Prevence ohrožení duševního zdraví mládeže

V současné době jsou nejen odborné články, ale i hlavy pomáhajících profesionálů a pedagogů zahlceny stoupajícími počty psychických potíží u dětí a dospívajících. Také Rada vlády pro duševní zdraví se k problému oficiálně vyjadřuje a zveřejňuje v tiskové zprávě ze dne 16. 7. 2020, že „z realizovaného šetření v oblasti dopadů na duševní zdraví obyvatel vyplynulo, že došlo k výraznému nárůstu současných duševních onemocnění z 20 % na 30 %.

Rovněž uvádí, že výskyt depresí narostl trojnásobně a výskyt úzkostných poruch dvojnásobně, zmiňuje nárůst tzv. binge drinking, pití velkého množství alkoholu při jedné příležitosti. Riziko sebevražd se zvýšilo trojnásobně“. K této situaci vydává různá doporučení a chystá vytváření zdravotnické krizové sítě, schválila dokument Národní akční plán prevence sebevražd. Duševní zdraví v souvislosti s epidemií jako by najednou nabralo na důležitosti.

Všichni dávno víme, že zdraví, a tedy i to duševní, má vliv na kvalitu života každého z nás a zároveň také na celkové fungování státu a jeho ekonomiku. Také víme, že v mnoha případech je výhodnější, a to nejen z finančního hlediska, právě prevence, nikoliv léčba.

„Žádný stát není tak bohatý, aby mohl věnovat nadbytečné prostředky do oblasti prevence. Zároveň není žádný stát tak bohatý, aby mohl po podcenění preventivní práce zvládnout důsledky následného projevu různých sociálně patologických jevů, růstu sociálního napětí, včetně nárůstu závažných onemocnění“ (Skalík in Kalina a kol., 2003, s. 288).

A nezapomeňme, psychické potíže i duševní onemocnění tu byly i před epidemií! Ve školním prostředí se stále častěji, a skutečně bez ohledu na epidemiologickou situaci, setkáváme s dospívajícími, kteří se ve své třídě či škole cítí nekomfortně, neumějí svůj stav pojmenovat a často nemají ve svém okolí nikoho, s kým by byli schopni o svých potížích mluvit, pokud by věděli jak. Nezřídka pak raději zůstávají doma, předčasně a zbytečně ukončují studium či přecházejí (i opakovaně) na jinou školu v domnění, že je to to správné řešení psychické (a většinou zároveň i fyzické) nepohody. Často v rámci seminářů a poskytování služby podporovaného vzdělávání narážíme například na problematiku úzkostí, panických atak nebo sociální fobie.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Problematiku duševního zdraví a nemoci vnímám od té doby jako oblast, která není v rámci školské primární prevence v našich podmínkách systémově komplexně řešena a není jí věnována taková pozornost, jakou by si zasloužila. A to přesto, že má MŠMT v současnosti vytvořeny a propracovány metodické pokyny primární prevence jednotlivých forem rizikového chování dětí a mládeže a pravidelně od porevoluční doby zpracovává strategie a akční plány pro zajišťování a realizaci programů primární prevence na další období.

Duševní zdraví ani onemocnění nejsou samozřejmě „rizikovým chováním“ a tuto oblast nelze pod stávající dokumenty MŠMT komplexně schovat. Z toho důvodu jsme se také v roce 2015, kdy jsme se s programem Blázníš? No a! pokusili o získání certifikace odborné způsobilosti jako poskytovatelé programu školské primární prevence rizikového chování, nedočkali kladného posudku. Nebylo možné se do certifikačních tabulek zařadit.

Víme, že v gesci MŠMT ČR je koordinace veškerých aktivit a činností souvisejících s primární prevencí rizikového chování. Jejich realizace podléhá aktuálním dokumentům. Mezi ty patří zmíněná Národní strategie primární prevence rizikového chování dětí a mládeže, na ni navazuje Akční plán realizace Strategie, který obsahuje priority, hlavní cíle, úkoly, odpovědnosti a termíny plnění úkolů a opatření, které mají přispět k naplnění cílů.

