Ohrožení pobaltských zemí Ruskem: Analýza

Lotyšsko a Litva budou první na ruském seznamu v případě jeho útoku na NATO, věří aliance. Americké centrum pro válčení nové generace simulovalo scénář možného útoku. Podle scénáře k útoku dojde v roce 2027.

Možný scénář útoku

Ruská armáda zahajuje ofenzívu proti Lotyšsku a současně útočí na Litvu, přičemž jako předmostí využívá Kaliningradskou oblast a území Běloruska. V nejhorším případě bude vyslání posil v souladu s článkem 5 charty o kolektivní obraně aliance trvat 10 dní. Tyto síly jsou vybaveny "značným množstvím" vybavení, včetně tanků Leopard 2.

Breedlove poznamenal, že hlavním úkolem těchto vojáků a rotačních jednotek ostatních zemí NATO bude "držet pozice až do příchodu velkých sil" aliance. "Potřebujeme získat co nejvíce času. Podle scénáře se ruské armádě v prvních třech dnech podaří dobýt Lotyšsko a využít okupovaná území k útoku na Litvu, ale německý tankový prapor ji obklíčí, což umožní zastavit postup vojsk. Pátý den simulační války se 44 tanků Leopard 2 přesune z Litvy a sedmý den vstoupí do týlu ruských sil postupujících z Lotyšska.

Na konci desetidenní bitvy litevské síly ztrácejí 17 tanků, 145 obrněných vozidel a 3 650 vojáků, zatímco ruské síly ztrácejí 411 tanků, 1 019 obrněných vozidel a 11 420 osob.

Vojenští a političtí vůdci zemí Severoatlantické aliance již dříve opakovaně varovali před možným ruským útokem v blízké budoucnosti. Ruská elita se domnívá, že úspěch na bojišti na Ukrajině se nemusí zdát prezidentu Vladimiru Putinovi dostatečný, protože tuto frontu považuje pouze za jeden ze směrů v totálním konfliktu se Západem.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

V tomto ohledu bude chtít zaútočit na jednoho z členů NATO a ověřit, zda jsou země aliance skutečně připraveny riskovat a vyprovokovat 3. světovou válku kvůli několika kilometrům čtverečním poblíž ruských hranic.

Role pobaltských států v podpoře Ukrajiny

Estonsko, Lotyšsko a Litva tvoří pevné jádro evropské podpory Ukrajině, která už 666 dní čelí ruským útokům. Jejich postoj se nemění, a pokud, tak spíš v rétorice přitvrzují. „Nemáme iluze a nejsme naivní,“ shodují se velvyslanci z Pobaltí. Pro web iROZHLAS.cz zdůrazňují, v čem spatřují nebezpečí, které představuje mašinerie Kremlu.

Pobaltské státy kreslí hranici, kde na jedné straně stojí Evropská unie a z té druhé vyhlíží příležitost průniku vlivu Vladimir Putin. S Ruskem sdílí Estonsko 340 kilometrů dlouhou hranici, v případě Lotyšska je to 300 kilometrů. Litva sousedí jak s Běloruskem, které je spojencem Moskvy, tak s ruskou Kaliningradskou oblastí.

Suwalský koridor

Území odděluje stokilometrový suwalský koridor, jehož obsazením by ruská vojska odřízla jedinou pozemní cestu mezi Pobaltím a zbytkem EU i Severoatlantické aliance (NATO).

Hybridní hrozby a migrační krize

A právě na hranicích je v posledních týdnech rušno. Nejsevernější sousedé - Finové - uzavřeli hraniční přechody kvůli přílivu migrantů. Moskva totiž podle nich přepravuje žadatele o azyl z blízkovýchodních, afrických a dalších zemí, kteří nemají platné doklady, s cílem vyvolat migrační krizi.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Tento pohled ale nesdílí ti, kdo cítí, že mohou být „další na řadě“. Tato karta by s největší pravděpodobností padla na Estonsko, které si hrozbu uvědomuje. „Pokud by Estonsko mělo být dalším cílem, uzavřeme naše hranice,“ říká rázně pro iROZHLAS.cz velvyslankyně Gita Kalmetová.

