Ochrana přírody a horolezectví v České republice

Tato stránka je rozdělena na dvě části. V první části se text věnuje rostlinám, živočichům a skalnatému prostředí, a formám jejich ničení při horolezectví. Ve druhé části se stručně a obecně vysvětluje vznik a důvody existence chráněných přírodních území (rezervací).

Člověk je tvor, který má oproti jiným živým tvorům jednu podstatnou vlastnost, kterou se odlišuje - je schopen plánovanou, cílevědomou fyzickou a duševní činností uplatňovat svou vůli. Vůle člověka přirozeně směřuje nejčastěji k zlehčování svého údělu, k ulehčování si práce, ke snadnějšímu žití. Tato schopnost člověka částečně vyděluje z přírodního rámce, člověk není jen součást přírody ovládaný jejími zákonitostmi. Člověk do určité míry je schopen přírodu přesáhnout, ovlivnit její existenci, určit její podobu.

Člověk tak může přírodu měnit, a každá změna má jen dva možné směry. Co je však neřešitelný problém, je bezpečně určit, co je to ono „lepší“. Člověk přírodu nevymyslel ani nevyrobil, nerozumí všemu, co přírodu tvoří a určuje, a přes všechen vědecký pokrok stále není s to odhadnout následky svý činů. Sice je jasné, že určité drastické akce by zaručeně měly špatný vliv na životní prostředí samotného člověka, ale o tom není tolik sporu. Problém je však s tím, že i drobné, nepatrné zásahy do přírody mohou spustit ničivé procesy. Jde o to, jak moc je příroda, a především vazby mezi jejími jednotlivými částmi, křehká nebo odolná. I když je v tomto směru intenzivně bádáno, nemáme stále žádné konečné a jasné vědomosti. A není radno s tím experimentovat.

Ať už příroda vznikla a funguje jakkoliv, nakonec tu je taková, že jsme jako lidé v ní začali existovat, a dá se v ní vcelku dobře žít. Čili ač se snažíme přírodu pochopit, je zatím jistější se snažit bránit změnám přírody lidskou činností. Jenže jak už bylo jednou řečeno, člověk se přirozeně svou vůlí snaží o usnadnění svého žití, a to je možné jen změnou, utvářením přírody. Jako každý zásadní spor se i tento musí řešit rozumným kompromisem. Člověk sice prosazuje svou vůli, ale tak, aby se tím pokud možno co nejméně měnila příroda. Na jednu stranu lidstvo neustále něco vyrábí, uzpůsobuje, transportuje, apod. Ale také stanovuje, jak se to smí dělat, aby tyto aktivity neničili přírodu a její funkce.

Jedním z podstatných počinů vedoucích k ochraně přírody je založení systémů rezervací. Rezervace jsou území z nichž je do určité míry vyloučen vliv člověka na jejich podobu. Jsou tak jakousi náhradou za to, že jiná území člověk zcela přeměnil, zrušil tam dříve existující přirozené ekosystémy, a nahradil je umělými ekosystémy. Jak umělé, tak i přirozené ekosystémy nejsou uzavřené systémy. Jednotlivé složky přírody se mohou prolínat napříč přirozeným i umělým ekosystémem. A důležitým prvkem je při tom ten fakt, že některé složky, které jsou důležité pro existenci umělého ekosystému, mohou vznikat pouze v přirozeném ekosystému.

Čtěte také: Česká ochrana přírody a horolezectví

Navíc se přidává problém genetického vybavení jednotlivých organismů. Prostředí má totiž do určité míry vliv na to, jak geneticky (= dědičně, z rodičů na potomky) uzpůsobí vlastnosti jednotlivých organismů. Pokud by totiž některé organismy začaly trvale žít v umělém ekosystému, je nebezpečí, že by časem přestaly plnit tu roli, které je pro existenci i takového systému nutná. V rezervacích je hlavním cílem ponechat ekosystémy pokud možno svému vývoji, chránit je před radikální změnou z vnějšku.

