Odvolací soud a emise rozhodnutí: Analýza dopadu na klimatickou litigaci

Dne 12. listopadu 2024 vydal odvolací soud v Haagu dlouho očekávané rozhodnutí ve věci Milieudefensie et al. v Royal Dutch Shell (často označované jako “případ Shell”). Jedná se o odvolání proti přelomovému rozhodnutí Okresního soudu v Haagu z roku 2021, ve kterém soud ropné společnosti Shell, jako první společnosti na světě, uložil povinnost do roku 2030 snížit její globální emise skleníkových plynů o 45 % oproti úrovni z roku 2019 a jež přitáhlo celosvětovou pozornost.

Vyhověl tak výtce žalobců, že žalovaná společnost nejedná dostatečně, aby zabránila nebezpečné změně klimatu v souladu s Pařížskou dohodou. Původní rozhodnutí bylo široce uznáváno (ačkoli také kritizováno) jako přelomový okamžik pro stanovení povinnosti obchodním společnostem zabývat se změnou klimatu. Soud tuto povinnost dovodil na základě nizozemského deliktního práva a jeho výkladu za pomoci právně nezávazných mezinárodních nástrojů, jako jsou Obecné zásady OSN pro byznys a lidská práva (UNGPs) a Směrnice OECD pro nadnárodní podniky o odpovědném obchodním chování (Směrnice OECD), a inspiroval i další soudní spory v jiných zemích.

I když odvolací soud rozhodnutí zrušil a nároky žalobců zamítl, jeho rozsudek upřesňuje některé povinnosti na straně společností ve vztahu ke klimatické změně a nelze jej zjednodušeně považovat za prohru klimatické litigace proti obchodním společnostem. Tento komentář rozebere základní zjištění, které odvolací soud učinil a pokusí se zodpovědět na otázku, zda se nejedná pro vítěznou společnost o Pyrrhovo vítězství.

Rozhodnutí Okresního soudu v roce 2021

Nejprve krátce k tomu, co rozhodl okresní soud v roce 2021. Soud nařídil holdingové společnosti Shell snížit emise CO2 do roku 2030 o 45 % proti hodnotám z roku 2019, a to v rámci celé korporátní skupiny, kterou formuloval jako povinnost dosáhnout výsledku (obligation of result) ve vztahu k emisím rozsahu 1 a 2 (asi 5 % všech emisí skupiny Shell) a povinnost vyvinout maximální úsilí (obligations of means) ke snížení emisí u svých dodavatelů a zákazníků (tzv. emise rozsahu 3) (pro detailní popis emisí rozsahu 1-3 viz GHG protokol).

Povinnost snížit emise soud dovodil z nepsaného standardu náležité péče stanoveného v nizozemském deliktním právu, které je otevřené interpretaci soudu. Žalobci tvrdili, že z tohoto standardu péče vyplývá povinnost společnosti Shell předcházet nebezpečným změnám klimatu. Soud aplikoval standard péče na politiku společnosti, její emise, jakož i důsledky emisí, a ve světle povinnosti společnosti respektovat lidská práva dle UNGPs dospěl k závěru, že standard péče zahrnuje povinnost společností, aby převzaly odpovědnost za emise rozsahu 3, zejména pokud tvoří většinu emisí CO2 dané společnosti jako v případě Shell.

Čtěte také: Nejvyšší soud o alkoholu v Plzni

Soud prvního stupně při výkladu tohoto standardu vycházel z nezávazného instrumentu UNGPs, který považoval za „globální standard očekávaného chování pro všechny podniky“ (bod 4.4.13 prvoinstančního rozhodnutí) a kterému tak dodal důležitou právní váhu. V tomto ohledu bylo rozhodnutí považováno za mimořádný vývoj v oblasti byznysu a lidských práv evokující přímé mezinárodně právní povinnosti směřující na obchodní společnosti ve vztahu ke klimatické změně.

Rozhodnutí Odvolacího soudu

Průlomové rozhodnutí odvolací soud sice zrušil, ale v odůvodnění uvedl, že společnosti produkující emise, jako je společnost Shell, mají povinnost emise snižovat. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno en bloc ohledně všech emisí skleníkových plynů.