Pro Pobaltské státy není způsob tzv. hybridních útoků s využitím migrantů nic nového. Jak samy říkají, ještě v živé paměti mají zkušenost z před dvou let s obdobným pokusem ze strany běloruského vůdce Alexandra Lukašenka.

Zákeřnost umělého vyvolání migrace vnímá litevský velvyslanec Laimonas Talat-Kelpša v tom, že pokud migrant podá žádost v EU o azyl, úřady ji musí posoudit. Ve chvíli, kdy je takových žádostí tisíce, systém to paralyzuje.

Při hledání možných nástrojů, jak proti tomu bojovat, se ukázalo jako účinné jediné: uzavření hranic. Vilnius proto zastává zřejmý postoj. „Čas opustit Rusko měli. Ti, kdo zůstali, si to vybrali sami. Pokud to bude nutné, Litva určitě zavře své hranice,“ podporuje svou estonskou kolegyni velvyslanec Talat-Kelpša. Připomíná, že otevřená válka trvá už téměř dva roky.

Překročit hranice navíc chce v těchto dnech jen hrstka Rusů. „Máme zdokumentováno, že se v drtivé většině nejedná o Rusy, kteří by se potřebovali spojit se svými rodinami. Jsou to migranti ze Somálska, Mali. Tedy ti, kteří byli k hranicím s EU přivezeni, ne že by k nim dospěli ze své vlastní vůle,“ podotýká ambasadorka Kalmetová.

Čtěte také: Pracovní rizika

„Problém je v tom, že pokud uzavřeme hranice a nepustíme je dovnitř, Rusko je nepřijme také. Budou zaseknutí. To je naše dilema,“ podotýká.

Podpora ukrajinským uprchlíkům

Tak jako se tvrdě pobaltské státy staví k Rusku, o to větší pochopení mají pro Ukrajinu. Třeba pro Tallinn to představuje podstatnou část obyvatel, velvyslankyně zmínila, že to donedávna byla dvě procenta. Typicky opouští válkou sužovanou zemi matky s dětmi.

„Jsou to bolestivé příběhy, které je těžké slyšet. Ale náročná je i snaha o znovuvytvoření zdání normality do života, který pro ně už není normální,“ popisuje litevský diplomat.

Přiblížit domov se jim pokusili nedávno v Liberci, kde pro ukrajinské uprchlíky přichystali Pobaltské Vánoce. Velvyslanci Estonska, Lotyšska a Litvy promítli dětem národní pohádky, ale nechyběla ani vystoupení a zpěv tradičních ukrajinských písní.

„Normalitu můžete do značné míry předstírat, ale to nechcete dělat moc. Nemůžete jim říkat, že to, co nyní mají třeba v Česku nebo Litvě je normál, protože tak to není. Normál měli doma - na Ukrajině. A tam se musí také vrátit zpátky,“ říká s nadějí v brzké ukončení bojů Talat-Kelpša.

Návrat na Ukrajinu a poválečná obnova

V poslední době se počet Ukrajinců v zahraničí snižuje, část z nich se totiž rozhodla vrátit zpátky do vlasti. „Jsme zemím vděční za zajištění bezpečí. Díky tomu nemusí být naše ženy a děti schované v protiraketovém krytu,“ poznamenává chargé d'affaires Ukrajiny v České republice Vitalij Usatyj.

„Až to bezpečnostní situace dovolí, určitě by se měly vrátit na Ukrajinu. Protože poté, co zvítězíme, budeme muset rekonstruovat naši zemi. To je naším společným úkolem a jsme rádi, že nám k němu chtějí dopomoci západní spojenci. Primárně pro to ale budeme potřebovat naše lidi zpátky na Ukrajině,“ uvádí diplomat.

Rekonstrukce válkou zničené a neustále zkoušené země už nyní probíhá. Západní spojenci Kyjevu podávají pomocnou ruku při urgentních opravách. „Bude to pro nás unikátní šance, abychom se stali skutečně součástí Evropské unie a evropské rodiny. Je to příležitost, jak opravit všechny domy, ale také přebudovat způsob myšlení,“ doufá ukrajinský zmocněnec Usatyj.

