Ohrožení potravinového řetězce: Půda v ohrožení

08.10.2025

Způsob života lidí na většině planety za posledních sto let a prudký vývoj techniky musel mít nutně podstatný vliv na proměnu a stav celkový přírodního prostředí.

Příkladem za všechny je technický skok od prvního letu v letadle těžším než vzduch (16. 12. 1903) a přistání člověka na Měsíci (20. 7. 1969). Koneckonců, každý z nás má ve své profesi podobné srovnání. Nicméně, letecká doprava včetně vojenských letů, o cestách na oběžnou dráhu nemluvě, a její nárůst zase tak špatný příklad není. Co je známo méně, také ke globálnímu stmívání, což je označení pro postupné snižování množství slunečního záření dopadajícího na Zemi způsobené pevnými částicemi. V severních šířkách, kde je většina vyspělých států, se podle vědeckých studií projevuje pokles záření o 22 %.

Novým fenoménem doby je tvrzení, že chov hospodářských zvířat, zejména přežvýkavců, je další zhoubou naší planety svou produkcí skleníkových plynů. Vychází z prostého i nepopiratelného faktu, že fermentační procesy v bachoru produkují kromě jiného metan a oxid uhličitý. Rovněž, ale v podstatně menší míře jej produkuje i trávení monogastrů. Tato představa ale je nelogickým a ze souvislosti vytrženým argumentem. Život přežvýkavců je pevně spjat s vývojem a existencí života na Zemi. Ano, plyny vznikající při fermentačním trávení zelené hmoty byly významným faktorem ovlivňujícím teplotu a další klimatické parametry na Zemi a bezpochyby se podílely na tvorbě a udržení klimatu, který tehdejší život umožnil a také klima udržoval. Slyšíme-li z úst prominentních osobností, že se stali vegetariány, aby šetřili životní prostředí, je to spíše doklad neznalosti souvislostí a jejich osobní laciné, populistické a tendenční propagace než moudrého životního stylu.

Ani zemědělství jako základní zdroj potravy pro asi 7,7 miliard lidí na Zemi (údaj amerického úřadu pro sčítání lidu k 1. 7. Rostliny poskytující výnos vyžadují přísun živin, konkrétně dusík, fosfor, draslík a hořčík plus některé mikroprvky. Tyto živiny odcházejí z půdy do těla rostlin a my je odebíráme ve formě výnosu a produkce rostlin. Výstižným příkladem je vápník, který je nejrozšířenějším kationtem v přírodě, a přesto jej nutně musíme do půdy dodávat, a to nejen pro potřebu rostlin, tedy doplnění přirozené bilance, ale i pro podporu žádoucích chemicko-fyzikálních vlastností půdy. Složitá administrativní mašinerie umožňující dodávat v chovu zvířat minerální látky a vitamíny existuje i v eko chovech a je v praxi běžně využívána. I přihnojení rostlin je nutné, jen je to zase administrativně zkomplikované. Ale je tu i jiný paradox: močůvka, přirozené statkové hnojivo, vynikající zdroj dusíku a draslíku je považována za nebezpečný odpad.

Jiným dobrým příkladem je prvek selen, nepatrný svou potřebou, ale nanejvýš významný svou metabolickou funkcí, ochranou organizmu před oxidativními radikály a také potřebný k dozrání spermií i vývoji vajíčka. Evropský region má v půdách z pohledu potřeb živočišního organizmu selenu významný nedostatek, a tak nezbývá, než jej do potravin a krmiv dodávat, ať se to zastáncům bio a eko životních stylů líbí nebo ne. Ostatně, i jejich organizmus může být ohrožen obecně známými následky působení oxidativních radikálů nebo poruchami plodnosti. Ale vážně - dostatek selenu v potravě spolu s E vitaminem je jedním z rozumných způsobů prevence některých karcinogenních onemocnění i podporou plodnosti.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Půda je nejen zdrojem živin rostlin, ale hlavně a nutně předmětem péče moudrého a zodpovědného člověka. Ta je ale v současné době zatížena řadou rozporů, které reálně ohrožují biologickou, chemickou i fyzikální podstatu pěstování kulturních rostlin a tedy zásobování člověka potravinami. Ekonomika včetně zvětšování lidská populace s sebou nesla požadavek maximalizace výnosů plodin, kromě jiných postupné zvyšování chemizace pěstování rostlin. Současný stav rostlinné výroby a vztahu zemědělců k půdě a okolní přírodě půdě je v Česku složitý a rozporuplný. Pěstitelé dosahují vysokých výnosů obilovin a olejnin, což je páteří rostlinné výroby a šlo by i bez nešťastných dotací dosáhnout dobrého zisku. Nelze ale popřít, že i zemědělství přispívá k nežádoucím změnám našeho životního prostředí a klimatu. Současné metodiky a technologie patří paradoxně k činnostem člověka poškozující podstatu země, vody i vzduchu.

