Ochrana přírody a krajiny je pestrý pojem, zahrnující nejen práci v terénu, ale také šetrné hospodaření v krajině a minimalizaci dopadů vzorců spotřeby na ekosystémy. To je ochrana přírody ve smyslu zákona 114/92 Sb. a dalších národních, EU a mezinárodních dokumentů.
Praktická opatření na ochranu přírody
Spolu s dalšími organizacemi zajišťuje Veronica náhradní hnízdní podložky pro čápa bílého a další akce na ochranu ptáků, budky pro netopýry a péči o handicapované živočichy. Zabýváme se také ochranou obojživelníků při tahu, ochranou plazů a ochranou netopýrů na letních koloniích a na zimovištích. Kromě jiného každoročně pořádá Evropskou noc pro netopýry, prodej vánočních jedlí bělokorých v květináčích a jejich jarní výsadbu v lesích v okolí Brna.
Zabýváme se podrobným mapováním situace kolem územních systémů ekologické stability (ÚSES) a vůbec veřejné zeleně v Brně. Ve spolupráci s mezinárodní organizací CEEWEB jsme se zapojili do projektu propagace služeb ekosystémů. Ekosystémové služby je možno rozdělit mj. na služby podpůrné, zásobovací, regulační a kulturní.
Někteří lidé usuzují, že ochrana přírody je luxus, který nám nic praktického nepřináší. Vydali jsme proto publikaci Služby přírody, které zároveň vychází v osmi dalších jazykových mutacích. Brožura srozumitelným způsobem na praktických příkladech vysvětluje, jaké služby nám příroda přináší. Jako zástupci veřejnosti se angažujeme v tvorbě územních plánů, v řízeních vedených Českou inspekcí životního prostředí, soudy, ombudsmanem. Zveřejňování různých kauz a prezentace návrhů na jejich řešení. Podívejte se na nejčastější otázky a odpovědi s tematikou ochrany přírody a krajiny.
Ochrana geologického dědictví
Česká republika je z pohledu geologa velmi rozmanitá, s množstvím odlišných a různě starých geologických jednotek, stratigrafickými sekvencemi, horninami mnoha typů. Na území republiky nacházíme doklady vývoje zemské kůry a vývoje života staré až 600 milionů let. V České republice máme světově první na vědeckém základě vybraný mezinárodní stratotyp - Klonk u Suchomast. Ochrana geologického dědictví je integrální součástí státní ochrany přírody.
Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší
Podle zákona č. Chráněny jsou zkameněliny (tzv. paleontologické nálezy) - pozůstatky organizmů žijících v geologické minulosti a stopy jejich činnosti. Jeskyně jsou přirozeně vzniklé podzemní prostory. Jeskyně samotné i jejich výplně a výzdoba (krápníky, sintry) jsou dokladem geologického vývoje, vzniku morfologie krajiny i života na povrchu. Jeskyně jsou zároveň životním prostředím pro některé specifické organizmy. Jeskyně a s nimi spojené krasové jevy na povrchu (škrapy, závrty, ponory, vývěry) jsou chráněny před poškozováním a ničením, není dovoleno měnit jejich dochovaný stav.
Geologické lokality, zejména paleontologická a mineralogická naleziště a geomorfologické útvary mohou být chráněny formou registrovaného významného krajinného prvku (VKP) nebo jako přechodně chráněná plocha. Význam pro ochranu geologického dědictví mají všechny kategorie zvláštní územní ochrany - národní park, chráněná krajinná oblast, národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památka, přírodní památka. Nejvhodnější a nejvyužívanější je pro geologické lokality kategorie přírodní památka a národní přírodní památka - podle zákonné definice je to „přírodní útvar menší rozlohy, zejména geologický či geomorfologický, naleziště nerostů, a to i takový, který formoval svou činností člověk…“.
Územní ochranou jsou chráněny např. mezinárodní stratotypy, k jejichž ochraně jsme vázáni mezinárodně přijatými pravidly (pravidla Mezinárodní stratigrafické komise při Mezinárodní unii geologických věd). Nelegislativní formou ochrany geologického dědictví jsou geoparky. Kromě ochrany lokalit a péče o ně slouží zejména pro popularizaci geologie. Vznik a existence geoparků je upravena Směrnicí MŽP č. 9/2018.