Historické souvislosti a mentální distance

Sounáležitost a pevný postoj za Ukrajinou pochází z vlastní nedávné historie, kterou si s Ruskem prožili obyvatelé Pobaltí. Při porovnání přístupu jiných států EU mluví o „mentální distanci“. „Na rozdíl od některých západních zemí dokážeme určit, jak věci skutečně stojí. Je pro nás velmi snadné porozumět, co je co,“ říká rázně estonská velvyslankyně Kalmetová.

Litvu, Lotyšsko a Estonsko spojila „existenciální krize“ na sklonku éry Sovětského svazu. „Když se podíváme na historický vývoj, nikoho nepřekvapí, že postoj mají tyto tři Pobaltské státy totožný. Stmelila nás velmi bolestivá zkušenost dvacátého století,“ vzpomíná Talat-Kelpša.

Kooperace začala při boji za nezávislost a neutichá ani více než třicet let poté. „Navzájem jsme se od sebe učili a nyní vidíme, že společně toho dosáhneme mnohem víc. V současnosti bych řekl, že je Pobaltí nejvíce koordinovaná část Evropské unie,“ pochvaluje si litevský velvyslanec.

Což se projevuje také třeba v přístupu k protiruským sankcím. Ambasadoři zmiňují velmi úzkou spolupráci jejich předsedů vlád i ministrů. „Píšou si každý den,“ shodují se.

Ukrajinci oceňují podporu, která se jim v průřezu oblastí dostává. „Solidaritu ze strany Litvy, Lotyšska a Estonska cítíme od prvních hodin invaze,“ uvádí chargé d'affaires Usatyj. „Tyto tři země rozumí, že dokud nebude mír na Ukrajině, nebude bezpečno v Evropě,“ uzavírá pro iROZHLAS.cz.

Dezinformační kampaně Ruské federace

Tento článek se zabývá vlivem Ruské federace ve třech státech regionu Pobaltí v kontextu dezinformačních kampaní, které jsou jedním z prostředků snahy o získání ztraceného vlivu po rozpadu Svazu sovětských socialistických republik. Teoretická část představuje základní teoretické koncepce pojící se ke zkoumanému tématu, jako je definice pojmu dezinformace či koncepce malého státu z pohledu Evropské unie, mezi které je možné Litvu, Lotyšsko a Estonsko zařadit.

Praktická část práce je věnována otázce boje s dezinformačními kampaněmi šířenými Ruskou federací v jednotlivých státech. Jednak z pohledu místního obyvatelstva, jehož názory byly získány v rámci terénních výzkumů z období let 2018 až 2020, a zároveň i odpovídajících autorit národní i nadnárodní úrovně.

Osud tří malých národů obývajících zemi omývanou Baltským mořem nebyl vždy jednoduchý. Ačkoliv se jedná o geograficky poměrně blízký region, však Vilnius, hlavní město Litvy, je od Prahy zhruba stejně daleko jako oblíbené středomořské oblasti pro letní dovolené Čechů, je tento region vnímaný v kontextu České republiky jako vzdálený, a zároveň úzce spjatý s Ruskou federací.

Pouto tamějších národů k různým podobám ruského státu je z historie jasně patrné. Dnešní Lotyšsko a Estonsko bylo součástí carského Ruska téměř 200 let. Tři pobaltské země však po první světové válce docílily osamostatnění, a na čas bylo propojení s Ruskem, v té době v podobě SSSR, přerušeno.

Pro východiska této vědecké práce je nejdůležitější období následující, kdy se všechny baltské republiky stávají republikami svazovými, a jsou součástí SSSR. Právě rozpad Sovětského svazu navrátil regionu nezávislost a ve znovuobnovených státech započaly snahy o změnu orientace z naprosté závislosti na Rusku k začlenění do Evropského společenství. Tyto snahy vyvrcholily v roce 2004, kdy se všechny tři Baltské státy staly součástí Evropské unie a NATO.

Ruská federace má však i po rozpadu SSSR zájem o udržování vlivu v zemích, které se staly nezávislé, a v oficiální terminologii je nazývá jako „blízké sousedy“. Motivy snahy o udržení vlivu v jednotlivých státech jsou různé, vzhledem k malým zásobám nerostných surovin v regionu je možné tento motiv prakticky vyloučit, naopak i v kontextu historie je pro Ruskou federaci důležitý přístup k námořním přístavům Baltského moře, jako je Tallinn či litevská Klajpeda.

