Ohrožení morálního vývoje dětí

Trestný čin ohrožování výchovy dítěte je jedním z trestných činů, jejichž postihování poskytuje ochranu dětem. Četnost jednání naplňujících znaky tohoto trestného činu, jak ukazuje graf níže, je na vzestupu.

Obecně můžeme za ohrožené dítě považovat takové dítě, které nemá uspokojeny základní potřeby nebo mu nenaplnění těchto potřeb hrozí. Prostředí či podmínky života dítěte se natolik odchýlily od normy, že mohou bezprostředně ohrožovat jeho přirozený vývoj a začlenění do společnosti. Za ohrožené dítě se primárně považuje takové dítě, jež je ohroženo týráním, zneužíváním nebo zanedbáváním (tzv. syndrom CAN).

Z pohledu legislativy můžeme využít terminologii § 6 zákona o sociálně-právní ochraně dětí, tzn. zákona č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů. Dle tohoto zákona se jedná především o děti, jejichž rodiče zemřeli nebo neplní povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti nebo nevykonávají či zneužívají práva plynoucí z rodičovské odpovědnosti. Jsou to ale také děti, na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, svobodu, jejich lidskou důstojnost, mravní vývoj nebo které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči či byly svěřeny do výchovy jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte a ta své povinnosti neplní.

V neposlední řadě jsou ohrožené i děti a mladiství, kteří zanedbávají školní docházku, požívají alkohol nebo návykové látky, jsou ohroženy závislostí, živí se prostitucí, spáchaly trestný čin anebo které se opakovaně dopouští útěků.

K rozšířenému pohledu na termín ohroženosti dítěte se zapojil i další vědní obor, a to neurologie. V březnu se konala konference Amy: Aid for Maltreated Youngs byla zaměřená na ohrožené děti z pohledu neurověd. Na dvoudenní konferenci bylo možné poslechnout si přední české i zahraniční odborníky. Na konferenci zazněly příspěvky o vlivu prenatálního stresu na vývoj mozku dítěte, o sociálním vývoji a absenci primárního pečovatele v kojeneckém období, o vývoji neurobiologické regulace emocí a rodičovské péči, o úloze empatie v morálním rozhodování.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Abyste si i vy, rodiče, mohli otevřít nové obzory a pohled na vývoj dětí a jejich možné ohrožení ve vývoji, připravili jsme pro vás několik odkazů na volně dostupné rozhovory s některými z účastníků výše zmíněné konference.

Institut rodiny a s ním spojené povinnosti rodičů vůči dětem, zejména péče o ně, si zaslouží ochranu na úrovni trestněprávní. Jednání, které by ohrozilo rozumový, mravní či morální vývoj dětí, může zakládat trestněprávní odpovědnost takto jednajících osob. Zanedbání povinné školní docházky vede k ohrožení rozumového, mravního i citového vývoje dítěte.

Trestný čin ohrožování výchovy dítěte

Trestný čin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 trestního zákoníku postihuje dvě oblasti jednání, kdy rozlišovacím prvkem je zejména skutečnost, v čem rodič při výkonu rodičovské odpovědnosti selhal či pochybil.

Klíčové povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti jsou vymezeny v § 858 občanského zákoníku[3]. První kategorie (shrnutá v písm. a)-c) výše) se týká případů, kdy rodič umožňuje či dokonce povzbudí chování dítěte, které je nežádoucí. Jde tedy zejména o porušení povinnosti rodiče zajišťovat dítěti výchovu a vzdělání a péči o jeho mravní vývoj.

Druhá kategorie (písm. d) výše) zahrnuje jednání, kdy dítě nedostává od rodiče potřebnou ochranu nebo péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový vývoj, ale rovněž i mravní vývoj.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Specifikum u tohoto trestného činu je, že k jeho naplnění, dokonání, postačí již pouhé ohrožení rozumového, mravního či citového vývoje dítěte, a k negativním následkům v chování dítěte tak nemusí ani dojít. Pokud je dítě vystaveno závažnému nemorálnímu chování, bude to mít zcela jistě v budoucnu negativní vliv na rozvoj jeho osobnosti.

Litera zákona je v případě tohoto trestného činu místy neurčitá. Je tak soudům ponechán prostor pro konkretizaci jednotlivých pojmů a slovních spojení. Ohrožení rozumového, citového či mravního vývoje dítěte soudní praxe definuje jako „osvojení si škodlivých návyků, povahových rysů, popř. získávání sklonů a zájmů, které mohou vést k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti“.