Neopominutelnou součástí ochrany geologického dědictví je práce s veřejností - jak místní, tak nejširší. Poučení místní obyvatelé, kteří přijmou ochranu geologického dědictví za vlastní, jsou nejlepšími spolupracovníky státní ochrany přírody. Pro ochranu vzorků minerálů a zkamenělin má kompetence resort kultury podle zákona č. 71/1994 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty a podle zákona č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy. Památkově chráněná mohou být některá důlní díla.
Ochrana krajiny v ČR
O tom, jak se krajina měnila (a to především lidskou činností) jsme podrobně psali v článku historická kulturní krajina Česka. Mnoho míst bylo změněno k nepoznání a některé části Česka jsou značně poškozeny. Díky zákonům už narušování krajiny není tak jednoduché. Jak v současné době vypadá ochrana přírody v ČR a jak ji chráníme od negativních vlivů? Příroda se sama neuchrání. I proto vznikly zákony a spolky, které se na ochranu přírody v Česku specializují a věnují se hlavně ekologicky významným lokalitám. Ty jsou naštěstí poškozeny lidskou činností relativně málo.
Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci
Jedním z nejvýznamnějších nástrojů ochrany přírody je ochrana území, která se provádí pomocí zvláště chráněných území. Nejčastěji jde o lokality, s jedinečnou geologickou stavbou, z vědeckého hlediska významná území nebo místa, která mají unikátní biologickou rozmanitost. Doposud byly na našem území vyhlášeny čtyři velkoplošné zvláštní krajinné oblasti: Krkonošský národní park, NP Šumava, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V národních parcích se chrání rozsáhlá část zachovalé přírody, zpravidla zde nebývají větší sídla a do nejpřísněji chráněných částí je vstup veřejnosti povolen pouze po vyznačených stezkách. Zakázán je rovněž sběr některých rostlin. V chráněných krajinných oblastech se pak chrání kromě přírody i lidová obydlí, typicky třeba CHKO Lužické hory nebo rybniční soustavy (např.
Nejstarším národním parkem je v ČR Krkonošský národní park, který vznikl roku 1963. Nejstarší chráněnou krajinnou oblastí je pak Český ráj (1955). Největší národní park je v Česku národní park Šumava s rozlohou 690,3 km2. A nakonec Největší chráněnou krajinnou oblastí jsou u nás Beskydy (1 160 km2).
Přírodní rezervace jsou určeny hlavně k ochraně ekosystémů. Přírodní památky pak zajišťují především ochranu geologických a geomorfologických fenoménů a také nalezišť nerostů nebo ohrožených druhů. Kategorie NPR a NPP jsou určeny pro území s národním nebo mezinárodním významem.
Legislativa a ochrana druhů
Zákony samozřejmě nezapomínají ani na živočichy a rostliny. Podle legislativy o ochraně přírody a krajiny jsou všechny druhy rostlin a živočichů chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností, zániku populace nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí. Výjimkou jsou pak invazivní a nepůvodní druhy, na které se zákon nevztahuje. Křížení druhů a jejich záměrné vypouštění do přírody je pak možné jen s povolením orgánů ochrany přírody. Stejně tak jsou chráněny dřeviny a rostliny, opět s výjimkou invazivních a některých nepůvodních druhů.
Počátky ochrany přírody se mapují k 12.-14. století. 1. ledna roku 1990 začalo fungovat Ministerstvo životního prostředí, které je v Česku ve vztahu k ochraně přírody tou nejvyšší institucí. Na začátku června roku 1992 pak vešel v účinnost zákon č. 114/1992 Sb. s názvem Zákon o ochraně přírody a krajiny, který je platný dodnes. 2004 - Česká republika vstoupila do Evropské unie a tím se stala součástí Natura 2000.
Čtěte také: Současná ochrana přírody
Celkem je na území Česka 1 112 evropsky významných lokalit, což je asi 10 % území ČR. V České republice existuje řada ekologických nevládních organizací. Účelem zákona je za účasti příslušných krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a vytvořit v souladu s právem Evropských společenství1c) v České republice soustavu Natura 2000.
Obecná ochrana přírody a krajiny
Obecná ochrana přírody a krajiny je věcně vymezena v části druhé zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Představuje základní úroveň ochrany krajiny, jejích přírodních hodnot a ekologicko-stabilizačních funkcí, zachování rozmanitosti druhů, ale také ochrany a šetrného využívání přírodních zdrojů. Obecnou ochranu přírody a krajiny komplementárně doplňuje zvláštní územní ochrana přírody a krajiny a zvláštní druhová ochrana, resp. vytváření soustavy Natura 2000 a její ochrana.
