Odpadky v řece Chicago River: Historie, problémy a moderní řešení

16.03.2026

Řeka Chicago, kdysi zamořená splašky, prošla pozoruhodnou proměnou. Nicméně problémy s odpadem nejsou jen moderní záležitostí. Již ve starověku se lidé potýkali s otázkou, kam s výkaly, a způsob nakládání s nimi odrážel vyspělost dané civilizace.

Historický vývoj kanalizace

Prvotní kanály nesloužily k odstraňování exkrementů, ale k rozvádění vody pro zavlažování a jako prevence záplav. Jílová potrubí pro odvod odpadu vznikla asi před čtyřmi tisíci lety v Mezopotámii. V egyptské Sahureho pyramidě zhruba z roku 2400 př. n. l. se podařilo objevit odvodňovací systém z měděných trubek.

Nicméně zdaleka nejvyspělejší kanalizaci na starém kontinentu vybudovali Římané. Tzv. Cloaca Maxima neboli „velká stoka“ původně sloužila k vysoušení mokřin, na nichž poté rostl Řím. Systém vznikal od 6. století př. n. l. a bobtnající zástavba jej pak doslova pohltila. Stoka hrála klíčovou roli v odvádění dešťovky, ale také použité vody z lázní. Její části přitom stojí dodnes a napojují se na moderní kanalizaci.

S rozpadem římského impéria a zánikem Západořímské říše roku 476 nepřišlo kompletní odmítnutí hygieny. Problém tkvěl v tom, že ve městech neexistovala kanalizace a její zřízení ani nebylo na pořadu dne. Standardem se staly žumpy či kalové jímky, jež ovšem rostoucí populace snadno zaplňovala, a lidé tak museli exkrementy vyhazovat na ulici nebo je svážet za hranice města.

Situace v novověku

V období renesance se sice rozvíjela řada vědních oborů, ale do tajů sanitace nikdo nepronikal a v evropských městech stále chyběla kanalizace. Jímky byly přeplněné a lidé vylévali výkaly z oken do příkopů, odkud je pak déšť splachoval do řek. V polovině 17. století byla Paříž zřejmě nejvíc znečištěná za celou dobu své existence. Podobná situace vládla v Londýně, kde John Harrington vynalezl roku 1596 splachovací záchod s nádržkou na vodu. Jeho cílem byla nicméně pouhá eliminace zápachu v domě, odkud výkaly odcházely potrubím ven do otevřené žumpy.

Čtěte také: Vlastnosti malých pytlů na odpad

Rostoucí populace však řeku znečistila natolik, že začátkem 19. století byly již podmínky neúnosné.V létě 1858 vzlínal z extrémně znečištěné Temže tak silný zápach, že podle dobových odborníků mohl vyvolat další epidemii cholery. Na popud inženýra Josepha Bazalgetteho tak vyrostla síť kanálů, jež odváděly výkaly za hranice města.

Problémy Chicaga s odpadem

V 19. století spřádali američtí vizionáři veliké plány. Měli vizi propojit New York s Mexickým zálivem, zefektivnit tak logistiku a samozřejmě na tom vydělat pořádný balík peněz. V jejich snech se lodě plavily přes Velká jezera u hranic s Kanadou, z toho Michiganského pak řekami Chicago, Illinois a Mississippi až do zálivu na jihu.Inženýři se však zasekli na jednom klíčovém bodě - rychle rostoucí město Chicago se doslova topilo ve svých splašcích. V takových podmínkách na sebe nenechaly dlouho čekat ani cholera a tyfus a plány na velkokanál tak skončily utopené na dně pokálených ulic města Chicaga.

Roku 1854 kvůli exkrementům v Chicagu vypukla epidemie cholery a vyžádala si na 1 400 životů, což odpovídalo asi osmnáctině městské populace. Bylo jasné, že také zmíněná metropole potřebuje kanalizaci, jenže v tamním rovném terénu by s odvodem splašků nepomáhala gravitace. V následujících letech se proto při masivním zásahu některé části zástavby uměle zvedly o více než 3,5 metru.

