Obnova narušených stanovišť a metody

Organismy vázané na písčiny, tedy místa s rozvolněnou vegetací a obnaženými písčitými plochami, patří v České republice k nejohroženějším. Původních stanovišť - písečných přesypů nebo říčních náplavů - valem ubývá. Jsou ohroženy zejména zarůstáním, které jde ruku v ruce se změnou hospodaření, zvýšeným přísunem živin i ruderálních a invazních druhů ve stále intenzivněji zabydlené a hospodářsky využívané krajině. K nepřímým antropogenním vlivům se přidávají i tlaky přímé.

Pro pískomilné rostliny a živočichy přitom existují přijatelná náhradní stanoviště v těžebních prostorech, především v pískovnách. Většina takto specializovaných druhů je do nich schopna proniknout téměř vzápětí po ukončení těžby. Nabídka vhodných stanovišť je velmi štědrá a navíc rozprostřená rovnoměrně celou republikou. Rozloha aktivně těžených pískoven a štěrkopískoven činí podle údajů České geologické služby 7973 ha. Pokud uvažujeme i o plochách zatím netěžených, jde o dalších 3659 ha. Celkově je to devítinásobek rozlohy vzácných písčitých stanovišť chráněných v rámci evropské sítě Natura 2000.

I kdybychom pro účely ochrany přírody využili pouze část postupně opouštěných těžebních prostorů, nabízí se nám jedinečná příležitost radikálně zvýšit rozlohu takových stanovišť. Lidé si obvykle s rekultivacemi spojují jakýsi návrat přírodního stavu. V České republice ovšem převládají rekultivace technického typu, jejichž zadáním bývá přetvořit pískovnu na borovou monokulturu, obilné pole nebo louku s komerční směsí trav, což má s přírodním stavem pramálo společného. Alternativa přitom existuje. Ve vyspělých státech se stala běžnou součástí péče o krajinu a vyzkoušena je i u nás. Jmenuje se ekologická obnova (ecological restoration) a využívá převážně přírodních procesů, kterým je ponechán volný průběh, nebo jsou mírně usměrňovány. Jde o levný a k přírodě šetrný přístup.

U nás se však prosazuje jen velmi pomalu, protože mu brání stereotypní plánování rekultivací, zastaralá legislativa a také ekonomické zájmy. Každý příklad přírodě blízké obnovy je v ČR důvodem k oslavě a představuje také jedinečnou šanci pro vědecké bádání. Vůbec první pískovna, v níž byly přírodní procesy plánovaně využity během rekultivace, se jmenuje Cep II. Leží nedaleko Suchdola nad Lužnicí uprostřed CHKO Třeboňsko. Zdejší pískovny se nejčastěji rekultivovaly vysázením borových sazenic do pravidelných řádek, často navíc do vrstvy humusu navezené na písčitý povrch.

Rekultivace započala r. 1998. Zatímco svahy pískovny Cep II pokryla standardní výsadba boroviček, úzký pruh u pobřeží těžebního jezera byl ponechán díky iniciativě Správy CHKO Třeboňsko samovolnému vývoji. Ale ještě předtím byla s pomocí bagru vytvarována členitá pobřežní linie s mělčinami a několika menšími tůněmi oddělenými od těžebního jezera. Cep II jsme si vybrali pro náš projekt v rámci prvního ročníku soutěže Quarry Life Award. Snažili jsme se zodpovědět následující otázky: Jaká z metod obnovy území po těžbě písku je z hlediska ochrany ohrožených druhů nejefektivnější? Jak tyto druhy dlouhodobě podpořit?

Čtěte také: Důl Michal: Záchrana kulturního dědictví

Sledované území nám nabídlo šanci porovnat dopad rekultivace na biodiverzitu, zastoupení ohrožených druhů i organismů specializovaných na písčiny. Navíc zde bylo možné zachytit širší spektrum rekultivačních metod. Od klasického řešení technického typu (monokulturní porost borovic) přes konzervativně „ochranářský“ přístup (spontánní vývoj bez dalšího zásahu) až po plochy využívané lidmi k různým rekreačním aktivitám, např. koupání nebo rybaření. Poslední přístup můžeme označit jako samovolný vývoj s pravidelným narušováním.

