Datum Emise Akcií Nově Vznikající Společnosti

Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích. Rejstříkový soud vede pro každého zapsaného podnikatele, organizační složku podniku, podnik zahraniční osoby anebo jeho organizační složku zvláštní vložku, ledaže zákon stanoví jinak.

Rejstříkový soud zveřejní zápis do obchodního rejstříku, jeho změnu či výmaz, jakož i uložení listiny do sbírky listin bez zbytečného odkladu po zápisu, ledaže právní předpis ukládá tuto povinnost někomu jinému. Obchodní rejstřík je každému přístupný.

Údaje a obsah listin, jejichž zveřejnění zákon ukládá, může zapsaná osoba namítat vůči třetím osobám až od okamžiku jejich zveřejnění, ledaže by prokázala, že třetí osobě byly známy dříve. Při nesouladu mezi zapsanými a zveřejněnými údaji nebo mezi uloženými a zveřejněnými listinami se není možné dovolat vůči třetím osobám zveřejněného znění.

Jestliže obsah zápisu v obchodním rejstříku odporuje donucujícímu ustanovení zákona a nelze dosáhnout nápravy jinak, rejstříkový soud vyzve podnikatele ke zjednání nápravy.

Od okamžiku zveřejnění zápisu osoby, která je orgánem nebo členem orgánu právnické osoby, se nikdo nemůže vůči třetím osobám dovolávat porušení právních předpisů, společenské smlouvy nebo stanov při volbě nebo jmenování uvedených orgánů nebo jejich členů, ledaže zapsaná osoba prokáže, že třetí osoba o porušení věděla.

Čtěte také: Emise akcií – definice

Navrhovatel podle odstavce 1 nebo 2 současně s návrhem doloží písemný souhlas osob, které se podle tohoto zákona nebo zvláštního právního předpisu zapisují v rámci zápisu podnikatele, ledaže takovýto souhlas plyne z jiných k návrhu dokládaných listin; u výmazu osoby zapsané v rámci zápisu podnikatele se souhlas nevyžaduje.

Ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou náležitosti formulářů na podávání návrhů na zápis a seznam listin (příloh), které se k návrhům přikládají. Návrhy a listiny uchovává rejstříkový soud pouze v elektronické podobě, ledaže to charakter takového návrhu nebo listiny neumožňuje.

Návrh na zápis se podává a zápis v obchodním rejstříku se provádí v českém jazyce. Navrhovatel může požádat, aby zápis v obchodním rejstříku byl proveden také v jakémkoliv cizím jazyce.

Navrhovatel zápisu do obchodního rejstříku doloží, že mu nejpozději dnem zápisu vznikne živnostenské či jiné oprávnění k činnosti, která má být jako předmět podnikání (činnosti) do obchodního rejstříku zapsána, pokud nejsou tyto skutečnosti zjistitelné z informačních systémů veřejné správy nebo jejich částí, které jsou veřejnými evidencemi, rejstříky nebo seznamy, nebo pokud zvláštní právní předpis stanoví jinak.

Navrhovatel při návrhu na zápis do obchodního rejstříku doloží právní důvod užívání prostor, do nichž umístil sídlo nebo místo podnikání; to neplatí, pokud je právní důvod zjistitelný z informačních systémů veřejné správy nebo jejich částí, které jsou veřejnými evidencemi, rejstříky nebo seznamy.

Čtěte také: Akcie, forma a právo ČR

Při fúzi právnických osob (dále jen "zápis fúze") se do obchodního rejstříku u každé zanikající právnické osoby zapíše údaj o tom, že zanikla sloučením nebo splynutím s uvedením firmy, sídla a identifikačního čísla nástupnické právnické osoby, popřípadě všech ostatních zanikajících právnických osob.

Při rozdělení právnické osoby (dále jen „zápis rozdělení“) se do obchodního rejstříku u zanikající nebo rozdělované právnické osoby zapíše údaj, že zanikla rozštěpením nebo že došlo k odštěpení části jejího jmění, s uvedením firmy, sídla a identifikačního čísla všech nástupnických právnických osob.

