Ohrožené druhy ptáků Jižní Ameriky

Jižní Amerika je světadílem bujných tropických pralesů, vysokých velehor i rozsáhlých travnatých plání. Středoamerickou krajinu tvoří především hory a tropické pralesy.

V dnešní době postihují přírodu tragické události. Postupně se snižují početní stavy zvířat, nesčetné druhy zvířat dokonce mizí, a nejinak je tomu u rostlin. Hlavní faktor, který vymírání způsobuje, je primárně činnost člověka. Na jedné straně ohrožujeme biologickou rozmanitost na Zemi a na druhé ji využíváme jako zdroj potravin i surovin pro průmysl.

Do původních chráněných území směřuje také čím dál více lidí. Další příčinou je především nekontrolovaný lov. Dále za úbytek zvířat může ničení a změna přirozeného místa výskytu. Pro zvířata jsou prostředí, kde žijí nepostradatelná a jsou na ně úzce vázaná. To vše má vliv na biologickou rozmanitost a narušuje přirozenou produktivitu naší planety. Chvályhodné snahy o nápravu situace existují v celém světě, ale zatím jsou nedostačující. Nesmíme však opomenout to, že všude kolem nás máme džungli plnou hmyzu, savců, ptactva a jiných živočichů na dosah.

S nezadržitelným rozvojem lidské civilizace se podmínky pro život ostatních živočichů na Zemi zhoršují. Díky tomu stovky druhů zvířat člověk vyhubil nebo přivedl na pokraj vyhubení. Zvláště v posledních čtyřech stoletích jejich počet vzrůstá. „Nadměrný lov je historicky nejstarším projevem převahy člověka nad zvířaty.“[3]Náš předek zabíjel zvěř jen proto, aby uspokojil svoje základní potřeby. Někdy zabíjel v sebeobraně.

„Netrvalo dlouho a z nutnosti se stala marnotratnost.“[4] Později se lov stal zábavou středověké šlechty a ve velkém byli vybíjeni pratuři, zubři a jiná velká zvěř. Velký zlom přinesl počátek novověku. Díky dokonalejším lodím mohli Evropané cestovat do celého světa a námořníci při svých výpravách zabíjeli bezbranné želvy, ještěry, nelétavé ptáky a plenili jejich hnízda s vejci i mláďaty.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Avšak největším současným nebezpečím je pro mnoho zvířat hlad v rozvojových zemích Afriky a Jižní Ameriky. To že strádající domorodci loví a chytají pásovce, lenochody, mravenečníky či opice bez ohledu na to, zda jsou vzácní nebo pod ochranou zákona, je pochopitelné. Vždyť ve Středomoří, zvláště na Maltě a Kypru, se ročně lovilo několik milionů kusů drobných ptáků. Na jaře roku 2010 to bylo více než čtvrt milionu. Do Francie se v letech 1975-1983 dováželo přes 400 milionů žab, podobně jsou na tom hlemýždi. To vše jen díky lidské neohleduplnosti a marnotratnosti.

Všeobecně znepokojující je i stav rybolovu. V sítích však zahynou i „necílové druhy“, například: mořské želvy, tuleni, delfíni a mnoho dalších. Mrtvá nebo umírající zvířata jsou poté vyhazována do moře. Není možné dopodrobna popsat všechny způsoby, jak a přesně čím lidská společnost ohrožuje jednotlivé druhy nebo skupiny živočichů.

Dá se definovat jako rozrůzněnost života. Je to slovo složené ze slov biologie a diverzita a znamená rozmanitost života v přírodě. Slovo biodiverzita vytvořil Walter G. Zabývá se měřením celkového počtu živočišných a rostlinných druhů na Zemi. Počet všech druhů na Zemi není znám, ale odhady se pohybují mezi 10 a 100 miliony. Pouze 1,4 milionu druhů je pojmenováno, vědecky popsáno a zařazeno.

K největšímu vymírání druhů dochází v prostředích s největší biodiverzitou. Zejména ve třech ekosystémech. V deštných pralesích, korálových útesech a mokřadech.