Avšak v souvislosti s emisemi rozsahu 1 a 2 odvolací soud uznal, že společnost Shell se veřejně zavázala k jasným cílům snižování emisí (např. ve zprávách pro Komisi pro cenné papíry a pro burzy) a že do konce roku 2023 emise v rozsahu 1 a 2 už snížila o 31 % oproti roku 2016 (vůči svému dobrovolnému redukčnímu závazku stanovenému na 50 % do roku 2030 (bod 7.65 rozhodnutí). V důsledku toho odvolací soud dospěl k závěru, že zde není hrozící delikt, o kterém by soud mohl rozhodnout (bod 7.65 rozhodnutí).

Co se týká emisí rozsahu 3, odvolací soud rozhodl, že nemůže stanovit, a tedy ani uložit společnosti Shell konkrétní procento snížení emisí a vyhovět tak žalobě, která požadovala snížení o 45 % do roku 2030. Zde je nutné si uvědomit, že přibližně 95 % vykázaných emisí společnosti Shell spadá do rozsahu 3 (bod 3.24 rozhodnutí). Přibližně jedna třetina těchto emisí se vztahuje k vlastním produktům společnosti Shell a zbývající dvě třetiny k ropě a plynu vytěženým třetími stranami a přeprodávaným společností Shell (bod 7.100 rozhodnutí).

Soud se zabýval předloženými vědeckými zprávami a zkoumal, zda „existuje shoda v klimatické vědě ohledně konkrétních norem snižování emisí, které by se měly vztahovat na společnost jako je Shell“ (bod 7.67 rozhodnutí). Žalobci požadovaný 45% redukční cíl do roku 2030 vychází především ze zpráv Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), Mezinárodní energetické agentury (IEA), iniciativy Science Based Targets Initiative a iniciativy Race to Zero (bod 7.69 rozhodnutí).

Čtěte také: Novela zákona o ochraně ovzduší

Vzhledem k tomu, že neexistuje dohoda, jak má být cíl snížení emisí rozdělen mezi obchodní společnosti, se žalobci domnívají, že logické je uplatnit cíl 45 % na všechny společnosti, včetně sektoru energetiky (bod 7.72 rozhodnutí). Odvolací soud považuje stanovení konkrétního cíle pro společnost Shell z celosvětových průměrů za problematické (bod 7.73 rozhodnutí).

Odvolací soud se rovněž zabýval argumentem žalované společnosti ohledně tzv. substituce. Například, soud uvažoval situaci, kdy společnost Shell začne dodávat plyn subjektu, který dříve používal uhlíkově náročnější uhlí. V některých případech tak zvýšení produktů společnosti Shell (a tím i zvýšení jejích emisí) může zároveň znamenat snížení emisí v globálním měřítku, což dle soudu jednoznačně potvrzuje nevhodnost aplikace celosvětové emisní trajektorie na případ konkrétní společnosti (bod 7.75 rozhodnutí).

Odvolací soud rovněž odmítl aplikovat na společnost Shell odvětvové standardy pro dodávky ropy a plynu, neboť z různých studií, které byly soudu předloženy, nelze vyvodit jednoznačný závěr ohledně metod kalkulace fixního redukčního cíle (bod 7.91 rozhodnutí). Obdobně se soud věnoval argumentu o náhradě trhu a neztotožnil se s důkazy žalobců, že by samotná skutečnost, že Shell přestane přeprodávat produkty z fosilních paliv vyrobené jinými společnostmi, vedla ke snížení emisí a že by toto místo na trhu nevyplnil jiný subjekt (bod 7.106 rozhodnutí).

Nakonec tedy soud dospěl k závěru, že povinnost snížit emise se může v jednotlivých odvětvích a zemích lišit (bod 7.81 rozhodnutí) a že soud nemůže určit, jaká konkrétní povinnost snižování emisí se na společnost Shell vztahuje (body 7.73 a 7.111 rozhodnutí).

Lidská práva a standard péče

Při stanovení povinnosti společnosti Shell snižovat emise na základě výkladu standardu péče dle nizozemského práva oba soudy vycházely z lidských práv. Ve vztahu k obchodním společnostem zmínil doktrínu “nepřímého horizontálního účinku lidských práv” a uplatňování hodnot lidských práv při aplikaci soukromého práva na vztahy mezi občany a soukromými subjekty (body 7.17 a 7.18 rozhodnutí).