Návrh na zápis převodu jmění podávají společně zanikající právnická osoba a společník, na něhož se jmění převádí. Rejstříkový soud provede zápis skutečností k témuž dni. Zápis fúze, převodu jmění nebo rozdělení povolí rejstříkový soud u zanikající, rozdělované i nástupnické právnické osoby pouze k témuž dni.

Do sbírky listin se ukládají:

• rozhodnutí o volbě nebo jmenování, odvolání nebo doklad o jiném ukončení funkce osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem, likvidátorem, insolvenčním správcem anebo vedoucím organizační složky podniku
• výroční zprávy, řádné, mimořádné a konsolidované účetní závěrky, pokud nejsou součástí výroční zprávy, vyžaduje-li jejich vyhotovení tento zákon nebo zvláštní právní předpis, návrh rozdělení zisku a jeho konečná podoba nebo vypořádání ztráty, pokud nejsou součástí řádné účetní závěrky, zpráva auditora o ověření účetní závěrky, zprávu o vztazích mezi propojenými osobami podle § 66a odst.
• rozhodnutí o zrušení právnické osoby, rozhodnutí, jímž se ruší rozhodnutí o zrušení právnické osoby, rozhodnutí o přeměně obchodní společnosti nebo družstva, rozhodnutí o zrušení rozhodnutí o přeměně obchodní společnosti nebo družstva, rozhodnutí soudu o neplatnosti společnosti (§ 68a), zprávu o průběhu likvidace podle § 75 odst. 1, seznam společníků podle § 75a odst. 1 anebo zprávu o naložení s majetkem podle § 75 odst.
• posudek znalce nebo znalců na ocenění nepeněžitého vkladu při založení společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti nebo při zvýšení jejich základního kapitálu, posudek znalce na ocenění jmění při přeměnách obchodních společností a družstev a na ocenění majetku podle § 196a odst.
• smlouvu o převodu podniku nebo jeho části, smlouvu o nájmu podniku nebo jeho části, včetně oznámení o jejím prodloužení podle § 488f odst.

Účetní záznamy týkající se zahraniční osoby v souladu s povinností jejich kontroly, zpracování a zveřejnění podle právního řádu, jímž se zahraniční osoba řídí; jestliže tyto účetní záznamy nejsou vypracovány v souladu s předpisy práva Evropských společenství nebo rovnocenným způsobem a jde-li o organizační složky (pobočky) zahraničních úvěrových a finančních institucí, rovněž v případě, že není splněna podmínka vzájemnosti, uloží se do sbírky listin také účetní záznamy, které se vztahují k činnosti organizační složky, uvedené v § 38i odst. 1 písm.

Čtěte také: Historie klimatických protestů

Povinnost uložení účetních záznamů podle odstavce 1 písm. a), která se vztahuje k činnosti organizační složky, neplatí pro zahraniční právnickou osobu, která se řídí právem členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, a organizační složku jejího podniku (pobočku), a pro zahraniční fyzickou osobu, která je státním příslušníkem členského státu Evropské unie nebo jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, a organizační složku jejíh...

Historie Pražské Burzy

Praha se stala obchodním střediskem pro celé Rakousko-Uhersko, kde se čile obchodovalo s obilím, lihem, řepkou, jetelovými semeny, chmelem a hlavně cukrem. Burza umožnila vzestup českého cukrovarnictví, když se pro své první zájemce otevřela 17. dubna 1871. Podle analytiků je i dnes důležitou součástí finančního systému, přestože by potřebovala nabízet větší počet titulů.

„Během průmyslové revoluce rychle rostla v celé Evropě poptávka po cukru, spolu s tím, jak se obyvatelstvo stěhovalo do měst a odlučovalo se od venkovské výroby potravin. Do měst bylo potřeba kalorie dovážet a cukr měl vždy vysokou kalorickou hodnotu vzhledem k svému objemu a váze. Zatímco západní Evropa v tomto smyslu často sáhla po koloniích a otroctví, například v Karibiku, česká řepa uvnitř mocnářství ukázala, že to jde i bez něj,“ přiblížil hlavní ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň jednu z prvních historicky důležitých rolí, které během své už 150leté, byť přerušované, existence burza sehrála.