Příkladem může být podávání alkoholu dětem, skutečnost, že dítě propadne drogám či prostituci, chová se promiskuitně, páchá trestnou činnost nebo neplní povinnou školní docházku či se nepřipravuje na budoucí povolání, dítě provozuje žebrání, nedodržuje hygienické návyky a podobně. Soud je povinen zkoumat intenzitu ohrožení rozumového, citového či mravního vývoje u dítěte. Z hlediska trestněprávního je rozhodným jednání, prostřednictvím něhož si dítě osvojí návyky, které jsou v rozporu s pravidly morálky ve společnosti.

Pro naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu postačí, aby pachatel dítě v tomto nemravném životě utvrzoval či podporoval. dítěte k zahálčivému či nemravnému životu soudy považují „každé jednání pachatele (ať slovem nebo skutkem) před dítětem, které může u něj, a to i při jeho pasivním chování, vyvolat takové zájmy a návyky, které zpravidla vedou k zahálčivému nebo nemravnému životu (děti totiž napodobují chování dospělých, a to i neuvědoměle). Nezáleží na tom, zda dítě již před takovým jednáním pachatele nemravný život vedlo, protože jednání pachatele v něm tyto negativní návyky utvrzuje a posiluje“.

Za svádění dítěte k zahálčivému či nemravnému životu soudní praxe považuje např. Nemravným se rozumí „život, který je veden v rozporu se základními morálními pravidly, mimo rámec slušnosti, spořádaného života, řádných rodinných a sexuálních vztahů (např.

Čtěte také: Pracovní rizika

V rozhodování soudů bývá často odkazováno na ustanovení § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Trestný čin v něm popsaný spočívá v závažném porušení povinnosti pečovat o dítě nebo jiné důležité povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Pachatelem takového jednání budou nejčastěji rodiče, osvojitelé, nevlastní otec/matka žijící ve společné domácnosti s dítětem, poručník, opatrovník, pěstoun, pracovník v ústavní či ochranné výchově nebo osoba, které bylo svěřeno dítě do péče rozhodnutím soudu. Naproti tomu pachatelem u jednání dle § 201 odst. 1 písm.

Péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti a zahrnuje zejména péči o zdraví dítěte, péči o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Platí, že rodiče a děti mají vůči sobě navzájem stejná práva a povinnosti (§ 855 odst. 1 občanského zákoníku). Péče o dítě je součástí komplexu práv a povinností rodičů, který nazýváme rodičovskou odpovědností.

Detailnější pozornost bych proto věnoval právě případům, kdy dochází k zanedbání školní docházky dítěte rodičem. Nejvyšší soud například posoudil jako trestný čin ohrožování výchovy dítěte jednání pachatelů (rodičů), které spočívalo v ukrývání jejich nezletilých dětí a napomáhání jim na útěku z ústavního zařízení, kde byly legálně umístěny. Nejvyšší soud zdůraznil, že si rodiče byli vědomi toho, že se tak nezletilí nepřipravují na své budoucí povolání či neplní povinnou školní docházku, v důsledku čehož nezletilí zameškali desítky vyučovacích hodin (i neomluvených).

Soudy řešily i případ, kdy rodič nezajišťoval povinnou školní docházku své nezletilé dcery, nespolupracoval se školou, nezajistil své dceři individuální vzdělávací plán ani doplnění učiva, ačkoliv na to byl ze strany školy upozorňován. V důsledku toho nezletilá dcera za celý školní rok zameškala téměř tisíc vyučovacích hodin. Motivem takového jednání rodiče byla především obava o zdravotní stav dítěte a s tím spojená snaha o usnadnění některých jeho povinností.

Soudy ale taková argumentace rodiče nepřesvědčila, když i orgán sociálně-právní ochrany dětí a ošetřující lékařka nezletilé potvrdily neexistenci důvodů pro úpravu její školní docházky: „Řádná školní docházka je předpokladem náležitého vzdělání dítěte a nezbytnou součástí přípravy, ať už na další studium či pracovní činnosti, jednak je jedním z předpokladů pro získání patřičných návyků, správného životního a pracovního režimu apod. Jestliže nedochází k zajištění řádné školní docházky u nezletilých, je tím ohrožen jejich mravní a rozumový vývoj.

