Soud zrušil plán Prahy na ochranu ovzduší: Důvody

Městský soud v Praze rozhodl, že Program zlepšování kvality ovzduší, který pro Prahu vydalo Ministerstvo životního prostředí, neplní svůj zákonem předepsaný cíl. Program je z větší části zrušen a musí být vypracován znovu.

Soud se tím přiklonil k důraznější ochraně zdraví obyvatel hlavního města před znečištěním, plynoucím zde zejména z dopravy. Z ústního odůvodnění je zřejmé, že hlavním důvodem zrušení Programu ve třech ze čtyř výroků byla jeho nekonkrétnost, a tedy nejistota ohledně jeho výsledku.

„Program by měl obsahovat konkrétní a daty podložená opatření sestavená specificky pro Prahu. Měl by kvantifikovat jejich očekávané výsledky a zasadit je do časového rámce, aby bylo patrné, nakolik je účinný, ještě dříve než za čtyři roky, kdy skončí", zaznělo v odůvodnění.

„Zrušení neúčinného programu vítám. Česká vláda se nezvládla účinně vypořádat se znečištěným ovzduším, ale naštěstí zafungovaly právní nástroje.", dodal jeden z účastníků řízení.

Povinnost vydat Program pro zlepšování kvality ovzduší Ministerstvu životního prostředí vyplývá ze zákona na ochranu ovzduší, a to ve vztahu ke každé velké aglomeraci, kde jsou překračovány zákonné limity znečištění ovzduší.

Čtěte také: Nejvyšší soud o alkoholu v Plzni

Program má za cíl snížit toto znečištění na zákonnou úroveň v co nejkratší možné době, a musí proto obsahovat dostatečně účinná opatření. Před svým vydáním byl připomínkován v rámci veřejné konzultace a bylo provedeno posouzení jeho vlivů na životní prostředí (tzv. SEA).

Připomínky ke slabé účinnosti Programu ani závěry SEA však nebyly v dostatečné míře zohledněny, a proto skupina obyvatel Prahy podala v červnu 2016 k soudu návrh na jeho zrušení. Městský soud v Praze rozhodl v souladu s verdiktem Nejvyššího správního soudu ve věci ostravského Programu na zlepšování kvality ovzduší z 20.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců JUDr. Markéty Fialové a JUDr.

Krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 4. 3. 2022, č. j. 60 A 5/2022-156, kterým rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci pro udělení emisní výjimky nejméně pro třetí až šestý rok trvání této výjimky.

Na základě kasačních stížností podaných žalovaným a provozovatelem ale NSS rozsudek krajského soudu zrušil s odůvodněním, že krajský soud nepřihlédl k tomu, že skutkový stav věci se bude v průběhu trvání výjimky nevyhnutelně měnit.

Čtěte také: Novela zákona o ochraně ovzduší

Krajský soud následně rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 60 A 5/2022-288 opětovně rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jelikož dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro udělení dotčené emisní výjimky.

Na základě kasační stížnosti provozovatele NSS rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 10 As 20/2023-115 rozsudek krajského soudu opětovně zrušil.

Důvody zrušení plánu

Žalobci předně namítali absenci zakotvení plánu výroby provozovatele ve výroku napadeného rozhodnutí. Dle žalobců se jedná o jeden z klíčových předpokladů žádosti provozovatele k udělení výjimky, jehož splnění ovlivní výsledné dopady výjimky na životní prostředí a na lidské zdraví.

Žalobci mají obavy z překračování avizovaného plánu výroby, k němuž již v roce 2021 reálně došlo o zhruba 17 %. Při překročení plánu výroby by mohlo dojít ke znečištění životního prostředí výrazně větším množstvím rtuti a oxidů dusíku oproti údajům předpokládaným v žádosti provozovatele.

Napadené rozhodnutí však tímto způsobem zasahuje nejen do práv žalobců, ale i do práv samotného provozovatele, který by případně mohl být postižen za neplnění předpokládaného plánu výroby, ačkoli mu nebylo závazným výrokem správního rozhodnutí uloženo tento plán výroby dodržovat.

Čtěte také: Vliv na správní řízení

Absence podstatného předpokladu žádosti v závazných podmínkách integrovaného povolení tak dle žalobců způsobuje nezákonnost rozhodnutí, neboť tím dochází k porušení ustanovení § 14 odst. 5 ve spojení s § 13 odst. 4 písm. e) zákona o integrované prevenci.

Dále žalobci zdůraznili judikaturou správních soudů a Soudního dvora Evropské unie dovozovanou nutnost restriktivního výkladu v oblasti výjimek z ochrany životního prostředí.

V případě rtuti podle žalobců unikne po dobu trvání výjimky do životního prostředí ze zařízení provozovatele přinejmenším o 1 234 kg rtuti více než v případě dodržení emisního limitu spojeného s BAT.

S přihlédnutím k vysoké nebezpečnosti rtuti pro lidské zdraví a životní prostředí by podmínka zákazu závažného znečištění životního prostředí byla podle žalobců splněna v případě prokázání, že množství absolutních emisí rtuti do životního prostředí bude ve srovnání s dodržením emisního limitu podle BAT jen nepatrně vyšší.

