Ohrožení českého národa v historii

Studie se zaměřuje na osudy české šlechty v dramatickém období na sklonku 30. let 20. století, osvětluje zjednodušené dělení české šlechty na českou a německou, zaměřuje se na okruh aristokratů, kteří si z 19. století odnesli státoprávní postoje a ve zlomových okamžicích vyjádřili podporu československé republice a jejím politickým představitelům. Ve znamení tří deklarací - ohrožení Československa jako milník ve vztahu šlechty a novodobé české společnosti (1938-39) - část rozsáhlejšího celku Česká šlechta v první polovině 20. století.

Postoje české šlechty na sklonku 30. let

I když vztah šlechty k československému státu byl v ideové rovině rozporuplný - odlišné politické názory a postoje jejích reprezentantů lze vysledovat nejen rod od rodu, nýbrž i v jedné rodině - odhodlali se společensky nejvíce angažovaní čeští šlechtici „k akci, kterou vstoupili poprvé jako sociálně-politická skupina do československých dějin“.

Dne 17. září 1938 se na Pražský hrad dostavila dvanáctičlenná delegace tvořená zástupci starých rodů, které se považovaly za české. Jménem svým, některých příbuzných i řady dalších rodů deklarovali svůj postoj k celistvosti státu a věrnost zemi v nejvyšším stupni ohrožení. Text prohlášení, jehož adresátem byl prezident dr. Edvard Beneš, připravil představitel nejvýznamnějšího českého šlechtického rodu, známý genealog a historik Karel VI. Schwarzenberg, bratr výše jmenovaného Františka, a přečetl František Kinský (z Kostelce nad Orlicí).

Uvedl je zdůvodňujícími slovy: „Pane presidente, za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli zabrániti porušení starých hranic našeho státu. Proto i řada členů starých rodů naší vlasti nás pověřila, abychom se k Vám dostavili s podobným projevem.

Osvícenství a národní obrození

Již delší dobu se označuje 18. století jako osvícenské, což je v pořádku a 19. století jako století nacionalismu, což v pořádku není. V českém případě to má hlavně negativní podtext, podceňující kulturní, národní i sociální hodnotu našeho obrození. Většinou věří, že velké politicko-ekonomické celky jsou stabilnější a zajišťují více prosperity a bezpečnosti. Znalost historie však ukazuje, že velké celky vznikaly většinou expanzí, s velmi destruktivními následky pro většinu lidí zabraných zemí.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Osvícenství intelektuálně, české obrození v praxi je úsilím o to, aby lidé rozuměli světu, ve kterém žijí, aby ho mohli ovlivňovat ke svému prospěchu, aby mohli kontrolovat mocenskou vrstvu. Jinými slovy, české národní obrození je osvícenstvím v praxi.

Již koncem středověku se objevovalo úsilí o rehabilitaci důstojnosti člověka ze sevření církevních dogmat a moci. Začátkem 15. století Mistr Jan Hus, Jeroným Pražský a další za tuto snahu a kritiku církve zaplatili životem. Zaseli však zdravé sémě do myslí lidí, které přineslo dlouhodobě cenné plody. Dvě stě let trvající česká reformace, která přišla sto let před ostatními, s její náboženskou tolerancí, větší svobodou a to i svědomí, větší rovností lidí, postupnou orientací na vzdělání, snahou o obecný mír, je evropský unikát, zázrak.

Intelektuální nositelé reformace i osvícenství oprošťovali reformací národy od sevření katolickou církví, na rozdíl od církve vnímali náboženství hlavně jako mravní záležitost. Vyvraceli učení církve, že rozdělení společnosti na stavy je dáno Bohem, naopak prosazovali myšlenku rovnosti lidí. Věřili v možnost obecné nápravy věcí veřejných a v možnost obecného pokroku. Byli ochotni pro své názory i trpět. Proto měli tak široký intelektuální vliv.

Teprve však Velká francouzská revoluce 1789 začala měnit politickou a sociální realitu ve prospěch neprivilegovaných. Trvalo poměrně dlouho než se nové osvícenské ideje a principy prodraly mocenským násilím k nižším vrstvám. Ale padaly na žíznivou půdu. Touha po zlepšení života ponížených, nerovnoprávných a vykořisťovaných byla shledána jako součást přirozeného lidského vybavení, jako součást možnosti lidí i národů spět k pokroku.

