Odpad ve vyspělých státech: Statistika a trendy

20.10.2025

V roce 2017 způsobila studie Helmholtzova centra pro výzkum životního prostředí rozruch, když tvrdila, že za znečištěním oceánů plasty stojí jen deset řek, žádná z nich v Evropě nebo USA. Studie uváděla, že opomíjeným zdrojem plastového znečištění v oceánech je vnos odpadků z pevniny, respektive 1350 řek, přičemž jen 10 z nich je odpovědných za 88-95 % podíl vnosu plastů do oceánů.

V zásadě totiž silně nevyhovovala všem, kdo se snažili lobbovat za omezení produkce jednorázových plastů. A zrovna tak silně zase vyhovovala všem, kterým stačilo ukázat prstem na Mekong, Amur, Perlovou řeku, Gangu, Hai, Žlutou řeku, Indus, Jang-c’-ťiang v Asii a Niger a Nil v Africe a plastové odpady ideálně neřešit vůbec.

Nyní je tu nová, byť podobně laděná studie, jejímž hlavním autorem je Lourens J. J. Meijer z neziskové organizace Ocean CleanUp, a řada dalších nizozemských a německých odborníků. Nesnažili se přitom kontroverzemi opředenou studii Christiana Schmidta (který se do práce rovněž zapojil) vyloženě vyvrátit, spíš doplnit a zpřesnit.

Závěr nové studie se odlišuje hlavně tím, že díky podrobnějšímu průzkumu v konkrétních zemích se jim podařilo odhalit jako zdroje plastového znečištění řadu menších řek (obvykle těch, které krátce před svým ústím protékaly nějakou metropolí). Z 100 887 sledovaných vodních toků ústících do moře či oceánů po celém světě je za 80 % vnosu plastových odpadů odpovědných 1656 řek. Nemilé je, že v odhadech součtu řekami transportovaných odpadků původní čísla sedí pořád stejně.

O čtyři léta později tak máme konkrétnější a přesnější výsledek, který ale v zásadě potvrzuje to, co už nějakou dobu tušíme. Totiž že evropské ani severoamerické řeky nepatří, když přijde na vnos plastových odpadů do řek, ke světovým špičkám. Meijer přitom demonstruje havarijní stav znečištění řek plasty například na srovnání indonéské řeky Ciliwung a Rýnu. Přičemž Rýn je podle měření týmu Ocean CleanUp pro moře zdrojem 3 tun plastů ročně, zatímco Ciliwung 308 tun. Což je dost děsivý nepoměr.

Čtěte také: Hospodářství s odpady v Holešově

Otázka: „Řeky jakých států dodávají do oceánů nejvíce plastových odpadů?“ tak začíná trochu připomínat chytání lva za ocas. Hlava, zdroj, prameniště plastových řek je totiž jinde. Geograficky například v Austrálii, Spojených státech amerických, Jižní Korei, Japonsku, Francii, Saúdské Arábii, Španělsku, Kanadě a Itálii. Tedy zemích, kde se v přepočtu na počet obyvatel generuje největší podíl jednorázových plastů.

Ze soupisky stovky nadnárodních průmyslových gigantů, obřích koncernů, které se společně dělí o 90 % veškeré produkce surovin pro výrobu jednorázových plastů vyplývá, že svrchní dvacítka společností je odpovědná za produkci 55 % tonáže surovin pro výrobu jednorázových plastů. Problém s plastovými odpady v oceánech tedy nevzniká v ústí řek Asie a Afriky do moře, a není ani tak dalece problémem spotřebitelů nebo jen drobných výrobců "uchošťourů" a plastových brček - jako spíš u těch, kdo, zatímco se hádáme - suroviny pro jednorázové plasty dále v tichosti vyrábí a dodávají.

Představa, že plasty, které jednou použijeme a poté je vyhodíme, končí z velké části v rozvojových zemích, je tak mylná. Z regionů Evropy a Severní Ameriky se do oceánů dostává pouhých pět procent ze světového plastového odpadu. „Většina plastů, které se dostanou do oceánů z pevniny, pochází z řek v Asii. Jde o více než 80 procent. Pouze menší podíl pochází z řek v Evropě a Severní Ameriky,“ uvádí průzkum.