Celkem jsme po celou sezonu 2012 podrobně sledovali 18 ploch (vždy 6 v každém typu obnovy) a současně pořizovali soupis druhů celého rekultivovaného území. Entomologové používali ke sledování vybraných skupin hmyzu např. kladení zemních pastí, smýkání vegetace síťkou nebo lákání hmyzu na žluté misky napodobující květy rostlin. Protože řada z nás už měla zkušenosti s prací v těžebních prostorech, tušili jsme, že biodiverzita bude na Cepu II velká. Přesto nás počty nalezených druhů překvapily. Původně pětičlenný tým se také rychle rozrostl na víc než 20 spolupracovníků, především kvůli určování nasbíraného hmyzího materiálu.

V rekultivované části pískovny Cep II jsme za jeden rok identifikovali 187 druhů vyšších rostlin a 349 druhů bezobratlých. Zaznamenali jsme také 40 druhů obratlovců a 51 druhů hub (makromycet), i když na ně nebyl náš výzkum zaměřen. Dále nás zajímalo, kolik z těchto druhů figuruje v červených seznamech ohrožených druhů naší fauny a flóry. Když se na výčet ohrožených druhů z Cepu II podíváme blíže, velká většina z nich jsou buď pískomilní specialisté, nebo alespoň druhy otevřených stanovišť. Právě tyto organismy doplácejí na zarůstání, zalesňování a „přehnojování“ naší krajiny, mizení krajinné mozaiky a udržování rozsáhlých jednolitých ploch.

Naproti tomu pískovny a další těžební prostory jim nabízejí otevřená stanoviště s minimem živin v půdě a mozaiku vlhkých i suchých, zarostlých, méně zarostlých i úplně holých ploch. Dokud nepřijde rekultivátor a nevysází do pravidelných řádek borovičky, jejichž růst je mnohdy podpořen i vrstvou substrátu bohatého na živiny. Ať už „organiku“ pod borovičky přidáme, nebo ne, výsledkem je prudký pokles biodiverzity. První možnost znamená pro většinu ohrožených druhů rychlou smrt, druhá jim nabízí ještě krátkou předsmrtnou agonii.

Zajímavé bylo také porovnání ploch s přírodě blízkou obnovou a borových monokultur. Téměř ve všech ukazatelích (celkový počet druhů, počet pískomilných druhů, počet ohrožených druhů) vykázala přírodě blízká obnova lepší parametry. Drtivě pak zvítězila nad lesnickou rekultivací zejména v počtu ohrožených druhů, protože v monokulturách žádné nežijí. Přesvědčivě se tak podařilo prokázat, že lesnické rekultivace přírodě nepomáhají, ale naopak škodí.

Čtěte také: Ochrana Přírody: Obnova

Detailní rozbor výsledků však odhalil ještě jeden fakt, který se možná na první pohled jeví jako podivný. Porovnáme-li plochy ponechané samovolnému vývoji s plochami pravidelně narušovanými, mají pro ochranu přírody větší význam ty druhé. Tento zdánlivý paradox se dá jednoduše vysvětlit. Organismy vázané na písčiny patří v naší přírodě k nejohroženějším. Ze svých původních stanovišť jsou zvyklé na neustálé narušování, nesnášejí však zapojený travinný porost.

Samotářské včely potřebují místa bez vegetace, kde si vyhrabávají svoje nory. Pískomilné rostliny tolerují nedostatek živin, nejsou ale schopné přežít v zapojeném trávníku, kde podlehnou konkurenčně silnějším druhům. Optimální rekultivace z hlediska ochrany přírody proto spočívá v tom, že zajistíme co nejrozmanitější prostředí a necháme působit přírodní procesy. Po skončení našeho projektu jsme dostali možnost převést jeho výsledky do praxe, protože jsme byli přizváni k další etapě rekultivace na Cepu II. Na ploše dvou hektarů tak vznikla jakási „terénní laboratoř“ sloužící vědeckému výzkumu a ochraně přírody, kde byla modelace terénu přizpůsobena nárokům zdejších ohrožených druhů.

Je tedy nutné dobývání nerostných surovin vnímat vždy negativně? Nikoli, pokud se budeme řídit jednoduchým pravidlem: Těžba by neměla zničit nic cennějšího, než může sama vytvořit. A následná rekultivace musí dát prostor přírodě blízké obnově a umožnit různorodé lidské aktivity extenzivního rázu.

