Norská zvířata ve volné přírodě

Norsko má díky své poloze na svém území hned tři vegetační pásma. Na jihu najdeme rozsáhlé listnaté až smíšené lesy, které jsou podobné těm středoevropským. Směrem na sever pak postupně přechází do porostu jehličnatých lesů, tzv. tajgy. Ta postupně řídne a je nahrazena porostem drobných keříků, mechů a lišejníků, tzv.

Povrch země je velmi členitý, najdeme tu vysoké hory, hluboká údolí, skály, suťové svahy, jezera, řeky, travnaté louky, hluboké lesy a mořské fjordy. To vytváří mnoho různých prostředí a stanovišť, ve kterém žije poměrně velká rozmanitost živých tvorů.

V Norsku tak najdeme na 16 tisíc druhů hmyzu, 20 tisíc druhů řas, 1 800 druhů lišejníků, 1 050 druhů mechů, 2 800 cévnatých rostlin, okolo 7 000 druhů hub, 450 druhů ptáků, 90 druhů savců, 45 sladkovodních druhů ryb, 150 mořských druhů ryb, 1 000 druhů sladkovodních bezobratlých a 3 500 druhů mořských bezobratlých.

Norsko má 37 národních parků na pevnině, které pokrývají 25 000 km² a sedm parků na souostroví Špicberky.

Savci

Mnoho zvířecích druhů žijících v Norsku je nám dobře známých ze středoevropských lesů. Z menších druhů savců můžeme běžně vidět veverky, kuny, ježky, drobné hlodavce, zajíce, jezevce, vydry, bobry a lišky obecné.

Čtěte také: Přírodní ráje: Srovnání Finska a Norska

Sob polární (Rangifer tarandus)

Jejich příbuzným je sob polární (Rangifer tarandus), který je jediným domestikovaným zástupcem jelenovitých na světě. Na rozdíl od ostatních zástupců této skupiny mají paroží obě pohlaví, prášek z nich se na čínských trzích prodává jako afrodiziakum. Díky širokým paznehtům, které umožňují pohyb ve sněhu a bahně, má stopa soba téměř kulatý tvar.

Stádo pravidelně migruje na vzdálenosti až několika tisíc kilometrů, v létě se pase v tundře a na zimu se stahuje do lesa. Sob dosahuje rychlosti až 50 km/h. První zmínky o něm pochází od Aristotela a Caesara, kde je popisován jako druh jednorožce.

Sob je chován na maso, mléko, kůži, jako jízdní a tažné zvíře. Sob se vyskytuje v kultuře mnoha severských etnik, v západním světě jako symbol spojený s Vánocemi.

Nejčastěji vás mohou ohrozit sobi a losi, a to zejména na silnicích. Nehody se soby a losy jsou poměrně časté a vzhledem k velikosti zvířat můžou být i fatální. Buďte obezřetní hlavně v noci a v případě, že losa nebo soba na silnici uvidíte, zpomalte a vyčkejte, až sám odejde.

Los evropský (Alces alces)

Typickým obyvatelem norských lesů je los evropský (Alces alces), největší zástupce čeledi jelenovitých a druhé největší evropské suchozemské zvíře po zubrovi. Dospělý samec je dlouhý 2 až 3 m, vysoký 180 až 235 cm a váží 320 až 475 kg. Jeho paroží může vážit okolo 20 kg a má rozpětí až 160 cm.

Čtěte také: Ubytování v Norsku: Chalupy

V Norsku je los nazýván „skogens konge“, tedy král lesa. Během říje jsou samci vlivem hormonů velmi agresivní a v této době mohou útočit na lidi nebo auta. Jejich velikost a vysoko položené těžiště je největším problémem při srážce s autem, která bývá pro zvíře a často i pro řidiče smrtelná.

V Sovětském svazu probíhaly pokusy o domestikaci losa a jeho použití jako tažného a jízdního zvířete. Los se totiž pohybuje rychlostí až 50 km/h, a to i v měkké půdě, navíc výborně plave.

Pižmoň severní (Ovibos moschatus)

Velmi vzácný je pižmoň severní (Ovibos moschatus), který byl do Norska introdukován mezi roky 1947-53 z Grónska. Pižmoň patří mezi turovité, ale je příbuzným ovcí a koz. Dosahuje výšky v kohoutku 90 až 150 cm, délky těla 200 až 250 cm a váhy 200 až 450 kg. Srst pižmoně může být dlouhá až 90 cm. Mohutné rohy se spojují na hlavě a vytváří „čelenku“, mají je obě pohlaví a měří až 70 cm. Tvrdými kopyty dokáže pižmoň vyhrabat mechy, lišejníky a kořeny ze zmrzlé půdy.