Pantanal (portugalsky bažina) je rozlohou více než 240 000 km2 největším mokřadem na Zemi. Část jeho území zasahuje do východní Bolívie a severní Paraguaye, ale největší část se rozprostírá v jihozápadní Brazílii. Rozsáhlé rovinaté území, jehož nadmořská výška se pohybuje jen mezi 80 a 150 metry a jehož průměrný výškový rozdíl v severovýchodním terénu je pouhé 2 cm na 1 km, je ze všech stran obklopeno nízkým pohořím (500-700 m n. m.). Ze severu je to vysočina Serra do Sao Geronimo, na východě Serna De Maracaju, na jihu Serra da Bodoquena a na západě a jihozápadě bolivijské a paraguayské Chaco.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Na hranici tří států uprostřed jihoamerického kontinentu leží jedno z nejzajímavějších a faunisticky nejbohatších míst naší planety. Toto území se nazývá Pantanal a je považováno za místo s největší koncentrací zvířat v Jižní Americe a za nejlepší ornitologickou lokalitu světa. Nikde jinde není možné pozorovat tak široké spektrum ptačích druhů tak snadno jako zde. Přestože srážky nad celou touto plání nejsou nijak extrémní (1 000-1 400 mm na m), díky vodě přiváděné z okolních vysočin se v období dešťů celá oblast velmi rychle zaplaví a Rio Paraguay nestačí tento přítok vody odvést. To způsobí, že asi 2/3 celé oblasti jsou zaplaveny.

V některých oblastech dosahuje vzestup hladiny až 4 metry a vydrží po dobu pěti měsíců. S postupujícími suchy pak vody ubývá a ta pak zůstává jen v četných prohlubních, které mají průměr od několika desítek metrů až po několik kilometrů. Průměrné roční teploty se v Pantanalu pohybují kolem 25 °C. V letních měsících často převyšují 40°C, v zimních mohou krátce klesat i k 0 °C. Období sucha trvá od května do září. V tomto období dochází často i k vysychání koryt velkých řek.

Díky tomuto fenomenu je v Pantanalu na relativně malé ploše mnoho zcela odlišných biotypů, jako je step, savana, hustý houštinový porost, deštný stálezelený prales, galeriový prales, opadavý les, palmový háj, bažina nebo plovoucí ostrov z kořenů rákosu a hyacintů na říční nivě. Jejich vznik, kromě výše zmíněné topografie a sezonnosti klimatu, ovlivňují tři odlišné ekosystémy obklopující tento mokřad. Na severu je to amazonský prales, na východě savanové cerrado a na jihu a západě suché chaco. Velká část rostlin v Pantanalu je adaptována zároveň na vysokou vodní hladinu i na extrémní, místy až pouštní sucho.

Díky výše popsaným klimatickým podmínkám dochází k pravidelné obrovské migraci zvířat za rychle mizející vodou. Ně­které ryby migrují i stovky kilometrů. V období dešťů se naopak zvířata stahují na místa nezaplavená. Řada savců, včetně farmáři chovaného skotu, zůstává „uvězněna“ na pevnině obklopené po několik měsíců vodní hladinou.

Pantanal je místem největší koncentrace zvířat v celé Jižní Americe. Zároveň je to však místo s minimálním endemismem, a to jak rostlinných, tak živočišných druhů. Přestože se zde vyskytuje více než 2 000 druhů rostlin, žádná endemitní zde dosud popsána nebyla. Žije zde více než 400 druhů ryb, 45 druhů obojživelníků, 170 druhů plazů. Z více než 120 druhů savců, kteří se tu vyskytují, jsou endemitní jen asi 3 % (v Amazonii je to 60 %). Z celkového počtu téměř 700 ptačích druhů vyskytujících se v Pantanalu není endemitem ani jediný.

Čtěte také: Pracovní rizika

Pantanal byl objeven teprve počátkem 18. století. Dodnes je jen velmi řídce osídlen. V Pantanalu je jediný národní park o rozloze 190 km2. Převážná část území je majetkem soukromých farmářů, kteří v nezaplavovaných oblastech pěstují hlavně cukrovou třtinu, kukuřici a sóju a v oblastech sezonně zaplavovaných chovají polodivokým způsobem skot.

