Bezpečnost na automobilových závodech: Současné ohrožení

Velké automobilové firmy milovaly závody na okruzích už před válkou. Ale až v šedesátých letech se z nich stala nejblyštivější motoristická disciplína, která na sebe byla schopná strhnout zájem sponzorů a diváků. I proto se na tuhle bezpečnou středostavovskou zábavu momentálně pravidelně dívá přes 500 milionů lidí. Tento paradox dokumentuje, jak bouřlivým vývojem prošla sportovní disciplína.

Ve věku 70 let zemřel trojnásobný mistr světa formule 1 Niki Lauda. Titul získal v letech 1975, 1977 a 1984. Příčina jeho úmrtí zatím není známa, ale měl dlouhodobé zdravotní problémy. Ty zčásti způsobila také nehoda v závodě na Nürburgringu v roce 1976, která Laudu „proslavila“ a při níž málem uhořel. Jeho soupeření s britským závodníkem Jamesem Huntem se stalo námětem pro film Rivalové (2013). Po konci karéry se Lauda věnoval letecké dopravě, svět F1 ale jeden z nejznámějších Rakušanů nikdy natrvalo neopustil, působil jako poradce u Ferrari, šéf Jaguaru, televizní komentátor a od roku 2012 byl šéfem dozorčí rady stáje Mercedes a jejím nevýkonným šéfem.

Historie a rizika automobilových závodů

V divokých začátcích zde zahynulo 50 jezdců, ale v posledních 20 letech ani jeden. Michael Schumacher se podstatnou část svého života řítil kamsi vpřed po silnici rychlostí přesahující 300 kilometrů v hodině. Osudnou se mu ale v pětačtyřiceti letech stala nehoda, při níž nejel ani dvacítkou. Sedminásobný mistr světa ve formuli 1 spadl na lyžích a leží už třetí týden v umělém spánku.

Silnice nedaleko belgických lázní Spa se vine malebnou krajinou plnou lesů, luk a farem s pasoucími se stády krav. Pastorální idylku náhle naruší řev tmavozeleného osmiválce s oranžovým kroužkem na chladiči, který po rovince uhání rychlostí 305 kilometrů v hodině. V ostré zatáčce stroj náhle vylétne z tratě a vrazí do telefonního sloupu, který ho odmrští ke zdi stodoly. Auto značky BRM řízené skotským pilotem Jackiem Stewartem je otočené vzhůru nohama. Jezdce bolí zlomená žebra a cítí, že mu po těle stéká benzin. Ví, že rozpálený motor může auto proměnit v bombu, je ale uvízlý pod volantem, takže se z něj nemůže dostat.

Pětadvacet minut čeká na pomoc. Zastaví u něj soupeři Graham Hill a Bob Bondurant, kteří jedou ve Velké ceně Belgie ročník 1966 s velkým odstupem za ním. Ani oni s volantem nepohnou. Musí doběhnout k autu jednoho z diváků, půjčí si od nich montážní klíč, povolí volant a konečně dostanou kolegu ven. Diváci mezitím z farmy zavolají sanitku. Když dorazí, sedí v ní jeptiška s lékárničkou na klíně.

Čtěte také: Právní aspekty obecného ohrožení

„Ležel jsem na zemi na plátěných nosítkách a kolem mě byly všude pohozené špačky cigaret,“ vzpomíná Jackie Stewart v dokumentu Velká cena: vražedná léta, který v roce 2010 natočila BBC. „Naložili mě a vyrazili jsme. Jenže policajt na motorce, který nás doprovázel, nás ztratil a řidič sanitky nevěděl, jak se dostat do nemocnice v Lutychu. Byla to úplná parodie, kdyby to ovšem nebylo tak vážné.“