Je zřejmé, že se jednotlivá témata primární prevence více či méně dotýkají vedle oblasti školské také té zdravotnické či sociální. Pro primární prevenci je tak charakteristická její mezioborovost, která by se ideálně měla promítat do veřejné politiky z hlediska meziresortní koordinace a spolupráce.

V současné době je v běhu reforma psychiatrické péče. Ta se započala v roce 2013 a její průběh je nastíněn v dokumentu s názvem Strategie reformy psychiatrické péče (dále jen „Strategie“). Reforma v období 2014-2024 počítá s naplněním několika cílů. Primární prevence se, řekla bych pouze okrajově, dotýkají cíle dva. A to cíl č. 2: omezit stigmatizaci duševně nemocných a oboru psychiatrie obecně; cíl č. 4: zvýšit efektivitu psychiatrické péče včasnou diagnostikou a identifikací skryté psychiatrické nemocnosti (MZČR, 2013).

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Výše uvedené ve mně dlouhodobě vyvolává otázku, zda by neměla mít primární prevence v oblasti duševního zdraví své jisté a rovnocenné místo v našem současně nastaveném systému školské primární prevence v gesci MŠMT. A nekladu si ji sama. Od roku 2016 se s cílem nalézt na ni odpověď scházíme společně s kolegy spolupracujícími právě na projektu Blázníš? No a! v rámci neformální pracovní skupiny. V červnu 2020 pracovní skupinu pro primární prevenci zastřešila Asociace komunitních služeb (AKS).

Dále, Dalším úkolem pracovní skupiny pro primární prevenci při AKS, kterou koordinuje Mgr. Radka Votavová z Fokusu Praha, z. ú., je zmapovat v současné době realizované preventivní a destigmatizační programy pro školy zaměřené na oblast duševního zdraví a nemoci. V neposlední řadě chceme primární prevenci jako takovou a její význam přiblížit i samotným kolegům pracujícím přímo v sociálních službách poskytujících podporu lidem se zkušeností s duševním onemocněním.

Závislost - slovo, které v sobě nese množství různých příznaků i rozporů

Slovo, které je v naší společnosti nejčastěji vnímáno jako negativní ve smyslu označení patologické závislosti na nějaké látce, nejčastěji na alkoholu, nikotinu či drogách. Na ose závislost-nezávislost se ocitáme všichni již při narození: přicházíme na svět jako enormně nezralí, tedy naprosto závislí na svém okolí, na pečujících dospělých, bez kterých bychom nepřežili jediný den.

„To velmi specificky určuje člověka a jeho schopnost vytvářet vazbu, schopnost lásky. Dítě se rodí úplně závislé a postupně se z té závislosti nějak dostává. Na začátku je ochráněno takovým bludem, že je středem vesmíru, a tím, že teď zapláče, přivolává vždy někoho, kdo ho nakrmí, pochová a naplní jeho potřeby. Po nějaké době tento systém přestane fungovat, dítě se nedovolá, mateřský prs zmizí… - a dítě je frustrované.

„Když nás frustraci nevystaví, tak budeme závislí, a když nás frustraci vystaví moc rychle, tak budeme závislí. Je to chůze po hraně… Závislost vznikne z toho, že jsem nemohl ‚trénovat‘ a zvládnout to - stát ‚na svých nohách‘, dosáhnout autonomie, ujistit se, že můžu i opustit nebo být opuštěn, aniž bych se propadl do prázdna nebo do pocitů viny, že jsem opustil.

Čtěte také: Pracovní rizika

Je tedy možné říci, že závislost jde s námi od úplného psychického zrození a že s tím, jak se vyvíjíme a rosteme, se postupně osamostatňujeme a stáváme se stále méně závislými na svém okolí. Velice důležitým úkolem je naučit se vyvinout zdravou závislost.