Optimální by bylo chránit co největší plochy, jenže velké plochy nelze chránit tak přísně - v rozsáhlých oblastech nelze například zakázat veškerou hospodářskou činnost. Jde tedy o typický příklad trade-off. V praxi je třeba rozhodnout, zda přísně chránit menší plochy, anebo méně přísně chránit plochy větší. Toto dilema se řeší hierarchickou, několika stupňovitou ochranou, kdy pro větší plochy, jako jsou u nás chráněné krajinné oblasti (CHKO), platí méně přísná kritéria ochrany, zatímco pro zvláště cenná maloplošná území (např. NPR) platí přísná kritéria ochrany. Zvláště cenná velkoplošná území patří do kategorie národních parků (NP) a jsou přísněji chráněna než chráněné krajinné oblasti. Nejdůležitější právní normou v České republice, která má na zřízení chráněných přírodních území vliv, je zákon 114/1992 Sb. (tzv. zákon o ochraně přírody). Nutno dodat, že zákony v České republice schvaluje parlament. Jeho složení pak vychází z výsledků voleb.

O tom, kdo a které rezervace má právo v České republice vyhlásit, jaký v nich platí režim stanovený zákonem 114/1992 Sb., kdo provádí kontrolu dodržování režimu viz. V České republice se drtivá většina horolezeckých terénů nalézá v chráněných přírodních územích, v rezervacích. V některých z nich je dokonce horolezecká činnost přímo zakázána právě zmíněným zákonem 114/1992 Sb. V jiných zase sice není horolezectví přímo zakázané zákonem, ale zákon dává příslušné instituci provádějící ochranu přírody právo horolezectví zakázat, nebo stanovit pro něj pravidla.

Horolezci representovaní svými organizacemi (v ČR to je Český horolezecký svaz - ČHS) jsou tak nuceni, chtějí-li provozovat na dotčených územích horolezectví legálně, žádat o souhlas s provozováním. (Pokud se jedná o rezervaci, kde je horolezectví zakázané přímo zákonem 114/1992 Sb., tak je možnost vyjednat tzv. „výjimku ze zákona“ - zákon takovou možnost dává - výjimku uděluje přímo Ministerstvo životního prostředí). Případná povolení s provozováním horolezecké činnosti pak přirozeně platí jen pro členy ČHS, a recipročně také pro členy zahraničních horolezeckých organizací sdružených v UIAA.

Povolení pro provozování horolezectví v rezervacích pak mají podobu úřední listiny, a její text z větší části tvoří jednotlivé konkrétní podmínky a povinnosti, které jsou horolezci nuceni dodržovat. Tyto podmínky přikazují kudy se v rezervaci pohybovat (přístupové cesty ke skalám), případně kdy se tam pohybovat (v jakých měsících v roce), které sektory skály jsou zakázané, které povolené, kudy sestupovat z vrcholu skály, jaké používat prostředky k jištění ve skále, apod. Horolezci jsou povinni tyto podmínky znát (tzv.poučená veřejnost) a dodržovat, případná neznalost neomlouvá. Jejich zveřejňování probíhá pomocí Bulletinů ČHS, poslední dobou jsou umísťovány na internetové stránky ČHS.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Povolení se vydává na časově omezenou dobu, zpravidla na 2 - 4 roky. Po skončení její platnosti ochranáři vyhodnotí vliv horolezecké činnosti na dané území, a buď vydají nové povolení, nebo nadále horolezeckou činnost zakáží.

Ekosystémy a jejich význam

Ekologický systém neboli ekosystém představuje základní strukturně funkční jednotku biosféry, zahrnující vedle živé složky (biocenóza) i neživé abiotické prostředí. Reálné, v přírodě se vyskytující ekosystémy, jsou více či méně výrazně prostorově ohraničené a mohou mít rozličné rozměry. Pro studium je nutno ekosystémy ohraničit z toho důvodu, aby bylo možno definovat tok hmoty a energie přes hranice; např. ekosystém rybníka je v podstatě určen pobřežní linií. U suchozemských ekosystémů se hranice zpravidla vymezují podle jeho nejnápadnější složky, což je vegetace. Pro suchozemské ekosystémy se používá též termín geobiocenóza, kde předpona geo- vyjadřuje neživou (abiotickou) složku.

Všechny ekosystémy jsou charakterizovány především tokem energie, koloběhem látek a vývojem. Jako otevřené systémy jsou závislé na neustálém přísunu energie slunečního záření, CO2, a ve větší či menší míře i různých látek (zejména vody a minerálních živin) z okolí prostřednictvím vstupů; na druhé straně určitá část energie a látek z ekosystémů uniká do okolního prostředí a tvoří výstupy. U suchozemských ekosystémů představují hlavní cesty vstupů atmosferický CO2, dešťové srážky, spad částic z atmosféry, zvětrávání geologického podkladu a osídlení novými druhy organismů. K výstupům z ekosystému dochází především dýcháním, dále vyzařováním, vymýváním z půdy, odtokem povrchovými vodami, větrnou erozí a vystěhováním organismů. Zákonitosti vzájemného působení (interakce) mezi jejich jednotlivými složkami platí stejně v přirozených, jako i umělých ekosystémech.