Díky přílivu peněz ve Stewartových časech technologie vozů formule 1 dramaticky poskočila kupředu. Motor posunuli dozadu za řidiče a místo těžkého trubkovitého rámu použili samonosnou hliníkovou skořepinu. Vozy doutníkových tvarů tak byly mnohem lehčí, menší a hlavně rychlejší. Díky lepší aerodynamice se auta dostávala na hranu a leckdy až za hranu možností svých pilotů. Bavilo to diváky i jezdce, přestože ve vzduchu neustále viselo riziko vážné nehody. Přeživší pamětníci „vražedných let“ přiznávají, že sport tehdy vnímali jako pokračování souboje pilotů stíhaček, jež sledovali jako děti a kteří se pro ně stali vzorem odvahy. K takovým soubojům ovšem patří, že se z nich hrdina občas nevrátí.

Problém byl v tom, že od sponzorů proudily peníze pouze do vývoje strojů: tabákové firmy chtěly, aby ti nejodvážnější, čili nejrychlejší a nejúspěšnější jezdci, jezdili v jejich barvách, a proto jim financovaly modernější auta. Týmy díky nim byly schopny mladým mužům bez pudu sebezáchovy platit pohádkové honoráře. Zato tratě, na nichž se závodilo, zůstaly víceméně v podobě z třicátých let. Do nich se nikomu investovat nechtělo.

Záběry z té doby jsou tak z dnešního pohledu nepochopitelné. Závodním okruhům chybějí jakékoli bariéry, kolem nich stojí ničím nechránění diváci a mezi nimi se ženou auta, která se co chvíli tříští, vybuchují a vzduchem z nich na všechny strany vylétají utržená kola či řidiči vyhození ze sedadel. Jen v šesté dekádě zahyne 12 jezdců. A smrt se stane tak neodmyslitelnou součástí závodů, že se formulím 1 začne přezdívat „nejrychlejší rakve světa“.

Změny a zlepšení bezpečnosti

Když se Jackie Stewart vyléčí ze zranění, rozhodne se s tím něco udělat. První krok je ryze praktický: v monopostu si přilepí leukoplastí k volantu montážní klíč, aby ho měl při další nehodě po ruce. Pak prosadí důležitější změny. S ostatními závodníky zakládá asociaci, jež začíná tlačit na pořadatele závodů, aby se - jako tomu bylo ve Spa - nejezdilo v tak zoufale amatérských podmínkách. Společně si najmou ambulanci, která je schopná je přímo na trati dostat z nejhoršího.

Čtěte také: Zajišťování ochrany přírody

Nebezpečí sem patřilo odjakživa. Drtivou většinu fanoušků formule 1 nejvíc přitahuje právě tím, že pokud v ní chce závodník uspět, musí neustále podstupovat extrémní riziko. Pokud při vysoké rychlosti udělá sebemenší chybu, závod pro něj končí. Vzhledem ke křehké konstrukci aut přitom dlouho platilo, že pro jezdce může snadno skončit nejen závod, ale i život. A dlouho si s tím nikdo nelámal hlavu.

Když v roce 1967 uhoří Lorenzo Bandini při Velké ceně Monaka, závod pokračuje bez přerušení a kolegové musí projíždět kolem auta, ze kterého se nese pach spáleného masa. Vzhledem k tomu, že jsou některé z podniků formule 1 už vysílány v televizi, vytahování Bandiniho mrtvoly z vraku sledují miliony diváků v přímém přenosu. V západní Evropě, kde se tehdy závody těší největší popularitě, jsou ovšem zvyklí na dost otrlou podívanou: záběry z Vietnamu jim koncem šedesátých let přibližují válku přímo v obýváku i s těmi největšími hrůzami.

O rok později se však zabije dvojnásobný mistr světa Jim Clark. Nejlepší pilot tehdejší éry, který nedělal chyby a proslul čistou a nijak zvlášť riskantní jízdou. „Nebyla tam žádná svodidla, žádné oplocení, prostě nepředstavitelné,“ vzpomíná Jackie Stewart ve zmíněném dokumentu. Nehoda mezi jezdci vyvolá zděšení: pokud se zabil ten nejnadanější z nich, může se to příště stát každému.

