Nukleární hrozba a princip fungování radaru

S koncem studené války a tím i více než čtyřiceti lety bipolární konfrontace mezi Spojenými státy a Sovětským svazem se zcela přirozeně vynořila otázka, jaký vliv bude mít posun ve vzájemných vztazích na jaderné zbraně a jejich další roli v novém světovém pořádku. Byl-li přímý válečný střet se Sovětským svazem vnímán na americké straně po řadu dekád jako primární bezpečnostní hrozba, existenční charakter této hrozby zároveň jasně definoval privilegované postavení jaderných zbraní v rámci obranné strategie.

S náhlým rozpadem sovětského bloku a s tím spojenými změnami v mezinárodněbezpečnostním prostředí se pak počátkem 90. let ocitá americká jaderná politika v určitém doktrinálním vakuu. Ve svém dalším vývoji je nucena přizpůsobit se jak proměňujícímu se vztahu s bývalým úhlavním nepřítelem, tak novým - respektive novým způsobem vnímaným - bezpečnostním výzvám.

Stále výraznější americká převaha v oblasti konvenčních sil je v postudenoválečné éře doprovázena nárůstem asymetrických hrozeb proti Spojeným státům a jejich spojencům, zejména pak ze strany regionálních protivníků. Zcela zásadním fenoménem se v tomto kontextu stává horizontální proliferace zbraní hromadného ničení (ZHN), které umožňují výrazným způsobem ovlivnit dynamiku strategických vztahů mezi relevantními aktéry.

Ačkoliv zachování strategické stability s Ruskem zůstává i po rozpadu Sovětského svazu stále aktuálním tématem, autor v tomto článku vychází z teze, že je to právě hrozba proliferace ZHN v regionálním kontextu, která se v 90. letech stala hlavním hnacím motorem pro vývoj amerického přístupu k jaderným zbraním.

Následující text se pokouší o specifické zmapování vývoje jaderné politiky Spojených států bezprostředně po konci studené války. Důraz je zde kladen na podrobné sledování procesu, v rámci kterého se sekuritizace šíření ZHN mezi regionální protivníky stala základem pro změny v rámci dosavadní politiky vycházející primárně z bipolární struktury mezinárodních vztahů.

Čtěte také: Chemické a biologické hrozby

Autor si tak klade za cíl zodpovězení výzkumné otázky, jaký dopad měla konstrukce tohoto jevu jako klíčové bezpečnostní hrozby v postudenoválečném období na vývoj americké jaderné politiky. Výzkumný rámec článku vychází ze širší akademické debaty o hlavních faktorech dynamiky vývoje vojenských doktrín, politik a strategií.

V tomto ohledu jsou v odborné literatuře zkoumány jak vnější faktory související s distribucí moci v mezinárodním systému, tak vnitřní dynamika založená na zájmech zainteresovaných institucí, nebo i historická zkušenost státu a normativní aspekty.

Autor textu vymezuje systémovou změnu související s rozpadem sovětského bloku jako primární vnější impuls, který vedl na straně Spojených států k potřebě novým způsobem definovat důvod existence jaderného arzenálu. Koncepční posun od globálního k regionálnímu přístupu v americké zahraniční a bezpečnostní politice společně s empirickou zkušeností války v Perském zálivu pak představují dva hlavní podněty, které vedly k identifikaci šíření ZHN v regionálním kontextu jako nové zásadní strategické hrozby pro americkou bezpečnost.

V důsledku základní shody na této interpretaci na straně armády i politické reprezentace pak dochází k rozvoji a následné institucionalizaci jednotlivých opatření, programů a iniciativ na byrokraticko-organizační úrovni. V této souvislosti jsou v článku identifikovány jednotlivé nově zaváděné strategické iniciativy v letech 1990-2000, jejichž vznik je diskursivně přímo spojován právě s proliferací ZHN v regionálním kontextu.

