Nová kniha mapuje boj ekologického hnutí v historii České republiky

Kniha Arnošta Nováka Tmavozelený svět s podtitulem Radikálně ekologické aktivity v České republice po roce 1989 se drží tradice sociálněvědního psaní, ačkoli těží především ze zkušeností dlouholetého aktivisty. Hned v úvodu své práce o české radikálně ekologické scéně se Arnošt Novák vymezuje vůči čistě akademickému přístupu ke zkoumání sociálních hnutí a jejich aktivit. Akademický přístup Novákovi podle jeho slov slouží k určité korekci příliš emotivního psaní, které by hrozilo v případě ryze aktivistického pohledu na téma. Právě zkušenost autora-aktivisty je nicméně tím, co dodává knize, jejímž vlastním tématem je radikální ekoaktivismus v Česku, značnou přidanou hodnotu.

I když je teoretické vymezení pro výzkumníka jistě důležité a dané uspořádání knihy možná usnadní práci případným Novákovým následovníkům, prokousat se více než sto padesáti stranami teorií a definic různých fází a aspektů západního radikálně ekologického hnutí je poněkud zdlouhavé.

Sociální hnutí jsou značně různorodá. Někteří aktivisté se orientují na legální metody, jejichž cílem je mobilizovat širší veřejnost, jiní dávají přednost radikálnějším akcím a řídí se vlastní etikou, která leckdy překračuje platnou legislativu. Podobným rozdělením, patrným v relativně krátkých dějinách nových sociálních hnutí, je dichotomie politiky požadavků a politiky akce. První z nich se snaží formulovat, co je třeba udělat, a donutit stát nebo korporace za pomoci veřejnosti a médií, aby v tomto smyslu konaly. Ta druhá preferuje přímou akci, jejímž prostřednictvím se snaží aspoň v malém měřítku realizovat představy o alternativním uspořádání společnosti. Spor mezi umírněnými a radikálnějšími pojetími aktivismu prostupuje celou poválečnou historií ekologického hnutí v západní Evropě a Spojených státech.

Příběh ekologického hnutí v českých zemích začíná Novák sedmdesátými léty, kdy se na Západě začalo mluvit o nových sociálních hnutích. Během normalizace, v roce 1974, vzniklo jako součást Socialistického svazu mládeže početné a oficiálně podporované hnutí Brontosaurus. K činnosti této organizace patřilo například čištění studánek, ale také osvěta a další aktivity takzvané malé ekologie. V podobných mantinelech se pohyboval Český svaz ochránců přírody (ČSOP), založený roku 1979, z jehož řad vzešla i velká část zakladatelů tuzemského polistopadového environmentálního hnutí, tedy organizací Děti Země a Hnutí Duha. Ekologické aktivity, jež by se zaměřovaly i na politické aspekty ekologie, se v Česku objevily až na konci osmdesátých let u některých radikálnějších členů ČSOP.

Novák zasvěceně vysvětluje specifika českého prostředí, která podle něj - kromě postkomunistického politického a sociálního kontextu - spočívají zejména v nevelkém počtu ekologických aktivistů. Porevoluční vývoj hnutí, jak ho Novák popisuje, je příkladem postupné deradikalizace a zároveň profesionalizace a byrokratizace pod hlavičkou neziskových organizací.

Čtěte také: Dubi Skolka v Přírodě: Co nabízí?

Při protestech v Temelíně a Libkovicích se setkaly dvě rozdílné představy o aktivismu a smyslu přímé akce. Zatímco pro neziskovou organizaci Hnutí Duha byly blokády vždy až poslední možností poté, co legální prostředky selhaly, anarchisté chtěli jít cestou západních radikálů, pro něž byly přímé akce podstatnou, ne-li ústřední součástí konfrontace systému. Přesto spolu dokázaly obě skupiny, navzdory určitým rozporům, spolupracovat na mnoha akcích, přičemž většina účastníků byla právě z řad anarchistů. Ty se ovšem nevládní organizace jako Hnutí Duha často snažily nějakým způsobem kontrolovat, protože blokády pro ně znamenaly především prostředek politického nátlaku.

K umírněnosti českého environmentálního hnutí oproti radikálnějšímu aktivismu na Západě přispělo podle Nováka i to, že občanské aktivity byly dlouhá léta komunistickým režimem okamžitě potírány. Veřejnost tak neměla zkušenosti s radikálními projevy odporu, jako jsou blokády nebo okupace, a na jejich aktéry se dívala jako na pomatence. V roce 1991 byl navíc na Západě přijat koncept udržitelného rozvoje, který zahlazoval konflikt mezi fungováním tržní ekonomiky a ekologií a hlásal možnost jejich koexistence. Po krátkém období let 1990 a 1991, kdy si ekologové mysleli, že na jejich požadavky bude ze strany vlády brán ohled, ve volbách zvítězila Klausova ODS a vládní diskurs přestal být ekologicky vstřícný.