V současné moderní společnosti jsme svědky toho, jak člověk ztrácí sounáležitost s okolní přírodou a krajinou a mnohdy ji vnímá zejména z produkčního pohledu. Přitom mu unikají nejen aspekty přírodovědné, ale i další skutečnosti. Příroda a krajina jsou nositeli národní identity, historické paměti atd. Jsou prostě dědictvím předků a naší povinností by měla být jejich ochrana. Netýká se to pouze přírodně cenných území, která jsou zákonně chráněna, ale i zemědělské krajiny.
Vliv zemědělství na krajinu
Zemědělství je ve střední Evropě již po několik tisíciletí významným krajinotvorným činitelem. Zaměříme-li se na biotickou složku v krajině, pak rozhodující vliv na její utváření měly události po skončení poslední doby ledové, přibližně před 11,5 tisíci lety. S pozvolným oteplováním sem začal zhruba před 6 až 7 tisíci lety pronikat neolitický zemědělec, který se vedle přírodních faktorů začal stále více podílet na druhovém složení organismů. To umožnilo přežít řadě nelesních druhů, které zvyšovaly biologickou rozmanitost, ale i druhů, které jsou zemědělci považovány za nežádoucí. V následujících tisíciletích působil člověk na krajinu různou intenzitou, přičemž některá období máme přesně zdokumentována, například druhou kolonizaci.
Zemědělec svým dlouhodobým hospodařením přetvořil krajinu a výrazně zasáhl do charakteru, rozsahu a rozmístění jednotlivých biotopů. Tak byla postupně vytvořena pestrá středoevropská krajina s širokou nabídkou rozmanitých prostředí a byly poskytnuty existenční podmínky obrovskému počtu druhů. Celou řadu druhů zemědělec potlačil, nebo dokonce vyhubil, ale větší části umožnil existenci. Územní pestrost středověké zemědělské krajiny tak stojí za dnešní druhovou rozmanitostí živočichů i rostlin.
Ke zvratům v diverzitě dochází samozřejmě i v novověku, a to v důsledku pěstování nových plodin, uplatňovaným technologiím atd. Z posledních dekád 20. století existuje stále více údajů o tom, že oblastí, v nichž má intenzivní zemědělství neblahý vliv na složky životního prostředí a budoucí produktivitu, je stále více. Jde např. o negativní ovlivnění půdy a o její degradaci, kontaminaci vody, snížení diverzity a o změny ekologických procesů, na nichž je zemědělství závislé. Zjednodušeně řečeno: ◊průmyslové“ zemědělství nevykazuje známky dlouhodobé udržitelnosti.
Ochrana přírody a zemědělské hospodaření
Je problém šetrného využívání zemědělské krajiny vůbec řešitelný a můžeme při nápravě problémů využít poznatky, které známe z ochrany přírody? V celé Evropě dnes již existují v některých, zejména ekologicky hospodařících podnicích snahy začlenit do praxe zásady ochrany přírody. K prostředí šetrné formy hospodaření jsou zároveň podnětem k přemýšlení o uvědomělém utváření krajiny: jaké krajinné prvky prospívají dlouhodobě udržitelnému způsobu hospodaření, jak můžeme přírodu utvářet, aby napomáhala vlastnímu hospodaření, snížila se větrná a vodní eroze, byly podporovány užitečné organismy a regulováni škůdci atd. Spektrum různých opatření na podporu užitečných organismů sahá od zakládání pásů křovin a remízků se stanovištně odpovídajícími druhy stromů, přes vytváření mokřadních biotopů a podporu organismů vytvářením květnatých ◊pásů polních bylin“ až k praktické hnízdní pomoci pro ptactvo.
Při hledání vhodných opatření vedoucích k udržitelnějšímu zemědělskému systému a posílení stability krajiny musíme vycházet z toho, že krajinu jako dědictví je nutné chránit a rozumně v ní hospodařit. Jak ale tyto krajinné prvky a další opatření v krajině naplánovat a realizovat? V mnohém nám mohou pomoci dotační tituly, jež jsou v gesci resortů životního prostředí a zemědělství. Jedním z nových směrů v krajinném plánování, který se začíná ve světě stále více uplatňovat, je navrhování využití venkovské krajiny formou plánů šetrného hospodaření.