Nepropadejme iluzi, že v období první republiky bylo zemědělské hospodaření z dnešního pohledu na vysoké krajinotvorné úrovni. Tvary pozemků byly neúčelně nepravidelné (trojúhelníkové, klínové) a pásy pozemků, často jen několik metrů široké byly orientovány po spádnici. Dělení a scelování pozemků bylo podřízeno dědickým řízením nebo sňatkům, často k neprospěchu majitele. Výhodou byla pestrost porostů, která neumožňovala masový rozvoj škůdců a nemocí plodin jako je tomu na současných velkých honech, pečlivá agrotechnika omezovala plevely. Umělá hnojiva zemědělci využívali velmi šetrně a v hojné míře hnůj a močůvku. Populace koroptví, křepelek a bažantů také omezovala živočišné škůdce a plevely. Pomiňme složité pozemkové reformy z roku 1920.

Po únoru 1948 přišel tvrdý zásah do zemědělství, v únoru 1949 byl přijat zákon o JZD a tím začala kolektivizace hospodaření a změna vlastnictví půdy. Aby se zemědělec dobrovolně rozhodl pro vstup do JZD, musela mu komunistická vláda učinit soukromé vlastnictví půdy či dobytka nesnesitelným břemenem. Stojí za zmínku, že mezi roky 1953 až 1954 se nově založená JZD rozpadala a zemědělci z nich vystupovali. Teprve počátkem šedesátých let byla kolektivizace zemědělství dokončena, soukromý podíl zemědělské půdy zbyl na 14,4 % a soukromě hospodařících zemědělců se na tržní zemědělské produkci podílelo 8,4 %. S počátkem a postupným rozvojem hospodaření JZD po roce 1948 souvisel zákon č. 47/1948, nazývaný scelovací zákon.

Prvním zásahem bylo scelování pozemků, známé jako rozorání mezí. Bylo či mohlo být částečně pozitivní, protože přineslo odstranění roztříštěnosti a nevhodných tvarů pozemků. Po roce 1948 bylo rozoráno 270 tisíc hektarů luk a pastvin, tisíce hektarů mezí, 120 tisíc kilometrů polních cest, 950 tisíc hektarů mokřadů. V širším rozsahu navazovaly HTÚP (hospodářsko-technické úpravy půdy), v převážné většině v letech 1949 až 1960. Jejich základem bylo scelení malých zemědělských pozemků do velkých celků - honů, účelem optimální využití potenciálu půd a racionální použití mechanizace. Za nejvhodnější velikost honu bylo považováno asi 50 ha, nejvýhodnějším tvarem obdélník. Vývoj pokračoval v šedesátých letech spojováním menších družstev a půdních celků k využití těžší a produktivnější mechanizace a postupné specializace. Podstatné bylo, že na místa ryze politických funkcionářů ve vedení družstev nastupovali absolventi středních a vysokých zemědělských škol, a začalo využívání skutečně pokrokové a moderní technologie.