V ekosystému se uskutečňují konkrétní vzájemné vztahy mezi různými organismy. Mezi nejdůležitější z nich patří potravní závislosti - trofické vztahy, které tvoří základ fungování celého ekosystému. Podle funkčního postavení v ekosystému a podílu na přeměně energií a látek lze organismy rozdělit na producenty, konzumenty a destruenty. Producenti jsou autotrofní organismy, schopné tvořit z jednoduchých anorganických látek prostřednictvím fotosystézy (zelené rostliny) nebo chemosyntézy (některé bakterie) látky organické. Vyprodukovaná organická hmota představuje primární produkci ekosystému. Produktivita vyjadřuje rychlost produkce biomasy na jednotku plochy za jednotku času. Konzumenti se jako heterotrofní organismy živí přímo či nepřímo organickými látkami vytvořenými producenty. Patří sem býložravci, masožravci a různí parazité. Destruenti jsou organismy provádějící rozklad (dekompozici) odumřelé organické hmoty na organické sloučeniny, CO2, vodu a minerální živiny, které mohou být opět využity producenty. Mezi nejvýznamnější skupiny rozkladačů patří houby a bakterie. Množství organické hmoty vytvořené v těle konzumentů a destruentů, tj.

Přenos látek a energie v ekosystémech se uskutečňuje v potravních řetězcích. Tvoří je několik organismů, z nichž každý se živí předchozím členem potravního řetězce a sám slouží jako potrava dalšího článku. Potravní řetězce mají zpravidla 3 - 4 články, zřídka je jejich počet vyšší než šest. Vždy začínají zelenými rostlinami, za nimi následují býložravci (konzumenti 1.řádu) a na ně pak navazují masožravci (konzumenti 2. i vyšších řádů); koncovým článkem bývá šelma či dravý pták, často však i člověk. Poněvadž v každém článku potravního řetězce se ztrácí - hlavně dýcháním - až 90% energie, je počet jeho členů omezený. Sluneční záření pohání všechny procesy probíhající v ekosystému. Tok energie probíhá jednosměrně, tj. od producentů, přes konzumenty až k destruentům, přičemž dochází k postupné přeměně větší zářivé energie v odpadní teplo.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Diverzita (= rozmanitost) živého světa představuje obrovské bohatství, ať už v čistě ekonomickém, nebo kulturním slova smyslu. Je ovšem na místě se ptát, jaký je její ekologický význam, jinými slovy, do jaké míry je vysoká diverzita nezbytná pro zajištění ekologických procesů nezbytných pro trvalou existenci společenstev. Je zřejmé, že druhové ochuzování společenstev nemůže pokračovat do té míry, že společenstvo přestane být společenstvem, na druhou stranu neexistují žádné doklady, které by svědčily pro to, že přirozeně vzniklá druhově chudší společenstva jsou nějakým způsobem „méněcenná“ oproti společenstvům bohatším. Přirozené monokultury, jako jsou třeba rákosiny, nejsou méně stabilní nebo „vitální“, než druhově bohatá společenstva. Ochuzení diverzity vnějším zásahem však představuje změnu, která (jako každá jiná změna) někdy může vést k řetězci dalších nevratných změn. Záleží na tom, do jaké míry se mohou druhy ve společenstvu z hlediska funkce vzájemně zastupovat - pokud dojde k vymizení druhů, které hrají ve společenstvu zásadní roli a nejsou nahraditelné, řetězec změn je nevyhnutelný. Stejně je tomu v případě, kdy snížení množství určité skupiny druhů již nestačí na vykonávání základních funkcí nezbytných pro zachování celého společenstva. Bohužel prakticky nikdy nemůžeme předem vědět, kdy tato situace nastane. Společenstva jsou někdy přirovnávána k letadlu, kde jednotlivé druhy představují šrouby, díky nimž letadlo drží pohromadě.

