Odhadované roční snížení emisí skleníkových plynů

Lidmi způsobené emise skleníkových plynů zesilují v atmosféře skleníkový efekt, což vede k oteplování planety. Globální oteplování je přibližně přímo úměrné celkovému množství emisí skleníkových plynů, které vypouštíme do atmosféry.

Hlavním antropogenním skleníkovým plynem je oxid uhličitý (CO2), který k oteplování přispívá přibližně ze 70 %. Jeho koncentrace v atmosféře rostou především kvůli spalování fosilních paliv, ale například i kácení pralesů nebo výrobě oceli a cementu. Dalším významným skleníkovým plynem je metan (CH4), který do atmosféry uniká hlavně při těžbě fosilních paliv a chovu dobytka.

Skleníkových plynů je řada, nejvýznamnější z nich je oxid uhličitý, tedy CO2. Jednotka tuna CO2 udává tedy výhradně množství oxidu uhličitého. Jednotlivé skleníkové plyny se přepočítávají na tzv. CO2eq (CO2 ekvivalent), tedy na množství oxidu uhličitého, které by mělo stejný příspěvek ke skleníkovému jevu atmosféry jako množství těchto ostatních vypuštěných plynů. Vzhledem k různému poločasu života jednotlivých plynů v atmosféře se tento příspěvek uvažuje za určitou standardizovanou dobu, zpravidla uvažujeme horizont 100 let a používáme tzv. GWP (Global Warming Potentital) koeficienty.

V roce 2022 celý svět vypustil do atmosféry 57,4 miliard tun CO2eq. Tato jednotka přepočítává množství různých skleníkových plynů na množství CO2, které by mělo stejný příspěvek ke skleníkovému jevu. Klimatická změna závisí na celkovém množství skleníkových plynů v atmosféře, při srovnávání jednotlivých zemí je však také vhodné vyjádření na obyvatele.

Emise skleníkových plynů z lidské činnosti posilují skleníkový efekt a přispívají ke změně klimatu. Emise způsobené lidskou činností zvýšily množství oxidu uhličitého v atmosféře přibližně o 50 % oproti hodnotám před průmyslovou revolucí. Rostoucí úroveň emisí se liší, ale je konzistentní mezi všemi skleníkovými plyny. V roce 2010 činily emise v průměru 56 miliard tun ročně, což je více než v kterémkoli předchozím desetiletí.

Čtěte také: Dopad CBAM na emise

Celkové kumulativní emise od roku 1870 do roku 2017 činily 425±20 GtC (1539 GtCO2) z fosilních paliv a průmyslu a 180±60 GtC (660 GtCO2) ze změn ve využívání půdy. Výroba elektřiny, tepla a doprava jsou hlavními producenty emisí; celkově je energetika zodpovědná za přibližně 73 % emisí. Odlesňování a další změny ve využívání půdy rovněž emitují oxid uhličitý a metan.

Největším zdrojem antropogenních emisí metanu je zemědělství, těsně následované vypouštěním plynů a fugitivními emisemi z průmyslu fosilních paliv. Největším zdrojem metanu v zemědělství je chov hospodářských zvířat. Zemědělská půda emituje oxid dusný částečně díky hnojivům.

Na přibližně 70 % světových emisí skleníkových plynů se podílí oxid uhličitý. Pro zastavení klimatické změny je tedy nutné přestat vypouštět skleníkové plyny a dosáhnout takzvané klimatické neutrality. Roli však nehraje pouze to, kdy skutečně snížíme množství vypouštěných plynů na nulu, ale také trajektorie, podle které toto snížení bude probíhat. Množství emisí, které lze ještě vypustit, abychom nepřekročili určitou teplotní hranici, se označuje jako uhlíkový rozpočet.