V sedmdesátých letech bylo zemědělství na úrovni dobového vědecko-technického pokroku a plně využívalo relativně úspěšného technického i biotechnologického i vědeckého zázemí států RVHP. Větší část velkých krajinotvorných projektů od druhé poloviny sedmdesátých let byla minimálně rozporuplná. Zápornému vlivu energetiky a strojírenství, chemických komplexů, hutí a dolů i kooperačních podniků živočišné výroby nebylo radno stavět do cesty námitky ani skutky a tak se vedle technicky vydařených mechanizačních prostředků používaly primitivní látky chemické ochrany rostlin s katastrofálním dopadem na všechny živé organizmy kromě pěstovaných plodin, často ovšem se silným reziduálním působením v získaných produktech. Z pohledu kvalifikované myslivecké veřejnosti byly velikosti honů už dříve než v osmdesátých letech nadměrně veliké se silným monodietním vlivem na zvěř polních honiteb, zhoršoval se vodní režim krajiny, mechanizační prostředky hubily drobnou i spárkatou zvěř a chemizace rozložila populace pernaté zvěře.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Po roce 1989 v souvislosti s hlubokými politickými, legislativními i společenskými změnami došlo k rozpadu JZD i Státních statků. Dnes máme realitu obrovských honů monokultur. Jejich vliv na půdu samotnou je přinejmenším nedobrý, pro zvěř polních honiteb škodlivý až smrtonosný, pro krajinu bezperspektivní a pro člověka rozporuplný. Ale řepkové produkty můžeme považovat za přínosné. Olej vychází z potravinářských výzkumů lépe, než jsme čekali, pokrutiny či výlisky jsou krmivem přijatelné kvality. Negativem je záporný až toxický vliv zelené hmoty na zdraví zvěře. Pěstování řepky pro produkci metylesteru můžeme považovat za nesmysl, zůstává ale přínosem pro ekonomiku pěstitelů a zpracovatelů. Kukuřičná siláž se stala celoročním základem výživy hospodářských zvířat, zejména po významných šlechtitelských úspěších, které ji umožnily pěstovat i v chladnějších oblastech než třeba v sedmdesátých letech. Potravinářský význam kukuřice jako obiloviny je v mírném pásmu nenahraditelný a velmi kladný, což platí i v krmných směsích.

Nemůžeme odmítat nutnost ekonomické a efektivní produkce potravin ani technických plodin. Shodneme se ale, zejména my se vztahem k živé přírodě, že společenský vývoj (politika, administrativa, podnikání v zemědělství ve velkém) napáchal hrubé chyby a ekonomika nemůže být omluvou. Poslední dvě volební období ukazují na příslib podstatného zlepšení vývoje zemědělství, ale stále čekáme na legislativu, která skutečně umožní věcné a reálné změny v tvorbě krajiny a aspoň částečný návrat života do polních kultur.

Ing. Drobný život v ohrožení

Jak zabránit vymírání včel, motýlů nebo brouků? Veškerý hmyz tvoří více než polovinu všech organismů žijících na zemi. Je to říše plná důmyslných strategií, fascinujících proměn i neobyčejných výkonů. Údiv vzbuzují třeba včely a jejich výjimečné navigační schopnosti. Včelí dělnice sbírají pyl z květů, které jsou od úlu vzdálené až deset kilometrů. To je pro srovnání stejně daleko, jako kdyby člověk vyrazil z Prahy do Paříže bez mapy. Během jednoho takového výletu včela navštíví zhruba stovku květů a na zpáteční cestě do úlu nese náklad, který převyšuje polovinu její vlastní hmotnosti.

Vynalézavá je i taktika housenky modráska bahenního. Umí svou vůní obelstít mravenčí dělnice tak dokonale, že ji pak v mraveništi krmí, opečovávají a chrání, dokud se nepromění v motýla. „Hmyz představuje obrovské množství barev, forem, strategií a životních cyklů. Je to neskutečně pestrý vesmír, kde je všechno provázané,“ říká Petr Šípek z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a člen České entomologické společnosti. Jeho oborem je právě entomologie, tedy studium hmyzu.

Hmyzí služby jsou nenahraditelné

Umíte si představit, jak by vypadal svět bez hmyzu? Petr Šípek to rád přibližuje na příkladu z Austrálie, kde po druhé světové válce došlo k rozmachu chovu dobytka. Krávy tam přirozeně nepatřily, a místní populace brouků proto nebyla schopná rozkládat jejich trus. „Vedlo to k ohromnému přemnožení much, které krávy doháněly k takovému šílenství, že umíraly,“ popisuje Šípek. Situaci zachránili až vrubounovití brouci, kteří tam po pečlivém výběru byli dovezeni z Jižní Ameriky. Takzvaní hovniválové totiž kravský trus zahrabávají a tím mouchám konkurují. Buď do něj mouchy nestihnou naklást vajíčka, a pokud ano, pak se většina jejich larev v půdě nedokáže vyvinout.