Jan Šikl vysvětluje: „Závislost dostává v naší kultuře jenom patologickou konotaci. Je pomíjeno to, že jde o nějakou velmi univerzální schopnost člověka vytvářet vazbu, vytvářet závislost, a jaká by to byla hrůza, kdyby někdo nebyl schopen závislost, tedy vazbu, vytvořit.

Jedním z nejdůležitějších výchovných rodičovských úkolů je tedy hledání cesty, jak své dítě naučit zdravé závislosti a zároveň ho vystavovat zdravé frustraci. Například takzvaná hyperprotektivní matka, která za dítě všechno dělá, „žehlí“ jeho průšvihy ve škole, dovolí mu vše… - to je jeden z rizikových faktorů vedoucích k pozdějšímu závislostnímu chování dítěte, které nedostávalo možnost projevovat se, dělat věci podle sebe a zároveň také nést důsledky svého chování.

„Zájmy rodičů, jejich schopnost se o dítě skutečně zajímat, jejich chuť trávit s dítětem čas, mít sami spektrum zájmů a dovedností, aby dítě přirozeně žilo v prostředí, které má širokou strukturu zdrojů, podnětů, v prostředí, kde se nosí aktivita a kreativita, kde vidí maminku, která je nezávislá a tvořivá, kde vidí tátovo zaujetí pro věci a třeba i to, že aby získal spokojenost nebo radost, tak překonává těžkosti - v takovém prostředí, když dítě žije, tak aniž se kdokoli baví o závislostech, dítě se pravděpodobně mnoho učí a dovídá a získává dispozice, aby zvládlo téma závislosti, až přijde v nějaké kulminaci a krizi,“ ozřejmuje PhDr.

Realita dnešní doby je však taková, že mnoho rodičů není schopno ani ochotno trávit se svými dětmi čas smysluplným způsobem, že se svým potomkům nevěnují dostatečně, ba skoro vůbec. A tak odsunou dítě k počítači, koupí mu herní konzoli a televizi do dětského pokoje a do určité doby jim to přijde v pořádku. Po několika letech pak s údivem shledávají, že jejich dítě nemá žádné zájmové aktivity mimo domov a nechce chodit ven.

Průzkumy ukazují, že co se rizika vzniku závislostního chování týče, jsou v současnosti nejvíce ohroženi mladí lidé ve věku 12 až 19 let, tedy v období puberty (11-15 let) a v období adolescence (15-20 let). Z tohoto pohledu je zásadní období adolescence, která v sobě nese důležitý vývojový úkol, totiž získání nezávislosti, separaci, dokončení autonomie a odpoutání se od zdrojů, lidí a zvyků, na kterých byl člověk dosud závislý.

„Dítě, pokud je zdravé, v tomto období nějaké formy závislosti, tedy i jistoty, pouští a musí se odvážit nemít a nevědět, čím to nahradit. Hledat a nejspíš i zdevalvovat to, co bylo, aby to mohlo opustit - a tady asi je rizikový moment, kam rodič a jeho vliv trochu může a trochu ne. A kdyby tam chtěl úplně, tak dítěti adolescenci ukradne, ukradne mu tento vývojový úkol a bude si myslet, že tím dítě ochránil.

Právě v čase adolescence rodiče často „sklizejí, co zaseli“ - pokud se dítěti dostatečně nevěnovali, nenabídli mu v raném, předškolním a mladším školním dětství jasně strukturovaný čas, neukázali mu, jak smysluplně a aktivně trávit volný čas, hrozí riziko, že v touze po získání nezávislosti nahradí v období adolescence dítě jednu závislost (na rodičích) jinou závislostí (na alkoholu, drogách či jakékoli „nelátce“ nebo vztahovou závislostí).