Pro vliv v Baltských státech je jednou z důležitých složek etnická skladba obyvatelstva jednotlivých států. V Estonsku a Lotyšsku totiž etničtí Rusové tvoří více než čtvrtinu celkového obyvatelstva. Často se jedná o osoby, které používají ruštinu jako primární jazyk. Místní jazyk buď vůbec neovládají či se ho snaží nepoužívat jako jistou formu protestu proti místním autoritám.

Tato situace otevírá prostor pro získání vlivu Ruské federace v zemích jako je Lotyšsko či Litva prostřednictvím nenásilných metod v podobě tzv. soft power.

Metodologie výzkumu

Za základ tvorby tohoto odborného textu je považována práce se sekundárními zdroji dat. Na rozdíl od studia primárních dat se v tomto případě jedná o postup, při kterém nedochází k přímému kontaktu s narátory, a jedná se tedy o neinvazivní techniku sběru dat. K dosažení relevantních výsledků výzkumu je však nutné se zaměřit na triangulaci využívaných metod, tj. jak triangulace uvnitř metody, tak i triangulace mezi metodami.

Vzhledem ke skutečnosti, že každá metoda sběru dat má své kladné, ale i záporné stránky, kombinace použití několika metod výzkumu zajistí jeho vyšší validitu.

V souladu s principem triangulace metod je nutné využít další výzkumné metody k zajištění validity sbíraných dat během výzkumu. V případě tohoto odborného článku se jedná o provádění dvou typů rozhovorů, konkrétně o narativní rozhovor a rozhovor s návodem v rámci terénních výzkumů provedených v období let 2018 až 2020. Celkem bylo za toto období provedeno šestnáct rozhovorů s narátory ze všech tří států Pobaltí.

K uskutečnění výše zmíněných terénních výzkumů v celém regionu Pobaltských států bylo nutné navázat kontakt s odpovídajícími organizacemi, jednou z nich je například Česko-estonský klub, který byl založen již v roce 1991, a slouží jako prostředek ke sdružování přátel nejsevernějšího státu Pobaltí. Klub aktivně spolupracuje s Velvyslanectvím Estonské republiky v Praze (Eesti Suursaatkond Praha) například při organizaci kulturní akce Estonské dny v Praze.

Prostředníkem pro získání kontaktů s komunitou Lotyšů je Česko-lotyšský spolek. Jeho historie sahá již do roku 1990. Od roku 1993 pak dochází k úzké spolupráci mezi spolkem a Velvyslanectvím Lotyšské republiky v Praze, která vyústila až ke vzniku Lotyšského kulturního centra na půdě velvyslanectví. Podobně jako v případě Česko-estonského klubu, i v rámci Česko-lotyšského spolku dochází k publikační činnosti.

V neposlední řadě je nutné zmínit získávání kontaktů prostřednictvím sociálních sítí. K realizaci tohoto výzkumu nejlépe posloužila sociální síť Reddit, V rámci jejího působení existují zájmové skupiny pro všechny tři Baltské země (Lotyšsko, Litva a Estonsko), kde členové odpovídají na širokou škálu témat týkající se dané země a aktuálního dění v ní. Na základě vytvoření diskuzního vlákna s popisem zkoumané problematiky byl výzkumník kontaktován několika osobami, které byly ochotné se zapojit do výzkumu prostřednictvím absolvování narativních rozhovorů a rozhovorů s návodem.

Teoretická východiska

Pro pochopení problematiky vlivu Ruské federace v kontextu Baltských států je nutné definovat několik teoretických pojmů, jako je propaganda, dezinformace či koncept malého státu a koncept moci soft power.

Propaganda

Kořeny slova propaganda sahají k latinskému slovesu propagare, jehož původní význam se váže k biologii, a znamená rozmnožovat či rozšiřovat. Latinský původ slova souvisí s jeho užitím v průběhu 17. století, kdy bylo využito církevními hodnostáři, konkrétně papežem Řehořem XV. Ten ustanovil instituci „Sacra Congregatio de Propaganda Fide“, jejímž cílem byla výchova misionářů a s ní související šíření katolicismu v zemích s jiným vyznáním.