Pro zastavení klimatické změny je nutné přestat vypouštět skleníkové plyny, neboli dosáhnout tzv. net-zero či klimatické neutrality. Výraz „net-zero“ můžeme přeložit jako „čistá nula“ a je tím myšleno, že daný stát či firma je klimaticky neutrální, tedy odstraňuje z atmosféry stejné množství skleníkových plynů jako do atmosféry vypouští. Tato situace je také označována jako klimatická neutralita nebo uhlíková neutralita s tím, že druhý z pojmů se většinou týká pouze oxidu uhličitého, nikoli všech skleníkových plynů.

Emisní intenzita ekonomiky označuje množství skleníkových plynů vyprodukovaných na jednotku HDP a zpravidla se uvádí v gramech CO2eq na jeden dolar. Hospodářsky rozvinutější země mají zpravidla méně emisně náročné ekonomiky, neboť služby tvoří větší podíl jejich hospodářství. Oproti tomu v rozvojových zemích tvoří větší podíl hospodářství emisně náročné sektory: zemědělství, průmysl a stavebnictví.

Čtěte také: Odhadované klimatické změny

Emise v České republice

V porovnání s celosvětovými emisemi se mohou zdát emise Česka zanedbatelné - v roce 2022 Česká republika vypustila 118,5 milionu tun CO2eq (při zahrnutí sektoru využití půdy a lesnictví 121,8 mil. tun CO2eq). V roce 2022 Česko vypustilo 118,5 milionů tun CO2eq, přepočteno na obyvatele jde o 10,9 tuny CO2eq na osobu. Světový průměr v roce 2022 byl 7,2 tun CO2eq na osobu.

Jednotlivá hospodářská odvětví přispívají ke klimatické změně v různé míře. Například v Česku je výroba elektřiny a tepla zodpovědná za 33 % emisí skleníkových plynů, oproti tomu průmysl přispívá 28 %, doprava 16 % a zemědělství přibližně 8 %. Podíl jednotlivých sektorů na emisích se liší jak v čase, tak napříč zeměmi. V Česku jsou relativně vyšší emise z energetiky oproti ostatním zemím kvůli vyššímu podílu uhelných elektráren a skutečnosti, že Česko je vývozcem elektřiny.

Mnohé přírodní jevy také uvolňují skleníkové plyny. Například dýcháním člověk vyprodukuje přibližně 300 kg CO2 za rok, podobně oxid uhličitý vydechují také jiné organismy. Dýchání však nepřispívá ke klimatické změně, neboť se jedná o uzavřený cyklus uhlíku: veškerý vydechovaný uhlík byl dříve pohlcen z atmosféry při fotosyntéze rostlin. Silným skleníkovým plynem je vodní pára, avšak její cyklus v atmosféře je také uzavřený a množství vypařené vody je dáno teplotou.

Největších emisních úspor může Česko dosáhnout proměnou svého energetického mixu. Podíl jednotlivých sektorů na emisích skleníkových plynů poskytuje užitečné vodítko pro zaměření mitigačních snah.

Česká republika v roce 2023 vypustila do atmosféry 99 miliónů tun emisí skleníkových plynů. Vyplývá to z národní inventarizace skleníkových plynů, jejíž předběžné výsledky Ministerstvo životního prostředí poslalo Evropské komisi. Poprvé od roku 1990 se tak celkové emise ČR dostaly pod hranici 100 miliónů tun ekvivalentu oxidu uhličitého. Oproti roku 2022 došlo k poklesu emisí o celých 15 %, což v absolutních číslech představuje snížení o 17,5 miliónů tun. Jedná se o největší pokles emisí od počátku 90. let 20. století.

Čtěte také: Časopis Příroda - roční předplatné

V sektoru energetiky se emise meziročně snížily o sedm miliónů tun. Průmysl a stavebnictví k tomuto snížení přispělo třemi milióny tun a další dva milióny tun ušetřilo vytápění budov. V neposlední řadě se významně zlepšila emisní bilance české krajiny. Ta se v posledních několika letech potýkala s důsledky rozsáhlé kůrovcové kalamity, se kterou byly spojené významné emise skleníkových plynů z lesních porostů.