Obchodování bylo totiž přetržené světovými válkami i obdobím komunismu na dlouhých padesát let. Burzy v dnešním slova smyslu vznikaly v Evropě podle dochovaných zpráv už ve 12. století. V českých zemích se snahy o vlastní burzovní trh datují do doby panování Marie Terezie, za jejíž vlády vznikla v roce 1771 vídeňská burza.

Praha si ale nakonec musela ještě sto let počkat a založení národní burzy pro cenné papíry si vybojovat. Všechny překážky se ale nakonec podařilo zdolat, a to zejména díky nadšencům vedeným uznávaným velkoobchodníkem s cukrem a finančníkem Aloisem Olivou.

Zrod Burzy za 29 870 zlatých

Vznik významné hospodářské instituce, která podléhala státnímu dozoru, totiž vyžadoval povolení úřadů. Bylo také nutné dát dohromady kapitál a učinit nezbytné právní kroky. Na provoz burzy se složily firmy i osoby, od pojišťoven přes cukrovary až po kvarteto provozovatelů železnic.

Celkem se tak nakonec sešlo úctyhodných 29 870 zlatých od 389 zakladatelů a burza slavnostně zahájila svou činnost 17. dubna 1871. Pro představu, zmíněných téměř třicet tisíc zlatých by tehdy stačilo na roční mzdu pro zhruba sedmdesát kvalifikovaných zedníků nebo až sto úředníků.

Vůbec první obchodování na „Pražské burze na zboží a cenné papíry“, jak zněl dobový název, se odehrálo v čase 11:30 až 13:00 v ulici Na Příkopě v prostorách, které připomínaly spíše prodejnu zboží. Za členy burzy byli až do vzniku republiky považováni dlouhodobí návštěvníci, kteří měli právo účastnit se obchodů.

Zákon pouze vymezoval, kdo přístup nemá. Například až do vzniku samostatného Československa to byly ženy nebo třeba osoby, které kvůli trestnímu verdiktu nemohly být voleny do obecního zastupitelstva. Zapovězen vstup měli pak i dlužníci v konkurzu nebo osoby, které byly potrestány za zaviněný úpadek - ty na burzu nesměly ještě ani tři roky po dokončení trestu. Organizační řád se mnohokrát upravoval, konečnou podobu dostal až v roce 1924.

„Návrat“ firem a obchodní boom za Rašína

Burza od počátku obchodovala cenné papíry a různé komodity. Doba do vzniku samostatného československého státu byla na pražské burze ve znamení výkyvů. Trh byl nejprve za dva roky své existence zaplaven 59 společnostmi, které slibovaly velký zisk a lákaly ke spekulaci. Došlo k velkému boomu obchodů, který ovšem následně způsobil přehřátí a pokles kurzů. Když se burza nadechla, tak zpravidla vzápětí přišel útlum. A v roce 1914 zastavila její činnost válka.

Tehdy se začala těšit silné podpoře ze strany státu a politických představitelů. Zasloužil se o to zejména československý ministr financí Alois Rašín - právě jeho opatření stabilizovala a upevnila hospodářství. „Nejen že projevoval zájem o činnost burzy a podporoval ji, ale také se zasloužil o novou národní měnu, která se stala pevným ostrovem uprostřed okolního poválečného inflačního chaosu,“ připomínají burzovní stránky.

Toto období bylo podle analytika Bartoně druhou významnou periodou existence burzy. „Byl zde tlak, ať už politický, či od spotřebitelů, na české vlastnictví podniků a jejich rozvoj - a burza cenných papírů, akcií toto umožňovala,“ zdůraznil. Vytvořily se tak výborné podmínky pro to, aby mohla plnit svou hlavní roli - dát dohromady investory, kteří chtějí zhodnotit své peníze, a firmy, které chtějí získat nový kapitál.