Čtěte také: Pracovní rizika

V našem každodenním životě hraje hmyz klíčovou roli. Zhruba 80 procent plodin je opylováno hmyzem, a není to jen zásluha včely medonosné. Med do čaje, mísu plnou jahod nebo třeba šálek kávy si můžeme dát i díky motýlům, čmelákům a některým druhům much či brouků. Každý zástupce hmyzí říše má totiž v koloběhu přírody nějakou důležitou úlohu. Mravenci třeba rozkládají tlející zbytky rostlin a zvířat, chrobáci odstraňují výkaly jiných tvorů a ploštice hubí škůdce, jako jsou mšice, svilušky nebo roztoči. Hmyz také tvoří základ potravinového řetězce v celé zvířecí říši, živí se jím ptáci, plazi i drobní savci.

Fascinující říše tiše vymírá

V přírodě probíhá skrytá katastrofa, o kterou se mimo úzký okruh odborníků dlouho nikdo nezajímal. Zatímco se radujeme z návratu vlků do českých lesů, motýli, brouci a další nenápadní tvorové z naší krajiny mizí. Na to, co se děje v hmyzí říši, v roce 2017 upozornila studie německých a nizozemských vědců, kteří více než čtvrtstoletí sledovali hmyz v 63 přírodních rezervacích. Během této doby se v nich hmyzí populace snížila o tři čtvrtiny. Úbytek hmyzu dokládá i globální analýza více než 150 vědeckých prací na toto téma. Podle ní ročně vymře okolo jednoho procenta hmyzí populace. Na první pohled se může zdát, že jde o mírný pokles, ale tímto tempem by za třicet let vymřela čtvrtina hmyzu. Podobných vědecky podložených důkazů v posledních letech přibývá.

V roce 2009 entomologové a odborníci na diverzitu vydali v časopise Vesmír článek, který analyzoval hmyz uvedený v Červeném seznamu ohrožených druhů ČR. Došli k závěru, že za poslední století na našem území vyhynulo pět až deset procent druhů hmyzu, tedy 1 500 až 3 000. „Neumíme říct, kolik druhů ještě vymře. Víme ale, že půjde spíš o ty, kterým říkáme specialisté. To znamená, že mají nějaké složité životní cykly a nároky, což ale u hmyzu vůbec není vzácné,“ vysvětluje Šípek.

Krajina odráží to, jak se k ní chováme

„Problém je, že polní a luční ekosystémy jsou využívané velmi intenzivně. Tam většinou přežijí jen odolné druhy, které jsou v podstatě schopné žít všude. Nevadí jim pravidelné sekání, hnojení, pesticidy ani unifikace skladby lesa. Takových druhů je jenom několik, ale na počty jedinců jich je vždycky hodně,“ popisuje Šípek. Vlivem intenzivního zemědělství zmizely z krajiny meze, polní cesty nebo květnaté louky, což je přirozené prostředí pro mnoho druhů hmyzu. „Víme, že například ze 161 druhů denních motýlů nám devatenáct druhů vymřelo. Zcela běžných je v krajině jen asi třicet druhů a ty ostatní jsou strašně vzácní, v několika případech přežívající na poslední lokalitě, nebo vázaní na speciální biotopy, takže není vyloučené, že z naší přírody brzy zmizí také,“ říká Radek Hejda, entomolog z Agentury ochrany přírody a krajiny.

Podle aktuálního Červeného seznamu ohrožených druhů ČR je v nějakém stupni ohrožení téměř pětina druhů hmyzu. U více sledovaných skupin, jako jsou denní motýli, vážky nebo včely samotářky, se přitom ohrožení týká až poloviny druhů. Důvodů, proč hmyz vymírá, je několik. Všechny ale souvisejí s lidskou činností Zatímco kdysi byla zemědělská krajina plná malých polí, remízků, alejí a luk, dnes ji většinou tvoří jednolité pláně. Výrazně se totiž změnila rozmanitost pěstovaných plodin, zhruba tři čtvrtiny orné půdy v Česku zabírá jen pšenice, ječmen, řepka a kukuřice. Hmyz přitom k životu potřebuje různorodost, kterou mu jednotvárná pole nenabízejí.

Zemědělci stříkají svá pole nejrůznějšími pesticidy mnohokrát za sezonu. Kromě plevele a škůdců tím však zároveň likvidují celé populace včel, motýlů, brouků a dalšího hmyzu. Ročně se u nás spotřebují téměř čtyři tisíce tun chemikálií určených k ochraně rostlin. Problémem jsou také dusíkatá hnojiva. Ta podporují růst trav, ale nesvědčí kvetoucím bylinám, které jsou pro hmyz důležité.

