbec poslední šanci mohou tomuto oblečení dát jen ti, kdo nemají peníze ani na obnošené šaty.

Jen na výrobu jednoho páru džínů se při započítání bavlny, kterou je nutné vypěstovat, obvykle spotřebuje sedm a půl tisíce litrů vody. V nejsušší poušti světa se voda ztrácí bez náhrady. Plýtvání se ale snaží vyvažovat projekty průmyslové recyklace.

„Odpad je to, co se dostane na skládku, ale pro nás je to surovina k výrobě tepelně izolačních panelů,“ řekl ředitel firmy Ecofibra Franklin Zepeda.

Jde o jednoduchý proces, při kterém se zbytky starého oblečení rozcupují a vlákna se navrství do připravených rámů. Výroba generuje žádaný stavební materiál a to s minimálními nároky na energie a životní prostředí.

Ještě o kus dál posouvá recyklaci spřádání odpadových materiálů. Příze vzniká bez použití vody i chemikálií. Ale ani ekologicky šetrný textil, který se takto vrací do oběhu, nemůže sám o sobě bludný kruh bezuzdného plýtvání rozetnout.

Jsou to právě producenti rychlé módy, kteří umí uspokojit jakoukoli sezonní poptávku. Střihy a barvy se ale mění s železnou pravidelností a neúprosným tempem. Podle odhadů ekologů se tak oděvní průmysl v současnosti podílí na produkci skleníkových plynů z celých deseti procent.

Podle české návrhářky výrobci látek nabízí recyklované polyestery a různé jiné zbytkové materiály, které jsou zpracovávány ve velkých výrobách.

Snahy o vyčištění oceánů

Po sérii neúspěšných pokusů se nizozemské organizaci podařilo zprovoznit plovoucí bariéru na zachytávání plastového odpadu v Tichém oceánu. Ve středu to uvedl autor systému Boyan Slat. Hráz má přispět k vyčištění moře v oblasti takzvané velké pacifické skládky mezi Kalifornií a Havajskými ostrovy, kde podle odhadů vědců pluje 1,1 bilionu až 3,6 bilionu kusů plastu. Informovala o tom agentura AP.

tags: #největší #skládky #odpadu #na #světě #oceány

Oblíbené příspěvky:

• Klimatická změna a podnikatelské riziko
• Škola v přírodě: praktický průvodce
• Neokonfucianismus a lidská přirozenost
• Pravidla vikingské hry
• Rostliny v ekosystému