Přírodní parky a ochrana krajiny v České republice

Přírodní parky jsou obecná kategorie chráněného území definovaná zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Jsou zřizovány „k ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami“.

Zřizování a omezení v přírodních parcích

Přírodní parky zřizují krajské úřady a hlavní město Praha vyhláškou, ve které omezují činnosti, jež by mohly vést k rušení, poškození nebo k zničení dochovaného stavu území, cenného pro svůj krajinný ráz a soustředěné estetické a přírodní hodnoty. Jde o oblasti, které ve smyslu zákona nejsou považována za zvláště chráněná území, přesto v nich na rozdíl od jejich okolí platí přísnější pravidla a některá zvláštní omezení.

Předchůdcem přírodních parků byly tzv. klidové oblasti, které však byly zřizované pro omezení negativních vlivů z rekreačních využívání těchto oblastí. Z klidových oblastí se podle zákona č. 114/1992 Sb.

Data o přírodních parcích

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR dlouhodobě shromažďuje data přírodních parků a zveřejňuje je na svých webových stránkách. Data nejsou průběžně aktualizována, ale pouze jednou za delší časový úsek. Poslední aktualizace proběhla v roce 2022, kdy bylo v Česku celkem 141 přírodních parků.

Národní přírodní památka Na Špičáku

Napříč národní přírodní památkou (NPP) Na Špičáku, jejíž rozloha činí necelých 7 ha, se ve směru od severoseverovýchodu k jihojihozápadu táhne přibližně 260 m dlouhý skalnatý hřbet s nejvyšším bodem Velký Špičák dosahujícím výšky 516 m n. m. Jedná se o jeden z několika vápencových ostrůvků v rámci širšího okolí. Z mírně svažitého terénu najednou prudce stoupá až do výšky kolem 30 m, kde nechybí kolmé skalní stěny i řada terásek. V mírnějším terénu pod skalnatým hřebenem převládají porosty květnatých bučin asociace Mercuriali perennis-Fagetum, kdy hlavní dřevinu - buk lesní - doprovází javor mléč i klen, tu a tam lípa srdčitá, jasan ztepilý nebo modřín opadavý. Stromové patro na prudších svazích ještě doplňují dřeviny typické pro suťové lesy jako lípa velkolistá a jilm horský.

Čtěte také: Volně žijící živočichové a legislativa

Skalnatý hřbet je porostlý mozaikou javoru mléče, borovice lesní, břízy bělokoré nebo dubu zimního. V keřovém patře se vyskytuje růže převislá a několik jedinců jalovce obecného pravého. Za povšimnutí stojí porost při severním okraji skalnatého hřebene připomínající fragment vápnomilné skalní lipiny asociace Seslerio caeruleae-Tilietum cordatae (Zukal 2023a). Do severovýchodní části NPP zasahuje nepůvodní kulturní smrčina, jež je postupně těžena v souvislosti s kůrovcovou gradací. V důsledku toho došlo během zhruba poslední dekády v tomto porostu ke snížení zastoupení smrku asi o 80 % původní zásoby a na vzniklých světlinách vzápětí k významnému zmlazení listnatých dřevin i keřového patra.

Tis červený na Špičáku

Samostatné pojednání si zasluhuje silně ohrožený tis červený (Taxus baccata) vyskytující se napříč popsanými porosty. V Jeseníkách se z řady známých důvodů, jako je těžba pro jeho pevné i krásné dřevo či likvidace pastevci pro jeho jedovatost, prakticky žádné tisy nezachovaly. Zdejší autochtonní, zdárně se obnovující populace čítající více než 400 jedinců je proto zvlášť významná. V rámci průzkumu provedeném v roce 2023 bylo zaznamenáno 258 jedinců vyšších jednoho metru (Zukal 2023b). Mají-li být využity místní zdroje reprodukčního materiálu pro jeho další šíření, resp. navrácení do jesenických lesů, je to optimální (a prakticky jediná) možnost. V roce 2021 byly proto zdejší porosty uznány jako zdroj reprodukčního materiálu. Tis je zde zastoupen všemi věkovými kategoriemi - od semenáčků přes mladé stromky krčící se v podrostu či skalních štěrbinách až po jedince o stáří kolem 200 let. Ne nadarmo je tis jedním z předmětů ochrany NPP.