Legislativní komplikace

Pokud se v rekultivovaném území nacházejí pozemky ZPF či PUPFL, komplikuje začlenění sukcesních ploch do rekultivačních plánů především znění zákona o ochraně ZPF a zákona o lesích, jež provádění rekultivací, resp. obnovu původní funkce pozemků v případě jejich dočasného odnětí, požadují. V souladu s § 11 zákona č. 334/1992 Sb. mohou být zemědělské pozemky rekultivovány i jiným než zemědělským způsobem (zalesněním či zřízením vodní plochy, viz výše). Jde např. o tvorbu retenčních nádrží a lesnické rekultivace na výsypkách či zatápění zbytkových jam lomů. Paradoxní ovšem je, že odvody z dočasného odnětí pozemků ze ZPF či z PUPFL není možné ukončit, pokud zde podobné typy stanovišť (vodní plochy, porosty křovin, lesní porosty) vzniknou spontánně (a zadarmo), přestože tyto sukcesní plochy bývají často biologicky hodnotnější (Vojar et al. 2012; obr. 2).

Některé úřady se proto s ohledem na znění citovaných zákonů zdráhají považovat rozvolněný spontánně vzniklý lesní porost v členitém terénu za plnohodnotnou formu rekultivace a snaží se vyhnout precedentním rozhodnutím, která by se později mohla obrátit proti nim. To se týká i návrhů územních systémů ekologické stability (ÚSES), jejichž ochrana či zakládání je požadována jiným zákonem, konkrétně zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění. Snaha úřadů zachovávat rozlohu zemědělských a lesních pozemků je pochopitelná a legislativou vyžadovaná. Nicméně zemědělské a lesnické rekultivace jsou běžně prováděny i na ostatních pozemcích, tedy mimo ZPF a PUPFL. Přestože by měly být sukcesní plochy na výsypkách zakládány přednostně právě na ostatních pozemcích, je zde pro ně prostor i v rámci zemědělských či lesních pozemků, neboť kompenzace původní rozlohy těchto kultur je z výše uvedeného důvodu zpravidla dostatečná.

Čtěte také: AOPK ČR a ekologická obnova

S ohledem na legislativní komplikace při začleňování sukcesních ploch do rekultivací je potřebná novela zákonů, která umožní rekultivacemi nepodmíněné ukončení plateb odvodů při dočasném odnětí za účelem ochrany přírody a krajiny. Musí být nastavena jasná pravidla využití sukcesních ploch při rekultivacích včetně zabránění zneužívání této formy obnovy krajiny v jiných případech, např. pro budoucí výstavbu. Konkrétní analýzu a návrhy legislativních změn nechalo zpracovat občanské sdružení Calla, které se také snaží o jejich projednání a přijetí (Tuháček 2010, 2011).

Rizika z pohledu těžební organizace

Řada společností se nijak nebrání využití spontánní sukcese při rekultivacích, což dokládají konkrétní projekty (např. Zelený most či Quarry Life Award) i podpora Těžební unie sdružující těžební organizace (Těžební unie 2009). Sukcesní plochy bývají již dnes zahrnovány do POPD. Nicméně firmy nemají za současné legislativy jistotu, že jim budou odvody za odnětí v takových případech ukončeny. I když se totiž příslušné orgány ochrany ZPF či lesa proti sukcesní ploše během schvalování POPD negativně nevyjádří, v rozhodnutí o dočasném odnětí se požadavek na provedení rekultivací jakožto podmínky ukončení odvodů objevit může (rozhodnutí o odnětí je schvalováno nezávisle na POPD).

V případě rekultivace tohoto území nebude mít investor dostatečnou finanční rezervu, neboť v POPD, který výši rekultivačního fondu stanoví, nebylo s jeho rekultivací počítáno. Může se také stát, že ponechání sukcesní plochy vyžaduje jiný orgán státní správy, např. z důvodu ochrany přírody, a současně příslušný orgán ochrany ZPF či lesa tento přístup neuzná jako obnovu původní funkce. V tom případě musí investor zaplatit jednorázový odvod za trvalé odnětí ve výši stonásobku, resp. padesátinásobku ročního dočasného odvodu. Výše odvodu u zemědělských pozemků závisí na bonitě půdy a řadě dalších ukazatelů, přičemž u ZPF došlo novelou zákona č. 344/1992 Sb. k jeho výraznému zvýšení. Trvalé odvody tak mohou směle převýšit náklady na provedení technických rekultivací.