Obdobně soudy rozhodly i v případě neplnění povinné školní docházky nezletilé, když její matka zanedbávala přípravu nezletilé do školy, nepřítomnost nezletilé ve škole včas neomlouvala, nedostavovala se na třídní schůzky, nespolupracovala se školou a ani s orgánem péče o děti. V důsledku toho nezletilá měla přes 200 neomluvených vyučovacích hodin, nebyla klasifikována a musela opakovat sedmý ročník základní školy.

Matka nezletilé byla uznána vinnou, když soud nebral v potaz tvrzené psychické obtíže dcery ovlivňující dlouhodobé absence ve škole: „Řádně pečující rodič by u svého dítěte dlouhodobě nezanedbal školní docházku, nevyhýbal se komunikaci se školou a orgánem péče o dítě, případně by učinil alespoň kroky ke změně školy.

Případy zanedbání školní docházky u dětí z rodin se sociálně slabým zázemím jsou v soudní praxi časté. Za zmínku stojí případ, kdy obviněná úmyslně neplnila své rodičovské povinnosti a řádně nevychovávala své nezletilé děti, nespolupracovala se školou, v důsledku čehož nezletilí páchali majetkovou trestnou činnost a opakovaně zameškali ve škole stovky vyučovacích hodin, což nakonec vedlo až k jejich umístění do dětského domova.

Ačkoliv trestný čin ohrožování výchovy dítěte nepatří mezi trestné činy, u kterých je komukoliv dána zákonná povinnost je bez odkladu oznámit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu dle § 368 trestního zákoníku, tak je třeba pamatovat na § 6 a § 10 odst. 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, stanovící povinnost oznámit orgánu sociálně-právní ochrany skutečnosti nasvědčující tomu, že dítě vede zahálčivý nebo nemravný život.

Domácí násilí a jeho vliv na vývoj dítěte

Úvodem je nutno připomenout, že nikoli každé domácí násilí je trestným činem. Výklad pojmu týrání je poměrně ustálený a dle odborné literatury i judikatury se jím rozumí takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním se spolužijící osobou, jež dosahuje především vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti, jakož i určité míry trvalosti a současně dosahuje takové intenzity, aby bylo schopno vyvolat stav, kdy postižená osoba, která je takovému jednání vystavena, jej pociťuje jako těžké příkoří, resp. pociťuje psychické nebo i fyzické útrapy.

Týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace, v činění schválností apod., popř. může jít o kombinaci více forem.

Přítomnost dítěte u domácího násilí mezi dospělými osobami dle obvyklé praxe nebude posuzována jako dítěte, tj. týrání svěřené osoby ve smyslu § 198 trestního zákoníku, neboť jednání směřuje vůči jiné osobě, než je dítě. Jednání pachatele však v některých případech může být posouzeno jako trestný čin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 trestního zákoníku.

Při výskytu domácího násilí je na místě uvažovat o posouzení jednání pachatele jako trestný čin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. Podle okolností je třeba posuzovat, kdy se z hlediska rozhodovací praxe soudů jedná o trestný čin a kdy nikoli. V těchto případech z rozhodovací praxe vyplývá, že je na místě pachatele postihnout nejen za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, ale rovněž za trestný čin ohrožování výchovy dítěte.

Příkladem této rozhodovací praxe je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1293/2018 (dále jen „Rozhodnutí 1“). Pachatel fyzicky a psychicky týral svoji manželku, přičemž tohoto jednání se někdy dopouštěl před společnými dětmi. Soudy jednoznačně dovodily, že „pokud je dítě přítomno domácímu násilí, není vyloučeno jednání pachatele posoudit jako jednočinný souběh trestného činu podle § 199 tr. zákoníku a podle § 201 tr. zákoníku, když obviněný tím, že týral svoji manželku za přítomnosti nezletilých dětí, tímto jednáním zároveň ohrožoval citový a mravní vývoj svých nezletilých dětí. Je tomu z toho důvodu, že zásadně platí, že každý skutek má být posouzen podle všech zákonných ustanovení, která jsou jím naplněna.“

V Rozhodnutí 1 se Nejvyšší soud velmi výstižně vyjádřil k nutnosti ochrany zdravého vývoje dítěte, kdy v případě rodinné výchovy jde o zajištění harmonického vývoje dítěte z hlediska vytváření řádných a předpokládaných vztahů k členům rodiny, které by měly být založeny na vzájemné úctě a respektu. Rodiče mají dítěti v rámci zajištění jeho řádného harmonického vývoje také vštěpovat, jakým způsobem by měly být řešeny případné konflikty v rámci rodiny. Negativní dopady přítomnosti dětí u domácího násilí jsem již popisovala dříve, v Rozhodnutí 1 jsou velmi dobře shrnuty.