Kromě nedávno provedené dendrochronologie s cílem zjistit věk několika namátkově vybraných jedinců tisu byla zpracována též genetická analýza DNA. Jedním z cílů bylo prozkoumat genetickou příbuznost našich domácích dílčích populací. Předběžné výsledky analýz tisu červeného prováděných VÚLHM, v. v. i., ukazují na nejmenší genetickou vzdálenost tisů z Velkého Špičáku od dílčí populace z Hřebečského hřbetu (oblast mezi Svitavami a Moravskou Třebovou), za kterou postupně následují tisy z Moravského krasu, Beskyd a středního Povltaví. Geneticky o něco vzdálenější se jeví např.

Pokud jde o praktický management, je důležité zajistit kontinuitu zdejší populace, což se bez mechanické ochrany zmlazení proti poškozování stromků okusem především srnčí zvěří neobejde. Jelikož by budování skupinových oplocenek bylo v náročném skalnatém terénu velice problematické, již před více než 20 lety bylo přistoupeno k individuální ochraně vybraných semenáčků pomocí oplůtků ze samonosného pletiva. V letošním roce byly poškozené či nefunkční oplůtky vyměněny a současně popsaným způsobem ochráněny stromky další.

Mykologický význam NPP Na Špičáku

Díky bazickému podkladu i přírodě blízkému charakteru lesních porostů s přítomností tlejícího dřeva je NPP Na Špičáku také regionálně významnou mykologickou lokalitou. Byla zde zaznamenána řada lignikolních druhů preferujících lesy přirozeného charakteru - z nejvýznačnějších jde kupříkladu o korálovec ježatý (Hericium erinaceus), některé druhy štítovek nebo kržatku šikmou (Flammulaster limulatus). Zajímavostí je na tisy a jalovce vázaný pevníkovec hladký (Amylostereum laevigatum). Velmi bohatá je i pozemní mykobiota, reprezentovaná i některými v regionu neobvyklými teplomilnými druhy. Ráz podzimního aspektu udávají nápadné barevné plodnice vápnomilných pavučinců, kterých bylo dosud zaznamenáno více než 30 druhů. Vyzdvihnout lze pavučinec lilákový (Cortinarius sodagnitus) či pavučinec modrošafránový (Cortinarius croceocoeruleus).

Čtěte také: Ekologické dopady

Flóra NPP Na Špičáku

Z více než 110 botanických taxonů lze jako významné jmenovat ohroženou lilii zlatohlavou (Lilium martagon) vyskytující se na lokalitě v relativně hojném počtu zejména při severovýchodním úbočí skalnatého hřebenu, kruštík širolistý (Epipactis helleborine) nebo dříve zde nezaznamenanou a také ohroženou okrotici bílou (Cephalanthera damasonium) (Zukal 2023c).

Fauna NPP Na Špičáku

I když v NPP Na Špičáku zatím nebyly dostatečně prozkoumány všechny významné skupiny bezobratlých živočichů, je zřejmé, že nevelká rozloha lesa obklopeného pastvinami a poli představuje jistý limit. Pro entomology by tak mohlo být zklamáním, že ze 126 zatím zjištěných druhů motýlů patří pouze batolec duhový (Apatura iris) mezi zvláště chráněné (Vrabec & Hájková 2014). Zajímavější je zdejší populace suchozemských plžů, a to zřejmě díky podloží bohatému na vápník. Na osluněné skalní výchozy jsou vázány některé xerotermofilní druhy, jinak v této oblasti vzácnější oblovka drobná (Cochlicopa lubricella), páskovka žíhaná (Caucasotachea vindobonensis) a drobnička válcovitá (Truncatellina cylindrica). Rovněž sem pronikly druhy typické pro horské lesní sutě, ve vyšších oblastech České republiky vzácně se vyskytující vrkoč horský (Vertigo alpestris), sklovatka krátkonohá (Daudebardia brevipes) a zuboústka sametová (Causa holosericea).