Ačkoliv je studie časově vymezena poslední dekádou 20. století, jednotlivé strategické trendy, jejichž vznikem se článek podrobně zabývá, jsou v rámci americké jaderné politiky dodnes mimořádně aktuální. Jedná se především o kvalitativní vylepšování jaderných zbraní směrem k jejich větší praktické využitelnosti v novém mezinárodněbezpečnostním prostředí, limitovanou protiraketovou obranu proti omezenému útoku ZHN, důraz na flexibilní jaderné plánování, specifickou formulaci deklaratorní politiky pro použití jaderných zbraní a do značné míry i snahu o věrohodné jaderné záruky státům s proliferačním potenciálem.

Čtěte také: Důsledky sběru odpadu v GTA 5

I přes výrazné proměny strategického diskursu jednotlivých prezidentských administrativ zůstávají tyto prvky nadále významnou součástí americké jaderné politiky. Důkladné prozkoumání okolností jejich vzniku je tak klíčovým požadavkem nejen pro správné pochopení vývoje jaderné politiky Spojených států v 90. letech, ale i její dnešní podoby.

Význam tohoto typu studií v rámci domácí debaty je potřebné vnímat především v kontextu českého členství v Severoatlantické alianci, skrze které je i Česká republika de facto chráněna americkým jaderným deštníkem. Jako člen disponující zcela drtivou většinou jaderných kapacit Aliance zůstávají Spojené státy dominantním hráčem při tvorbě jaderné doktríny NATO.

Americké jaderné zbraně jsou dodnes v omezeném množství rozmístěny na evropském kontinentu a otázky související s věrohodností jaderné deklaratorní politiky, modernizací jednotlivých zbraní a jejich nosičů či protiraketovou obranou patří mezi klíčová témata diskutovaná uvnitř Aliance i ve 21. století.

Zbraně hromadného ničení v regionálním kontextu

Zatímco do rozpadu Sovětského svazu byla regionální problematika chápána výhradně v širším studenoválečném kontextu, počátkem 90. let dochází v americké zahraniční a bezpečnostní politice k viditelnému posunu od globálního přístupu k regionálnímu.

Již v roce 1990 připravil sbor náčelníků štábů (Joint Chiefs of Staff; JCS) amerických ozbrojených sil zprávu Joint Military Net Assesment, kde předpovídá, že „Spojené státy budou konfrontovány s nárůstem počtu agresivních regionálních mocností“ a současně s tím „jednání malých států bude mít stále větší schopnost významně ovlivnit politický osud velmoci “.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Spojené státy tak v tomto období začínají stále více vnímat regionální protivníky jako naléhavou strategickou hrozbu. Pro tyto aktéry představující z pohledu Washingtonu výzvu pro regionální, mezinárodní a potažmo americkou bezpečnost se v americkém politickém diskursu 90. let vžil kontroverzní pojem „darebácké státy“ (rogue states).

Vzhledem k již zmíněné drtivé americké převaze v konvenčních silách se jako nejzávažnější ohrožení bezpečnosti Spojených států ze strany darebáckých států dlouhodobě jeví scénáře zahrnující hrozby a použití ZHN. Horizontální proliferace ZHN mezi regionální mocnosti sice nemá svůj počátek až v 90. letech, avšak konec bipolárního uspořádání mezinárodních vztahů a jasně definovaných spojeneckých bloků, v rámci kterých poskytují supervelmoci určité bezpečnostní garance, byl široce vnímán jako klíčový impuls pro zásadní rozmach tohoto fenoménu.

Ačkoliv tedy šíření ZHN není samo o sobě novým jevem, v důsledku rozpadu Sovětského svazu dochází k bezprecedentnímu nárůstu jeho významu pro regionální konflikty. Pro darebácké státy aspirující na regionální hegemonii byla v tomto ohledu jasnou lekcí válka v Perském zálivu v letech 1990 až 1991: jestliže zde již není druhá supervelmoc, která by byla ochotna (a schopna) zabránit případné americké intervenci, a zároveň není možné vyrovnat se Spojeným státům v oblasti konvenčních sil, je nutné na tento problém hledat asymetrické odpovědi.

A jsou to právě především ZHN, které v rukou darebáckých států fungují jako „velký ekvalizér“ vůči silnějším hráčům a umožňují jim tak efektivně odstrašit potenciální invazi na své území. Z pohledu Spojených států tak získání ZHN ve svém důsledku umožňuje regionálním hráčům provádět asertivnější zahraniční politiku a uvolňuje jim ruce k vnitřním represím, agresi vůči ostatním státům v regionu, podpoře teroristických skupin či vydírání mezinárodního společenství.