Významné je v Rozhodnutí 1 vyjádření, že není nezbytné pro naplnění skutkové podstaty ohrožování výchovy dítěte, aby bylo nutno vyhledat odbornou pomoc pro dítě. V posuzovaném případě bylo nutno odbornou pomoc vyhledat jen pro jedno dítě, u druhého tomu tak nebylo. Soud přesto trestněprávní odpovědnost pachatele dovodil i vůči tomuto druhému dítěti s tím, že tento syn naopak jednání obviněného v jisté míře bagatelizoval, což svědčí o tom, že protiprávní jednání obviněného akceptoval a v podstatě ho považuje za určitou normu chování v rodinných vztazích, takže se zvyšuje nebezpečí, že takové protiprávní chování bude v budoucnu považovat za zcela běžné a normální.

Nebezpečí, že dítě převezme násilné chování pachatele, je bohužel realitou a takovýto případ byl posuzován např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 4 Tdo 579/2022 (dále jen „Rozhodnutí 2“). Zde pachatel napadal poškozenou především verbálně (opakované slovní napadání, používání vulgarismů a urážlivých výroků), několikrát ji napadl i fyzicky. I tento pachatel byl odsouzen jak za týrání, tak za ohrožování výchovy dítěte, protože tomuto jednání obviněného byla několikrát přítomna jejich společná nezletilá dcera, která „svoji matku zpočátku bránila, ovšem následně již přejmula chování otce a matku také vyhazovala z domu nebo se jí nazlobeně, stejnou intonací jako otec, ptala, co zase provedla, když se na ni tatínek zlobí“.

Dle závěrů soudu byla tak nezletilá „opakovaně vystavena psychické zátěži a negativnímu vzoru jednání ze strany vlastního otce, který tímto v uvedené době z nedbalosti ohrožoval osobnostní, morální a citový vývoj nezletilé a tím závažným způsobem porušoval rodičovskou povinnost vyplývající z rodičovské odpovědnosti, a to povinnost pečovat o citový a mravní vývoj dítěte“.

Důraz je zde kladen jak na citový, tak i na mravní vývoj, což odpovídá tomu, v jakých oblastech je v těchto případech dítě zasaženo nejvíce. Z výše uvedeného je nepochybné, že v přítomnost dítěte u týrání dospělé osoby je obvykle nutno považovat za jednání, které naplňuje ve vztahu k dítěti skutkovou podstatu trestného činu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Případně je možno v některých případech dovodit i splnění podmínek § 201 odst. 1 písm. d), odst. I zde platí mnohokráte opakovaná zásada, že vždy je nutno pečlivě zvažovat okolnosti daného případu.

Nicméně pokud k týrání docházelo v domácnosti, kde dítě žije a v době, kdy dítě tam dítě pobývalo, je téměř nemyslitelné, že by dítě násilí nevnímalo a nebylo jím dotčeno. Není nutné, aby dítě bylo přímo v daný okamžik přímo v místnosti, kde se násilí odehrává - pro působení násilí na dítě postačí, aby dítě slyšelo, co se děje, či vidělo dopady na oběti. Posouzení by bylo zřejmě složitější, pokud by docházelo k týrání vždy v době, kdy dítě pobývalo v jiné domácnosti. Zde připomínám shrnutí výše, že nikoli každé domácí násilí je týráním osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu § 199 trestního zákoníku.

Pokud se v domácnosti vyskytuje násilí, které nedosahuje intenzity trestného činu, je stále nutno zabývat se otázkou, zda přesto nejde o jednání naplňující znaky trestního činu ohrožování výchovy dítěte. Závěr, že takto je možno domácí násilí posoudit, nepřímo vyplývá i z výše uvedených rozhodnutí pod bodem A, kde se výslovně hovoří o výskytu „přítomnosti dětí u domácího násilí“, nikoli u týrání.

Hranici, kde se již o trestné jednání vůči dítěti nejedná, je možno hledat např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. 8 Tdo 1231/2019 (dále jen „Rozhodnutí 3“). Toto zdůraznilo nutnost existence jak porušení povinnosti z rodičovské odpovědnosti významnou měrou, tak současně ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte. V Rozhodnutí 3 je obsažen i popis jednání, které dle názoru soudu není ohrožováním výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku: „méně intenzivní porušení rodičovské zodpovědnosti, jako jsou sprosté nadávky adresované jiným osobám nebo požívání alkoholu rodiči a výhrůžky mezi rodiči, nedostačují pro závěr, že jde o závažné porušení povinnosti pečovat o děti ve smyslu § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, protože nedosahují takové intenzity, aby byl dán jejich větší dopad na vývoj. … Ani podoba chování ve smyslu hádek a vzájemných urážek mezi manželi, které nelze schvalovat, ale na druhou stranu ani bez dalšího v sprostých a nevhodných výrazech nelze spatřovat trestné jednání.