Čtěte také: Praha a boj o čistší vzduch

Podobně jako soud prvního stupně i odvolací soud poukázal na články 2 (právo na život) a 8 (právo na rodinný život) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (EÚLP) při výkladu nepsaného standardu náležité péče a stanovení toho, co lze na jeho základě požadovat od velké mezinárodní společnosti jako je Shell (bod 7.25 rozhodnutí). Odvolací soud poznamenává, že společnost Shell se přihlásila k UNGPs a ke Směrnici OECD.

Odvolací soud konstatoval, že společnosti jako Shell, jež „významně přispěly ke klimatické změně a mají možnost přispět k boji proti ní, mají povinnost omezit emise CO2 bez ohledu na to, zda je tato povinnost stanovena ve veřejnoprávních předpisech zemí, v nichž daná společnost působí” (bod 7.27). Soud krátce shrnul právní povinnosti týkající se emisí CO2, jež obchodním společnostem ukládají různé právní předpisy EU, jakož i vývoj v právní úpravě, ke kterému došlo od rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud uznal, že klimatické povinnosti společností se stále rozšiřují a zpřísňují (bod 7.56 rozhodnutí), nicméně splnění povinností vyplývajících z práva EU nejsou vyčerpávající a podle nizozemského práva má společnost samostatnou povinnost náležité péče snižovat emise (bod 7.53 rozhodnutí).

Jak jsem již zmínila výše, odvolací soud překvapivě použil princip mezinárodního enviromentálního a klimatického práva o společné, ale rozdílné odpovědnosti (common but differentiated responsibilities, tj. princip uznávající, že všechny státy jsou odpovědné za řešení globálního poškozování životního prostředí a klimatické změny, ale nejsou za něj odpovědné stejně) na standard péče soukromé společnosti. Dle odvolacího soudu lze tedy „od společnosti Shell očekávat více než od většiny ostatních společností, neboť je významným hráčem působícím na trhu s fosilními palivy již více než 100 let“ (bod 7.55 rozhodnutí) a “v souladu se zásadou CBDR by se po společnosti Shell mohlo požadovat, aby přispěla k celosvětovému cíli snížení emisí ve vyšší míře“ (tj.

I když odvolací soud výslovně zmínil, že vzhledem k formulaci žalobních nároků a odvolacích důvodů nemusí v tomto řízení odpovídat na otázku, zda plánované investice žalované společnosti do nových ropných a plynových nalezišť jsou v souladu se standardem péče dle nizozemského zákona (bod 7.61 rozhodnutí), k opatřením na straně nabídky fosilních paliv se přesto v odůvodnění vyjádřil. Vedle současných vládních politik zaměřených na snížení poptávky po fosilních palivech soud zdůraznil nutnost omezení výroby fosilních paliv (např. zavedením moratoria na nové těžební licence).

Dále soud uvádí, že standard péče, vykládaný na základě článků 2 a 8 EÚLP a nezávazných mezinárodních instrumentů, může vyžadovat, aby společnost Shell převzala vlastní odpovědnost a neinvestovala do nových fosilních paliv.

Dopad na klimatickou litigaci

V tomto komentáři jsem se pokusila poukázat na to, že formální prohra žalobců v odvolacím řízení se nemusí nutně jevit jako velký neúspěch pro zastánce důraznějších opatření v boji s klimatickou změnou v soukromé sféře. Ačkoli se jedná o krok zpět oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, který společnosti Shell uložil konkrétní redukční emisní cíl, a o ukázku značných limitů efektivnosti klimatické litigace, rozhodnutí odvolacího soudu by nemělo být chápáno tak, že společnosti nemají povinnost snižovat emise skleníkových plynů a že za nečinnost jim nehrozí právní důsledky.

Naopak, odvolací soud potvrdil, že společnosti mají povinnost snížit emise CO2 i co do rozsahu 3, že obsah této povinnosti se může u jednotlivých společností lišit, že ochrana před změnou klimatu je lidským právem, či že dodržováním veřejného práva nezanikají soukromá práva.

Co se týká výhledu klimatické litigace proti obchodním společnostem obecně, jednou z otázek je, zda žalobci budou v řízení pokračovat a z širší perspektivy, zda rozhodnutí bude mít vliv na soudní klimatické spory v jiných zemích. Rozhodnutí může soudní spory inspirované prvoinstančním rozhodnutím teoreticky zpomalit nebo pozměnit, protože poukazuje na konkrétní obtíže při ukládání obchodním společnostem kvantifikovaných cílů pro zmírňování klimatické změny a při používání vědeckých důkazů o globálním oteplování v rámci soudních řízení.

