Ohrožení psychicky nemocným člověkem: Statistiky a fakta

Lidé s duševním onemocněním jsou jednou z nejvíce vyloučených skupin v naší společnosti.

Přitom podle Světové zdravotnické organizace až jeden ze čtyř lidí může být postižen nějakým druhem duševního nebo neurologického onemocnění v průběhu svého života.

Duševní nemoci jsou jednou z nejčastějších příčin špatného zdraví a zdravotního postižení.

V průměru téměř dvě třetiny lidí s duševním onemocněním nikdy nevyhledají lékařskou pomoc.

I tak v ČR ročně navštíví ambulantního psychiatra více než 600 tisíc lidí a asi desetina z tohoto čísla je na psychiatrii hospitalizována.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Z 60 tisíc hospitalizovaných lidí je však až 40 tisíc z nich hospitalizováno proti své vůli. Tito lidé musí snášet nucenou léčbu a významná omezení svého soukromí a rodinného života.

Soudní řízení, které je má chránit před neoprávněnými zásahy, je v praxi neefektivní, téměř ve všech případech soud pouze schválí rozhodnutí zdravotnického zařízení o nutnosti zásahu do osobní svobody bez podrobného zkoumání okolností převzetí.

Právní aspekty nedobrovolné hospitalizace

Jak v LZPS, tak v EÚLP najdeme taxativně vymezené důvody pro zásah do osobní svobody.

Listina mluví o převzetí a držení v ústavní zdravotnické péči, avšak explicitně neváže tyto důvody na existenci zdravotního postižení či duševní poruchy.

Pro další kritéria a postup při přezkumu odkazuje listina na zákonnou úpravu, určuje však minimální rámec, kterým je povinnost zdravotnického zařízení oznámit do 24 hodin soudu každé takové omezení osobní svobody a povinnost soudu do 7 dnů přezkoumat, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Naopak EÚLP zmiňuje „zákonné držení osob duševně nemocných“, konkrétní podmínky (včetně doby přezkumu) však také ponechává na vnitrostátní úpravě.

Podrobnější podmínky pro převzetí člověka do léčebny bez souhlasu jsou upraveny v § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen „ZoZS“). Podle tohoto ustanovení lze pacienta hospitalizovat bez souhlasu při kumulativním naplnění těchto podmínek:

• (a) pacient ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí,
• (b) pacient jeví známky duševní poruchy, touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky,
• (c) hrozbu ze strany pacienta nelze odstranit jinak.

Je potřeba mít vždy na paměti, že se jedná o závažný zásah do autonomie a svobody pacienta, právní úpravu je tedy nutné vykládat v souladu s článkem 4 odst. 3 LZPS co možno nejvíc restriktivně.

Pacienta lze hospitalizovat bez souhlasu jen tehdy, když je to vzhledem k okolnostem nezbytné, např. vzhledem k ochraně umístěného člověka nebo jiných osob.

Právo informovaně se rozhodnout o své hospitalizaci nelze přelomit například proto, že je to z pohledu lékaře nebo jiných vhodné, nebo by to bylo v nejlepším zájmu pacienta.

Čtěte také: Pracovní rizika

Hrozba musí být bezprostřední, tedy musí akutně existovat, přičemž tato podmínka musí být naplněna jak v čase převzetí do ústavu zdravotní péče, tak v průběhu celé doby hospitalizace.

Jakmile bezprostřední ohrožení odezní, je nutné pacienta neprodleně propustit.

Dále musí jít o závažnou hrozbu. Musí se jednat o hrozbu na zdraví nebo životě, nikoliv například hrozbu na majetku hospitalizovaného člověka, například z obavy, že by se člověk mohl zadlužit nebo prodat svůj dům.

Pacient musí ohrožovat sebe nebo své okolí. V případě ohrožení pacienta samotného půjde zejména o situace, kdy má pacient suicidální tendence, nebo pokud například z důvodu poruch příjmu potravy hrozí selhání organismu.

Zákon neobsahuje definici „okolí“ pacienta, ale vzhledem k ostatním podmínkám by mělo jít zpravidla o další fyzické osoby, jež by měly být ohroženy na zdraví nebo životě.

Další podmínkou je existence domnělé nebo skutečné duševní poruchy. Podle zákona lze pacienta hospitalizovat proti jeho vůli, pokud jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí.

V kontextu české praxe jde o nejméně problematickou podmínku, naopak soudy mají tendenci svoje rozhodnutí vázat pouze na medicínské hodnocení bez posouzení naplnění ostatních podmínek.

Novinkou, kterou přinesl zákon o zdravotních službách, je výslovné zakotvení povinnosti zkoumat možnost využití jiných, méně omezujících prostředků před nařízením nedobrovolné hospitalizace.

Člověka lze převzít do zařízení zdravotnických služeb, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. A naopak, pokud existují jiné možnosti, jak hrozbu odvrátit, nemůže se jednat o zákonné zbavení osobní svobody.

Dopady institucionalizace

V současné době žije více než 100 000 dospělých lidí v zařízeních ústavního typu a ročně je hospitalizováno asi 1000 dětí v psychiatrických nemocnicích či psychiatrických odděleních nemocnic (viz tab. 1).