PhDr. Šikl dodává: „Rodiče by měli počítat s tím, že jejich vliv na dítě bude postupně slábnout a má slábnout a je legitimní, že slábne, ale že jsou nástroje, které můžou včas ‚zasít‘ a které můžou pomoct toto období překlenout. Pak třeba sport či kvalitně vytvořené zájmy jsou něco, co drží kontinuitu, i když už není ten přímý rodičovský vliv. Dobrý skautský oddíl, který drží nějaký vliv a identifikaci pro dítě a přátelské vazby a formu trávení volného času do dvaceti třiadvaceti let, tak vlastně pomáhá svým vlivem ochránit dítě až do úplné dospělosti.

Zásadní je uvědomit si, že jako rodiče nejsme vůči tomu, zda naše dítě jednou propadne nežádoucí závislosti, bezmocní. Můžeme ovlivnit mnohé, pokud počítáme s tím, že velká část toho, jak něco v životě dítěte dobře ovlivnit a před něčím jej ochránit, se děje v úplně jiném čase, než v tu chvíli, kdy se ohrožení objeví. Důležitá je tedy ranost a včasnost našeho ovlivnění.

Stále častěji se v dnešní době setkáváme se slovními spojeními jako „závislost na počítači“, „závislost na nakupování“, „závislost na automatech“, „závislost na jídle“, „závislost na práci“ a podobně. Pro tento typ „závislosti“, tedy určitého chování, jež vykazuje znaky závislosti na nějaké věci či činnosti, která člověku přináší uspokojení, odborníci zatím přesný název hledají. Setkat se můžete s termíny jako „nelátkové závislosti“, „nedrogové závislosti“, „závislosti bez substancí“.

Člověk se může stát závislým na čemkoli, co mu umožní zbavit se nepříjemných pocitů, potlačit je nebo před nimi uniknout. Za závislost lze pak považovat všechny druhy nutkavého chování. Nelátkové (behaviorální) závislosti nejčastěji bývají definovány jako „činnosti, kterým člověk věnuje mnoho času na úkor normálního sociálního fungování a které mohou mít negativní vliv na jeho duševní či zdravotní stav“ (Mgr. Kristýna Janasová, diplomová práce, MU Brno 2012). V případě nelátkových závislostí se přitom objevují stejné symptomy návykového chování jako u závislostí na látkách.

Jak počítač či mobilní telefon s připojením na internet, tak televize je dnes běžně dostupnou součástí našich životů, a jak ukazují průzkumy, tak nejen u dospělých, ale v nemalé míře také u dětí. I nejmenší školáci už mají svůj vlastní mobilní telefon a s počítačem se učí zacházet děti již v předškolním věku (ještě předtím, než se naučí obstojně číst).

Sledováním televize tráví české děti v průměru přes tři a půl hodiny času každý den. Zanedbatelný není fakt, že téměř polovina dětí ve věku 4-14 let má televizi dokonce ve svém pokoji. Vlivu televize na děti je v posledních letech věnována spousta pozornosti zejména ze strany pedagogů a dětských psychologů, ale i dětských lékařů.

K záporným stránkám televizní zábavy patří to, že děti u ní nemusí myslet, mluvit, jednat ani obracet stránky - a to je v procesu učení (nejen malých) dětí považováno za nutnost. Dítě při učení totiž potřebuje získávat aktivní zkušenosti.

U předškoláků se proto nedoporučuje, aby sledovaly televizi více než hodinu denně (bez ohledu na typ pořadu). Malé děti navíc nerozlišují mezi reálnými a nereálnými situacemi - věří tomu, co vidí, chybí jim podstatné životní zkušenosti.

Velké obavy vzbuzuje také násilí, které se v televizních pořadech pro nejmenší objevuje v hojné míře (zejména v kreslených groteskách), a jeho vliv na malé televizní konzumenty - podle některých odborníků sledování násilných scén v televizi podněcuje projevy agresivity u dětí.

Mezi následky trávení času před televizní obrazovkou, které se u nich projevily, patří nízká koncentrovanost, nedostatečná slovní zásoba a špatné vyjadřovací schopnosti, objevují se u nich také problémy se spánkem. Z výsledků mnoha studií vyplynulo, že takzvané televizní děti mají horší školní výsledky než jejich vrstevníci.