Do české krajiny byla zavlečena spousta takzvaných invazivních druhů. Ať už nevědomky nebo cíleně v rámci nějakého biologického boje se škůdci. Od roku 2000 se na našem území objevilo 68 nových invazivních druhů, které představují významnou a rychle narůstající hrozbu pro původní biologickou rozmanitost. Například vrtule ořechová je drobná moucha původem ze Severní Ameriky, která napadá vlašské ořechy. Tmavě pruhovaný škůdce klade vajíčka těsně pod slupku ořechu. Jakmile se larvy vylíhnou, skořápka zčerná a ořech tak spadne ze stromu ještě dřív, než stihne dozrát.

Změna klimatu s sebou přináší extrémy, které v Česku trápí hlavně horské druhy hmyzu. Období sucha a oteplování způsobují, že mizí jejich přirozené prostředí. Horské louky nad hranicí lesa zarůstají stromy a tvorové, kteří v těchto pásech žijí, se nemají kam posunout. To se děje například na alpinských loukách v Krkonoších, které dnes zarůstají klečí nebo smrky. Mizí tak kvůli tomu zbytky fauny, která tam žila už od doby ledové.

Na úbytek hmyzu má neblahý vliv také světelné znečištění. Lidská obydlí, města či hustý provoz na silnicích z naší krajiny vytěsnily absolutní tmu. Zdroje světla způsobují smrt hmyzích jedinců, ale dokážou zmást také celou populaci.

Nehostinná zelená poušť

Současná česká krajina je až příliš jednotvárná. Z poloviny ji tvoří plochy využívané na velkovýrobu v rámci průmyslového zemědělství. Pestrou mozaiku polí s rozkvetlými mezemi a remízky už před desítkami let nahradily obří lány řepky, obilí či kukuřice, které když odkvetou, hmyz přijde o veškerou potravu a zemře. Druhým základním typem české krajiny jsou husté lesy s nepřirozenou druhovou skladbou, v nichž hmyz rovněž mnoho potravy nenajde. Plochy, které se dřív vysekávaly nebo se na nich pásl dobytek, zarůstají plevelem a mizí z nich rostliny, které jsou pro některé druhy hmyzu životně důležité. „Ochrana přírody nespočívá jen v sázení stromů, ale také v tom, že někde něco vyřežete, zavedete pastvu a staráte se o krajinu tak, aby nezarostla kopřivami, bezem nebo šípkem,“ vysvětluje entomolog Šípek.

Koloběh života stojí na pestrosti

Příroda bez druhové rozmanitosti nemůže fungovat, a tedy ani naplňovat základní lidské potřeby. Pokud se naruší rovnováha životního cyklu, celý ekosystém se zbortí. Bez hmyzu by došlo k obrovskému poklesu produkce potravin, protože by rostliny neměl kdo opylovat. Mohlo by také dojít k šíření nemocí. Například hrobaříci jsou sice malá skupina brouků, světu ale prokazují velkou službu. Odklízejí mršiny drobných savců, urychlují jejich rozklad a zároveň tím zabraňují množení bakterií, které způsobují nejrůznější infekce. Některé druhy roztočů pak pomáhají také v zemědělské krajině a v boji proti škůdcům spolehlivě zastoupí roli pesticidů. Příkladem je dravý roztoč Typhlodromus pyri v sadech a vinicích, který se živí sviluškami, vlnovníky a hálčivci.

K záchraně stačí málo

Každý z nás může přispět k tomu, aby měl hmyz v našem okolí o něco lepší podmínky k přežití. Jde přitom o zdánlivé drobnosti. Může to být hmyzí hotel, ve kterém se zabydlí včely samotářky, květinové záhony, například s hluchavkami či levandulí, nebo péče o zahradu bez hnojiv a pesticidů.

Pozitivní roli pro populaci hmyzu může sehrát i způsob sekání trávy. Ideální je, když nejdříve posečete jednu půlku zahrady a tu druhou třeba za měsíc. Kvetoucí byliny během té doby na neposečené části vysemení, larvy hmyzu stihnou dokončit svůj vývoj a květy poslouží jako zdroj potravy pro řadu druhů z celého okolí. „Hmyz je sice evolučně stavěný na obrovskou produkci jedinců, ale jakmile do krajiny zavedete kontinuální tlak, jako je sekání celých ploch, tak to dlouhodobě nezvládnou ani dynamické druhy jako třeba sarančata,“vysvětluje entomolog Šípek.