V každé zemi měl tento proces jiné rysy, vyplývající z jiných podmínek, historie, z jiné úrovně země, z jiných potřeb. Zvláště Anglie v tomto směru předběhli ostatní, a angličtí filosofové měli vliv již od 17. až do 19. století. Dávali důraz na vzdělání lidí, byli si vědomi, že vědění je moc, a že je možné ji používat ve prospěch všech. Kladli důraz na mravní úroveň lidí, kladli otázky.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

V habsburské říši byla svoboda protlačována jen velmi pomalu. Ještě císařovna Marie Terezie vydávala tvrdé dekrety proti kacířům, ještě za ní se za kacířství upalovalo. Teprve zásluhou jejího syna Josefa II., který byl ovlivněn osvícenskými myšlenkami, a byl neustále v konfliktu se svou matkou, byla zavedena šestiletá školní docházka, hlavně proto, že Rakousko zaostávalo za západní Evropou, ve válkách ztrácelo cenná území.

Vývoj, který jsem dosud naznačila je velmi relevantní k českému národnímu obrození, je to vlastně předehra k národnímu obrození. Jak jsem již zmínila, tradiční rozdělení na osvícenské 18. století a 19. století jako století nacionalismu zamlžuje skutečnost, že 19. století bylo ve skutečnosti pokračováním osvícenství v praxi, umožněné obecným přijímáním nového humanitního náhledu na lidskou existenci, který pravdivěji, než církevní učení, odrážel lidskou důstojnost i pozitivní potenciál lidí a národů.

V konfliktu s církevními přístupy, proces prosazování znalostí a vědeckých přístupů otevíral prostor pro širokou lidskou iniciativu, individuální i kolektivní - v ekonomice, kultuře, vzdělání, politice. Jinými slovy, otevíral se prostor pro demokratizaci společnosti.

Počáteční období sebe uvědomování si českého národa trvalo přibližně od poslední čtvrtiny 18. století do poloviny 19. století. Toto období nebylo naplněno je úsilím jazykovým, ale mělo další důležité modernizační aspekty, zvláště vzdělávací a kulturní. Osvícenské modernizační myšlenky byly vzácně přijímány i členy mocenské vrstvy, nepočetnou skupinou šlechticů, a hlavně císařem Josefem II., který je vnímal jako záchranu říše.

Český jazyk samozřejmě existoval mezi venkovským obyvatelstvem, které tvořilo většinu národa. V češtině dokonce vycházely Krameriovy noviny od 80. let 18. století, které ač velmi katolické, byly vlastenecké, vycházely skromné básnické pokusy (A. J. Puchmajer (1769-1820), V. Tham (1765-1816). Řada učenců se věnovala českému jazyku, ale i Dobrovský pochyboval, že češtinu bude možné vzkřísit jako moderní použitelný jazyk. Dopady této činnosti konce 18. a začátku 19. století byly na většinu českého obyvatelstva velmi malé.

Čtěte také: Pracovní rizika

Je nutné připomenout, že závažnou příčinou žalostného stavu češtiny, kromě úděsných tragických důsledků Bílé hory, byla skutečnost, že od druhé poloviny 18. století byli Češi pod náporem němectví, který zintensivněl, když původně nemnohé latinské školy byly změněny na německé (triviální školy byly částečně české, ale neměly žádnou úroveň), a když Josef II. zavedl své centralizační reformy.

Proměny národního zájmu

Sousloví národní zájem se teď stalo v podstatě módním nejen u politiků, ale vůbec u osobností veřejně činných. Byl bych rád, kdyby mi ho už někdo oddefinoval. Já mám pocit, že když si chceme něco oddefinovat v současnosti, že musíme vyjít z historie. Jak se formoval historicky český národní zájem? A dá se vůbec o něčem takovém mluvit?

„Národní zájem“, „zájem“ vůbec, spolu s pojmem „potřeba“ patří ke klíčovým termínům moderní politologie, protože vlastně vyslovují nejzákladnější orientaci historicko-politických aktivit. My národní zájem, což je velice obtížně definovatelný pojem, musíme odlišovat od státního zájmu. Je totiž možné si představit, že existuje národní zájem, který se zcela nekryje se zájmem státním. Například se můžeme vracet až do doby vznikání absolutistického státu, jehož tendencí bylo zájmy tehdejšího politického národa vlastně omezovat nebo i odstraňovat. To bylo za Josefa II.