Jméno dostal pižmoň podle pronikavého pachu, který vydává samec v době říje. Stádo pižmoně má nejdokonalejší obranu proti predátorům, dospělci se shluknou do kruhu, hlavou s rohy směrem ven a ve středu ukryjí mláďata. Proti člověku byla tato obrana k ničemu, stádo totiž neopouští ani mrtvá zvířata, a tak bylo často nutné zabít všechny, i když byl potřeba jen jeden kus.

Velcí predátoři

Až do poloviny 19. století byly v Norsku početné populace velkých predátorů: medvěda hnědého, rosomáka, vlka a rysa. Následkem intenzivního lovu jejich počty poklesly natolik, že již v polovině 20. století byla tato zvířata na území Norska téměř vyhubena.

Čtěte také: Zajímavosti o Norsku

Medvěd hnědý (Ursus arctos)

Medvěd hnědý (Ursus arctos) je společně s ledním medvědem největším žijícím suchozemským predátorem. Samec dorůstá délky těla až 2,5 m a váhy 250 až 300 kg. Jeho drápy jsou dlouhé až 15 cm. Jeho potravu ale dnes tvoří z 90 % rostlinná potrava, ve středověku to ale bylo 60 % a ve starověku jen 20 %! Medvěd dokáže vyvinout rychlost až 45 km/h.

Zimu tráví zimním spánkem, během kterého samice rodí mláďata. Po medvědovi jsou pojmenovány města (Berlín, Bern), odvozena jména (Bernard, Uršula, Arthur, Björn, Nedved, Medvedev) a souhvězdí Velké a Malé medvědice.

Pro svoji sílu a velikost byl a je uctíván v mnoha severských kulturách, které věřily, že je pánem lesa a rozumí lidské řeči, vyslovení jeho jména bylo tabu.

V norské přírodě se vyskytují také medvědi, ale ve velmi malých počtech.

• Lední medvěd - pouze na souostroví Špicberky
• Medvěd hnědý - v severních regionech v blízkosti hranic s Finskem, Ruskem a severním Švédskem v počtu do 200 kusů

Ačkoliv medvěd hnědý je obávaný živočich, skandinávská populace je extrémně plachá a člověku se vyhýbá. Pravděpodobnost, že při toulkách severním Norskem narazíte na medvěda, je mimořádně nízká.

Medvěd lední (Ursus maritimus)

Na Špicberkách a dále na sever se můžeme setkat i s medvědem ledním (Ursus maritimus), kterému kvůli ubývání jeho přirozeného prostředí - ledových ker - hrozí vyhynutí.

Vlk obecný (Canis lupus)

Dalším velkým predátorem je vlk obecný (Canis lupus), který žije ve smečce vedené alfa párem. Během lovu smečka spolupracuje. Špičák vlka je dlouhý až 6,5 cm. Najednou může spořádat až 10 kg masa a bez problému vydrží bez potravy dva týdny. Mláďatům nosí vlk potravu v žaludku, kterou jim pak vyvrhne. Má 50krát lepší čich než člověk, mládě losa cítí i na vzdálenost 2,5 km.

Zabíjí konkurenční predátory, jako jsou menší psovité šelmy, divoké kočky a rysové. Vlk se velmi často objevuje v mytologii a kultuře mnoha národů.

Rosomák sibiřský (Gulo gulo)

Rosomák sibiřský (Gulo gulo) je největší suchozemská lasicovitá šelma světa, která je známá pro svoji sílu, zuřivost a bojovnost. Troufne si i na mnohem větší kořist, než je sám. Jeho kožich odpuzuje vodu a je mrazuvzdorný. Rosomák má stoličku navíc, která trčí směrem do tlamy, s jejíž pomocí dokáže žvýkat i zmrzlou potravu.

Rys ostrovid (Lynx lynx)

Rys ostrovid (Lynx lynx) je největší kočkovitou šelmou Evropy. Jak už napovídá jeho pojmenování, má výborný zrak, v noci mu stačí šestkrát méně světla než lidem. Největším konkurentem rysa je rosomák a vlk. V Norsku žije okolo 420 jedinců. Je velmi plachý a lidem se vyhýbá.