Velká část mokřadu je terénním autem nebo na koni přístupná jen několik měsíců v roce a určité oblasti zejména v jihozápadní části v okolí hranice s Paraguayí jsou přístupné pouze po řekách. Ačkoliv byla hlavně severovýchodní oblast Panta­nalu osadníky přeměněna na zemědělskou půdu a pastviny, jeho významná část zůstala nedotčená. Severní Pantanal je lépe přístupný a turisty mnohem více navštěvovaný. Je zde vybudována dobrá turistická infrastruktura a celá řada luxusních kempů.

Tato část Pantanalu je lákadlem pro zhýčkanější a náročnější turisty přijíždějící zejména na pozorování šelem, na což se zde řada resortů specializuje a některé dávají dokonce „záruku“ na pozorování „krále Pantanalu“, jaguára. Severní Pantanal je právem označován za nejlepší místo na pozorování velkých šelem v Jižní Americe. Jižní Pantanal je nepřístupnější. Území protíná jen jedna asfaltová silnice, ostatní cesty jsou nezpevněné a po velkou část roku nesjízdné.

Turistická infrastruktura zde vybudovaná není, ale někteří farmáři nabízejí ubytování malým skupinkám cestovatelů na farmách ležících hluboko v obtížně přístupných oblastech jihozápadní části Pantanalu. Díky neuvěřitelné rozmanitosti přírody, úplnému zákazu lovu a zanedbatelnému turistickému ruchu je tu pozorování některých zvířat až neuvěřitelně snadné. Zejména na konci období sucha, kdy je „koncentrace“ některých druhů doslova šokující.

Hladina vysychajících řek se po ránu doslova „vaří“ množstvím piraní. Břehy jsou obklopeny kajmany yacare, kterých v Panta­nalu žije neuvěřitelných více než deset milionů. Ojedi­nělé není ani pozorování až pět metrů dlouhé anakondy žluté lovící zde rovněž velmi početné kapybary. Pantanal „patří“ ale hlavně ptákům a je považován dokonce za nejlepší ornitologickou lokalitu na světě. Svými necelými 700 druhy není sice druhově nejbohatší (první je Národní park Madidi v Bolívii - 1 100) a druhý národní park Manu v Peru - 980), ale nikde není možné pozorovat tak široké spektrum druhů v takových počtech a tak snadno jako zde.

Pantanal je nejvýznamnějším zimovištěm severoamerických ptáků, což vede k obrovské koncentraci a druhové rozmanitosti zejména vodních ptáků, z nichž jsou nejvíce zastoupeni volavky, kachny, husičky, kolpíci, ibisové, chřástalové, kurlani, kvakoši, pisily, zobouni a rybaříci. S dalších zde velmi běžných ptačích druhů jsou to čápi, čáji, seriémy, tinami, hokové, guani. V Pantanalu bylo pozorováno čtyřicet pět druhů dravých ptáků, šestnáct druhů sov, pět druhů kondorů a například dvacet čtyři druhů datlů nebo dvanáct druhů kukaček.

Běžně je tu možné pozorovat tukany, arassarie, momoty, trogony, vlhovce, leskovce, sojky, lenivky, hrnčíříky, tyrany, mravenčíky, ale i kardinály, kněžíky, šafránky, tangary a kolibříky. Největším ptačím druhem je nandu pampový. Do severního Pantanalu zasahuje areál prehistorického hoacina chocholatého. Uvádí se, že v celém Pantanalu a přiléhajících oblastech žije celkem třicet čtyři druhů papoušků včetně sedmi druhů amazoňanů a devíti druhů arů.

„Nejpopu­lárnějším“ z nich je ara hyacintový, který je symbolem jižního Pantanalu. Černohnědá řeka Rio Negro se klikatí Pantanalem od severu k jihu. Tvoří část hranice s Paraguayí, vlévá se do řeky Rio Grande a je tak jedním s přítoků druhé (po Amazonce) největší řeky Jižní Ameriky Rio Paraná. V celém průběhu toku Pantanalem není Rio Negro nijak narušeno lidskou civilizací, vyznačuje se vysokým stupněm čistoty a je místem s obrovskou koncentrací rostlinných i živočišných druhů. Mnohé z nich lze dnes již pozorovat jen zde.