Evropa je sice největším vývozcem plastového odpadu, ale zároveň také největším dovozcem: ročně vyveze 3,9 milionu tun plastu, ale doveze 2,8 milionu tun. Stejně tak i plastový odpad ze Severní Ameriky zůstává z velké části na území, kde vznikne. Ročně se v rámci obchodu s odpadem vyveze 751 tisíc tun a 484 tisíc tun zůstane právě na severoamerickém území.

Podle studie publikované ve vědeckém periodiku Science Advances se nejhůře s odpadem nakládá na Filipínách - odhaduje se, že sedm procent plastů, které se do této země dostanou jako výsledek obchodování, skončí v oceánech. Ve většině zemí s nízkým a středním příjmem totiž procento není tak vysoké, jako je tomu v případě Filipín. Do vod oceánů se ročně dostane asi jeden milion tun plastu, k čemuž odhadem vyspělé země přispívají v tom lepším případě z 1,6 procenta, v tom horším pak z 11 procent.

Čtěte také: Dětské papírové pleny: složení a likvidace

Na světě se totiž obchoduje s pouhými dvěma procenty vyhozených plastových obalů, syntetických textilií, technologických součástek a dalších plastových výrobků. I zmíněná dvě procenta ale znamenají, že mají státy Evropy, Severní Ameriky, ale také Japonsko a další vyspělé země stále co zlepšovat, když přijde na infrastrukturu nakládání s odpady.

Praha - Jeden obyvatel České republiky loni vyprodukoval průměrně 320 kilogramů komunálního odpadu, z toho 46 kilogramů vytřídil. Zatímco množství odpadů končících v popelnicích v posledních letech mírně roste, třídění podle Českého statistického úřadu stagnuje. Zdaleka ne vše, co Češi vytřídí, navíc může zamířit k dalšímu zpracování. Lidé se totiž podle ministerstva životního prostředí často dopouštějí chyb, které znehodnotí obsah celého kontejneru.

Nejvíce Češi třídí papír. „Konkrétně bylo na obyvatele vytříděného 15 kilogramů papíru, 11 kilogramů skla, 10 kilogramů plastů, pět kilogramů kovů a pět kilogramů ostatních odděleně sbíraných složek,“ informovala Miroslava Veselá z odboru statistiky zemědělství, lesnictví a životního prostředí Českého statistického úřadu. Veselá zároveň zdůraznila, že za posledních deset let množství vytříděného odpadu na obyvatele značně vzrostlo. Zatímco v roce 2002 Češi vytřídili 16 kilogramů odpadu na obyvatele, loni to bylo 46 kilogramů. Narůst se však v posledních letech citelně zpomalil, od roku 2008 objem vytříděného odpadu téměř stagnuje.

Jen dvě třetiny odpadu, který Češi vytřídí, se nicméně dále používá jako surovina. Děje se tak hlavně kvůli chybám, kterých se lidé při separaci dopouštějí. Třeba v kontejnerech na plasty často končí znečištěné obaly, které mohou znehodnotit celý obsah barevné popelnice. Do skla potom lidé házejí třeba porcelán anebo zrcadla.

Vydělat se dá jak na barevných kovech ve sběrnách surovin - od mědi až po hliník - tak třeba i na nápojových kartonech nebo elektroodpadu. To je také důvod, proč se odpad stal dokonce předmětem zahraničního obchodu. Odpad z Česka se podle statistiků také stále častěji odváží k dalšímu zpracování za hranice. Loni takto do zahraničí zamířilo 2,3 milionu tun odpadu. Naopak z ciziny do Česka směřovalo jen 442 tisíc tun.

Čtěte také: Zdravotnický odpad a jeho definice

Jižní Korea je na tom nejlépe díky propracovanému recyklačnímu systému. Za ní následuje Švédsko a Japonsko. Česká republika skončila na dvanáctém místě. Nejhůře naopak dopadlo Turecko kvůli velkému množství nelegálních skládek. Odpad se zde navíc nerecykluje, ani nespaluje.