V nyní projednávané věci by byl dopad výjimky na životní prostředí významně horší než v případě plnění emisního limitu spojeného s BAT, přesto žalovaný opakovaně uvádí, že k závažnému znečištění životního prostředí nedojde.

Povolená výjimka dále dle žalobců nesplňuje zákonný požadavek zajištění vysoké úrovně ochrany životního prostředí, neboť dle metodiky žalovaného je hodnocení výjimky u obou polutantů ve vztahu k životnímu prostředí převážně negativní, resp. neutrální-negativní.

Pozitivnějšího hodnocení dle kritérií § 14 odst. 5 zákona o integrované prevenci mohlo být dle žalobců dosaženo stanovením emisního stropu (pro rtuť v kg/rok, pro oxidy dusíku v t/rok), stanovením nižšího emisního limitu nebo zkrácením doby trvání výjimky na méně než dva roky.

Udělený emisní limit pro oxidy dusíku ve výši 190 mg/m3 po celou dobu výjimky pro všechny kotle je dle žalobců nepřiměřeně vysoký, neboť nereflektuje skutečné emise zařízení, rozdílné u každé z linek, ani plánovaný postup jejich snižování.

Přesto krajský úřad udělil výjimku ve výši navrhovaného emisního limitu ve stejné výši pro obě linky a žalovaný tento postup napadeným rozhodnutím aproboval.

Rovněž doba trvání výjimky měla být stanovena pro části zařízení odlišně, jelikož mezi linkou 1 a linkou 2 zařízení existují rozdíly v pokročilosti přijímání ekologizačních opatření.

Výjimka přitom musí být dle § 14 odst. 5 zákona o integrované prevenci udělena pouze na nejkratší možnou dobu.

Z napadeného rozhodnutí je přitom dle žalobců zřejmé, a sám žalovaný to v něm uznává, že v řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že způsob provozování zařízení z technických důvodů neumožňuje stanovení odlišných hodnot emisních limitů ani stanovení odlišné doby trvání výjimky pro jednotlivé části zařízení.

Jelikož žalovaný i krajský úřad vzali za základ svých rozhodnutí nepodložený skutkový stav, jednali v rozporu s § 3 správního řádu, dle kterého mají povinnost postupovat v řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Podkladová data přitom dle žalobců byla snadno zjistitelná z provozní evidence vedené provozovatelem dle přílohy č. 10 k vyhlášce č.

Dále žalobci namítali, že stanovené emisní limity rtuti a oxidů dusíku vycházejí z neaktuálního stavu emisí zjištěného na počátku roku 2020, ačkoliv od té doby v zařízení došlo k instalaci nové technologie - látkových filtrů.

Ty vedou k výraznému snížení emisí a jejich účinky lze již dnes podle žalobců vyhodnotit. Látkové filtry přispívají u rtuti ke snížení emisí zhruba o 67 %.

Správní orgány tak vycházely ze zastaralého skutkového stavu, který vyžaduje zásadní doplnění. Stanovený emisní limit je v důsledku toho nepřiměřeně vysoký, neboť nereflektuje skutečné emise zařízení ani plánovaný postup jejich snižování.

Žalovaným nastavený harmonogram navíc necílí na urychlení ekologizace zdroje, ale na budoucí zjištění dosud nejasného skutkového stavu, který měl být zjištěn již v rámci tohoto řízení.

Ve správním řízení dle žalobců nebylo prokázáno ani splnění poslední zákonné podmínky, a sice že by dosažení úrovní emisí spojených s BAT vedlo k nákladům, jejichž výše by nebyla přiměřená přínosům pro životní prostředí. Ekonomické hodnocení předložené provozovatelem bylo provedeno jak v rozporu se zákonem, tak v rozporu s metodikou, neboť jsou v něm započítány i náklady na instalaci látkových filtrů, ačkoli nebyl efekt této technologie nijak zohledněn při stanovení výjimkového emisního limitu.

V případě odstranění nákladů na látkové filtry z ekonomického hodnocení by výsledek tohoto hodnocení byl negativní a výjimka by nemohla být udělena.

Vyjádření žalovaného

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření shrnul závěry napadeného rozhodnutí. K namítané absenci zakotvení plánu výroby do podmínek rozhodnutí o udělení výjimky žalovaný uvedl, že žalobci předjímají, že provozovatel uvedl v žádosti záměrně nepravdivé informace. Žalovaný však hodnotil splnění podmínek dle § 14 odst. 5 zákona o integrované prevenci a tyto shledal splněnými.

Krajský úřad P. kraje je na základě přijímaných provozních informací oprávněn provést přezkum a upravit podmínky výjimky z BAT i mimo plánované přezkumy. Překročení plánované výroby v roce 2021 ještě nutně neznamená překročení množství absolutních emisí.

Žalovaný se neztotožnil s výkladem žalobců ve vztahu k výsledku hodnocení kritérií ve vztahu k životnímu prostředí dle metodiky, neboť z metodiky nevyplývá, že výsledné hodnocení musí být jen pozitivní nebo neutrální-pozitivní, ani že je třeba poměřovat součty počtu hvězdiček hodnocení jednotlivých kritérií, tyto navíc slouží jen jako pomocné vodítko.