Břehy Rio Negro byly během naší plavby plné plazů (hlavně kajmanů), savců (především kapybar a pekariů) a vodních ptáků (hlavně volavek, chřástalů, ibisů, čápů a ledňáčků), ke kterým jsme se mohli většinou přiblížit téměř na dosah ruky. Ve vodě jsme často pozorovali vydry jihoamerické a několikrát i kriticky ohrožené vydry obrovské. Nad řekou hlavně z rána a k večeru přelétali tukani, arassariové, amazoňané a arové (hlavně hyacintoví, zelenokřídlí a žlutokrcí). Několikrát jsme narazili také na početnější hejna amazonků Ribeirových.

Minulý rok vědci z RSI (Red Siskin Initiative) - ochranářské uskupení Smithsonian institutu a několika vědeckých organizací - sestavili tým, který se do Venezuely v červnu 2016 vypravil záhadného ptáka vypátrat. Účastníci výpravy věděli, že najít pituli tachirskou bude obzvláště obtížné (za předpokladu, že stále existuje) a to hned kvůli několika faktorům. Tento druh obývá hustý podrost ve výškách od 1500 do 2100 m, v nehostinném a velmi špatně dostupném regionu Andských velehor. Tým však přesto měl určitou výhodu: vědci totiž věděli, kam se vypravit.

Už v prvním dni výpravy, poté co tým přes křivolaké andské pěšiny dosáhl kýžené lokality, zaregistrovali vědci za soumraku zvláštní zpěv pitule, který nikdy předtím neslyšeli. Vědci doufají, že objev ztracené pitule dokáže přitáhnout pozornost a úsilí k ochraně biodiverzity jihoamerické přírody a zlepšit tak mimojiné i správu a ochranu národních parků, ve kterých se tento kriticky ohrožený druh může vyskytovat.

V následujících měsících tým plánuje publikovat detaily ohledně jejich nálezu, včetně informací jak rozpoznat pituli tachirskou vizuálně i za pomoci hlasu od ostatních druhů, se kterými lze bez patřičných znalostí snadno zaměnit. Pitule tachirská tak vystoupila ze stínu rozsáhlého seznamu vyhynulých ptáků a dává tak naději nám i ostatním zmizelým druhům, že se možná přeci jen někteří z nich po uplynulých dekádách objeví. Minulý rok jsme byli svědky znovuobjevení holoubka modrookého po 75 letech.

Lidé začali pozměňovat různé typy přírodního prostředí, biomy, od dob, kdy objevili, jak vznítit oheň; avšak rychlá destrukce biomů byla odstraňována vznikem zemědělství asi před 10 000 lety. Po odlesňování je hlavní hnací sílou tohoto procesu zemědělství. To také nese zodpovědnost za ničení některých hlavních přirozených stepí, močálů, mokrých luk a jiných sladkovodních vlhkých biomů na světě.

Chemikálie nebo jiné látky vnikají do přírodních ekosystémů a rozrušují je. Znečišťování je někdy přírodního původu, ale ve většině případů je výsledkem lidské činnosti. Chemické účinky uvnitř těl živočichů nebo na jejich okolí jsou často velmi vážné. Nejproblematičtější chem. látky způsobující znečištění jsou syntetické organické sloučeniny jako rozpouštědla, pesticidy a herbicidy. Každý rok se objevují nové druhy těchto chemikálií. Tyto látky jsou postupně předávány dál, až je s kořistí zkonzumují predátoři.

Živočichové jsou rovněž ohrožováni znečišťováním vzduchu, k němuž dochází hlavně při spalování paliv, kdy jsou do atmosféry vypouštěny jedovaté plyn. To vyvolává místní problémy , jako je kyselý déšť, který velice postihuje sladkovodní ryby. V měřítku mnohem větším je toto znečištění příčinou celosvětového oteplování atmosféry; tato změna prostředí by nakonec mohla poškodit skoro všechny druhy živočichů na Zemi.