V těchto případech je nutno v obecné rovině připustit, že i při nesplnění všech znaků trestného činu týrání může mít domácí násilí, jehož jsou svědkem děti, posouzeno jako ohrožování výchovy dítěte. V případech, kdy se v domácnosti vyskytuje násilí (ať už v jakékoli formě) a současně dítě, je vždy třeba se okolnostmi pečlivě zabývat a posoudit je. Přitom je vždy nutno mít na paměti, že domácí násilí je závažným a škodlivým společenským jevem, zvlášť pokud zasahuje i dítě - byť v pozici svědka. Trestní právo poskytuje ochranu právu dítěte na zdravý vývoj, které mu v domácnosti s domácím násilím dopřáno není.

Následně je zdůrazňováno, že rodina je místem výchovy a socializace člověka, přičemž úkolem rodiny je zajištění podmínek pro zdravý duševní a tělesný vývoj dítěte. V rámci rodiny jsou dítěti vštěpovány základní návyky a pravidla morálky, které uznává společnost. Rodina má kromě funkce biologické, sociálně-ekonomické, ochranné, také roli socializačně výchovnou a emociální. Tyty dvě poslední složky jsou klíčové pro zdravý vývoj dítěte a jeho budoucí zařazení do společnosti.

Osoby, se kterými dítě žije v rodině představují jeho základní vzor, přičemž dítě jeho chování přebírá a aplikuje v budoucím životě. Přítomnost dítěte u domácího násilí vede k tomu, že dítě si osvojí zcela špatný model rodiny a takové chování přenáší do své budoucí rodiny. Proto je třeba nevhodnost takového chování vyjádřit aplikací příslušné trestněprávní normy, ať již jde o použití § 198 tr. zákoníku či § 201 tr.

Za jednání ohrožující zdravý rozumový, citový a mravní vývoj dítěte lze podle státního zástupce považovat právě jednání obviněného, když v rámci rodiny docházelo k vytváření konfliktní a zlostné atmosféry v prostoru domova. Zjištěné jednání mělo negativní vliv na rozvoj obou dětí, zejména na rozvoj nezletilé BBBBB, což mohlo přispět k nežádoucímu osvojení neakceptovatelných vzorců chování v budoucích partnerských vztazích. Již v takovém jednání lze spatřovat ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte v důsledku porušení povinnosti rodiče řádně o dítě pečovat a naplnění všech znaků přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Zároveň nelze při komplexním hodnocení věci vyloučit, že ve svém souhrnu by mohlo jednání obviněného naplnit též znaky týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr.

Zahálčivý nebo nemravný život

Zákon v tomto směru postihuje 4 nežádoucí jednání pachatele. Co si můžeme představit pod pojmem zahálčivý nebo nemravný život? Osoba vedoucí zahálčivý život v zásadě žije z prostředků, které si opatří trestnou činností či činností, která je z pohledu společnosti nežádoucí (příživnictví, žebrání na ulici, krádeže, apod.), a to vzhledem k minimální snaze opatřit si prostředky legálním způsobem. Z pohledu dětí zde lze zařadit dlouhotrvající záškoláctví. Pojem nemravný život je pak širší. Život v kolizi s morálními zásadami, trestními normami atd.

Jednání pachatele musí být takové povahy a intenzity, že u dítěte vzbudí různé návyky, sklony a zájmy, jež jsou v rozporu s pravidly morálky a zájmy společnosti. Přestože je za tento trestný čin možno uložit trest odnětí svobody až na 2 léta, resp. až na 5 let ve vymezených případech, za důležitou je nutno považovat hlavně tu skutečnost, že dítěti lze popsaným jednáním vážně narušit a v extrémních případech v podstatě zničit život.

tags: #ohrožení #morálního #vývoje #dětí

Oblíbené příspěvky:

• Bakteriální čistič odpadů FreeLine: Informace
• Význam Dne Klidu
• Historie Divadla v přírodě Horní Počernice
• Vliv barevného spektra
• Uspořádání živé hmoty