Díky zmíněným opatřením Rašína tak mohly být vykoupeny ze zahraničí majetkové účasti československých akciových společností, zejména z Vídně, a převedeny do Československé republiky. Nastal obchodní boom, kdy množství obchodovaných akcií bylo tak vysoké, že s nimi nebylo možné obchodovat přímo. Proto byla založena „Pražská súčtovací banka“, která obchody vypořádávala. Umožnila také zavedení derivátových obchodů, které se ale příliš neujaly.

Právě poplatky za vstup na burzu nebo za vybrané místo v obchodním sálu byly jedním z hlavních zdrojů financování chodu burzy. Zájemci si například mohli za 30 zlatých zajistit místo u stolku nebo zábradlí, kde bylo snazší a pohodlnější podat správnou nabídku. Platilo se i za každý záznam akcií, a to 25 zlatých.

Praha tak postupně nabyla významu ve středoevropském peněžnictví, což pomohlo i rozvoji pražské burzy, zejména v jejím zápolení s vídeňskou konkurencí. V meziválečném období předčila i o sto let starší burzu vídeňskou.

Ve vlastní budově až za 53 let, ale jen na pouhý rok

Období první republiky každopádně patřilo k nejúspěšnějším v historii pražské burzy. Vyvrcholením mělo být její přestěhování do nového vlastního sídla. Do té doby sídlila na sedmi různých adresách, ale ani jednu z nemovitostí burza přímo nevlastnila. Vlastní prostory burza nakonec získala až v roce 1938, kdy byla dostavěna budova na tehdejší Hooverově třídě, dnešní Wilsonově ulici, na místě současné nové budovy Národního muzea.

Na burze se v této nové budově ovšem obchodovalo pouze rok. Po obsazení Československa hitlerovským Německem v březnu 1939 byla její činnost postupně utlumována a zastavena. Nikdo tehdy nemohl tušit, že návrat zabere dlouhé desítky let.

Rozhodnutím Ministerstva financí Československé republiky z dubna 1948 bylo nařízeno, aby pražská burza pro zboží a cenné papíry byla trvale uzavřena - což se i stalo. Její jmění skončilo v likvidaci a budova byla státem vyvlastněna.

Burzovní trh se do Prahy vrátil až v 90. letech dvacátého století. Na jaře 1993 bylo i díky podpoře francouzské vlády a za pomoci lidí z burzy v Lyonu zahájeno obchodování na pražském parketu. Počítače v gotických pronajatých prostorách ulice Na Můstku v ranních hodinách 6. dubna zpracovaly objednávky z přinesených disket, v deset hodin byl jejich příjem uzavřen a systém pro základních sedm emisí určil kurs, který uspokojil největší objem obchodů.

Posléze se pak z prostor Na Můstku přestěhovala do nově vybudovaného Burzovního paláce, kde funguje dodnes.

Návrat po zákazu

A právě v této době, po pádu komunismu, sehrála podle analytika Bartoně burza ještě podstatnější roli, konkrétně v budování průhledného prostředí. Nebýt této počáteční „usměrňovací“ úlohy burzy, české podnikatelské prostředí by bývalo bylo podle Bartoně mnohem déle netransparentní a nekultivované.

V současnosti patří pražská burza v evropském měřítku mezi ty menší a je koncentrovaná na několik velkých titulů. Nemůže tak konkurovat zahraničním burzám v Londýně, Frankfurtu či Amsterdamu, které navíc, jak připomíná Bartoň, mají každá nějakou specializaci. Ale svůj význam podle analytiků pražská burza rozhodně má, stejně tak jako své problémy.

K nárůstu investorské apatie přispěly navíc i některé známé IPO (první veřejné nabídky akcií) typu NWR, tedy firmy New World Resources, producenta černého uhlí ve střední Evropě. Ta, jak připomněl analytik Cyrrus Tomáš Pfeiler, vstoupila na burzu v době vrcholícího komoditního cyklu.