Seznam druhů, které se stali obětí lovu, obsahuje africkou antilopu modravou, která vymřela kolem roku 1800 a severoamerického holuba stěhovavého, kdysi nejpočetnějšího ptáka světa. Tyto druhy byly původně zabíjeny pro maso, ale zvířata se nyní často loví z méně naléhavé potřeby. Slony jsou zabíjeni kvůli klům a nosorožci kvůli rohům. Tygři jsou loveni pro kožešinu a některé tělesné části, za které se platí stále vyšší ceny. Mořské ryby se loví ve velké míře pro potravu. Pro obchod s domácími mazlíčky se odchytává mnoho živočichů .

Některé z vysazených živočichů způsobují problémy tím, že loví druhy místní zvířeny. Jiné škodí původním živočichům nepřímo, neboť jim konkurují při obsazování teritorií nebo ve sběru potravy. V Austrálii rozrušily introdukované (vysazené) druhy ekologii celého kontinentu. Klokani ještě prospívají, ale mnozí malí vačnatci nyní žijí jen v nepatrné části jejich původního areálu.

Na povrchu planety dochází se značnou rychlostí k oteplování. Živočichové jsou dobře vybaveni k tomu, aby se vyrovnávali s postupnými změnami klimatu. Změny, které se očekávají během nastávajícího století jsou však pravděpodobně mnohem rychlejší než změny v minulosti. V mnohých případech bude docházet k potížím v důsledku změn vegetačních zón na souši a změn pozice vodní hladiny a mořských proudů.

Některá horská zvířata se již přesunují do vyšších nadmořských výšek a rozmnožovací cyklus některých ptačích druhů začíná dříve na jaře. U některých zvířat bylo dosaženo úspěchu při ochraně, zatímco jiné druhy sotva přežívají a pohybují se na úzké hranici mezi přežitím a vyhynutím. Přežití mnoha těchto živočichů je zcela v lidských rukou, v rukou, které je tolik ohrozily.

Victor Emanuel nikdy nezapomene na den, kdy poprvé v životě zahlédl kolihu severní. Bylo to zhruba před 60 lety v texaském Galvestonu. Tehdy stopu dlouhý, hnědě skvrnitý pták zabořil svůj dlouhý zahnutý zobák do kypré půdy zarostlé trávou. Byl to tehdy vzácný drahokam skrytý uprostřed záplavy dalších strakatých bahňáků. Hned zpočátku se Emanuel a další jiní pozorovatelé domnívali, že jde o jakousi zakrslou kolihu malou. Avšak po kontrole veškerých možných určovacích znaků a konzultaci knižních průvodců, dospěli k závěru, že se jedná o vzácnou kolihu severní.

„V mých memoárech je kapitola, ve které označuji kolihu severní jako mé nejúžasnější životní pozorování.“ říká Emanuel. „Pro pozorovatele, který kolihu severní viděl na ilustracích v průvodcích, kde bylo psáno, že je pravděpodobně vyhynulá, to bylo jako spatřit dinosaura. V určitém bodě v historii byla koliha severní jedním z nejběžnějších bahňáků Severní Ameriky, s populací čítající mnoho milionů. Pro mnoho lidí je dnes koliha severní pouhou legendou, poháněnou starými příběhy, výpověďmi a vysoce hodnocenou knihou z roku 1954 „Poslední z kolih“ od Freda Bodswortha.

Fotograf Don Bleitz pořídil poslední známou fotografii kolihy v Galvestonu v roce 1962 a poslední potvrzené pozorování bylo v roce 1963, kdy byl jeden pták zastřelen v Barbadosu. Přestože nález v Barbadosu je braný jako poslední oficiální pozorování kolihy severní, hlášení tohoto druhu se stále objevují. Jsou však povětšinou pouze zbožným přáním pozorovatelů. „Na začátku každé sezóny, většinou v červnu nebo červenci, mi vždycky někdo zavolá, že pozoroval kolihu severní.“ říká Bob Gill, specialista na bahňáky v Aljašském výzkumném centru v Anchorage, jenž byl spoluautorem detailního popisu tohoto druhu v knize The Birds of North America.