Snaha o obnovu diverzifikované a multifunkční zemědělské krajiny, zlepšení kvality vod a o ochranu půdy i biodiverzity iniciovala v řadě zemí Evropy práce na metodikách faremních plánů, tzv. farm management plans. Vývoj a rozšíření tohoto nového přístupu jsou úzce spojeny s reformami Společné zemědělské politiky EU a s péčí o životní prostředí ve formě agroenvironmentálních opatření (AEO). V zemích s delšími zkušenostmi s AEO odborníci brzy přišli na výhodu individuální práce se zemědělci při zpracování těchto plánů. V zásadě má faremní plán pomoci překonat bariéru mezi produkčními zájmy zemědělců a zájmy ochrany přírody a najít tak společná kompromisní řešení.
Dotační tituly využívané v České republice (AEO, Program péče o krajinu, Operační program Životní prostředí) přišly s finančními nástroji, které mají pomoci tyto problémy v krajině řešit. Využití nabízených dotačních titulů však vyžaduje jejich dobrou znalost i orientaci v problematice ochrany přírody a krajiny. Volba vhodných opatření a na ně navazujících finančních podpor nebývá většinou v možnostech samotných zemědělců. Zpracovaný plán šetrného hospodaření zemědělského podniku řeší tyto problémy a současně pomáhá zemědělci rozpoznat přírodní hodnoty jeho statku. Nezbytnou součástí je návrh možností ochrany, obnovy nebo zakládání nových biotopů, prospěšných jak krajině, tak samotnému zemědělci v kompromisu s jeho představou o hospodaření. Výstupem návrhů, při nichž je důležitá osobní zainteresovanost zemědělce, je plán šetrného hospodaření v zemědělském podniku. Ten poskytuje konkrétní informace a doporučení jak zvýšit přínos hospodaření pro krajinu a biodiverzitu, jak nejlépe hospodařit z pohledu ochrany přírody při respektování produkčních otázek.
Nezbývá než věřit, že příklady těchto plánů a přístupy některých zemědělců napomohou nastartovat vědomí, že jsme součástí přírody a že krajina není životním prostředím a živitelem pouze nás samotných, ale i následujících generací.
Nástroje obecné ochrany přírody a krajiny
K nástrojům obecné ochrany přírody a krajiny s významným územním průmětem patří zejména ochrana a vytváření územních systémů ekologické stability, ochrana významných krajinných prvků včetně jejich registrace, ochrana krajinného rázu včetně zřizování přírodních parků s klíčovou vazbou na ochranu a rozvoj hodnot v území prostřednictvím nástrojů územního plánování.
V rámci obecné ochrany přírody a krajiny jsou před zničením, poškozováním a degenerací dále chráněny všechny druhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, resp. jejich populace.
Ekologická síť v ČR
Ekologická síť je již dlouhodobě nedílnou součástí strategie ochrany přírody a krajiny ve většině vyspělých a v mnoha rozvojových zemích. Může mít nejrůznější názvy a být různě široce pojatá. Je to tedy prostorově propojená síť krajinných prvků, které zajišťují uchování nebo zlepšení stavu populací druhů a biotopů, a tím i ekosystémů a v nich probíhajících procesů, včetně stability krajinné struktury a udržitelnosti obnovitelných přírodních zdrojů.
Uvedený výklad je blízký definici územního systému ekologické stability, který je doposud často chápán jako ekvivalent takové sítě v našich podmínkách. Toto vnímání je třeba hodnotit jako zúžené, neboť nevyužívá současné ekonomické ani legislativní nástroje (případně jim neodpovídá). Ochrana přírody a krajiny a územní plánování v České republice vyniká širokou paletou vhodně se doplňujících nástrojů, které jsou již dnes k vytváření a udržování sítě fakticky využívány. Bohužel však většinou odděleně.
Mapa Ekologická síť v ČR
Na mapce jsou zobrazeny vybrané segmenty ekologické sítě podléhající různým stupňům územní ochrany. I když v této analýze nejsou zahrnuty místní úrovně ÚSES, přírodní parky a další segmenty, činí po odstranění překryvů plocha těchto prvků ekologické sítě celkem 43 368 km2, tedy cca 55 % území ČR.