Šetrné zemědělství může v záchraně hmyzí říše sehrát obrovskou roli

Největší problém s přežitím má v Česku hmyz, který žije právě v obhospodařované krajině. Více než polovina území se využívá pro zemědělství, takže proměna způsobu, jakým potraviny pěstujeme, může sehrát v záchraně hmyzí říše obrovskou roli. Ekologické zemědělství na rozdíl od toho konvenčního stojí na výrazně vyšším střídání plodin, zvyšování úrodnosti půdy, výběru vhodných a odolných odrůd, podpoře zdraví chovaných zvířat a nepoužívání pesticidů a průmyslových hnojiv. Studie ukázaly, že takové hospodaření přináší v průměru o 30 procent vyšší biologickou rozmanitost.

Ekologické zemědělství, které udržuje rovnováhu v přírodě, může být také výnosné. Studie evropského think tanku IDDRI ukázala, že ekologické zemědělství by v roce 2050 dokázalo uživit celou Evropu, a to i bez používání pesticidů a intenzivní produkce, jako je tomu dnes.

Jak se hospodaří na ekologické farmě?

Zdravá krajina je základem každé biofarmy. Hospodaření na ní vychází z tisíciletých zkušeností našich předků, propojuje se s moderní vědou a k přírodě přistupuje šetrně.

Půda může být úrodná i bez dusíkatých hnojiv

Víte, že v jednom gramu půdy žije až milion organismů? Ekologičtí farmáři místo průmyslových hnojiv používají hnůj, kompost nebo zaorávají některé druhy rostlin, které na poli vyseli s cílem obohatit půdu o organickou hmotu a zvýšit její úrodnost. Tím zachovávají půdu zdravou a obyvatelnou pro další tvory.

Ohled na přírodu

Ekologičtí zemědělci na svých polích dodržují pestrý osevní postup. Jeden rok proto zasejí třeba vojtěšku, druhý pšenici a třetí například brambory nebo hrách. Vytvářejí tak pestřejší krajinu pro hmyz, obohacují půdu a zároveň úrodu chrání před šířením chorob a škůdců.

Na škůdce bez chemie

Základním principem ekologického hospodaření je prevence, tedy dobrá péče o půdu, správná volba odolných odrůd a zachování rozmanitosti v krajině. Menší pole osetá různými druhy plodin obývá mnoho hmyzích druhů včetně přirozených nepřátel škůdců.

Hospodaření v souladu s přírodou se odráží také ve hmyzí říši.

žije o 30 % více hmyzu,
vzrostlo množství motýlů o 60 %,
létá o 50 % více druhů opylovačů,
roste až o 95 % více rostlinných druhů.

Podpořit větší druhovou rozmanitost může každý z nás. Přispějte k návratu života do české krajiny a nakupujte biopotraviny od českých zemědělců. V Česku je dnes více než 5 000 ekologických farem. Z celkového počtu tak ekologicky hospodaří již každá desátá.

Produkty z ekologického zemědělství poznáte díky značení BIO. To je zákonem daná a státem garantovaná certifikace potravin, která dohlíží na kontrolu celého procesu produkce, zpracování a prodeje. Označení BIO je zárukou toho, že potraviny vznikly co nejpřirozenějším způsobem a bez použití umělých dusíkatých hnojiv, s minimem pesticidů a bez geneticky modifikovaných organismů.

Všechny tyto produkty jsou vždy viditelně označené logem

BiozebraLogem biozebry s nápisem „Produkt ekologického zemědělství“ musí být označeny ty produkty, u nichž poslední úpravu - ať už výrobu, zpracování, či balení - provedl subjekt certifikovaný českou kontrolní organizací.
BiolistPokud výrobek pochází z Evropské unie, musí být označen biolistem, číselným kódem kontrolní organizace a také informací o původu surovin. Ten se obvykle uvádí ve formátu EU, nebo mimo EU společně s názvem země, ve které byly vyprodukovány všechny použité suroviny.

Vyšší zájem o potraviny z ekologického zemědělství může motivovat další české zemědělce k tomu, aby začali hospodařit v souladu s přírodou.

Tabulka: Vliv ekologického zemědělství na biodiverzitu