Dochází zde na strategické úrovni ke zdánlivému paradoxu, kdy stát vlastnící jen relativně velmi malé množství ZHN získává potenciální schopnost odstrašit aktéra s kvalitativně i kvantitativně výrazně větším konvenčním i nekonvenčním arzenálem. V případě Spojených států souvisí tato skutečnost především se zvýšenou citlivostí na množství obětí a podstupování rizika během válečných konfliktů.

Washington dal již v nedávné minulosti několikrát najevo, že regionální státy disponující ZHN jsou schopny Spojené státy odstrašit - ať už se jedná o celkové odstrašení násilné intervence jako takové či o dílčí odstrašení v rámci probíhajícího konfliktu (intrawar deterrence) pro omezení amerických vojenských cílů. Nemusí se přitom v tomto ohledu jednat pouze o hrozbu použití ZHN přímo proti Spojeným státům či americkým jednotkám.

Robert Harkavy používá termíny „nepřímé“ či „trojúhelníkové“ odstrašování (indirect/triangular deterrence) pro strategii, ve které „slabší mocnost postrádající schopnost odstrašit silnější a […] geograficky vzdálenou mocnost zvolí hrozbu jaderné (či chemické, biologické nebo i konvenční) odvety proti menšímu, bližšímu či přilehlému státu“ .

Tento typ hrozby může mít významné strategické implikace, kdy Spojené státy pod hrozbou zničení (či významného poškození) spojeneckého či neutrálního státu přehodnotí své cíle a ustoupí od intervence nebo (jedná-li se o dílčí odstrašení v rámci probíhajícího konfliktu) od dosažení svých vojenských cílů.

Horizontální proliferace ZHN - spojená s probíhající kvalitativní i kvantitativní proliferací raketové technologie - tak ve svém důsledku umožňuje stále více státům získat odstrašovací kapacitu proti Spojeným státům i kolektivním aktérům. Proliferace ZHN v sobě z pohledu Spojených států skrývá ještě další bezpečnostní rizika. Již v 90. letech jsou jasně artikulovány obavy z hrozby zneužití ZHN nestátními aktéry, především tedy teroristickými skupinami.

Role regionálních protivníků Spojených států v této dynamice může být přímá, ve smyslu podpory teroristických skupin skrze dodávky nekonvenčních zbraní; obavy zde však rovněž plynou i z nedokonalého zabezpečení či nestabilní politické situace v daných státech, potenciálně vedoucí ke ztrátě kontroly nad arzenálem ZHN.

V kontextu sekuritizace šíření ZHN po studené válce se rovněž často objevuje idea kaskádovitého efektu, při kterém má získání ZHN jedním státem za důsledek specifické regionální bezpečnostní dilema, které vede k potřebě získání vlastního nekonvenčního arzenálu i u ostatních aktérů v daném regionu.

Na straně Spojených států přitom existují silné obavy, že „proliferační kaskáda“ může být spuštěna i jedním z amerických spojenců, bude-li v případě nepříznivé bezpečnostní situace v regionu považovat americké bezpečnostní záruky za málo věrohodné. Tyto obavy jsou jedním z hlavních důvodů konstantního zdůrazňování významu rozšířeného odstrašování (extended deterrence) v americké jaderné strategii napříč administrativami, a propojuje se tak koncept rozšířeného odstrašování - respektive jeho věrohodnost - se snahou o zastavení šíření ZHN.

Šíření ZHN jako nová výzva pro vojenské plánování

Opatření, kterými Spojené státy reagují na problém horizontální proliferace ZHN, je možné rozdělit na dva základní druhy. Zaprvé, iniciativy pro nešíření ZHN (non-proliferation), zahrnující především bezpečnostní záruky poskytované americkým spojencům a širší multilaterální opatření, mezi která patří například Smlouva o nešíření jaderných zbraní (Nuclear Non-Proliferation Treaty; NPT), Úmluva o zákazu biologických zbraní (Biological Weapons Convention) či Úmluva o zákazu chemických zbraní (Chemical Weapons Convention) a s nimi spojené instituce, normy a režimy.