Jackiemu Stewartovi dojde trpělivost. V roce 1969 prosadí, aby závodníci bojkotovali závod ve Spa. To byl klíčový moment: dosud byli pořadatelé zvyklí, že jezdci nakonec ustoupí, protože mají rádi peníze a adrenalinový sport je pro ně jako droga. Jenže oni se najednou v obavách o vlastní život rozhodnou abstinovat.

Spa zmizí z kalendáře mistrovství světa a majitelé ostatních okruhů se bojí, že podobný osud potká i je. Že také oni se příští rok nedočkají statisícových davů a přijdou o tržby. Tratě tak rychle získávají svodidla a silnice od diváků oddělují pevné ploty. To jsou ale pořád jen malé změny. Vývoj vozů totiž opět dramaticky poskočí dopředu. Colin Chapman přijde s vynálezem přítlačných křídel, s nimiž se dají rychleji projíždět zatáčky. Vše se ověřuje až při tréninku nebo závodě, vozy neprocházejí žádnými povinnými testy. Doplatí na to Jochen Rindt. Rakouská superstar své doby, která v sezoně 1970 vyhraje čtyři velké ceny po sobě, nezadržitelně míří za titulem a je považovaná za možného Clarkova nástupce.

Čtěte také: Obecné ohrožení – skutková podstata

Na okruhu v italské Monze se Rindt rozhodne z lotusu křídla sundat v domnění, že bude na dlouhých rovinkách rychlejší. Ve špatně ovladatelném voze však narazí třistakilometrovou rychlostí čelně do ocelových svodidel. Neskončí tak sice v lese, ale výsledek je stejně hrůzostrašný: když opadne zvířený prach, z auta ven trčí zdeformované nohy mrtvého pilota. Že je s formulí 1 něco skutečně v nepořádku, každému dojde na konci sezony: Rindta bodově už nikdo nedostihne, takže jeho vdova, oslnivá finská modelka Nina, převezme se slzami v očích pohár pro šampiona in memoriam.

V reakci na katastrofy postaví Nizozemci v Zandvoortu zbrusu novou trať. Moderní okruh obklopený vylepšenými bariérami se má stát vzorem pro bezpečné závody. Jenže právě zde dojde v roce 1973 k nejskandálnějšímu okamžiku v dějinách tohoto sportu, který je opět přenášený v přímém přenosu do milionů domácností.

Pětadvacetiletý britský jezdec Roger Williamson naráží v osmém kole do svodidla. Náraz mu neublíží, otočí ale jeho hořící auto na záda a Williamson se z něj nemůže dostat ven. Za ním okamžitě zastavuje kolega David Purley. Běží k hořícímu vozu a snaží se ho dostat zpátky na kola, ovšem nemá na to dost síly. Tři traťoví komisaři, kteří stojí vedle, selžou: bojí se plamenů, a tak se drží stranou. Purley vystříká hasicí přístroj, auto však dál hoří a závodník slyší křik dusícího se soupeře. Komisaři se zoufalého zachránce snaží dostat pryč z tratě, on se jim ale vytrhne a vběhne doprostřed silnice, kde se snaží zastavovat ostatní, aby mu pomohli. Marně.

Tehdy se závody nepřerušují, ať se děje cokoli. Jedním z jezdců, kteří kolem potácejícího se Purleyho projedou, je i Jackie Stewart. V krvi má tolik adrenalinu, že nehodu ignoruje. Když dojede jako vítěz do cíle, místo gratulace od šéfa týmu uslyší slova: „Williamson je mrtvý. Žádné čestné kolo, jen tichá prezentace.“ Na přehnané emoce se tu nikdy nehrálo, ale Stewartovi zde naplno dojde, v jak bizarním světě se pohybuje. Na konci sezony jako úřadující šampion předčasně ukončí kariéru.