Liška polární (Vulpes lagopus)

Obyvatelem severních oblastí Norska je i liška polární (Vulpes lagopus), která dokáže přežít mrazy až -70 °C. Nezaměnitelný je její hustý kožich, který je v zimě bílý a v létě šedohnědý. Živí se především lumíky a dalšími drobnými savci, ty bez problému loví i pod sněhem. Ohrožuje ji ale liška obecná, která je jejím konkurentem v boji o potravu.

Lumík norský (Lemmus lemmus)

Lumík norský (Lemmus lemmus) je endemitem severní Evropy, jehož populace prodělávají pravidelné čtyřleté cykly. Každý čtvrtý rok dochází k přemnožení a následnému kolapsu celé populace. Tyto cykly kopírují i populace jeho predátorů, kteří tak reagují na nadbytek potravy.

Velmi populární je nepravdivá představa, že lumíci během přemnožení páchají hromadné sebevraždy. Tento mýtus je starý několik století a rozšířil se hlavně díky filmu W. Disneyho z roku 1958 jménem Bílá divočina, kde je nafilmována migrace a sebevražda lumíků. Tato část je ale zfalšovaná, byla natočena s lumíky z chovů, kteří byli donuceni skočit z vysokého převisu nad řekou.

Pravdou je, že během přemnožení dochází k masové migraci lumíků z důvodu nedostatku potravy a vysoké hustoty zvířat. Během cesty bez problému přeplavou i menší vodní toky a nádrže, když ale dorazí k velké řece, fjordu nebo okraji moře, tak prostě nemohou vědět, že je to nad jejich síly a instinkt jim velí naskákat do vody a plavat. Navíc na ně působí tlak dalších jedinců zezadu. Často se pak ve vodě utopí vysílením.

Tuleň obecný (Phoca vitulina)

Na členitém pobřeží se můžeme setkat s tuleněm obecným (Phoca vitulina), který je nejrozšířenějším druhem ploutvonožce na světě. V jeho koloniích můžeme vidět i mláďata, která jsou schopná plavat a potápět se už hodinu po narození.

Kytovci

V pobřežních vodách také můžeme zahlédnout i některého z kytovců.

Kosatka dravá (Orcinus orca)

Vrcholovým predátorem je kosatka dravá (Orcinus orca). První zmínka o ní pochází od Plinia Staršího. Žije v malých stádech tvořených samicí a jejími dospělými potomky s mláďaty. Členové stáda sdílí stejný „dialekt“ zpěvu. Kosatka se může dožít i 50 až 90 let. Je to velmi inteligentní zvíře s propracovanou strategií lovu, denně spořádá 60 kg masa.

Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus)

Největším a nejtěžším živočichem, jaký kdy žil na naší planetě, je plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus), který se u norského pobřeží objevuje během léta. Dorůstá délky až 30 metrů a dosahuje váhy přibližně 190 tun. Při výdechu plejtvák vystříkne jeden kolmo postavený gejzír vody do výšky 9 metrů. Živí se drobnými mořskými korýši, tzv. krilem, který filtrují přes jeden metr dlouhé keratinové kostice v tlamě. Pod vodou vydrží až 21 minut. Jazyk plejtváka váží 2,7 tuny, je schopen zvednout okolo 90 tun vody s potravou. Srdce plejtváka váží 450 kg a je široké 1,8 m, z něj vycházející aorta má v průměru 23 cm. Plíce jsou schopny pojmout až 5 000 l vzduchu, zatímco lidské plíce jen cca 6 litrů. Paradoxem je, že jícen plejtváka je tak „úzký“, že by nedokázal spolknout širší předmět, než je nafukovací míč. Penis samců měří na délku 2,5 až 3 m. Malý plejtvák při narození měří 7 m a váží 2,5 tuny, tedy jako dospělý hroch. Denně vypije 380 až 570 litrů velmi výživného mléka a tak není divu, že za každých 24 hodin přibere neuvěřitelných 90 kg.

Ptáci

V Norsku můžeme vidět okolo 450 druhů ptáků, více než polovina z nich zde hnízdí. Velmi časté jsou různé druhy vodního ptactva, jako jsou kachny, potápky, čírky, hoholi, jeřábi, labutě a husy. Z lesních ptáků jsou to dobře známé sýkorky, kosi, bažanti, tetřevi a bělokur, který na zimu přepelichává do čisté bílého peří. Častým ptákem je i krkavec velký (Corvus corax).