Nejvíce recyklují Island (kde je ročně recyklováno až 366 kilogramů odpadu na obyvatele), Německo a USA. Největším producentem odpadů v přepočtu na obyvatele je USA - 809 Kg ročně. Z tohoto množství se 280 kg recykluje, 103 kg se spálí a 425 kg končí na skládkách. Nejméně odpadu naopak vyprodukuje Polsko (315 kg/ obyvatele ročně).

Téma biologicky rozložitelného odpadu je po celém světě z mnoha důvodů velmi aktuální. Podle výsledků dlouhodobých analýz směsného komunálního odpadu realizovaných v českých domácnostech tvoří bioodpad cca 25 % hmotnostního objemu popelnic. To je ohromné množství nevyužitých zdrojů.

Pojmem „biologicky rozložitelný odpad“ označujeme všechny druhy odpadu, které jsou aerobně nebo anaerobně rozložitelné. V souvislosti s komunálním odpadem se jedná o odpady vyprodukované při údržbě sadů, parků či sídlištní a uliční zeleně, zahradní odpad apod. Dále do této kategorie patří také odděleně sebrané biologicky rozložitelné odpady z kuchyní a stravoven (tzv. gastroodpady) a potravinový odpad z domácností. Stejně tak tam patří odpady z papíru, dřeva a přírodních textilií a z nich zhotovených oděvů atd.

V současné době představuje produkce a (ne)nakládání s bioodpadem komplexní a celosvětový problém - někde je zdrojů přebytek a i přes možnosti a vyspělé technologie chybí dostatečná snaha o prevenci a předcházení jeho vzniku, stejně tak systematický přístup k jeho efektivnímu využití. Jinde na světě lidé trpí akutním nedostatkem potravy a absencí systému, který by jim pomáhal či umožňoval situaci s odpady jakkoli řešit, o edukaci nemluvě.

Z hlediska produkce uhlíkové stopy představuje největší zátěž nakupované zboží (spotřeba potravin), spotřeba energií (bydlení), doprava a nemalý podíl tvoří také náš přístup k nakládání s odpadem.

Každý obyvatel ČR ročně vyprodukuje v souvislosti s potravinami průměrně přibližně 2 tuny CO2 ekv., nejedná se ale o finální hodnotu. Z hlediska podílu jednotlivých druhů potravin má na celkovou hodnotu uhlíkové stopy největší dopad zejména spotřeba masných a mléčných produktů, která představuje cca 75 % emisí skleníkových plynů uhlíkové stopy potravin. Ovoce a zelenina se podílí společně na potravinovém odpadu zhruba ze 40 %, což souvisí s vysokým objemem oddělování nepoživatelných částí, ale i s jejich vysokou mírou kazivosti právě ve srovnání s jinými skupinami potravin.

Obaly jsou v mnoha případech nedílnou součástí produktů a plní několik důležitých funkcí. I díky jejich vhodnému výběru a nakládání s nimi ve chvíli, kdy se stanou odpadem, se tato rozhodnutí promítají do velikosti naší uhlíkové stopy. Pokud bude maso zabaleno v masivním jednorázovém obalu z plastu, bude představovat větší zátěž než jednorázový plastový vakuový sáček. Zcela jistě svoji uhlíkovou stopu budeme zvyšovat netříděním odpadu, protože tak neumožníme jeho materiálové využití.

Z hlediska obecného nakládání s odpady, tedy i s bioodpadem, se uplatňuje obecně platná hierarchie pro nakládání s odpady, která se opírá o principy environmentální udržitelnosti. Největší preference v přístupu k odpadům patří prevenci vzniku odpadu. Následuje opětovné použití, recyklace a využití a nejméně žádoucí je odstranění odpadu.

V ČR máme celou řadu možností, jak nakládat s bioodpadem. Pokud máme dům se zahradou, pak můžeme bioodpad využívat různě - některé potravinové zbytky můžeme využít při chovu zvířat, odpad rostlinného původu, popel ze dřeva či sáčky od čaje můžeme dát na kompost. Alternativou pro ty, kdo žijí v bytě, může být pro část bioodpadu využití tzv. vermikompostéru.