Dle žalovaného je dále zdůvodnění provozovatele o nemožnosti stanovení odlišného emisního limitu příp. odlišné doby trvání výjimky legitimní. Návrhová hodnota emisního limitu rtuti 23 μg/m3 odpovídá bezpečně zjištěnému aktuálnímu stavu emisí rtuti a byla podložena výsledky měření emisí rtuti provedeného dle požadavků žalovaného.

Žalovaný nesouhlasil s argumentací žalobců, že instalací tkaninových odlučovačů budou sníženy emise rtuti o dalších 67 % a zcela pomíjí skutečnost, že podkladová měření emisí byla provedena při plné funkci instalovaných zařízení k omezování emisí, a tedy i elektrostatických odlučovačů.

Žalovaný dále uvedl, že provozovatel byl zavázán každoročně k 30. 4. předložit zprávu o provedených opatřeních za předcházející kalendářní rok tak, aby bylo zřejmé, zda jsou realizována opatření vedoucí k ekologizaci zařízení. Po 3 letech bude proveden přezkum integrovaného povolení, jehož součástí bude i případný návrh na snížení emisního limitu, nebo i předčasné ukončení výjimkového režimu.

Žalovaný navíc doplnil harmonogram předkládání průběžných zpráv provozovatelem tak, že zajistil možné snížení emisních limitů již po 2 letech. Ve vztahu k ekonomickému hodnocení se žalovaný ohradil proti argumentaci žalobců, kteří podle něj vytrhávají z kontextu dílčí závěry v pořadí druhého rozhodnutí žalovaného.

Vyjádření provozovatele

Provozovatel (osoba zúčastněná na řízení I.) k žalobám uvedl, že řada námitek směřuje proti správnímu uvážení krajského úřadu a žalovaného a jako takové jsou ve správním soudnictví v zásadě nepřezkoumatelné.

Žalovaný se byl dle provozovatele oprávněn od doslovného znění metodiky odchýlit, tím spíše za situace, kdy metodika (vypracovaná až koncem roku 2018) nekodifikuje ustálenou, jednotnou a dlouhodobou správní praxi.

Požadavek žalobců na stanovení předpokládaného plánu výroby v závazných podmínkách integrovaného povolení nemá oporu v zákoně, v metodice ani v dosavadní správní praxi.

Stanovení plánu výroby v závazných podmínkách integrovaného povolení by fakticky odpovídalo stanovení emisních stropů, jejichž autoritativní stanovení u daného typu zařízení platná legislativa neupravuje. Stejně tak o podmínce krajnosti či výjimečnosti udělení výjimky se zákon o integrované prevenci ani směrnice nezmiňují a nelze ji dle provozovatele dovodit ani z textu či účelu dané právní úpravy.

Tvrzení žalobců, že objem rtuti potenciálně vypuštěný do ovzduší v důsledku stanovené výjimky představuje závažné znečištění životního prostředí, je dle provozovatele pouze jejich subjektivním hodnocením. Každá výjimka z emisních limitů spojených s BAT vede z principu věci k vyšším emisím, a tedy k vyššímu znečištění životního prostředí.

Hodnocení kritérií ve vztahu k vlivu výjimky na životní prostředí dle metodiky provedli krajský úřad, žalovaný a agentura C., přičemž všechny orgány vyloučily, že by udělení výjimky vedlo k závažnému znečištění životního prostředí či k ohrožení vysoké úrovně ochrany životního prostředí.

Ani negativní hodnocení emisní významnosti R či negativní hodnocení ve vztahu k životnímu prostředí není dle metodiky automatickým důvodem k zamítnutí žádosti, negativní hodnocení jednoho kritéria tudíž nemůže být ztotožňováno se závěrem, že výjimka povede k závažnému znečištění životního prostředí či nebude zajištěna vysoká úroveň ochrany životního prostředí.

Žalovaný se dle provozovatele v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal s variantou odlišně stanovených emisních limitů či doby výjimky pro různé části zařízení, nemožnost přijetí takového postupu kvůli technickým a provozním parametrům zařízení (do konkrétního absorbéru mohou být z provozních důvodů odváděny spaliny z různých bloků zařízení) byla bez důvodných pochybností prokázána, nadto v průběhu trvání výjimky bude průběžně ověřován skutkový stav a případně přistoupeno ke snížení emisního limitu.

V době vydání napadeného rozhodnutí sice byly látkové filtry již instalovány, avšak nacházely se ve zkušebním provozu, v jehož důsledku nebylo možné vyhodnotit jejich skutečnou účinnost. Žalobci tvrzená účinnost 67 % není v souladu s aktuální úrovní technického poznání. Výsledná účinnost látkových filtrů se může u každého zařízení výrazně lišit.

tags: #soud #zrušil #plán #prahy #ochrana #ovzduší

Oblíbené příspěvky:

• Výpočet daně pro ZX
• Udržitelnost nerezové oceli
• Protesty Greenpeace proti dolu Turów
• Provoz skládky Ďáblice
• Žákova hora: pralesní poklady