Zbudovaný kanalizační systém pak ústil do řeky Chicago, což ovšem znamenalo další problém. Výkaly se totiž chemicky nijak neošetřovaly a proud je zanášel do jezera Michigan, takže se nakonec ocitly v ohrožení městské zásoby pitné vody. Dalšími stavebními úpravami se podařilo tok řeky změnit, aby jezero dál neznečišťovala, jenže fekálie z Chicaga následně komplikovaly život jiným obcím na jejích březích.

V roce 1855 se objevil Ellis Sylvester Chesbrough, muž, který stál za úspěchem bostonské kanalizace. Když Sylvester přišel do města na břehu Michiganského jezera, udělal to stejně jako v Bostonu. Akorát nad Chicagem visel malý háček - potrubí fungovalo čistě na gravitaci, která ovšem na plochých ulicích Chicaga k ničemu nebyla. Tak podnikl další logický krok - v potrubí není dostatečný sklon? Tak město prostě navýšíme!Několik týdnů se ve městě pracovalo na úpravě terénu, některé domy byly pozvednuty dokonce až o necelé 4 metry. Nakonec vše zafungovalo a splašky z ulic zmizely. Otázka ale je: Kam? Po pár dnech bylo zřejmé, že nestačí odpad odklidit pouze z ulic, když se všechen nahrne do vody. Ani tudy tedy cesta nevedla - řeka, která procházela městem, byla snad ještě odpornější než před tím.

Čtěte také: Jak dlouho trvá rozklad?

Tam to ovšem neskončilo. Výkaly, odpady a bakterie totiž putovaly do městské zásobárny pitné vody - přilehlého jezera. Boží plánDalším krokem E. S. Chesbrougha byl mohutný tunel, ktreý měl přivádět vodu ze středu jezera, kde byla voda čistá. Vyděšení pamětníci epidemie cholery však znečištěnou vodu pít nechtěli a bylo třeba vymyslet ještě jeden plán. Tentokrát se Chesbrough vydal na hranu samotného božství. Rozhodl se otočit proud řeky.

Ostatně to byl taky původní plán velkého kanálu - propojit řeku Chicago s řekou Illinois, která se následně vlévá do Mississippi. Tentokrát to ale bylo jiné, hlavním cílem bylo odvést z města splašky. Což znamenalo, že města po proudu by následně dostala od svých milých sousedů pěkný dáreček, takže se začalo protestovat, žalovat a skoro i soudit.

Aby mohli otočit proud řeky, museli se prokopat malým pahorkem, který vedl kolem celého města. Práce započaly v roce 1892 a o osm let později, 2. ledna 1900, se město konečně prokopalo ke zdárnému konci. Posledním krokem bylo probourat poslední přehradu, která dělila tok řeky od následného pokroku. Zdárný to ale byl jen pro některé... V dolních tocích řeky Illonois se totiž začaly odehrávat ekokatastrofy na všech frontách - znečištění, záplavy, zničené úrody.

Moderní metody čištění vody

Zatímco kanalizace se v Evropě i v Americe pomalu měnila ve standard, nakládání se znečištěnou vodou dál pokulhávalo a bylo zřejmé, že nezpracované fekálie do vodních rezervoárů putovat nemohou. Začalo se proto s mechanickou filtrací a odpadky i další pevná hmota se oddělovaly například s využitím sedimentace. Teprve v roce 1914 přišli inženýři Edward Arden a William T. Lockett s tzv.

Současné iniciativy a snahy

Nezisková organizace Urban Rivers vyvíjí vodního robota, který by sbíral odpadky a jejž by kdokoliv mohl ovládat přes webové stránky. Myšlenka robota uklízejícího odpadky se objevila minulý rok, kdy neziskovka nasadila na řeku plovoucí zahradu a poté zjistila, že je zanesená odpadky.

Čtěte také: Jak vybrat koš do dětského pokoje?

I přes pokroky v čištění odpadních vod stále platí, že až 90 % odpadních vod v rozvojových zemích neprochází čištěním.

tags: #odpadky #v #řece #Chicago #River