Ochrana Přírody a Environmentalistika: Co to je?

Častou chybou, související s inflací pojmu ekologie, je záměna ekologie a environmentalistiky. Abychom lépe pochopili rozdíl mezi těmito dvěma pojmy, je důležité si je definovat a zasadit do kontextu.

Ekologie: Věda o Vztazích v Přírodě

Pojem ekologie definoval Ernest Haeckel v roce 1869 jako soubornou vědu o vztazích organismů k okolnímu světu a k sobě navzájem, kam můžeme počítat všechny existenční podmínky. Pojem pochází z řečtiny ze slov oikos (domov) a logos (věda). Podle definice Krebse z roku 1972 ekologie vědecky studuje interakce, které ovlivňují výskyt a hojnost organismů.

Pro účely předmětu Ekologie a životní prostředí lze pak říci, že ekologie studuje vztahy organismů k okolí a k sobě navzájem. Je to hledání a tušení souvislostí, ekologické procesy je velice obtížné modelovat a většinu ekologických poznatků získáváme až po výskytu nějakého problému.

Rovněž je třeba rozlišovat mezi ekologem, zkoumajícím vztahy organismů k okolí a k sobě navzájem, a enviromentalistou (či ekologickým aktivistou), který se podle svého přesvědčení snaží zabránit devastaci životního prostředí. Ekologie není ani přes podobný název etologie, která se zabývá vztahy vyšších živočichů s okolím a navzájem.

Environmentalistika: Nauka o Životním Prostředí

Environmentalistika je naukou o životním prostředí, zabývající se mimo jiné i ochranou životního prostředí. Souvisí s ní i „neekologická“ témata, jako například utváření legislativy, utváření pracovního či jiného prostředí, etické, estetické, výchovné a jiné otázky atp. V současné době je ekologie chápána také v širším smyslu slova jako ochrana životního prostředí, čili světonázor, v jehož popředí stojí starost o přírodu a její poklidné soužití s člověkem (resp. naopak). Ekologii lze podle Jaceka Lejmana z Filozofické fakulty Brněnské univerzity rozebírat na třech úrovních: jako hnutí, postoj a vědu.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Environmentalistika je vědní obor - nauka o životním prostředí; využívá poznatků vědního oboru ekologie, zkoumá působení člověka na ekosystémy, zabývá se prevencí znečišťování životního prostředí, nápravou vzniklých škod a prevencí nežádoucích zásahů.

Environmentalismus je politická ideologie - se zabývá vztahy mezi přírodou a společností. Usiluje o změnu společenských, ekonomických a politických mechanismů, které brání snahám o ochranu životního prostředí. Ideově zastřešuje řadu protestních ekologických hnutí.

Životní prostředí je ta část světa, s níž je člověk ve vzájemném působení, kterou používá, ovlivňuje a které se sám přizpůsobuje (definice UNESCO). Obecně: soubor všech vnějších podmínek, životních i neživotných, které obklopují jedince, populaci nebo živý systém a poskytují mu všechny nezbytnosti k životu. Působení je obousměrné.

Slova jako „environment“, „environmentální“ se používají v českém jazyce, abychom se oprostili od nežádoucích významových usazenin a vyhnuli se nepěkným kombinacím typu „životněprostřeďový“. „Environment“ v anglickém originálu původně označuje okolí, prostředí; odbornou terminologií je uchopeno jako souhrn podmínek pro život.

Překlad zní: životní prostředí - český významový ekvivalent je současně místním určením, skutečně existujícím okolím toho, co žije. Okolí živého není indiferentní, takové, které by se k životu nijak nevztahovalo, například by pro něj nebylo ani vhodné - pak by už totiž nebylo prostředím životním. O jaký život jde? „Environment“ označuje prostředí biologicky pojatého života; v anglické literatuře bývá vše environmentální pravidelně vykazováno za hranice světa lidského, odkud život člověka ovlivňuje jen zprostředkovaně (např. jako „služby“ a „statky“ přírody).

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Člověk sám vstupuje do vztahu k tomuto přírodnému fenoménu již s vědomím svého výsadního postavení, jako uměřený ochránce a správce. Do českého pojmosloví bylo „životní prostředí“ zavedeno tehdy, když pojem příroda se ukázal jako nedostatečný - nezahrnoval ty předpoklady, které prostředí specificky poskytuje životu lidskému. Prostředí je pak chápáno jako univerzální prostředník mezi organismy navzájem a jejich okolím; ovlivňuje navíc také člověka a jeho aktivity, které jsou na prostředí v mnoha ohledech závislé.