Doporučení pro rekultivační praxi

• Plánovat sukcesní plochy s předstihem
• Podporovat pestrost prostředí
• Propojovat sukcesní plochy v rámci výsypky s okolní krajinou
• Vhodně zakládat větší vodní plochy
• Podporovat variabilitu sukcesních stadií vhodným managementem

Sukcesní plochy je potřeba zahrnout již do žádosti o POPD včetně následných plánů sanace a rekultivace, dále do dokumentace posuzování vlivů záměrů a koncepcí na životní prostředí (EIA, SEA) a do žádostí o odnětí pozemků ze ZPF a PUPFL. Dodatečná změna kteréhokoli z těchto dokumentů je sice možná, ale v případě nesouhlasu dotčených orgánů se může celý proces změn značně zkomplikovat. Při současném znění legislativy je lepší situovat sukcesní plochy na pozemky, které nespadají do ZPF či PUPFL. Značně to zvýší vyhlídky na její úspěšné schválení.

Sukcesní plochy je třeba navrhovat na území, kde bude sypán vhodný substrát. Např. v terénních sníženinách na šedých jílech vznikají díky jejich nepropustnosti vodní plochy, na píscích pak velmi zajímavé oligotrofní terestrické i vodní biotopy; naopak díky vyšší úživnosti a propustnosti jsou méně vhodné hnědé jíly. Nesmírně důležité je založení sukcesních ploch s členitým reliéfem terénu, jež podmiňuje vznik pestrého prostředí i diverzitu druhů. Jemná mozaika různorodých biotopů také výrazně zvyšuje prostupnost krajiny i osidlování těchto území, což platí zejména pro okrajové partie výsypek včetně jejich svahů.

Izolované sukcesní plochy uprostřed výsypky, obklopené neprostupným prostředím zemědělských rekultivací, jsou pro některé druhy nedostupné, či dokonce ekologickou pastí (Vojar 2007, obr. 3). Vhodnější je ponechání několika sukcesních enkláv vzájemně (volně) propojených vhodným prostředím, např. vodotečemi či rozvolněnými remízy. Sukcesní plochy by také měly navazovat na přírodovědně hodnotnější části krajiny v okolí výsypek (pokud se vyskytují), od kterých by neměly být odděleny migračními bariérami (zástavbou, komunikacemi, aktivními lomy). Značně se tak urychlí osidlování organismy, jejichž populace budou početnější a stabilnější (Vojar et al. 2012).

Na většině výsypek jsou budovány zejména větší vodní plochy sloužící zpravidla jako retenční nádrže. Nevhodné vlastnosti však jejich biologický význam výrazně snižují (Doležalová et al. 2012; obr. 4). Jde např. o pravidelné tvary a strmé břehy nádrží bránící rozvoji litorálu. Pro zlepšení by přitom stačilo velmi málo. Například nevysypávat břehy po celém obvodu hrubým štěrkem a kameny, ale ponechat je z části (nejlépe ty jižně exponované) přírodní a s mírným sklonem (do 1:10). Podpoří se tím rozvoj litorální vegetace - důležitého biotopu i úkrytu pro mnoho druhů ptáků, obojživelníků i bezobratlých.

Živinově chudá iniciální sukcesní stadia výsypek či lomů s výskytem řady ohrožených a vzácných druhů kompenzují úbytek těchto biotopů v okolní krajině (Konvička et al. 2005, Boukal 2010, Tropek & Řehounek 2011). I tyto lokality však postupně zarůstají. Pro zajištění heterogenity prostředí, a to jak prostorové (různé typy prostředí) i časové (biotopy v různé fázi sukcesního vývoje), se nejlépe hodí nahodilé a mozaikovité disturbance. Na větších sukcesních plochách lze pro management terestrického prostředí doporučit motokros, horská kola, jízdu na koních, paintball, intenzivnější sešlap v rámci kulturních akcí či rekreačních a sportovních aktivit, případně pastvu.

tags: #obnova #narusenych #stanovist #metody

Oblíbené příspěvky:

• Bezpečná Likvidace Jaderného Odpadu
• Boj proti klimatickým změnám
• Vnitrozemské klima Asie
• Klimatické změny a větrné elektrárny
• Vliv přírody na vnímání Boha