Nejdřív byl zájem malé skupiny vlastenců, která se považovala za národ, jazyk kodifikovat a uvést ho do veřejného prostoru. Trvá to po celou dobu existence monarchie, zápas o češtinu na úřadech a tak dále. Potom se jim podařilo většinu přesvědčit, že národním zájmem je určitá autonomie českých zemí v rámci monarchie, která bude symbolizována českou korunovací panujícího císaře. A když už je tady samostatný stát, tak v něm mají vládnoucí partaje pokušení prohlásit svůj zájem za zájem národní - my vládneme, tak je národním zájmem.

V moderním státě bych to tedy v nejobecnější rovině. Na našem národním zájmu se mohou všichni shodnout - je to péče o vzdělanost, péče o životní prostředí, péče o kulturní památky. To jsou věci, které patří do našeho národního zájmu bez problémů. Určitá elita usiluje o to formulovat nějaké společné zájmy národa - ochrana přírodního bohatství, péče o jazyk, vznik literatury, rozvoj vědy a vědeckého jazyka a tak dále. A proto se také národní zájmy mění.

S realitou samou problém nemám. Problém mám s tím, že národní zájem je vždycky něco, co se formuluje. A formulují to elity kulturní nebo politické. Národ sám o sobě před touto formulační fází žádný národní zájem nemá - neví o svém zájmu. Přežívání národa je velice výraznou komponentou diskusí o národním zájmu a samozřejmě se na to nabalují další zájmy, kulturní, politické, hospodářské a další. Čím dále se ve vývoji moderní společnosti dostáváme, tím více se zájmy diverzifikují a vznikají zájmy skupinové, třídní, regionální a celá řada dalších. Ty pak působí ve společnosti a k obecnému národnímu zájmu se mohou, nebo nemusí vztahovat, anebo s ním dokonce mohou být v rozporu.

Neujasněnost pojmu je pro politické elity strašlivou výhodou. Mnohem lépe než, chce to naše partaj, zní, je to v národním zájmu, k tomu se lidé přihlásí. Konec konců agrární strana za první republiky, venkov zachránil český národ, tudíž co je v zájmu venkova, je v zájmu národa. A co jiného je pak Nejedlý, komunisté, dědici velikých tradic českého národa, všechno, co směřovalo k socialismu, je národním zájmem.

Myslím si, že národní zájem stejně jako národ jsou mobilizační pojmy. Nejsou to žádné substance, ale mění se v kontextu definic, času. To, co se rozumí národem, bylo něco jiného ve středověku, něco jiného v novověku, něco jiného v 19. století a něco jiného dnes.

Když se reprezentanti českých politických stran chystali do Vídně, vznikl Manifest spisovatelů, aby je upozornili, že se tam nemají zavazovat k ničemu, co by mohlo ovlivňovat další vývoj v tomto prostoru. Možná spisovatelé cítili přesněji, co si lidé myslí nebo přejí, a zformulovali to jako národní zájem. Jenže reprezentanti politických stran jeli ve starých kolejích, takže vznikla všeobecná obava, že by se mohli zavázat k něčemu, čeho by později litovali. Znovu to ukazuje, že národní zájem není jednoznačně daný, ale proměňuje se v čase.

Protektorát Čechy a Morava

Středa 15. března 1939 se vryla do paměti mnoha pamětníků: strašné počasí, výhružně vypadající němečtí vojáci v ulicích, plakající rodiče, vlastenecké projevy učitelů, pocity beznaděje a strachu.

Německá armáda vstoupila na české území poté, co prezident Emil Hácha svěřil Čechy a Moravu „pod ochranu Říše“ podepsáním Společného prohlášení německé a československé vlády. Češi neměli tušení o dramatickém průběhu noci ze 14. na 15. března v Berlíně, kde byli prezident Hácha a ministr zahraničí Chvalkovský pod nátlakem hrozby likvidace státu donuceni k souhlasu s okupací.

Říšský kancléř Adolf Hitler jim sdělil, že protiněmecké zločiny Československa neustaly ani po zabrání Sudet na základě Mnichovské dohody, takže říšské vojsko začne s obsazováním českých zemí o šesté hodině ranní, a narazí-li na odpor, bezohledně jej zlomí. „Moje rozhodnutí jsou nezvratná,” prohlásil Hitler, který potřeboval dokument podepsaný českými představiteli pouze pro maskování nacistické agrese v zahraničí.

Poté telefonicky oznámil armádnímu generálu Syrovému, jaká je situace, a dal mu rozkaz, aby nařídil posádkám, aby německému vojsku nekladly odpor. Česká armáda rozkaz uposlechla. Vojáci wehrmachtu narazili na odpor pouze v Czajankových kasárnách u Frýdku-Místku, které chtěli obsadit už 14. března.