Co vše tvoří ekologickou síť
Páteří celostně uvažované mnohovrstevné ekologické sítě v České republice zůstává s uplatněním ekostabilizačního přístupu vytvářený ÚSES, významnou složkou je většina částí soustavy chráněných území (ZCHÚ všech kategorií, lokality soustavy Natura 2000), většina VKP, ale i vybrané přírodní parky a liniové i plošné prvky nelesní zeleně (interakční prvky ÚSES). Ekologická síť je nejdůležitější součástí zelené (přírodní) infrastruktury(zahrnující dále i nepropojená území a přírodě blízké uměle vytvořené plochy nepodílející se na ekologické stabilitě krajiny, ale plnící další ekosystémové služby) - viz obrázek 1.
V posledních letech se začíná v ČR při dotváření ekologické sítě uplatňovat bioekologický přístup, reprezentovaný například migračními trasami velkých savců, kdy cílem je propojení izolovaných lokalit výskytu ohrožených druhů a umožnění migrace, disperze a přesunů mezi těmito lokalitami (viz též Strnad et al.2012). Reprezentují přístup doposud v praxi v České republice aplikovaný jen dílčím způsobem, založený především na biologických vlastnostech území a minimálních parametrech pro zajištění funkčnosti sítě jako celku, nejen dílčích částí.
Významná část výše uvedených segmentů sítě se vzájemně překrývá a zároveň plní souběžně více funkcí. Často se jedná o území určená k ochraně biodiverzity, přirozené akumulace vod, ochranná pásma vodních a přírodních léčivých zdrojů, ochranné lesy, protierozní prvky nebo rekreační plochy. I proto je nutné síť chápat celostně, protože jen jako ucelená síť vzájemně se podporujících prvků plní veškeré své funkce. Dále zmiňujeme jednotlivé části, prvky nebo nástroje sloužící k vymezení a ochraně ekologické sítě v ČR, seskupené podle jejich institucionalizace a funkcí, které v rámci sítě plní.
Územní systém ekologické stability krajiny
Koncepce územního systému ekologické stability byla vytvořena již v průběhu 70. a 80. let 20. století (Buček & Lacina 1984, Buček et al.1986, Löw et al. 1986, Lacina 2002, 2003) jako jedna z vůbec prvních koncepcí ekologické sítě na světě (Plesník 2011, 2012). Kombinuje přírodovědecký přístup (biodiverzitu, reprezentativnost, prostorové parametry), na nadregionální úrovni zdokonalený využitím biogeografického členění ČR (Culek et al. 1996), byť s jistými aplikačními problémy (Dejmal 1996), s tvorbou kulturní, hospodářsky využívané krajiny, tedy s územně plánovacím přístupem (Petříček 1995, Löw & Míchal 1993; blíže viz Buček 2012).
Postupně se ÚSES podařilo zakotvit v ZOPK, v procesech územního plánování a komplexních pozemkových úprav. Na území ČR bylo dosud vymezeno přibližně 50 tisíc biocenter a 85 tisíc biokoridorů nadregionálního, regionálního a místního významu.
ÚSES je jedním z nejsilnějších zákonných nástrojů ochrany přírody a krajiny. Umožňuje na třech v prostoru vhodných měřítcích vytvořit propojenou síť přírodních či přírodě blízkých ekosystémů a pečovat o ni. Je však třeba konstatovat, že tento potenciál, navíc podpořený povinností úřadů územního plánování zapracovávat ÚSES jako nezbytný podklad do územně plánovací dokumentace (Hátle 2012), není doposud dostatečně využíván. I když je takřka stoprocentně vymezený, z významné části není dosud realizován. Příčinou jsou majetkoprávní vztahy, malá motivace hospodářů a obcí k žádoucí správě, ale i nedostatky v metodickém vedení orgánů ochrany přírody a orgánů územního plánování.
ÚSES není sám schopen zajistit ekologickou stabilitu krajiny a uchování biodiverzity, zůstává však páteří ekologické sítě v ČR (Lepeška 1997). V zachovaných oblastech s kvalitní kostrou ekologické stability (Míchal & Petříček 1988a, 1988b) je nástrojem k diferenciaci intenzity územní ochrany a péče. V oblastech, kde kostra ekologické stability téměř chybí, představuje jediný nástroj k vytvoření účelně propojených segmentů s přírodě blízkými ekosystémy. ÚSES dotváří územní ochranu přírody v ČR ve skutečnou síť (Petříček 1995).