Žádné vodní měkkýše v NPP Na Špičáku nenajdeme, což není vzhledem ke krasovému charakteru území nikterak překvapivé. O to zajímavější je však výskyt až 7 druhů obojživelníků zaznamenaných v posledních třech dekádách. Vesměs jsou vázaní na malé periodické jezírko na dně bývalého lomu v jižní části území. Žijí zde čolek velký (Triturus cristatus), čolek horský (Ichthyosaura alpestris) a čolek obecný (Lissotriton vulgaris) s ropuchou obecnou (Bufo bufo) a skokanem hnědým (Rana temporaria). Výjimkou je rosnička zelená (Hyla arborea) příležitostně nalezená v ekotonových partiích lokality. Budoucnost většiny obojživelníků je zde ale značně nejistá. Hladina jezírka je významně závislá na úrovni podzemních vod v okolí vykazující v posledních letech výrazný pokles v souvislosti s deficitem srážek. Před několika lety objevil čolek velký akumulaci vody v hornickém vozíku, který je umístěn poblíž budovy správy jeskyní a slouží pro zachycení srážek na zalévání. Toto alternativní stanoviště však pro něho není dlouhodobě udržitelné.

Některé návštěvníky jeskyně Na Špičáku mohou vyděsit tabulky rozmístěné kolem parkoviště upozorňující na přítomnost zmijí obecných (Vipera berus). Jde o obavu veskrze zbytečnou, protože místní zmije jsou velmi plaché. Jejich populace není nijak početná, a tak setkání s nimi lze považovat spíš za šťastný okamžik.

Letouni v NPP Na Špičáku

Nejvýznamnější skupinou živočichů NPP Na Špičáku jsou letouni. Území je také zařazeno do soustavy Natura 2000 jako evropsky významná lokalita (EVL) s předmětem ochrany vrápencem malým (Rhinolophus hipposideros). Prvními průkopníky ve zkoumání vrápenců a netopýrů ve zdejších jeskyních byli v 50. a 60. letech 20. století pánové Jiří Gaisler a Jan Souček. Na přelomu 80. a 90. let je následoval Zdeněk Rumler se svými žáky z řad speleologů (ZO ČSS Barbastella a Orcus). Při první kontrole bylo tehdy napočítáno přesně 100 jedinců celkově 4 druhů, což nebyla žádná ohromující čísla. Při monitoringu je věnována pozornost pouze hlavnímu systému. Pravidelné zimní kontroly a dobrá spolupráce s pracovnicemi správy jeskyní (tehdy ještě součást AOPK ČR) vedly k nápadu zapojit se společně do významné osvětové akce pod názvem Mezinárodní noc pro netopýry. Ve vazbě na tuto akci byla zahájena tradice nočních odchytů v době podzimních přeletů.

Čtěte také: Ochrana přírodních lokalit

V uplynulých třiceti letech bylo během 30 kontrol jeskyně Na Špičáku jako zimoviště zjištěno celkem 3 034 zvířat 10 druhů. Při 34 nočních odchytech v rozmezí od 15. 7. do 9. 10. v letech 2001-2025 se podařilo odchytit celkem 847 jedinců 13 druhů. Jednoznačně nejhojnějším druhem v lokalitě je vrápenec malý dominující jak v zimním období (88,2 %), tak poněkud překvapivě i svým zastoupením v odchytech (38,3 %).