Každý den může být poslední

Kolotoč jménem formule 1 se však točí dál. Jeho popularita neklesá, ba naopak. Někdejší Rindtův manažer a kontroverzní obchodník Bernie Ecclestone se totiž obratně dostane k vysílacím právům seriálu, prodá je do celého světa (ze záznamu jsou k vidění dokonce i v komunistickém Československu) a ze závodů udělá globální televizní podívanou, do níž teče čím dál víc peněz. Na bezpečnost pilotů se ovšem stále příliš nemyslí.

„Každou sezonu startuje 25 pilotů. A každý rok dva z nás zemřou. Jaký člověk může dělat takovouhle práci? Normální člověk určitě ne.“ Těmito slovy začíná loni natočený film Rona Howarda Rivalové a pronáší je zde Rakušan Niki Lauda, jehož osud se měl v sezoně 1976 stát dalším z milníků bezpečnější formule 1.

Mezi závodníky je Lauda, jenž předchozí rok vyhrál titul, známý svým pedantstvím a odtažitostí. Jako největší soupeř se mu postaví naprostý povahový protipól: blonďatý anglický playboy James Hunt. Zatímco zachmuřený Lauda si těsně před závodem v duchu přehrává každý detail tratě, rozevlátý Hunt nosící na kombinéze nášivku „sex - snídaně šampionů“ se rozptyluje sklenkou šampaňského a jointem. Sám o sobě tvrdí, že jezdí, „jako kdyby každý den měl být můj poslední“.

Právě Hunt zosobňuje to, proč se do formule 1 hrnou další a další mladíci, kteří jsou ochotní nahrazovat mrtvé kolegy. Nebezpečné závody jsou pro ně vstupenkou do světa, kde se můžete díky pár vítězstvím stát celosvětově uznávaným hrdinou žijícím si na noze stejně vysoké, jako jsou všudypřítomné krásky pohybující se v depu.

Lauda v šampionátu vede, ale Hunt mu začíná šlapat na paty. V tu chvíli přichází řada na německý okruh Nürburgring. Je to 23 kilometrů dlouhá trať, jíž se mezi jezdci kvůli horskému profilu plnému „horizontů“, po nichž auta létají několik metrů vzduchem, přezdívá Hřbitov. Ráno prší a Lauda před závodem po Stewartově vzoru svolá poradu závodníků a vybízí je, ať nebezpečnou trať sabotují: „Pokaždé když sedám do formule, je dvacetiprocentní šance, že zemřu. S tím dokážu žít. Ale ani s jedním procentem navíc.“

Hunt ostatní přesvědčí, aby vyjeli bez ohledu na déšť. V závodě vede, a když se ho Lauda snaží dohnat, dostane ve 250kilometrové rychlosti smyk, jeho ferrari exploduje a jezdec se ocitá ve výhni 900 stupňů. U vraku zastavují Arturo Merzario a Guy Edwards, kteří Laudu po minutě vyvlečou ze smrtelné pasti.

Zkrvavený závodník leží ve spálené kombinéze na trati. Má vážně popálené plíce, takže v nemocnici raději dostane v bezvědomí poslední pomazání. Pak se ale probere. Pár dní poté, co mu lékaři transplantují kůži z pravého stehna na obličej, vidí v nemocniční televizi, jak Hunt vítězí ve Velké ceně Nizozemska a dotahuje Laudův náskok na pouhé dva body.

Rozrušený pacient se rozhodne boj o titul nevzdat a na mokvající hlavu s chybějícím pravým uchem si nasadí přilbu. Pouhých 42 dní od havárie se znovu staví na start. Nakonec prohraje mistrovství o jediný bod. Ne proto, že by byl pomalejší. Když poslední závod v Japonsku zkrápí monzunový liják, ve strachu z další havárie zastaví v boxech a vzdá. Hunt v extrémních podmínkách dojede a získá tak titul. Televize ale do omrzení vysílají především Laudova slova: Rakušan svým rychlým návratem prokázal odvahu i zarputilost, teď však jako první v historii do kamery veřejně přiznává, že život je pro něj důležitější než sláva.