Problém je malý počet emitentů, říkají analytici

Aktuálním problémem tuzemské burzy je však podle analytiků především malý počet kvalitních emitentů. Pokud bychom vzali v potaz nejširší možné vymezení v otázce počtu firem, které se na pražské burze obchodují, dostali bychom se na 55 titulů. Tato hodnota by však zahrnovala, jak upozornil Pfeiler, i ty firmy, které se obchodují v režimu takzvaného duálního listingu, a jde tedy o společnosti, jejichž akcie byly uvedeny na jinou burzu, většinou i v jiné měně, avšak pražská burza umožňuje obchodování v korunách.

Pro srovnání, varšavský index obsahuje 20 akcií, celkově se však na hlavní polské burze obchoduje 432 společností. A například v Německu má nejznámější Frankfurt Stock Exchange dokonce 499 akciových titulů.

„Pochopitelně český kapitálový trh, co se velikosti týče, je mnohem menší než kapitálový trh Polska nebo Německa. Je to dáno nejen velikostí obou zmíněných zemí a jejich ekonomik, ale i rozdílným vývojem. Polsko je specifické v tom ohledu, že privatizace státních podílů ve významných firmách probíhala postupně a téměř výhradně formou IPO na tamní burze. Tím se tento trh dostal do povědomí významných investičních bank, které se těchto privatizací účastnily a při té příležitosti byly ochotné realizovat i řádově menší transakce než jen ony velké státní privatizace,“ vysvětlil Kovařík.

A proč tak malý počet kvalitních emitentů? „Tuzemské firmy jsou stále poměrně konzervativní, a tak v drtivé většině stále využívají bankovního financování. V uplynulých letech více firem sáhlo k emisi dluhopisů. Prostředí nízkých úroků vede k preferenci dluhového financování oproti akciovému kapitálu. V nedávné minulosti se taktéž vyskytlo několik společností, které na pražskou burzu vstoupily, avšak z hlavního parketu byly brzy opět staženy, a to buď z rozhodnutí stávajících majoritních vlastníků, nebo se našel nový strategický investor, který firmu ovládl,“ vysvětluje důvody Pfeiler.

Právě nedostatek atraktivních titulů a neschopnost nalákat na burzu velké stabilní společnosti udělaly z pražské burzy v západní Evropě spíše „otloukánka“, míní analytik finančních trhů Purple Trading Štěpán Hájek. A dodává, že ani ve východní Evropě nepatří česká burza mezi elitu, o čemž hovoří nedávný neúspěšný pokus o spojení pražské burzy s varšavskou.

„Pražské burze chybí prestiž, kterou má právě varšavská, vídeňská nebo frankfurtská burza. Ublížila jí také neúspěšná kuponová privatizace, která měla zajistit přesun majetku do rukou českých občanů. Mnoho akciových titulů nebylo likvidních a snaha o vyšší efektivitu se nepodařila,“ míní Hájek.

„Chybí dostatek atraktivních titulů, protože velké české firmy jako PPF, Alza nebo Škoda Auto buď na burzu nechtějí, nebo jsou vlastněny zahraničním subjektem,“ doplnil Hájek. Za nedostatek titulů může podle něho částečně i mentalita a síla zvyku.

Za nižší atraktivitou posledních let podle něj částečně je i preference bankovní sféry jako zdroje investování, zatímco jinde ve světě je zdrojem financování právě burza.

Firmy většinou vstupují na burzu, když peníze z bankovního sektoru už nestačí. U některých českých společností dochází častěji k emitaci zahraničních dluhopisů, jelikož jde o levnější financování, diverzifikaci a s pojistkou proti měnovému riziku,“ vysvětluje Hájek.

Přítomnost burzy na trhu přináší transparentnost

Existence burzy je ale podle analytiků nutností v každé rozvinuté ekonomice. A proto se shodují, že česká Burza cenných papírů Praha (BCPP) svůj smysl plní, a to i přesto, že aktuálně nenabízí příliš mnoho titulů.

Počet společností obchodovaných na různých burzách:

tags: #datum #emise #akcii #nove #vznikajici #spolecnosti

Oblíbené příspěvky:

• Spravedlivý obchod a udržitelnost
• Tipy na výlety v ČR
• Využití máty peprné
• Likvidácia odpadu Senec
• Zákon EU o emisích z lodní dopravy