V tomto období bylo slovo propaganda vnímáno jako konotačně neutrální, a využíváno bylo prakticky pouze v náboženském kontextu. Ke změně došlo až v průběhu 19. století, kdy byl posunut jeho význam, a slovo propaganda bylo poprvé použito v politickém kontextu.

Heslo propaganda podle Velkého sociologického slovníku odkazuje na pojem používaný primárně ve smyslu záměrného, institucionalizovaného šíření politicky zaměřených idejí, postupů, celých ideologií, politických doktrín a teorií v širší nebo užší veřejnosti. Zároveň i jejich tendenčního vysvětlování a modifikace do podoby přizpůsobené aktuální situaci.

Na tomto základě můžeme vytyčit pět základních vlastností propagandy. První z vlastností je ta, že propaganda informuje o nejaktuálnějších jevech s politickým a ideologickým obsahem a dosahem a interpretuje je v duchu příslušné ideologie a politické linie. Propagandu lze taktéž označit jako nositele mobilizace masy k vystoupení na podporu určité politiky. Další vlastností propagandy je šíření základních ideologických postulátů, hodnot či stereotypů, které charakterizují různé společenské cíle určité strany, státu, politické instituce či jiné společenské skupiny. Zároveň je dává explicitně i implicitně do souvislostí s určitým světonázorem. Propaganda taktéž vytváří obecná schémata reakcí na společenské jevy přesahující rámec naučených postojů a stereotypů, z nich lze jmenovat například schéma pasivity, nevšímavosti, hektického vzrušení a očekávání. Nelze opomenout skutečnost, že propaganda paralyzuje a rozrušuje cizí ideologická schémata, což vede k demobilizaci a zastrašování jejích odpůrců. Společným znakem propagandy vyplývajícím z výše uvedeného je pak povšechná ideologizace a politizace skutečnosti.

Současná propaganda v kontextu Ruské federace do jisté míry reflektuje aspekty komunikace z období Sovětského svazu, vzhledem k rozvoji komunikačních technologií a globalizace však došlo k jejich evoluci.

Sovětskou propagandu je možno označit za organizovanou akci, zatímco pro současnou propagandu využívanou Ruskou federací je vhodnější označení koordinovaná kampaň, které lépe definuje dynamičnost konstrukce narativů současné propagandy. Výše uvedené v praxi odpovídá situaci, kdy mluvčí Ministerstva zahraniční Ruské federace Marija Zacharovová během pravidelné týdenní tiskové konference opakuje narativy použité Vladimirem Putinem, nebo situaci, kdy ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov cituje Rusko Dnes (RT) během tiskové konference týkající se války v Sýrii.

Mezi nejčastější témata využívaná pro šíření ruských narativů je možné zařadit následující:

• Případ „rusofobie“ zdůrazňuje spojitost mezi historickým diskurzem a současnými narativy ruské propagandy.
• Koncept rusofobie není výmyslem režimu Vladimira Putina, ani předcházejícího sovětského státu.
• Koncept rusofobie umožňuje Putinovi zpochybnit prakticky jakékoliv obvinění ze strany západních mocností pod záminkou využití stereotypu rusofobie.
• Užití slovního spojení „velmi pravděpodobně“ je naopak demonstrací flexibility Ruska při vytváření narativů.
• Rusové prezentují „velmi pravděpodobně“ jako jeden z přirozených příznaků rusofobie.
• Oba koncepty slouží k tvorbě pochybností o lídrech západních mocností, a přiživují narativ boje Ruska proti zbytku světa.

Dezinformace

Podle výzkumu Oxfordského slovníku angličtiny se slovo dezinformace v anglickém textu poprvé objevuje 3. června 1955 v deníku The Times. Jeho lingvistický původ s největší pravděpodobností odvozujeme od ruského „дезинформация“ (transliterováno jako dezinformacija).

tags: #ohrožení #pobaltských #zemí #Ruskem #analýza

Oblíbené příspěvky:

• Kam patří směsný odpad?
• Dopady turismu na přírodu Adršpašsko-Teplických skal
• Průvodce kontejnery na odpad
• Informace o firmě Stavební Recyklace Mutinský
• Jak vybrat čistič odpadů