Skorec vodní (Cinclus cinclus)

Národním ptákem Norska je skorec vodní (Cinclus cinclus), drobný pták žijící v okolí čistých potoků. Živí se drobným hmyzem, pro který se do potoka potápí.

Draví ptáci

Z dravých ptáků můžeme zahlédnout káňata, jestřáby, orly a poštolky. Velmi známá je také sovice sněžní (Bubo scandiacus), dorůstající téměř velikosti výra a hnízdící na zemi, za rok uloví okolo 1 600 lumíků. Zahlédnout můžeme i ohroženého orla mořského (Haliaeetus albicilla), který patří k největším orlům na světě, rozpětí jeho křídel dosahuje až 240 cm.

Mořští ptáci

Na vysokých útesech na pobřeží hnízdí také velké kolonie mořských ptáků: racků, buřňáků a terejů. Díky svému barevnému zobáku je velmi známým ptákem papuchalk bělobradý (Fratercula arctica), kterému se někdy přezdívá „mořský papoušek“. Většinu roku tráví papuchalk lovem daleko na volném moři a jen po dobu rozmnožování se zdržuje na souši. Pro potravu se potápí až do hloubky sedmi metrů pomocí pádlování křídly. V zobáku udrží naráz až 30 malých rybek najednou. Papuchalk byl lidmi loven ve velkých počtech od pradávna a konzumován na různé způsoby.

Ryby

V průzračných, rychle tekoucích norských řekách žije mnoho druhů ryb, nejznámějšími jsou pstruzi a lososi, kteří se loví pro maso a kaviár. V okolních mořích najdeme velké množství různých druhů ryb, jako jsou lososi, makrely, sledi, platýsi, ďasi, mníci a tresky, které se loví a vyváží do celého světa. Často se loví také krabi, mlži a krevety.

Ostatní

Nebezpečí v přírodě Norská příroda skýtá nebezpečí zejména stran počasí. V horských oblastech i na pobřeží se počasí může změnit velmi rychle, kdy se z jasné oblohy náhle spustí bouřka, krupobití nebo sněhová vánice. Při delších túrách nikdy nepodceňujte kvalitní nepromokavé oblečení a dostatečnou zásobu pití a jídla.

Bezpečnostní doporučení

Při pozorování divoké zvěře v Norsku je nezbytné dodržovat několik základních pravidel pro ochranu přírody i vlastní bezpečnost. Vždy udržujte bezpečnou vzdálenost od zvířat - používejte dalekohledy nebo teleobjektivy místo přibližování se. Pohybujte se tiše a nenápadně, nenarušujte přirozené chování zvířat hlasitými zvuky, křikem nebo náhlými pohyby. Nekrmte divoká zvířata - narušuje to jejich přirozené instinkty a může způsobit zdravotní problémy. Respektujte mláďata a mateřská zvířata, která mohou být velmi ochranitelská. Dodržujte zásadu "leave no trace" - vše, co si do přírody přinesete, také odneste, nesbírejte přírodní suvenýry. Využívejte služeb certifikovaných průvodců, kteří znají místní ekosystém a vědí, jak minimalizovat váš dopad. Respektujte soukromé pozemky a národní parky, vždy se pohybujte po vyznačených stezkách. Informujte se předem o pravidlech konkrétní lokality, některé oblasti mohou mít speciální omezení v době hnízdění nebo říje.

Riziko katastrof

Norsko leží daleko od tektonických zlomů, takže zde nehrozí ani zemětřesní, ani vlny tsunami. Vzhledem k častému deštivému počasí nebývá nijak silné ani riziko požárů. Jedinou přírodní katastrofou, se kterou se v Norsku výjimečně můžete setkat, jsou záplavy. Norské řeky jsou však většinou krátké a mají dostatečně široká koryta, tudíž se záplavy katastrofálního rozsahu Norsku vyhýbají a povodně mají pouze lokální charakter.

tags: #norsko #zvirata #volne #prirode

Oblíbené příspěvky:

• Přírodní léčba kašle
• Jak se chránit před požárem?
• Dopady znečištění plasty na životní prostředí
• Informace o Fakultě životního prostředí
• Ubytování v okolí Želivky pro školy v přírodě