Co se však stalo tomuto kdysi hojnému druhu? Jeho zástupci byli loveni v ohromných počtech napříč celým 19. stoletím. Lov migrujících ptáků, vyjma druhů, jejichž odstřel byl povolen vládou, z velké části skončil v roce 1918 se schválením zákona o ochraně migrujícího ptactva. „Byl to zásadní faktor? Nepochybně. Byl to jediný faktor? V žádném případě. Zatímco probíhal lov kolihy severní, prérie byly zorávány a základní zdroj potravy, saranče Melanoplus spretus, čelilo vyhynutí.“

Tato sarančata měla kdysi populační boomy v bilionech. V roce 1875 vytvořila podle Guinessovy knihy rekordů největší zaznamenané hejno, o rozloze 513 000 km2 (tedy větší než samotná rozloha Kalifornie) a o odhadované hmotnosti 27 500 000 tun a 12,5 bilionů kusů, pokrývající Pattsmouth v Nebrasce po celých 5 dnů. Jak byly louky, prérie a stepi přeměňovány na kukuřičné lány, sarančata mizela, dokud nezmizela úplně. A s nimi i ptáci vázaní na travní porosty.

To je zvláště důležité pro zbývající druhy kolih. Tento rod táhnoucích bahňáků, odlišující se od ostatních svým dlouhým zahnutým zobákem a strakatým opeřením, čelí ohrožení ve všech oblastech svého výskytu. Koliha velká například zažila v posledních 30 letech populační pokles o jednu třetinu z důvodu ztráty svého přirozeného prostředí. Podobné poklesy pocítila i populace v Asii. Koliha aljašská se zbývajícím počtem 7 000 jedinců je momentálně řazena do kategorie zranitelný, s poklesy, které mají na svědomí introdukovaní predátoři, jenž kolihy napadají na jejich zimovištích v Oceánii.

A pak je zde koliha východní, s populací čítající 32 000 ptáků, počtem odhadnutým v roce 2006. Ztráta přirozeného prostředí v oblasti Žlutého moře je hlavní příčinou jejich úbytku. V neposlední řadě je zde koliha tenkozobá, jenž nebyla spatřena již od roku 1995. Koliha severní však nebyla prohlášená za vyhynulou, alespoň zatím. V současné době je dle IUCN zařazena do statutu kriticky ohroženého druhu (pravděpodobně vyhynulého). V poslední zprávě kanadské komise byla zařazena mezi ohrožené v roce 2009.

„Je to případ, kdy se snažíte dokázat cosi negativního - absence důkazů není důkazem absence jako takové. A nedokážete-li prokázat absenci, je druh vyhynulý či nikoliv?“ říká McCracken, autor kanadské zprávy z roku 2009. Běžné druhy kolih, jako je koliha velká či koliha malá, nejsou v bezprostředním ohrožení. Klimatické změny a degradace přirozeného prostředí však může leccos změnit. Kanada plánuje přehodnotit statut kolihy severní v roce 2020. Ať už zhodnocení dopadne jakkoliv, situace zůstává kritická i pro ostatní druhy kolih a pro ptáky, kteří hnízdí či migrují skrze krajinu, jenž byla radikálně změněna lidskou činností.

A podle chybějícího optimismu na srazech bahňákových skupin, si Gill není jistý, co lze udělat pro to, aby se napravily způsobené škody. Po celá desetiletí vědci varovali o negativních dopadech fragmentace krajiny a přeměny prérií a lesů na zemědělské plochy. Nyní však už může být pozdě. Gill se však i přesto domnívá, že někteří lidé se nechají přesvědčit, že i podivní ptáci, jako jsou kolihy, stojí za to chránit a podpořit.

„Pokud prohlásíme tento druh za vyhynulý, využijme to v náš prospěch a zabraňme ostatním, aby doznaly stejného osudu. Myslím si, že cokoliv co můžeme udělat pro to, abychom tyto skutečnosti přinesly do povědomí veřejnosti, může pomoci.

Organizace zabývající se ochranou přírody

• Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN)
• Světový fond ochrany přírody (WWF)

Mezinárodní úmluvy na ochranu přírody

• Bonnská úmluva - Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů
• CITES - Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin
• Bernská úmluva - Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť
• Ramsarská úmluva - Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva

tags: #ohrožené #druhy #ptáků #Jižní #Ameriky

Oblíbené příspěvky:

• Studie o Pragovce
• Programy Týdnů zdraví
• Pěstování v záhonech
• Jak kompostovat efektivně
• Atlantická meridionální cirkulace