Zatím poslední

Laudova památná sezona nakonec pohne i s vládcem formule 1 Berniem Ecclestonem. Nürburgring je vyškrtnut z kalendáře, tratě získají dokonalejší hasicí techniku a musí na nich zasahovat profesionální záchranáři. Snaží se i stáje, které začnou vozy vyrábět z tuhé karbonové skořepiny. Ale především se zásadně mění postoje i touhy diváků.

Když v roce 1982 Kanaďan Gilles Villeneuve při tréninku v belgickém Zolderu po nárazu vyletí ze svého ferrari i se sedačkou do vzduchu a zlomí si vaz o plot, jsou diváci u televizí šokováni: jsou blahobytná osmdesátá léta a nikdo se najednou nechce během nedělního oběda dívat na to, jak někdo umírá. Znepokojení jsou majitelé vysílacích práv i sponzoři. O ty poslední jde samozřejmě nejvíc: nejmocnější firmy v závodním světě hrozí, že pokud se radikálně nezlepší bezpečnost pilotů, stáhnou svoji štědrou podporu.

Vedení formule 1 reaguje rychle. Zavedou se povinné crash testy, auta jsou schopná automaticky uhasit motor, na každé trati musí být k dispozici vrtulník.

Platí to osm let, přesně do května 1994. I přes rekordních sedm titulů mistra světa, které získal Michael Schumacher, je za nejlepšího jezdce všech dob považován Brazilec Ayrton Senna. Jeho hraniční styl jízdy byl fascinující. Divoké třesoucí se auto řídil v jakémsi nekonečném smyku, nejlíp je to vidět na mrazivých záběrech jeho rekordní jízdy po městském okruhu v Monaku: úzkými uličkami přímořského letoviska projíždí jen pár milimetrů od svodidel a tam, kde soupeři brzdí, Senna dupe na plyn.

Na jaře 1994 má za sebou tři tituly mistra světa a čeká se, že vyhraje další. Optimistickou náladu však při tréninku v italské Imole ukončí nečekané neštěstí: při svém vůbec prvním startu ve formuli 1 se zabije Rakušan Roland Ratzenberger. Senna je stejně jako ostatní jezdci zdrcen a...

Současné ohrožení v motoristickém sportu

Automobilové závody patří k nejoblíbenějším sportovním akcím, ale současně také k těm nebezpečnějším aktivitám. V dřívějších dobách spočívalo nebezpečí zejména v malé spolehlivosti vozů, dnes je rizikem především stále se stupňující náročnost jednotlivých podniků. Mnohé z nich zahrnují složitý terén, extrémní podmínky a také vysoké požadavky na vytrvalost závodníků.

Na světě existují stovky větších či menších závodních sérií, vybrat si tedy může v podstatě úplně každý. Motorsport je o adrenalinu a posouvání hranic jezdce i závodní techniky, neméně opomíjenou složkou je ale také bezpečnost. Posádky sedí v pořádně vyrámovaných speciálech, mají nehořlavé obleky a helmy, jenže ani to kolikrát nestačí. Internet je ostatně doslova plný hrůzostrašných nehod - u některých to skočilo pouze modřinami, jinde ale zase klidně tekla krev. Motorsport je zkrátka hodně nebezpečný, a je zcela jedno, jestli se bavíme o okruzích, rallye, sprintech nebo závodech do vrchu. Každý metr trati může rozhodnout o životě a smrti.