Skupina organismů, kterou spojuje určitý stupeň vzájemné podobnosti, a která je dostatečně rozdílná od jiných podobných skupin téže úrovně; Taxonem je např. Stanoviště, místo, sídliště, osídlené živými organismy - biocenózou. Podmínky pro život na biotopu určují jak samotné živé organismy (tzv.biotičtí činitelé), tak i anorganické prostředí (půda, klima, tzv. Humus v půdě je tvořen mrtvou organickou hmotou rostlinného a živočišného původu včetně produktů látkové výměny. Příznivě ovlivňuje dynamiku teplotních a vlhkostních poměrů v půdě, dynamiku vodního a vzdušného režimu a jako teplotní izolátor zmenšuje teplotní výkyvy mezi dnem a nocí i mezi ročními sezónami. Je zvláště důležitým faktorem v hydrologii lesních půd, zachycuje srážky, ovlivňuje rozdělení vody do hloubky a koloběh vody v půdě, rozhoduje o průsaku, výparu, jímavosti a odtoku vody. Zabraňuje škodlivým účinkům větrné a vodní eroze. Chemický význam humusu spočívá v jeho vlivu na dynamiku kyselosti půd, na koloběh živin, zvláště uhlíku, dusíku a fosforu, na tvorbu CO2, a tím na urychlení zvětrávacích procesů v půdě. Humus v půdě podléhá velmi složitým změnám.

• nestabilní (živný) humus - skládá se z primárních, ještě nehumifikovaných a většinou dobře rozložených organických látek jako jsou glycidy, pektiny, bílkoviny a další.
• stabilní (stálý) humus - se skládá ze sekundárních humusových látek, jako jsou huminové kyseliny, fulvokyseliny, huminy, humoligniny apod.

Skalní stěny díky své vertikální orientaci představují pro některé živé organismy přirozený úkryt. Rostlinstvo představuje podstatnou složku naší krajiny. Velkoplošné přeměny krajiny, změny ve způsobu obdělávání zemědělské půdy i lesním hospodářství, nárůst znečištění ovzduší, vod a půdy, stejně jako rozvoj stavebních i rekreačních aktivit člověka - to vše má za následek ústup až úplné vymizení mnohých rostlinných organismů i celých společenstev. Mezi nejvíce ohrožená společenstva patří přirozené horské smrčiny, které jsou v současnosti těžce postiženy průmyslovými imisemi a kyselými srážkami. Intenzivním odvodňováním jsou rovněž ohrožena společenstva vlhkých luk, rašelinišť, lužních lesů a dalších typů mokřadů.

Ohroženost naší květeny stoupá, úplná ztráta či silný ústup řady biotopů navíc vytvářejí předpoklad pro její další ochuzování. Účinná ochrana jednotlivých druhů rostlin je možná pouze v rámci ochrany celých společenstev, resp. ekosystémů. Současná strategie ochrany přírody proto přechází od tradiční ochrany vybraných ohrožených druhů k integrované ochraně celé krajiny a její rozmanitosti. Ukázalo se totiž, že druhové populace mohou dlouhodobě, bez nežádoucích genetických změn přežívat jen na přirozených biotopech původních společenstvech, za podmínek trvalého tlaku abiotického prostředí i členů biocenózy. Jakékoliv jiné pokusy o záchranu taxonů rostlin mimo původní společenstva, např. Jednotlivé populace či druhy rostlin jsou nositelé určitých souborů genetických informací, označovaných jako genový fond, v případě rostlin zkráceně fytogenofond. Fyfogenofond podmiňuje vlastnosti rostlin, v mnoha případech využitelných člověkem, a pro...

Konflikty a komunikace mezi ochranou přírody a outdoorovými aktivitami

Jiří Hušek je vedoucí pracovní skupiny pro rekreaci, sport a turistiku při Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR a vedoucí Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. Agentura od letošního roku převzala činnost dosavadní Správy ochrany přírody, která řídí jednotlivé správy chráněných krajinných oblastí. Národní parky jsou i nadále samostatnými jednotkami spadajícími přímo pod ministerstvo životního prostředí. Pracovní skupina nemá žádné výkonné pravomoci. Úloha pracovní skupiny je tedy metodická. Jednotlivé Správy CHKO jsou autonomními správními úřady, jejichž rozhodování je nezávislé, je vázáno pouze správním řádem, zákonem o ochraně přírody a krajiny a dalšími právními normami. Pokud se jedná o vliv na rozhodování Správ národních parků, případně Ministerstva životního prostředí, je úloha naší skupiny ještě mnohem volnější a nejspíše ji lze označit za iniciativní.