Při aplikaci definic západních teoretiků by Děti Země a Hnutí Duha patřily spíše mezi umírněná než mezi radikální environmentální hnutí. Přesto však byly mnoha politiky vnímány jako ekoteroristé a nebezpeční extremisté, a to i když se systémové kritiky vzdávaly ve prospěch „státotvornosti“. Tento ústup od radikálních forem i obsahů nebyl podle Nováka způsoben pouze vnějším vlivem, ale i vnitřním vývojem a rozhodnutími významných osobností hnutí. I tak se ale environmentálně zaměřené nevládní organizace ocitly spolu s neonacisty a anarchisty na seznamu extremistických organizací, což jejich představitele vedlo k ještě výraznějšímu odmítnutí anarchistů. Neporozumění ale bylo oboustranné. Anarchisté zase podle Nováka tendovali k sektářství a dogmatismu ve snaze „neušpinit se“ spoluprací s příliš „autoritářskými“ skupinami.

Novákova kniha je především ve své druhé části informovanou reflexí vývoje ekologického hnutí u nás a zároveň jeho podnětnou kritikou. Popisy spolu se vzpomínkami jejich účastníků a fotografiemi dokážou zprostředkovat atmosféru blokád a jiných přímých akcí. Novák přitom dává prostor i subjektivním pocitům a zážitkům, které zahrnuje do politického jednání a považuje je za plnohodnotnou součást aktivistických snah. V ekologickém aktivismu ostatně nejde jen o věcnou debatu, ale i o prožitek vzájemnosti a solidaritu mezi aktivisty.

České environmentální hnutí se dvacet pět let od Sametové revoluce zamýšlí nad svými polistopadovými úspěchy a nezdary. Vedle Hnutí Brontosaurus při Socialistickém svazu mládeže, Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV a Českého svazu ochránců přírody vznikají také nové organizace jako Ekologická společnost, Severomoravský ekologický klub, Pražské matky a těsně před listopadem 1989 Děti Země a Hnutí DUHA. V druhé polovině 80. let patřilo ekologické hnutí k nejaktivnějším proudům probouzející se české občanské společnosti. Pořádají se brigády a kulturní akce, organizované ekologické protesty mají čím dál výraznější politický náboj. Pozornost veřejnosti strhnou také Ropáci, za které režisér Jan Svěrák získává studentského Oscara.

Čtěte také: Studenti autooborů na exkurzi

Rudé právo reaguje na rostoucí tlak zdola a na podzim 1989 vycházejí články o ekologické problematice skoro v každém vydání. Pár dní před 17. listopadem se opakovaně demonstruje proti smogu v Teplicích, a když se po zásahu na Národní třídě začínají plnit ulice a náměstí, volá se také po dýchatelném vzduchu, čistých řekách a jiném vztahu ke krajině. Environmentální hnutí je jedním z hybatelů revolučního kvasu a Zelený kruh, který dodnes zastřešuje ekologické nevládní organizace v České republice, vzniká už 26. listopadu 1989.

Jak však ukázala i konference Nadechnutí, potíž je v tom, že o těch druhých má české ekohnutí jen velmi mlhavé představy. V reakci na neopodstatněné obviňování z ekoterorismu se dnes v ekohnutí objevuje volání po skutečné radikalitě. Otázkou je, jaká radikalita by to měla být. Snadné je pochopit únavu zelených duší z kompromisů, kterými je život v dnešní společnosti sešněrován. Přesto je potřebné trvat na názoru, že by to neměla být radikalita rebelských gest, bezúčelné vzdorovitosti a jediného správného názoru. Stačí si to představit a následky jsou jasné: role křiklounů, kteří jdou proti všem a nátlakově si vynucují své požadavky, by se rychle obrátila proti ekohnutí a zbavila ho už tak malého vlivu na mnoho příštích let.

Je potřeba jiné radikality: odvahy přehodnotit vztah hnutí k veřejnosti a politikům, radikality, vyvolávající změnu zdola. České ekohnutí se může veřejností zaštiťovat nastokrát, ale i ti méně bystří zástupci lidu z poslaneckých lavic tuší to, co bez okolků formuluje také socioložka Hana Librová: Češi nemají aktivisty rádi.