Pokud tedy chcete předejít nežádoucímu vlivu tohoto mocného média na své dítě, popřemýšlejte o tom, jak často se u vás doma televize zapíná, kolik času u ní trávíte vy sami, jestli máte přehled o tom, co dítě v televize sleduje, případně zda je nutné, aby mělo televizi ve svém pokoji, a podobně. Sledujte televizi společně s dítětem (pokud je ještě malé, v předškolním a brzkém školním věku). Převyprávějte si zhlédnuté pořady.

Schopnost kritického odstupu získává dítě kolem 12. roku věku - podle odborníků v tomto období může prvně sledovat televizi, aniž by to mělo negativní dopady na jeho vývoj. Pro rodiče je to ideální doba - mohou svého potomka naučit s televizí rozumně zacházet (cílený výběr pořadů, vypnutí televize po zhlédnutí pořadu, …). Nepropásněte toto období: po 15.

Závislostní chování na užívání internetu se obecně definuje jako nadměrné používání internetu, které s sebou přináší do života jedince psychologické, sociální, pracovní či školní komplikace. Závislostí na internetu je dle výzkumů ohroženo až 6 procent jeho uživatelů, přičemž za nejvíce ohrožené jsou považováni dospívající ve věku 12-19 let, stejně jako v případě závislosti na počítačových hrách. Dítě samo na sobě si závislostní chování neuvědomuje. Je tedy na vás, abyste měli přehled zejména o tom, kolik času před počítačem tráví, a dokázali zavčas rozpoznat rizikové chování.

Nelze stanovit žádnou přesnou časovou hranici, která je vhodná k vysedávání u počítačových her či internetu. Využívejte softwarové i hardwarové prostředky k zamezení přístupu k webovým stránkám s obsahem, který není vhodný pro děti.

Spuštění operačního systému nebo určitého programu je možné chránit heslem, software zároveň zaznamená i to, kdy došlo ke spuštění počítače a jaké programy na něm běžely. Dobře k tomu poslouží například prohlížeč událostí ve Windows, ovšem za předpokladu, že jako administrátor zakážete vymazání historie navštěvovaných stránek. Tak díky prohlížeči snadno zjistíte, čím se dítě na internetu zabývalo. A pokud historii vymazalo? To vám přece poskytuje určitou informaci - něco zřejmě není v pořádku.

Pravidelně sledujte, co vaše děti na internetu dělají. Seznamte děti s riziky internetu. Mějte přehled o tom, kolik času a na jakých stránkách dítě tráví. Ptejte se, proč ho zajímají zrovna tyto stránky. Umožněte dětem osvojit si zdravé dovednosti práce s počítačem a internetem.

Pokud se u vašeho dítěte objeví potíže s nepřiměřeným užíváním internetu (hry, chatování, brouzdání po internetu), nepřehlížejte to. Nejde o výlučný problém vašeho dítěte, proto přijměte svůj díl odpovědnosti a hledejte příčiny jeho závislostního chování, za kterým nezřídka stojí problémy v rodině. Nemá cenu začít v tuto chvíli s výčitkami (ať vůči dítěti či vůči sobě) nebo se snažit řešení problému oddálit například kvůli tomu, že se stydíte někam s dítětem jít a začít problém řešit.

Myšlenky na sebevraždu mohou potkat kohokoliv během života. I děti mohou trpět nejrůznějšími psychickými obtížemi a stejně jako u dospělých se i u nich mohou v určitém období života vyskytovat myšlenky na to, že by bylo možná lepší nebýt. Důvody mohou být různé. Šikana ve škole, konflikt v rodině, ztráta blízké osoby, potíže se školním prospěchem, týrání či zneužívání, nejistota v oblasti sexuální orientace, ale i osamělost a pocit nepochopení ze strany okolí mohou sehrávat roli.