Institucionalizace, zejména pokud je nedobrovolná, může být závažným zásahem do práv těchto osob, která byla popsána výše, a může také mít dalekosáhlý vliv na život člověka, od ztráty sociálních vazeb a sociálních dovedností až po rozvinutí syndromu hospitalismu.

V ústavních zařízeních je kvůli velké koncentraci lidí vyšší riziko šíření přenosných nemocí a také častěji dochází k sexuálnímu zneužívání či jiným typům násilí.

Situace dojde do stavu, kdy je narušeno soužití s dalšími obyvateli (sousedy), poškozený byt a jeho vybavení, příp. Sociální vazby člověka jsou natolik narušené, že okolí jako jedinou intervenci a „naději“ vidí jeho odstranění z prostředí: umístění v pobytovém zařízení (hospitalizace, umístění v pobytové sociální službě).

Pracovníci pobytové sociální služby pro duševně nemocné popisují i případ, kdy do zařízení přišla žádost o umístění. Při sociálním šetření se zjistilo, že ji ale neodeslal sám potenciální uživatel, jak byla žádost formulovaná. A že jeho podpis je zfalšovaný.

Překážky v integraci a podpoře

Mezi klíčové důvody, proč lidé setrvávají v dlouhodobých pobytech déle, než je nezbytně nutné pro řešení jejich zdravotního nebo sociálního stavu, patří nedostupné bydlení a podpora bydlení.

• Špatná finanční situace člověka - lidé s duševní nemocí často mají potíže zajistit si bydlení, neboť nemají žádné příjmy (nemohou nalézt práci, nedostávají invalidní důchod).
• Byty zvláštního určení, kterými disponují města, mají v podmínkách uvedeno, že nesmí být přiděleny člověku s duševním onemocněním (bez ohledu na stav tohoto onemocnění a jeho vliv na sociální fungování člověka).

Obecnou příčinou tohoto stavu je, že celý systém péče o duševně nemocné je nastaven směrem do institucí. Má ovšem minimum prostředků pro podporu odchodu z instituce a adaptaci v běžném prostředí.

• Malá kapacita sociálních pracovníků ve zdravotnických zařízeních. S ohledem na počty sociálních pracovníků a počet klientů, kterým mají pomáhat, je možnost skutečné podpůrné intervence velice limitovaná. Při veškerém úsilí, které do práce vkládají, není v jejich silách zajistit o moc více než vyhledání a zprostředkování nějakého dalšího zařízení (pobytové sociální služby, léčebny dlouhodobě nemocných), do kterého může člověk z psychiatrické nemocnice přejít.
• Prostor pro znalost a využitelnost komunitních služeb, příp. Zařízení jsou většinou umístěna v těžko dostupných lokalitách. V případě pobytových sociálních služeb často ve venkovských, příhraničních oblastech. Psychiatrické nemocnice mají velkou geografickou působnost a dojezdnost do nich je otázkou hodin. To má za následek, že pobytem v těchto zařízeních je člověk vytržen ze svého přirozeného prostředí - a je velice obtížné pracovat na jeho začlenění zpět.
• Zařízení sociálních služeb nezajišťují odbornou pomoc duševně nemocným. Klienti pobytových sociálních služeb mají velmi omezený přístup k odborné psychiatrické péči (typicky omezené na krátkou návštěvu v měsíčních či několikaměsíčních intervalech, zaměřenou na předepsání léčiv). Sociální personál není veden k vytváření odborných znalostí a kompetencí na míru potřebám duševně nemocných.

Stigmatizace duševně nemocných je častokrát popsaný a silný důvod zhoršeného přístupu k léčbě i nedostatečných možností integrace. Sociální služby nálepkují duševně nemocné jako agresivní a problematické a segregují je mimo běžné cílové skupiny. Běžnou praxí je, že lidé s duševním onemocněním mají omezený přístup k sociálním službám. Duševní onemocnění bývá uvedeno jako kontraindikace poskytnutí služby (opět zcela bez ohledu na skutečný stav člověka či nemoci, jeho sociální fungování).

Možnosti zlepšení situace

Je nutné rozšířit řadu sociálních komunitních služeb, včetně multidisciplinárních týmů, pro duševně nemocné pro potřeby lidí, kteří opouštějí ústavní péči. Je nezbytné zajistit lidem s duševním onemocněním dostupnost bydlení a sociální podpory v komunitě.

Podmínky pro přístup k sociálnímu bydlení či sociálním službám musí být nastaveny tak, aby nevylučovaly lidi s duševním onemocněním.

Je nutné zajistit pravidelnou a efektivní kontrolu míst, kde jsou lidé s duševním onemocněním hospitalizováni proti své vůli, aby se předešlo dalším závažným porušením jejich práv.

K tomu, aby se změnila situace stovek tisíců lidí, je zejména potřeba radikálně změnit pohled na poskytování psychiatrické péče. Je potřeba, aby na prvním místě byla důstojnost pacientů a jejich práva. Pacienti musí být v systému zdravotních služeb partnery, kteří spolurozhodují o léčbě.

tags: #ohrožení #psychicky #nemocným #člověkem #statistiky

Oblíbené příspěvky:

• Dilatace podlahy: ekologický přístup
• Český ráj: Svatba snů
• Znečištění ovzduší v Česku
• Měření proteinů v moči
• Aktuální data o ovzduší Šenov