Od roku 2015 mají obce povinnost zajistit pro domácnosti místa pro odkládání bioodpadů, každý rok v měsících od 1. dubna do 31. října. Způsob třídění bioodpadu je v kompetenci obcí - někde poskytují bezplatně či za poplatek domácí kompostéry či sběrné nádoby na bioodpad. V některých obcích je na předem určeném místě možnost třídit bioodpad do přistavených velkoobjemových kontejnerů, jinde zase mohou obyvatelé odložit bioodpad do sběrných dvorů či kompostáren.

Rámcová směrnice EU o odpadech požaduje, aby byl biologický odpad do 31. prosince 2023 separován a recyklován u zdroje nebo aby byl zajištěn jeho oddělený sběr a bylo zajištěno, že nedojde k jeho smíchání s jinými druhy odpadu. Cílem je zvýšení jeho kvality a také množství druhotných surovin, které lze efektivně využít.Od roku 2027 se kompost získaný ze směsného komunálního odpadu navíc nebude moci započítávat již ani do plnění recyklačních cílů stanovených pro komunální odpad.

Produkce odpadů v členských zemích EU se v roce 2022 pohybovala od téměř 20 tun na obyvatele ve Finsku, po 1,3 tuny v Lotyšsku. V roce 2022 bylo v Evropské unii vyprodukováno přes 2 233 milionů tun odpadu. Největším producentem se stalo Německo s téměř 386 miliony tun, následovala Francie, kde vzniklo více než 345 milionů tun odpadu. V Česku byla zaznamenána produkce ve výši 39 milionů tun. Pro lepší mezinárodní srovnání je ale vhodnější používat přepočet na jednoho obyvatele. Ten v EU dosáhl hodnoty 4 991 kg, a rekordmanem se stalo Finsko s produkcí 19 950 kg. Jeden Čech vyprodukoval 3 672 kg odpadu, a tuzemsko se tak zařadilo mezi Německo (4 604 kg) a Dánsko (3 333 kg).

Z dlouhodobého hlediska se produkce odpadů v Evropě příliš nezměnila. Oproti roku 2012 bylo vyprodukováno o 0,4 % celkových odpadů méně. V přepočtu na jednoho obyvatele se mezi lety 2012 a 2022 objem vyprodukovaného odpadu snížil z 5 086 na 4 991 kilogramů. Viditelný pokles v časové řadě byl zaznamenán v „covidovém“ roce 2020, kdy na jednoho obyvatele EU vzniklo 4 817 kilogramů odpadu.

Vysoký podíl na celkové produkci v rámci Evropy tvoří odpady z těžby a dobývání (22,7 %) a ze stavebnictví (38,4 %). V Česku je podíl těžby a dobývání zanedbatelný (0,3 %), nicméně stavebnictví dosahuje 43,8 %. Proto Eurostat sleduje i kategorii „odpady s výjimkou hlavních minerálních odpadů“. V té dosáhla celková produkce na obyvatele Evropské unie 1 777 kg a na obyvatele Česka 1 519 kg.

Dalším významným původcem odpadů je zpracovatelský průmysl, který se v EU na celkové produkci podílel 10,3 % a v České republice dokonce 12,5 %. Na celkových téměř 231 milionech tun odpadu vyprodukovaných zpracovatelským průmyslem v EU mělo nejvyšší podíl Německo s 55 miliony tun, s odstupem následovaly Itálie (28 mil. tun) a Polsko (téměř 26 mil. tun).

Eurostat publikuje výsledky dle evropské klasifikace odpadů (EWC-Stat), která sdružuje jednotlivé kódy dle katalogu odpadů do logických celků. Například nekovový odpad (kód 07) se dělí na několik dílčích kategorií. Jednou z nich je skleněný odpad (kód 071), který se dále skládá ze skleněných obalů (kód 0711) a ostatních skleněných odpadů (0712).

Zmíněného skleněného odpadu bylo v EU v roce 2022 vytvořeno více než 18 milionů tun (41 kg na obyv.), přičemž Česko se na tomto množství podílelo přibližné 309 tisíci tun (29 kg na obyv.). Největším producentem skleněného odpadu byla Itálie s téměř 3,8 miliony tun. V přepočtu na jednoho obyvatele vévodila Belgie se 111 kg. Itálie dosáhla i nejvyšší produkce odpadních plastů, na celkové produkci EU mírně přesahující 20 milionů tun se svými více než 5 miliony tun (90 kg na obyv.) podílela přibližně 26 %.