Odvolací soud zároveň potvrzuje, že společnosti mají obecnou povinnost snižovat emise, jež jde nad rámec toho, co vyžaduje právo EU, a že nové investice do rozšiřování fosilních paliv nejsou v souladu s Pařížskou dohodou. Budoucí soudní spory se tedy mohou zaměřit na jiné nároky, a navíc se soudní spory v jednotlivých jurisdikcích výrazně liší v kontextu daného práva, kdy některé jsou založeny na speciální úpravě lidskoprávní a environmentální due diligence (např. ve Francii).

Mohou tak nabízet nové právní cesty, jak stanovit obsah povinnosti snižovat emise, určit minimum či nějaký rozsah redukční povinnosti nebo úplně jiný druh mitigační povinnosti. To se týká i nedávno přijaté směrnice EU o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti (CS3D), jež nařizuje společnostem zpracovat klimatický plán, včetně konkrétních cílů snižování emisí, které se staly v rozhodnutí nizozemského soudu kontroverzními.

Zde soud poznamenává, že ani úprava v CS3D nestanoví pro společnost Shell povinnost absolutního snížení emisí o 45 % nebo o jiné procento, ale nechává to na dané společnosti za podmínky, že cíle jsou v souladu s Pařížskou dohodou (bod 7.56 rozhodnutí) a vědecky podložené. Rezignace soudu určit alespoň nějaké mantinely může znamenat určitou nejistotu pro soukromý sektor a pro správné stanovování emisních cílů jednotlivými obchodními společnostmi.

Rovněž v blízké době očekáváme poradní stanovisko Mezinárodního soudního dvora ve věci změny klimatu (187 - Obligations of States in respect of Climate Change - Request for Advisory Opinion), o kterém v této době probíhají veřejná slyšení.

V roce 2024 dosáhly historického úspěchu u Evropského soudu pro lidská práva švýcarské seniorky s žalobou na švýcarský stát, že nekoná dostatečně ve věci změny klimatu. Nyní se na jejich úspěch pokusí navázat čeští žalobci, kteří v České republice v tuto chvíli vyčerpali možnosti dovolat se práva. Přitom se české klimatické žalobě zprvu u českých soudů dařilo.

„Spolek a další žalobci podali v roce 2021 žalobu proti české vládě a ministerstvům z důvodu jejich nečinnosti v řešení změny klimatu. Po prvním úspěchu žaloby u Městského soudu v Praze v roce 2022 stát přes půl roku pravomocný rozsudek nerespektoval. Po několika odvoláních pak v listopadu 2025 zamítl podanou stížnost Ústavní soud, který českým občanům ochranu neposkytl.

I když se politická pozornost od klimatické politiky stále více odvrací, katastrofální změna klimatu pokračuje. „Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva přichází v kritický moment. Stav globálního klimatu se zhoršuje a čas tuto krizi zvrátit se krátí. Český stát stále nemá jasný plán, jak snížit emise a ochránit své občany před dopady sílící klimatické změny. Vláda pokračuje v nečinnosti a někteří její představitelé dokonce popírají vědecké závěry. Řešení změny klimatu je přitom nezbytné pro ochranu životů a zdraví lidí v Česku.

Švýcarské seniorky argumentovaly ve Štrasburku v roce 2024 tak, že dochází k porušování Evropských úmluv o ochraně lidských práv, které mimo jiné zahrnují také právo na respektování soukromého rodinného života. Seniorky tvrdily, že není ohroženo jen jejich zdraví, ale samotná existence. Vítězství švýcarských seniorek bylo označováno za historické. Švýcarští politici však přelomový klimatický rozsudek při hlasování odmítli. V roce 2025 pak Výbor ministrů Rady Evropy, tedy orgán dohlížející na plnění rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, na Švýcarsko apeloval, aby bylo aktivnější v boji proti klimatické změně.

„Evropský soud pro lidská práva stanovil, jaké má stát povinnosti v ochraně lidí před dopady změny klimatu. Státy musí přijmout závazný regulační rámec a stanovit cíle snižování emisí a klimatické neutrality, založené na vědecky podložených metodách, a to v souladu s Pařížskou dohodou.

tags: #odvolací #soud #emise #rozhodnutí

Oblíbené příspěvky:

• Barevné kódování popelnic
• Recept na grilovanou makrelu
• Aktuální nabídky práce a ekologie
• Hry do přírody a na výlet
• Důležitost recyklace plastů