Pokud se dítě nebo teenager projevuje způsobem, který naznačuje, že se nachází v krizi a může dojít k ohrožení života, nepokoušejte se situaci řešit sami a ihned vyhledejte pomoc - kontaktujte odborníky (záchrannou službu, psychiatrickou ambulanci, krizové centrum).

Pokud chceme s mladým člověkem, u kterého se objevují suicidální myšlenky nebo myšlenky na sebepoškozování, navázat kontakt a podpořit ho ve vyhledání pomoci, můžeme nabídnout, že jsme tady pro něj a zkusit naslouchat. Studie ale naznačují, že tomu tak není a pokud chceme riziko snížit, je důležité o sebevraždách mluvit nebo se na to přímo někoho zeptat. Respektujte jejich pocity. Nedramatizujte a nezlehčujte je.

Vysvětlete, jak může fungovat odborná pomoc a podpořte osobu ve vyhledání odborné pomoci (anonymní linky, obvodní lékař, psychiatr, psycholog…) Tuto podporu vyjádřete bez odsuzování typu „Ty opravdu potřebuješ psychiatra!“. Místo toho zkuste „Přemýšlel/a jsi o tom, že bys zkusil/a jít psychologovi?

Pokud byste začali křičet a vyčítat mu to, pravděpodobně se ještě více uzavře a nebude už o tom chtít mluvit. To ale neznamená, že o tom dál nepřemýšlí. Pokud cítíte, že vás obava o dítě, žáka nebo blízkého zatěžuje a nevíte si s tím rady, je správné vyhledat odbornou pomoc i pro sebe.

V současné době počty lidí potýkajících se s mentálními obtížemi narůstají a ze šetření Národního ústavu duševního zdraví vyplývá, že v průběhu vyhlášení nouzového stavu v důsledku pandemie došlo k trojnásobnému zvýšení případů osob, které splňují diagnostická kritéria pro některé z duševních onemocnění i riziko sebevraždy. Co se týče dětí, zatím nemáme dostatečně kvalitní data, ale z různých zdrojů můžeme usoudit, že tato situace negativně ovlivňuje i duševní zdraví dětí.

Ohroženou skupinou jsou děti a mladí lidé s nízkou úrovní sociálních dovedností, kteří mají potíže s navazováním a udržováním vztahů, objevují se u nich časté kázeňské přestupky a dostávají se často do konfliktu s autoritami nebo s vrstevníky.

Sebevražda není vždy spojována s duševním onemocněním. Odhaduje se, že 60-90 procent dospělých osob s dokonanou sebevraždou v čase smrti trpělo duševním onemocněním, u mnohých z nich nebylo diagnostikováno a nebylo adekvátně léčeno.

Svou roli v prevenci sehrává nejen rodina, ale také škola, okruh blízkých a známých osob a také celá společnost. Může být nesmírně těžké všimnout si náznaků toho, že dítě prochází vážnými psychickými obtížemi, ale vzájemná komunikace rodiny, školy, resp. odborníků, a vytvoření sítě podpory, má velký potenciál v pomoci pro konkrétní dítě.

V první řadě se můžeme starat o svou psychickou pohodu, být všímaví ke svému okolí, sdílet zdroje zaměřené na prevenci duševních potíží a onemocnění, např. Opatruj se a další články a infografiky od Nevypusť duši. Je důležité o tom s někým mluvit, nebýt na to sám a nesnažit se to zvládnout bez pomoci - navštivte psychologa, psychiatra nebo psychoterapeuta. Vyplňte si spolu krizový plán, ke kterému se může dítě nebo teenager vrátit, když mu nebude dobře.

tags: #ohrozeni #kokem #mladeze #prevence

Oblíbené příspěvky:

• Aktualizace jízdních řádů linky 255
• Hornopočernické divadlo v přírodě: Prohlédněte si jeho vývoj
• Význam Mezinárodního dne recyklace
• Ztráty v Technologii
• Martin Říha - profil