Historie Ekologie

Již od pravěku probíhá spontánní poznávání přírody, které bylo tehdy nutné pro přežití člověka. Nárůst ekologického poznání roste pak především od neolitu, což souvisí s počátkem usedlého života člověka, pěstováním plodin a chováním dobytka. V roce 1758 pokládá švédský botanik K. Linné základy botanické a zoologické systematiky, která funguje až do dnešních dnů (na základě rozmnožovacích orgánů). Až v poslední době je zpochybňována novými poznatky genetiky, změny v systému však byly pro zachování pořádku prozatím odmítnuty (co bylo do teď druhem, bude jím i nadále).

Dále v 18. století jako první vědecky popisují L. Buffon a J. B. Lamarck poznatky o závislosti organismů na vnějším prostředí. Na přelomu 18. a 19. století pak A. v. Humboldt velmi komplexně popisuje zákonitosti rozšíření druhů a vlivu vnějších podmínek na ně, které zjistil na svých cestách. Vytváří podobný koncept, jako dnes známé vegetační stupně, všímá si pak i jiné stupňovitosti vegetace na závětrných stranách hor. V roce 1869 pak E. Haeckel definuje pojem ekologie a K. Möbius v roce 1877 používá pojem biocenóza pro soubory různých druhů. V roce 1908 F. Dahl definuje pojem biotop. Tehdejší náhled na biotop, jakožto stanoviště druhu a zapojení druhu v přírodě živé, se v nedávné době hlavně díky EU a programu NATURA 2000 posunul spíše k pohledu na biotop, jakožto společenstvo druhů i se vztahem na prostředí.

Osamostatnění Ekologie ve 20. Století

Ekologie byla vnímána jako součást biologie, ve 20. století kolem 1. světové války však dochází k jejímu postupnému osamostatnění jakožto samostatné vědní disciplíny. Od 30. let se objevují snahy o komplexní studium celých společenstev. V souvislosti s tím v roce 1935 anglický ekolog A. G. Tansley používá pojem ekosystém a v roce 1942 sovětský ekolog A. N. Sukačev obsahově blízký termín biogeocenóza, v němž je již dle jména zdůrazněna role biotické (bio) i abiotické (geo) složky. Československý ekolog Zlatník, který se více věnoval abiotickým podmínkám a který byl tehdy pověřen děláním lesní klasifikace na Podkarpatské Rusi, upravil pojem biogeocenóza na geobiocenózu. Jeho nový systém byl lesníky v Československu používán do 70. let, kdy byla zavedena nová typologie (lesní typy).

V 60. letech dochází k velkému rozvoji ekologie, mezi hlavní témata patří produkce ekosystémů, koloběh látek a praktické problémy životního prostředí (znečištění, okyselování prostředí). V souvislosti s problémem hladomoru v Africe byl vyhlášen roku 1965 program Man and the Biosphere (Mezinárodní biologický program). Zabýval se popisem ekosystémů ve světě a jejich „výtěžností“. Součástí byl výzkum produkce ekosystémů a koloběhu látek, rovněž byla v rámci programu řešena devastace ekosystémů.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Program trval 10 let a končí tudíž v roce 1975. Jeho výsledkem byla mimo jiné zelená revoluce, díky níž bylo možné ekosystémy intenzivněji využívat a došlo tak víceméně k ukončení hladomorů v Africe.

Ekologie Dnes

V ČR zažívá ekologie explozi až po revoluci, a to mimo jiné i díky přísunu informací a studií. Pojem ekolog je odvozen z názvu akademické vědní disciplíny ekologie. Jedná se o název profese, její příslušník se zabývá ekologií ať již teoretickou či aplikovanou. Většinou jím je erudovaný odborník, který má svá oficiální stanoviska podpořena vědeckým poznáním. Pojem environmentalista je naproti tomu vyvozen z názvu environmentalismus, což je aktivistické hnutí, jehož přívrženci se snaží prosadit ta opatření, která budou - podle jejich názorů - zabraňovat devastaci životního prostředí (nebo ji alespoň sníží). Environmentalisté nemusí mít ekologické vzdělání a ani jejich názory nemusí být ve shodě s těmi vědeckými. Jedná se o emočně silně zabarvené hnutí, které se kromě ochrany životního prostředí, zabývá také často otázkami sociální spravedlnosti a může inklinovat k radikalismu.