V zimě s velkým odstupem za vrápenci následují netopýr brvitý (Myotis emarginatus; 6,2 %) a netopýr vodní (M. daubentonii; 2,1 %), n. velký (M. myotis; 1,8 %) a další druhy spíše s ojedinělým výskytem. Při odchytech následují vrápence malého n. vodní (31,2 %), n. brvitý (14,3 %) a n. ušatý (Plecotus auritus; 7,2 %). Díky odchytům se podařilo prokázat výskyt druhů, které v zimě zavítají do podzemí jen sporadicky, ale využívají celoročně dutiny v lesním porostu, jako jsou n. alkathoe (Myotis alcathoe), n. velkouchý (M. bechsteinii), n. večerní (Eptesicus serotinus) a n. hvízdavý (Pipistrellus pipistrellus), anebo do podzemí nelétají vůbec, jako n. rezavý (Nyctalus noctula). Detektorem byl potvrzen výskyt 9 druhů a nově také n.

Plch velký jako predátor

O plchu velkém (Glis glis), který v hojném počtu obývá bučiny na Velkém Špičáku, je známo, že jako omnivorní živočich konzumuje také hmyz, ptačí vejce a ptačí mláďata. Méně se již ví, že také zabíjí a příležitostně konzumuje i menší druhy plchů, zejména při kompetici o vhodné dutiny. I tak byla překvapivá událost, k níž došlo při odchytu 15. 7. 2011. Při kontrole odchytové sítě byl spatřen plch velký, jak se zadními končetinami opírá o skalní stěnu, předními je zavěšen v síti a požírá jedno ze dvou vrápenců malých, které předtím zakousl. Když se chiropterologové přiblížili, tak se stáhl do okna nad vstupem do jeskyně, kterým vrápenci a netopýři vyletují ven. A tam čekal, necelý metr od badatelů, když vyprošťovali ze sítě zbytky vrápenců, s tím, že se zřejmě hodlal ke své kořisti vrátit.

Níže je uvedena tabulka se soupisem zjištěných druhů netopýrů v jeskyni Na Špičáku:

Mapování biotopů představuje jeden z významných podkladů popisu současného stavu prostředí studovaných lokalit. Vrstva mapování biotopů NATURA 2000 (dále VMB N2000) je pořizována a pravidelně aktualizována Agenturou ochrany přírody a krajiny.

Krajinný ráz je podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, daný přírodní, kulturní a historickou charakteristikou určitého místa nebo oblasti, resp. vnímatelnými znaky a hodnotami těchto charakteristik. Krajinný ráz úzce souvisí s typem krajiny. Přírodní charakteristika krajinného rázu vychází z primární, tj. přírodní krajinné struktury. Zahrnuje vlastnosti krajiny určené jak trvalými přírodními podmínkami daného území resp.

Podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je krajinný ráz „chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu“. Dále je konstatováno, že „zásahy do krajinného rázu, zejména umísťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině“.

Za uplynulý myslivecký rok byl vykázán meziroční pokles počtu všech zařízení pro přikrmování zvěře, tedy slanisek (z 97 106 na 95 699 ks), zásypů (z 41 228 na 40 560 ks), krmelců (z 81 151 na 80 133 ks) i napajedel (z 16 491 na 16 180 ks). U jelení zvěře byla od roku 1950 zaznamenána nová rekordní výše úlovku v počtu 32 899 ks. Tato hodnota překonala rekord mysliveckého roku 2021/2022 (30 808 ks) o celých 2091 ks.

I přes liberalizaci zákonných pravidel lovu černé zvěře a dostupnost technologií umožňujících noční lov však dosud nedošlo k citelnějšímu zásahu do populací černé zvěře. V případě bobra evropského byl vykázán další meziroční vzestup početních stavů z 9336 ks na 10 177. Podle vykázaných údajů mělo také dojít k dalšímu nárůstu početních stavů vlka euroasijského (z 786 ks na 986 ks).

tags: #niceni #prirody #grafy

Oblíbené příspěvky:

• Jak na mandelinku bez chemie?
• Greenpeace a zálohování v ČR
• Ohrožení tuleňů
• Průvodce výběrem papírových pytlů na odpad
• Bezpečnostní opatření strojvedoucího