Vidím v zásadě dva důvody. Ten první bych označil jako objektivní. Existuje veřejný zájem na ochraně přírody, který je formálně vyjádřen příslušnými zákony. „Státní ochranář“ je, krátce řečeno, odpovědný za to, že příroda a krajina nebude poškozována nad míru dovolenou zákonem a že se její stav bude postupně zlepšovat. Většina outdoorových aktivit má na přírodu ze své podstaty potenciálně škodlivý vliv. Ten druhý důvod, subjektivní, jsou vady v komunikaci, pozorovatelné na obou stranách dialogu. Konsenzus bývá nedosažitelný, kompromis nepřijatelný, ústupek bývá interpretován jako prohra. Ochranáři vycházejí ze zásadových a zpravidla odborně odůvodněných východisek, ovšem v defenzivě, pod tlakem a nezřídka se přidržují principu předběžné opatrnosti. Jejich komunikační dovednosti se postupně kultivují, ale rezervy zůstávají a realita je tu a tam předbíhá. Jako partnera, nebo často protivníka, mají „outdoor“.

Outdoor je ve své současné podobě zejména ohromným kšeftem, kde výrobní firmy a cestovní agentury za dělostřelecké podpory reklamy a médií všeho druhu nutí lidi k utrácení co nejvíce peněz ve volném čase. To vše pod diktátem módy a virtuálního dobrodružství, kdy stále více lidí žádá stále více prožitků v přírodě a krajině, a to za nulového rizika a minimálního nepohodlí. Přestože outdooroví hráči jsou zatíženi enormním konzumem, bývají to skupiny aktivnější, a proto také agresivní v prosazování svých(?) zájmů. Hlavní ambicí je odstranění neodůvodněných rozdílů přístupu jednotlivých Správ CHKO k totožným aktivitám, ovšem při zachování různosti konkrétních postupů, které musejí odrážet geografické, přírodní a společenské podmínky regionů. Je třeba popsat konfliktní místa a navrhovat systémová nebo příležitostná řešení problémů. Jedním ze zásadních problémů je právě výše popsaná nedostatečná komunikace mezi ochranou přírody a veřejností.

Jaké má zatím Pracovní skupina výsledky? Podařilo se nám vytipovat klíčové aktivity v širokém spektru trávení volného času, jejichž vliv na přírodu je významný a potřeba řešení prioritní. Bez nároku na úplnost jmenuji např. běžecké a sjezdové lyžování, cyklistiku, pěší turistiku, horolezectví, vodní sporty, orientační běh, motorové „sporty“... Pracujeme na tom, abychom nad těmito analýzami postavili prakticky uchopitelné metodické náměty a návody. Zároveň jsme v rámci skupiny vyčlenili některé její členy jako specialisty pro jednotlivé činnosti a jakési „styčné důstojníky“ směrem k veřejnosti a veřejné správě. V součinnosti s pracovní skupinou se podařilo uzavřít písemnou dohodu o spolupráci Správ CHKO s jedním z vydavatelství cyklistických map. V listopadu loňského roku zorganizovala v Turnově naše pracovní skupina facilitované setkání se zástupci obcí a jejich sdružení, sportovních a zájmových svazů a podnikatelských subjektů v cestovním ruchu. Účelem nebylo řešení konkrétních kauz, ale hledání společného jazyka pro další komunikaci. Nejenže jsme se nepohádali, ale podařilo se konstruktivně otevřít řadu citlivých témat.

Jedním z problémů je nekomunikativnost úředníků ze Správ CHKO. Nejsou ochotni veřejnosti poskytovat podklady k omezení některých aktivit v přírodě. To samozřejmě budí dojem, že jejich rozhodování stojí na vodě, místo na pevných nohách odborných posudků. Moje zkušenost je ta, že naprostá většina úředníků ze Správ CHKO je komunikativní. To, jestli komunikace funguje, závisí na obou stranách dialogu. Jeho dnešní nedílnou součástí je také nekultivovaná komunikace zástupců outdooru. Tvrzení o nekomunikativnosti ve vaší otázce považuji za nepřijatelnou generalizaci. Pokud takový problém existuje, není pochopitelně omezen na oblast, kterou má v gesci naše pracovní skupina. Jednou stránkou věci je to, že úředník je povinen při konkrétním rozhodování vycházet z pečlivě zjištěného stavu věcí a pokud vychází z odborných posudků, musejí být tyto součástí spisu a účastníkům řízení přístupné. Bude-li úředník „vařit z vody“, nemůže jeho rozhodnutí obstát v odvolacím řízení.