Večer 15. března přijel Adolf Hitler vítězoslavně na Pražský hrad, kde hradní stráž vystřídali příslušníci jednotek SS. Následující den vydal na Pražském hradě Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, který měl legitimizovat totální podrobení se českého národa německé říši. Emil Hácha zůstal prezidentem, on i vláda však podléhali říšskému protektorovi baronu Konstantinu von Neurathovi, který nastoupil do úřadu 18. března 1939.

Během protektorátu nacisté zlikvidovali českou občanskou společnost, rozpustili české spolky a politické organizace (Sokol, Junák, legionářská sdružení aj.), uzavřeli české vysoké školy a zcela ovládli české hospodářství, které využívali pro válečný průmysl stejně jako Čechy starší 14 let. Pro ně platila všeobecná pracovní povinnost, což znamenalo jejich totální pracovní nasazení kdekoli v Říši.

Rozhlas a tisk podléhal cenzuře, z knihoven byly vyřazovány „závadné” knihy. Na seznamu 367 zakázaných titulů se ocitly například knihy Karla Čapka, Viktora Dyka, Karla Havlíčka Borovského, Vítězslava Nezvala či legionářská díla Rudolfa Medka.

Ke každodennosti protektorátu patřil přídělový systém, dvojjazyčné nápisy, přejmenovávání ulic či třeba konfiskace zvonů k válečným účelům. Postupná germanizace byla předzvěstí tzv. konečného řešení české otázky, které mělo znamenat poněmčení, Češi neschopní poněmčení měli být vysídleni či zlikvidováni.

Tragický dopad měla “ochrana Říše” na židovské obyvatelstvo. V protektorátu okamžitě začaly platit Norimberské zákony oddělující židovské obyvatelstvo od lidí ostatních ras a zavádějící árijskou a nordickou „superrasu“. V době protektorátu vydali nacisté přes 200 diskriminačních nařízení, kterými byli Židé zbaveni majetku (tzv. arizace židovského majetku), odstraněni z veřejného života, kultury a hospodářství, izolováni od ostatního obyvatelstva omezením pohybu na veřejnosti a nakonec deportováni do koncentračních táborů k fyzickému vyhlazení.

Protektorát trval 6 let, 1 měsíc a 19 dní. Během této doby v důsledku nacistické okupace zahynulo podle posledního bádání historiků Vojenského ústředního archívu v Praze přibližně 343 tisíc osob:

Těmito slovy končí Prohlášení české a moravské šlechty ze září 1939, které podepsalo 85 zástupců 33 šlechtických rodů, nejen českých. Šlo i o zdomácnělé rody původně odjinud nebo s jinou národností. Na projevy vlastenectví české a moravské šlechty na konci 30. Připomíná roli vlastenecké šlechty na počátku druhé světové války, jež stála za vedením státu a přihlásila se k českému národu a českému státu, i když čelila ohrožení ze strany německé nacistické ideologie.

A to i přesto, že se Československá republika ke šlechtě zachovala macešsky, nepřátelsky, pozemkovou reformou jí zabrala odhadem polovinu majetků, na zbylé uvalila majetkovou daň, šlechta byla zrušena. V roce 1938 šlo především o Sudety a první deklarace ze září tohoto roku v předvečer mnichovské dohody akcentovala věrnost šlechty českému státu a touhu zachovat historické hranice České koruny. Inicioval ji Radslav Zdenko Kinský a zformuloval ji Karel IV. Schwarzenberg, otec našeho bývalého ministra zahraničí.

Po vypuknutí války byla šlechta pod velikým tlakem, aby si vybrala příslušnost k říši a přiklonila se na její stranu. Významná část rodů měla potřebu ozřejmit své vlastenectví, deklarovat věrnost zemi a ochotu jí sloužit. Deklaraci ze září 1939 zformuloval František Schwarzenberg, strýc Karla Schwarzenberga. Učinili tak s vědomím rizika, že přijdou o další majetky, což se vyplnilo. Nacisté si uvědomovali si, že záborem velkého počtu menších pozemků si poštvou proti sobě agrárníky.

tags: #ohrozeni #ceskeho #naroda #historie

Oblíbené příspěvky:

• Vliv invazivních druhů na ostrov odpadků
• Jaroslav Smrž: Bezobratlí živočichové
• Recenze stojanu na odpadkové pytle
• Udržitelné řešení pro plastový odpad
• Připojení WC k odpadu