Zadruhé, primárně unilaterální proaktivně zaměřené vojenské iniciativy proti šíření ZHN (counterproliferation), které zahrnují mimo jiné i přípravu na boj v prostředí ZHN a jejich preemptivní či preventivní eliminaci. Zatímco snahy o nešíření ZHN patří především do sféry diplomacie a během studené války byly integrální součástí americké zahraniční politiky, iniciativy proti šíření ZHN jsou výrazně novějším doktrinálním konceptem a představují primárně vojenská a zpravodajská opatření pod dohledem ministerstva obrany.

Jejich kořeny je nutno hledat ve zkušenosti z již zmíněné války v Perském zálivu, kde byla americká armáda přímo konfrontována s protivníkem disponujícím ZHN a musela tak brát v potaz jejich potenciální použití proti svým jednotkám. Již v lednu 1991, těsně před osvobozením Kuvajtu, vydal tehdejší ministr obrany Dick Cheney utajený dokument Nuclear Weapons Employment Policy, který instruoval armádu zahrnout útoky na země schopné vývoje ZHN do jaderných plánů.

Na podzim roku 1991 pak Joint Strategic Target Planning Staff, vojenský štáb zodpovědný za přípravu plánu pro použití jaderných zbraní v případě jaderné války SIOP (Single Intergrated Operational Plan), dokončuje zprávu zabývající se rolí jaderných zbraní v „novém světovém řádu”. Tzv. Reed report navrhuje mimo jiné rozšíření možných cílů pro jaderné útoky i na americké protivníky mezi zeměmi třetího světa a zahájení vývoje malých jaderných zbraní využitelných proti podzemním zařízením potenciálně ukrývajícím jejich ZHN.

V důsledku této zprávy je poté v rámci amerických vzdušných sil spuštěn projekt zkoumající možnosti konstrukce přesných jaderných zbraní s nízkou ničivou silou (Precision Low-Yield Weapons Design; PLYWD). To, že hrozba šíření ZHN mezi země třetího světa povede k určitým změnám v americké jaderné strategii, naznačil ministr Cheney ve své výroční zprávě pro prezidenta a americký Kongres v únoru 1992.

Již zmíněné zahrnutí zemí třetího světa a jejich kapacit ZHN mezi potenciální cíle amerických jaderných zbraní bylo následně formálně zapracováno do plánů SIOP-93.

Radar a jeho princip fungování

Název radiolokátor vychází z anglické terminologie: "Rádiová lokace", který byl používán také v ruštině. RADAR je zkratka vycházející z americké terminologie a jak bylo řečeno v pořadu znamená: "Rádiová detekce a měření vzdálenosti". Oba dva výrazy znamenají totéž.

Na jakym principu fungují radarové rušičky? Jestli myslíte do auta - aby Vám nezměřili rychlost, tak to bude jednoduchý generátor ve frekvenčním pásmu radaru (v každém případě se jedná o zakázaný prostředek). Co se týče vojjenského, je to široké spektrum od pasivních metod (staniolové proužky) až po aktivní umístěné v letadlech.

Magnetron a klystron je klasika. Dnes se většinou setkáváme s tranzistorovými generátory, které pomocí slučovačů, komprese pulsu a fázovaných anténních řad dosahují obdobných vlastností.

Jestli myslíte tzv. "pasivní" radiolokaci tak to jsou dnes multilaterární systémy, které jako jedni z prvních vyráběla pardubická firma ERA.

Radar je umístěn na Buchtově kopci nedaleko Nového Města na Moravě.

Samozřejmě se nabízejí systémy, které by to umožňovali - například ADS_B. Letadla vybavená těmito systémy inzerují polohu v daném čase svými souřadnicemi, takže okolní letadla mají přehled o provozu v okolí. Toto lze zřejmě použít v méně zatížených prostorech s nedostatkem pozemních prostředků řízení.

V Evropě je hustota provozu tak velká, že se o tom zatím neuvažuje. Pak je zde take aspekt možnosti zkreslit informace podávané tímto systémem a využít ho například pro teroristický čin.I v USA po 11.září částečně přehodnotily použití systému ADS a nakoupili nové primární radary.