Když listujeme materiály z té doby, je patrné, že se po roce 2000 mění také komunikace environmentálního hnutí s veřejností. Vychází méně knih i článků, pořádá se méně přednášek i besed, lidé jsou méně zasvěcovaní do dějin environmentálního myšlení, do příběhů zeleného hrdinství, do půvabu a úskalí dobrovolné skromnosti, do dilemat environmentální etiky.

Přibývajících trhlin ve vztahu veřejnosti k environmentálnímu hnutí využívají čeští antienvironmentalisté, kteří hledají způsob, jak vrazit klín mezi ekologické organizace a zájmy veřejnosti. Kombinací obojího si tak začíná podstatná část české společnosti spojovat ekologické hnutí s kauzami, kde se ostře střetávají zájmy lidí se zájmy přírody, krajiny a životního prostředí. České environmentální hnutí je tak dodnes - i přes opakované vysvětlování - odsuzované za blokování stavby obchvatu Plzně, prodlužování stavby dálnice přes České středohoří nebo fotovoltaický boom.

Čtěte také: Škoda a emisní normy

Svůj vliv může české environmentální hnutí získat nazpět tehdy, pokud dá přednost lidem před politickou garniturou. Ve své agendě, ve svých argumentech, ve své rétorice. Protože bez lidí se to stejně vyhrát nedá. Je proto potřeba konfrontovat politickou reprezentaci, ne veřejnost. S ní je naopak důležité jednat s respektem k různým názorům a životním stylům, s oceněním za každou drobnost, kterou pro životní prostředí dělají.

Pro budování živého českého ekohnutí jsou potřeba dvě věci: starat se o jeho vnitřní život a otevírat jej navenek. Silné hnutí potřebuje pevné kořeny. Je důležité setkávat se nejen na oborových schůzích a organizačních poradách, ale také na neformálních akcích typu Nadechnutí. Má-li být české ekohnutí víc než jen asociací ekonevládek, bylo by dobré pořádat podobné akce aspoň jednou za rok nebo za dva - a otevřít je širokému publiku. Důležité je také pěstovat ideové podhoubí hnutí, vydávat knihy a psát články, pořádat setkání a diskuse, které by usnadnily lidem v hnutí sledovat aktuální informace o environmentálních problémech, inspirovat se trendy v zahraničí, uvažovat o širších společenských a politických souvislostech environmentálních otázek, vést debaty o komunikaci zelených témat s veřejností, řešit etická dilemata oboru.

Jelikož však českým ekonevládkám chybí zkušenosti z přímé komunikace s lidmi i znalost podrobných dat, která by jim uvažování české společnosti přiblížila, lámou si často hlavu, jak s veřejností o environmentálních problémech mluvit. Nejednou se pak komunikační kampaně vymýšlejí od zeleného stolu, bez kontaktu s cílovou skupinou.

Přírodovědec Ivan Makásek v Praze představil knihu Moje léta s Nikou. Popisuje vývoj ekologického hnutí od 70. let z pozice šéfredaktora časopisu o ochraně přírody Nika, který založil a vedl dvacet šest let. Autor v knize shrnuje také spolupráci s významnými osobnostmi české ekologie. „Nika, která jako jediný volně dostupný časopis informovala o nezávislém environmentálním hnutí ve světě, se stala inspirací pro založení Dětí Země a později Arniky. Byla také prvním místem, kde jsme ještě před rokem 1989 mohli publikovat informace o Týmu Bořena a stěhování ohrožených druhů rostlin kvůli těžbě uhlí v severních Čechách,“ vzpomíná RNDr.

Od roku 1996 Nika udělovala ceny za úsilí věnované ochraně přírody a životnímu prostředí. Mezi oceněnými byli například ekologický právník Petr Kužvart, akademický malíř Karel Čapek, Tomáš Just z Agentury ochrany přírody a krajiny, bývalý poradce ministra životního prostředí Dalibor Stráský, Jan Piňos z Hnutí DUHA. RNDr. Ivan Makásek (1944) je český přírodovědec, ochránce přírody, novinář, spisovatel a skaut. Po studiích na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy pracoval jako profesionální ochranář v Praze a pomáhal Českému svazu ochránců přírody.

tags: #nová #kniha #mapuje #boj #ekologického #hnutí

Oblíbené příspěvky:

• Pardubice a udržitelná mobilita
• Odpadové služby Znojmo
• Bioodpad v Třinci: Co potřebujete vědět
• Ekologická stopa šamponů a kondicionérů
• Regionální rozvoj a životní prostředí