Odpadu z papíru a lepenky na území evropské sedmadvacítky vzniklo 44 milionů tun (98 kg na obyv.), což tvořilo 5,5 % z celkových odpadů (s vyloučením hlavních minerálních odpadů). V České republice tvořil odpad z papíru a lepenky 8,7 % celkových odpadů (s vyloučením hlavních minerálních odpadů), tedy 1,4 milionu tun v absolutním vyjádření a 132 kg na jednoho obyvatele. V rámci EU tvořily největší část nekovových odpadů dřevěné odpady (téměř 47 milionů tun). Německo, Francie a Itálie dohromady přispěly k tomuto množství 58 %, Česko s 270 tisíci tun ani ne jedním procentem.

Samostatnou kategorií odpadu jsou pak odpady nebezpečné, které mohou představovat zvýšené riziko pro lidské zdraví a životní prostředí, nejsou-li likvidovány správně. Z odpadů vytvořených v EU v roce 2022 bylo jako nebezpečný odpad klasifikováno 119 milionů tun (266 kg na obyv.). V roce 2022 se podíl nebezpečných odpadů na celkové produkci odpadů pohyboval mezi 0,7 % v Rumunsku a 26,4 % ve Finsku. V tuzemsku tvořily nebezpečné odpady 4 % z celku.

V roce 2020 vyprodukoval každý člověk žijící v EU v průměru 34,6 kg plastového obalového odpadu. Z toho bylo 13 kg recyklováno. Během dvanácti let, od roku 2009 do 2020, se objem vyprodukovaných plastových obalů na obyvatele zvýšil o 23 % , tj. + 6,5 kg. Současně se zvýšil objem recyklace plastových obalových odpadů o 32 % tj.

Od roku 2021 jsou v zemích EU přísnější pravidla pro měření míry recyklace. Cíl roku 2020 zrecyklovat 22,5 % plastového obalového odpadu splnily všechny státy, mimo Malty, Francie, Dánska, Maďarska, Irska, Rumunska, Polska a Rakouska, kde byla recyklována méně než jedna třetina odpadů z plastových obalů.

Pokud se podíváme na všechny obalové odpady, ne pouze plastové, pak v roce 2020 se vyprodukovaný obalový odpad pohyboval na úrovni 177,2 kg na obyvatele v EU. V roce 2020 měly na obalovém odpadu největší podíl papír a lepenka s 41,2 %, následují plasty 19,5 %, v těsném závěsu je s 19,1 % sklo a dřevo s 15,1 %. Nejméně obalového odpadu na obyvatele vzniklo v Chorvatsku, a to v objemu 66 kg, naopak nejvíce v Německu 225,8 kg.

V časové řadě let 2009 až 2020 objem produkce obalových odpadů vzrostl o 13,3 mil. tun, tj. o 20,1 %. Ke zvýšení obalového odpadu za celé období 12 let nejvíce přispěli papír a lepenka s 32,7 mil. tun. Plastové obaly dosáhly jako druhý nejvýznamnější materiál celkem 15,5 mil. tun (+ 26,7 % oproti roku 2009). Sklo mělo v roce 2019 objem 15,1 mil. tun (+ 13,1 %), dřevěné obaly 11,9 mil. tun (+ 15,2 %) a kovové obaly 4 mil.

Česká republika se pohybovala na úrovni 70 %. Pokud se v souhrnu podíváme na celé sledované období dvanácti let, množství vyprodukovaných obalových odpadů se zvýšilo. Nejvyšší nárůst byl zaznamenán u odpadů z plastů, papíru a lepenky a dřevěných obalů.

Nové cíle pro roky 2025 a 2030 ovšem úroveň recyklace výrazně posunují nahoru, a to vše za nových pravidel měření recyklace, která jsou přísnější oproti období do roku 2020. Znamená to, že odpadové hospodářství má nyní náročný úkol zvládnout všechny závazky i přes energetickou a inflační krizi. Nové investice do odpadového hospodářství, zejména do výkonných třídících a recyklačních linek, jsou nyní podpořeny financováním až do výše 61 mld.