Emise za zařízení zahrnutá do systému emisního obchodování (EU ETS) se meziročně snížily o více než 10 miliónů tun a celkově o 43 % oproti roku 2005. Od roku 1990 se tak již emise snížily o 47 % a ČR je na dobré cestě k dosažení cíle snížení emisí o nejméně 55 % do roku 2030, který je v souladu s evropskými cíli zelené transformace.

Na modernizaci ekonomiky a zejména energetiky může Česko do roku 2030 čerpat až 1,2 bilionů korun z evropských zdrojů. Příkladem úspěšného financování ochrany životního prostředí je program Nová zelená úsporám, který pomáhá s úsporami energií díky zateplení nebo výměně zdroje tepla v kombinaci se zvýhodněným úvěrem.

Roční objem emisí České republiky je 103,53 mil. tun CO2eq (údaj z roku 2023). Níže jsou uvedeny podíly jednotlivých sektorů:

Emise v energetice pochází především ze spalování hnědého uhlí a zemního plynu v elektrárnách (25,61 milionů tun, resp. 24,7 % celkových ročních emisí) a dále z tepláren (8,10 mil. tun, či 7,8 % celkových emisí ročně). Největším jednotlivým emitentem CO2 jsou elektrárny v Počeradech (pět hnědouhelných bloků a jeden na zemní plyn), které ročně vyprodukují 4,69 mil. tun CO2, což je 4,5 % celkových emisí České republiky. Pět největších českých fosilních elektráren, Počerady, Ledvice, Prunéřov, Tušimice a Chvaletice, vyprodukují ročně téměř tolik emisí CO2 jako veškerá silniční doprava.

V této kategorii jsou zahrnuty tři druhy emisí. Za prvé jde o emise ze spalování fosilních paliv v průmyslu (např. koksu ve vysokých pecích nebo zemního plynu v cementárně). Za druhé jde o procesní emise, které vznikají chemickou reakcí při výrobním procesu - například při redukci uhlíku z železné rudy nebo při kalcinaci vápence při výrobě cementu.

Osobní automobilová doprava ročně vyprodukuje 11,40 mil. tun CO2 (11,0 %), zatímco nákladní a autobusová doprava je zodpovědná za 8,07 mil. tun CO2 (7,8 %). Neelektrifikovaná vlaková doprava ročně způsobí emise 0,22 mil. tun CO2eq (0,2 %), v grafu je započtena v rámci ostatní dopravy. Emise z letecké dopravy jsou 1,06 mil. tun tun CO2 (1,0 %, 97,9 kg na obyvatele ročně) a odpovídají emisím vyprodukovaným lety z letišť v ČR. Snížit emise z dopravy je možné přechodem na alternativní druhy pohonu (např. na elektřinu, biometan nebo CNG), zvýšením podílu hromadné dopravy a snížením počtu vozidel na silnicích.

Jde o topení a ohřev vody v domácnostech, kancelářích a institucích (pokud energie není dodávána z teplárny) a také o vaření plynem.

Emise v zemědělství pochází především z chovu hospodářských zvířat (4,35 mil. tun) v podobě emisí metanu a také z obdělávání půdy a s tím spojenými emisemi N2O (2,35 mil. tun). Také sem patří spalování pohonných hmot v zemědělství a lesnictví (1,16 mil. tun). K omezení emisí metanu ze zemědělství by vedlo snížení počtu chovaného dobytka (a s tím související snížení spotřeby hovězího masa a mléčných výrobků), změna nakládání se statkovými hnojivy (například jejich stabilizací v bioplynových stanicích) a méně intenzivní hnojení průmyslovými hnojivy.

Emise z odpadového hospodářství produkují především skládky odpadu, ze kterých do atmosféry uniká metan. Ten vzniká rozkladem biologicky rozložitelného materiálu (papíru, kartonu, textilií a bioodpadu) v tělese skládky.