Soustava zvláště chráněných a mezinárodně významných území
Zřizování chráněných území má v České republice více než stopadesátiletou historii. O soustavě CHÚ se však začíná uvažovat až mnohem později. Zásady pro budování „sítě chráněných území“ byly v ČR definovány v roce 1961, kdy také započalo hodnocení reprezentativnosti do té doby vyhlášených území a definování návrhů na doplnění soustavy o chybějící reprezentativní geobiocenózy (Petříček & Míchal 1989, Petříček 1982, Maršáková et al. 1983).
Na počátku 90. let dochází k významnému doplnění soustavy chráněných krajinných oblastí. V následujících deseti letech byla několikrát vyhodnocována reprezentativnost soustavy CHKO a přijata řada doporučení, mj. zahrnutých i do Státního programu ochrany přírody a krajiny ČR. Zásadní kvalitativní změnu soustavy chráněných území v ČR přináší naplňování směrnic Evropské unie o ptácích a o stanovištích, tedy postupné vytváření soustavy Natura 2000 na území ČR.
Podle Ústředního seznamu ochrany přírody, vedeného AOPK ČR, bylo k 31. 12. 2011 v České republice vyhlášeno 2 301 zvláště chráněných území o celkové ploše 12 486 km2 a 41 ptačích oblastí o celkové ploše 7 034 km2. V národním seznamu je zahrnuto 1 082 evropsky významných lokalit o celkové ploše 7 857 km2. Území ZCHÚ překrývají lokality soustavy Natura 2000 ze 61 % (překryvná plocha činí 6 704 km2).
Mapa Soustava zvláště chráněných území v ČR
K 31. 12. 2011 bylo v České republice vyhlášeno 2 301 zvláště chráněných území na ploše 12 486 km2(tj. 15, 84 % rozlohy ČR).
Mapa Území začleněná do soustavy Natura 2000 a vybraná mezinárodně významná území
Lokality soustavy Natura 2000 zaujímají plochu 11 061 km2(tj. 14, 03 % rozlohy ČR).
Ustanovení směrnice o stanovištích již nyní vybízejí členské státy k tomu, aby zlepšily ekologickou soudržnost lokalit soustavy Natura 2000 vzájemnou prostorovou provázaností. V praxi to znamená především zajištění komunikace populací druhů mezi lokalitami tak, aby nebyly jen izolovanými refugii jejich výskytu. Lze říci, že v současnosti jsou v ČR pro vzájemné propojení lokalit ve významné míře vytvořeny legislativní, částečně i ekonomické nástroje. Jejich uplatňování však zůstává stále nedostatečné.
Kromě území začleněných do soustavy Natura 2000 (EVL a PO) se na území České republiky nachází 6 biosférických rezervací UNESCO, 12 mezinárodně významných mokřadů a 75 botanicky významných území. S výjimkou významné části biosférické rezervace Dolní Morava a několika botanicky významných území se všechna tato mezinárodně významná území překrývají se ZCHÚ.
Soustava chráněných území (včetně lokalit soustavy Natura 2000) je ve své současné podobě nejdůležitějším aktivním a konkrétně cíleným nástrojem ochrany biodiverzity v ČR. Její výhodou je definice účelu jednotlivých území, a tím i předpokladu zachování či zlepšení jejich ekosystémových funkcí. Míra schopnosti tento nástroj využívat je však logicky závislá na dostatečném zapojení vlastníků a hospodářů a také na finančním zajištění.
Významné krajinné prvky
Významné krajinné prvky tvoří plošně nejvýznamnější součást ekologické sítě v ČR. Jde o ekologicky, geomorfologicky či esteticky hodnotné části krajiny utvářející její typický vzhled a přispívající k udržení její stability. Zákon o ochraně přírody za VKP přímo prohlašuje všechny lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy a chrání je před poškozováním a ničením. Využíváním VKP nesmí dojít k narušení jejich obnovy, aby nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce. ZOPK rovněž umožňuje příslušným orgánům ochrany přírody registrovat jako VKP další cenná území, např. mokřady, skalní výchozy, stepní trávníky či slaniska.
VKP prohlášené zákonem zaujímají v současné době v České republice plochu přibližně 30 337 km2, z toho VKP lesy tvoří 28 640 km2 (cca 37 % rozlohy státu), vodní toky a jejich nivy 1 000 km2 (cca 1,3 % rozlohy státu5), rašeliniště 193 km2 (cca 0,2 % rozlohy státu), jezera a rybníky 500 km2 (cca 0,65 % rozlohy státu).
| Typ území | Plocha (km2) | Podíl na rozloze ČR (%) |
|---|