Jako ekologie je často nazývaná ochrana přírody. Toto označení je však zcela chybné. Ochrana přírody je pouze jedním z oborů aplikované ekologie. Ekologie je věda zabývající se studiem interakcí mezi živými systémy a mezi živými systémy a prostředím. Jedním z prvních vědců, který definoval pojem ekologie, byl Ernst Haeckel, již v roce 1866 hovořil o ekologii jako o nauce o ekonomii přírody. Současné definici pak předcházela ještě řada dalších, například ekologie jako věda o historii přírody (Elton, 1927) nebo ekologie jako vědecké studium výskytu a hojnosti organismů (Andrewartha, 1961). Ekologie se zabývá celou řadou procesů odehrávajících se ve všech skupinách organismů, v různých typech prostředí a v různém časovém a prostorovém měřítku. Využívá poznatků z téměř všech přírodovědných oborů.

Můžeme jí rozdělit podle hlavního zaměření na ekologii obecnou, aplikovanou, speciální, ekologickou technologii. Podle studovaného objektu pak rozlišujeme například ekologii hub, ekologii člověka nebo synekologii (ekologie společenstev). V současnosti je také často zmiňován pojem environmentalistika, která je také často používána jako synonymum ekologie. Jde však o obor, jenž využívá poznatků ekologie a zkoumá vzájemné působení člověka a ekosystémů. Kromě jiného se věnuje také prevenci znečišťování životního prostředí a nápravou vzniklých škod. Environmentální výchova je také zařazena jako jedno z průřezových témat ve vzdělávacím programu.

Jedním ze základních pojmů ekologie je ekosystém, jde o soustavu biotických a abiotických složek prostředí, které se vzájemně ovlivňují a jsou spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací. Jako abiotický faktor je označováno například proudění větru, teplo, světlo nebo srážky. V případě biotických faktorů pak mluvíme o společenstvech rostlin, živočichů a dalších. Také v ekologii se setkáváme s několika ekologickými zákony, se kterými věda pracuje. Mezi nejdůležitější patří zákon minima a s tím související limitující faktor, nebo zákon tolerance.

Charakteristika oboru a uplatnění absolventů

Absolventi tohoto oboru se mohou uplatnit například jako pracovníci nebo referenti na nižším, resp. středním stupni řízení na různých úsecích regionálního rozvoje a spolupráce s EU se zaměřením na problematiku životního a pracovního prostředí (a to jak v rámci veřejné správy, tak v soukromé sféře na místní a regionální úrovni).

Absolventi tohoto oboru se mohou uplatnit ve vodohospodářských organizacích, firmách provozujících vodní díla, orgánech státní správy (mj.

Absolventi tohoto oboru se mohou uplatnit v oblasti podnikatelské sféry (např.

Absolventi tohoto oboru získají odborné znalosti o horninách a litosféře. Asi třetina předmětů je ale věnována i negeologickým či jen obsahově blízkým přírodovědným oborům (biologie, ekologie, klimatologie, kartografie, geoinformatika, legislativa ap.). Velký důraz se klade na praxi, studenti absolvují různé geologické exkurze a práce v terénu, kurz geologického mapování, laboratorní práce atp. Absolventi jsou následně schopni samostatně zpracovávat odbornou literaturu, vykonávat základní posudkovou činnost v oblasti životního prostředí, nacházejí uplatnění např.

Absolventi se zpravidla uplatňují ve státní správě, expertní činnosti, v základním i aplikovaném výzkumu., jsou schopni řešit jednodušší úkoly v oblasti kvality složek prostředí, analýzy škodlivin v prostředí, managementu chráněných území, odpadů, skládek, čištění odpadních vod i vztahů zdraví člověka a prostředí.

Tento obor se sice orientuje spíše na biologické a ekologické disciplíny, ale zároveň studenty seznamuje s fungováním veřejné správy, práva a politiky v životním prostředí ČR i Evropské unie, z čehož také vyplývají široké možnosti uplatnění absolventů.

Tento studijní obor je rovněž orientován především na biologické disciplíny. Kromě nich se však studenti seznamují s různými postupy v analýze životního prostředí, možnostmi ekologického plánování a prognostiky atd. Nechybí ani předměty zaměřené na oblast ekonomie a práva.

tags: #ochrana #prirody #enviromentalistika #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Život orangutanů
• Udržitelná drogerie: Průvodce
• Průvodce pro investory
• Zpracování odpadu v Javornici
• Více o žádosti na kontejnery