Druhou polohu vidím v tom, že zásadní omezení lidských aktivit ve prospěch ochrany přírody nevycházejí z prvostupňového rozhodnutí úředníka na Správě CHKO, ale jsou dána veřejnou objednávkou a vycházejí z mezinárodních závazků, resortních a státních politik a zákonů. Každý ví, že se nesmí krást a nedozvěděl se to od státního zástupce, ale od rodičů a ve škole. Nikoho nenapadne požádat si o výjimku ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, protože spěchá a padesátka v obcích ho zdržuje a omezuje jeho lidská práva. Představa, že podkladem pro každé rozhodnutí Správy CHKO musí být posudek externího odborníka, je naprosto mylná. Správa CHKO je orgánem speciální státní správy, a tedy rozhoduje ve smyslu správního řádu. Zároveň je však také odbornou organizací ochrany přírody. Profesní složení zaměstnanců a úroveň jejich vzdělání je zárukou toho, že ve většině případů jsou schopni odborný názor formulovat sami.

Konkrétní příklady konfliktů a jejich řešení

Zákaz lezení na ledopádech v Labském dole v Krkonoších je evergreenem. Obtížně se lze dostat k posudku bryologa, na němž celé rozhodnutí o zákazu stojí. Jeden náš čtenář to zkusil a dopracoval se až k nejvyšším patrům ministerstva životního prostředí. Možná to vypadá formalisticky, ale podstatné je to, že zákaz lezení v Krkonoších nevydali ochranáři, ale poslanci. Patří mezi základní ochranné podmínky národního parku. Z tohoto zákazu může být udělena výjimka, pokud jiný „veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody“. Dosud nikdo uspokojivě nevymyslel, jakým veřejným zájmem je lezení po skále či ledu.

Ochrana přírody musí reagovat rychle a přiměřeně (uzavřít pouze nezbytně nutnou oblast, ovšem s jistotou, že uzávěra bude dodržována). V době elektronické komunikace pokládám za nejúčinnější informování na webu ČHS a ochrany přírody, především pak na nejčtenějších soukromých stránkách. Pozitivních případů fungující komunikace je jistě mnohem více než vámi jmenované a rozhodně to není iniciativa jednotlivců, spíše počátky systémového řešení. Odborné podklady musí mít veřejnost přístupné v maximální míře. Jsou však případy, kdy bude muset akceptovat omezení bez podrobného odůvodnění. Právě hnízdění ptáků bývá takovým případem.

V Jizerských horách lezení ledopádů ani nezakazujeme, ani nedoporučujeme. V Národní přírodní rezervaci Jizerskohorské bučiny je zákaz lezení jako základní ochranná podmínka ze zákona. ČHS požádal Ministerstvo ŽP o udělení výjimky a popsal místa, pro která o vý...

Žďárské vrchy, součást malebné Českomoravské vrchoviny, nabízejí jedinečné horolezecké terény, které přitahují milovníky vertikálních dobrodružství z celé republiky. Horolezecký potenciál zdejších skal byl objeven po roce 1940. Vzhledem k tomu, že se většina lezeckých terénů nachází v Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, je horolezectví zde regulováno dohodou mezi Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR a místními oddíly Českého horolezeckého svazu. Mezi nejvyhledávanější lokality patří především Drátník a Čtyři palice, které nabízejí pestrou škálu lezeckých cest.

V zájmu ochrany hnízdícího ptactva platí sezónní omezení lezení na některých stěnách - týká se to částí Pasecké skály, Bílé skály, Ostré skalky, Uhlíře, Zkamenělého zámku, Pivovaru, Rybenských Perniček, Štarkova a Tisůvky. Jedním z diskutovaných témat v komunitě horolezců je používání magnezia. Tato pomůcka, sloužící k vysušení prstů a zlepšení úchopu při náročnějších cestách, není na skalách Žďárských vrchů povolena.

Před návštěvou doporučujeme všem nadšencům horolezení ověřit si aktuální informace o přístupnosti jednotlivých lokalit a seznámit se s pravidly lezení v této chráněné krajinné oblasti.

tags: #ochrana #přírody #a #horolezectví #Česká #republika

Oblíbené příspěvky:

• Krok do přírody v Líšni
• Zkušenosti s STK Hloubětín
• Zelená energie v Česku
• Německá ekologická plaketa pro řidiče
• Odpad z auto myček a jeho likvidace