Příklady nebezpečných závodů

• King of the Hammers: Měří 165 mil (asi 256 kilometrů), na jeho dojetí mají závodníci čtrnáct hodin. Vedle pouštních pasáží musejí zdolávat také skalní masívy.
• Rallye Dakar: Zakladatel věděl, do čeho se závodníci pouštějí. Své o tom ví například motocyklista Ondřej Klymčiw, který měl letos hrozivě vypadající nehodu.
• 24h LeMans: Vytrvalostí okruhový závod, krouží se po slavné francouzské trati de la Sarthe celých 24 hodin. Startovní pole je složeno z několika desítek prototypů a vozů GT.
• Pikes Peak International Hill Climb: Trať dlouhá dvacet kilometrů má 156 zatáček a převýšení přes 1400 metrů. Cíl leží ve 4300 metrech nad mořem.
• Isle of Man Tourist Trophy: Jede se na běžných silnicích, projíždí se vesnicemi a po pobřežích, to všechno na motocyklech v ohromných rychlostech.

Bezpečné sledování závodů rallye

Nová sezona českého mistrovství světa v rallye začíná. Neukázněnost diváků během závodů rallye pravidelně vede ke zbytečným fatálním nehodám a ztrátám na životech. V minulosti byla velká zranění i úmrtí nezpochybnitelným důvodem k ukončení celých nebezpečných závodních skupin, třeba legendární skupiny B, a přestože dnešní rallye je výrazně bezpečnější než v minulých dekádách, stále není dokonalá. Jednou za čas se titulky novin plní další zbytečnou smrtí diváků a následně se zjistí, že byli tam, kde neměli co dělat.

Zásady bezpečného sledování

• Konzumace alkoholu s rozumem: Konzumace alkoholu nás dostává do lepší nálady, nebo nám dokonce bourá zábrany, to vše může ovlivnit alkohol. Ničeho se nebojte, pokud budete pít s rozumem, užijte si to, ale vždy mějte na paměti, že byste měli zůstat ostražití, a navíc byste neměli představovat nebezpečí pro okolní diváky.
• Fanděte pouze z vyhrazených zón: Organizátory vyznačená divácká místa jsou ta nejbezpečnější na dané trati, a pokud si vážíte svého života, respektujte je. Dokonce ani schování se za strom není ideální.
• Na divácká místa přicházejte včas: Počítejte tedy s časovým limitem, po který je trať uzavřena před startem rychlostní zkoušky nebo po jejím ukončení. A nikdy na taková místa nejezděte vlastním vozem.
• Co dělat při havárii?: Když pomáháte vytlačit uvíznutý vůz zpět na trasu rychlostní zkoušky, dávejte pozor na bezpečí vás i okolí. Vybavte se aspoň základním vybavením, jako jsou rukavice nebo reflexní vesta. A vždy poslouchejte příkazy organizátorů.

V Česku i ve světě se na soutěže rallye chodí NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ. Pokud máte pocit, že jste nikde nic nepodepsali, s předepsanými pravidly pořadatelů souhlasíte v okamžiku, kdy si koupíte vstupenku. Stejně tak zodpovídáte za bezpečnost vlastních dětí, jako jejich zákonní zástupci, a nikdy s sebou neberte domácí mazlíčky.

Právní aspekty

Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 85.026,90 DEM s příslušenstvím, která mu vznikla tím, že odškodnil pracovní úraz svému zaměstnanci (kameramanovi) J. T., který dne 6. 10. 1991 na závodní dráze M. o. v B. těsně před startem automobilového závodu D. T. pořádaného žalovaným 1) byl při natáčení rozhovoru zachycen a zraněn vozem jezdce A. C. Žalobce dovozuje odpovědnost žalovaného 1) ze skutečnosti, že jako pořadatel závodu nezajistil, aby při jeho konání nedošlo ke škodě na zdraví, žalovaná 2) je pak jeho zákonným i smluvním pojistitelem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve ...

tags: #bezpečnost #na #automobilových #závodech #současné #ohrožení

Oblíbené příspěvky:

• Výlety do přírody poblíž Prahy
• Podívejte se na článek o proměnách mediální krajiny.
• Životní prostředí v ČR
• Opilí řidiči a železniční nehody
• Jak správně umístit odpad Geberit?