Nevím, jestli pro systém TAMARA je název RADAR zcela odpovídající. Samozřejmě umí vyhodnotit polohu letadla i podle deformace elektromagnetických vln např. televizních vysílačů - jak to používali první radary ve třicátých letech minulého století (znáte to jak se Vám zachvěje obraz na TV, když přeletí letadlo). Obecně se jedná o širokospektrální příjem elektromagnetických vln, které na letadle generují palubní přístroje, motory apod. O radaru většinou mluvíme, když přijmeme "odražený" signál našeho vysílání.

To záleží na frekvenčním spektru, které chcete použít. Parkovací senzory na Vašem vozidle jsou v podstatě radary v akustickém pásmu. Nedoporučoval bych experimentovat s frekvencemi v mikrovlnném pásmu. Zatím co Vám zákony umožňují přijímat signály všech kmitočtů bez omezení (ačkoli má někdy naše policie jiný výklad), tak vysílání je (až na výjimky) striktně omezeno na licence a povolení.

Vzpomínám na ruské radary, které měly vysílací výkon mnoho Megawatů, a stačil jim k napájení diesel-agregát. Domnívám se, že případné použití atomového generátoru má jiný důvod než velikost příkonu radaru (dlouhodobá nezávislost na doplňování energie). Jak jsem již řekl předpokládám, že radar by se používal i k jiným účelům, ale to je pouze můj odhad.

V tomto případě záleží na profilu terénu a především na typu letadla (efektivní odrazné ploše pro elektromagnetické vlny). Jedná-li se o "neviditelné" letouny, které když nemají otevřenu pumovnici tak jsou nezjistitelné i v malých výškách. Jestli si to vybavuji dobře, tak letadla vybavená technologií pro kopírování terénu létala ve výškách desítky metrů nad terénem.

Domnívám se, že je to matematický model, který je v programu detekce používán. Pak systém vznikl v době, kdy konkurence v ostatních státech tento způsob identifikace cílů podcenila a podnik TESLA se ukazal jako dobrý vizionář.

Nevím jestli myslíte kouli (RADOM - dielektrický kryt antény proti povětrnostním vlivům), nebo vlastní mechaniku antény. Normálně entény mají tvar výřezu paraboly nebo planární tvar (fázované řada dipólů nebo štěrbin).

Domnívám se, že ochranný prostor je dán jednak bezpečnostními požadavky a pak vlastní ochranou radarových elektronických systémů před rušením z okolí. Vlastní záření by nemělo být výrazný problém.

Ačkoli se tyto systémy nazývají "pasivní" je jejich princip založen ...

Potenciální vliv radaru na zdraví a bezpečnost

Co se týče vlivu způsobeného fyzikálními projevy (když to zjednoduším na zatím známé zahřívání tkání), tak jsou negativa minimální. Dalo by se říci, že téměř neměřitelný. Znám radary, které mají podle mne v blízké zóně výrazně větší vliv.

Řekl bych, že problém dnešní diagnostiky je ten, že umíme dobře změřit zahřívání látek a ostatní vlivy proto neuvažujeme. Dá se předpokládat, že rezonance buněk indukuje v těle i jiné projevy než pouze zahřívání tkání. Dělá se hodně pokusů v souvislosti s mobilními telefony. Vzpomínám si, že výsledek jednoho pokusu zněl, že dlouhým telefonováním se zvyšuje mozkové vnímání.

U našeho pražského radaru je první obydlený prosto hřbitov v Hostivici. Vzhledem k tomu, že elevace vyzažovacího svazku antény je kolem 2,5 stupně (nahoru) dá se říci, že když budete stát u radarové antény, která bude na stožáru několik metrů vysokém tak jste mimo ohrožený prostor.

tags: #nuklearní #ohrožení #radar #princip #fungování

Oblíbené příspěvky:

• Domácí vermikompostování: Průvodce pro začátečníky
• Fair trade trička
• Přechod přírody a města
• Nakládání s nebezpečným odpadem
• Udržitelná výroba obilovin