Pro snadnější možnost srovnávání emisí napříč státy EU vynecháváme kategorii lesnictví a využití půdy (která bývá označována LULUCF podle anglického Land use, land use change, forestry). Díky ukládání uhlíku v zeleni má totiž tato kategorie ve většině států EU záporné emise, což komplikuje vizualizaci. Sektor LULUCF se také často ze srovnávání vynechává, protože záporné hodnoty v tomto sektoru mohou zakrývat strukturální emise z energetiky, průmyslu a zemědělství a také tento sektor obsahuje vysokou nejistotu v datech a je náchylnější na výkyvy v čase. Právě v Česku jsme v posledních letech byli svědky výrazného výkyvu kvůli masivní těžbě dřeva při kůrovcové kalamitě. Mezi lety 2019 a 2022 byly dokonce emise z tohoto sektoru kladné (nejvíce v roce 2020, kdy dosáhly 10,9 Mt CO2eq), tedy lesnictví bylo v součtu zdrojem emisí skleníkových plynů.

Údaje odpovídají emisím vyprodukovaným v dané zemi, avšak vzhledem k vývozu a dovozu zboží nemusejí odpovídat emisím vzniklých ze spotřeby v dané zemi. ČR například do dalších zemí EU vyváží elektřinu, ocel, automobily apod. a dováží zboží z jiných zemí EU nebo z Číny.

Snahy Evropské unie o snížení emisí

IEU se jako smluvní strana Kjótského protokolu (1997) a Pařížské dohody (2015) zavázala podílet na celosvětové snaze snižovat emise skleníkových plynů. V souladu s těmito dohodami si EU stanovila cíl snížit emise skleníkových plynů o 20 % do roku 2020, o 40 % do roku 2030 a o 80-95 % do roku 2050.

EU si stanovila ambiciózní a konkrétní cíle pro snížení emisí skleníkových plynů. EU si klade za cíl snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 % ve srovnání s rokem 1990 a do roku 2050 dosáhnout klimatické neutrality. Emise se od roku 1990 do roku 2023 neustále snižovaly. Odhaduje se, že v roce 2023 byly emise EU o 37 % nižší než v roce 1990, a to po výrazném poklesu o 8 % ve srovnání s rokem 2022.Jedná se o největší meziroční pokles emisí za poslední desetiletí, s výjimkou poklesu způsobeného pandemií koronaviru v roce 2020. Tento pokrok byl způsoben poklesem spotřeby uhlí a růstem obnovitelných zdrojů energie a podpořen snížením spotřeby energie v celé Evropě.

EU a členské státy EU však možná budou muset udělat více, aby dosáhly cílů v oblasti změny klimatu pro roky 2030 a 2050. Podle nejnovějších prognóz členských států založených na stávajících opatřeních by čisté snížení emisí do roku 2030 činilo pouze asi 43 %.

Aby EU splnila své klimatické cíle, přijímá opatření v několika oblastech. Jedním z nich je systém EU pro obchodování s emisemi (ETS), který se vztahuje na emise skleníkových plynů z velkých zařízení v odvětví energetiky a průmyslu, jakož i v odvětví letecké dopravy, které se podílí přibližně 40 % na celkových emisích skleníkových plynů v EU. Mezi lety 2005 a 2023 emise z elektráren a továren, na které se vztahuje systém EU pro obchodování s emisemi, poklesly o 47 %, a to především díky výraznému snížení emisí v odvětví dodávek energie (kde se emise ve srovnání s rokem 2005 snížily na polovinu) a v průmyslovém odvětví (kde se emise snížily o více než třetinu).

Za účelem snížení emisí z jiných odvětví (budovy, zemědělství, malý průmysl a odpad, jakož i vnitrostátní doprava, ale nikoli letecká doprava) stanovily země EU národní cíle pro snížení emisí v rámci nařízení o sdílení úsilí.

tags: #odhadovane #rocni #snizeni #emisi #sklenikovych #plynu

Oblíbené příspěvky:

• Renovace starého nábytku
• Metody určování severu
• Služby odvozu odpadu v Kostelci
• Jak se zbavit Fridexu?
• Environmentální faktory a autismus