Ohrožení tradiční rodiny v České republice: Mýty a realita

V poslední době se na dezinformační scéně objevují stále častěji poplašné zprávy o ohrožení „tradičních rodin“ ze strany takzvané LGBTQ+ diktatury a o tom, že „vám vezmou vaše děti“.

Dezinformace o kalifornském zákoně

Jedna z aktuálních lží na toto téma argumentuje údajným novým kalifornským zákonem, podle nějž prý úřady z rodin odeberou děti, pokud rodiče nebudou ochotní podpořit u potomků změnu jejich pohlaví. Zmíněný příspěvek se začal šířit v anglické verzi už letos v dubnu na sociální síti Instagram a souvisel s přijímáním nového kalifornského zákona o službách duševního zdraví pro mladistvé.

Kalifornský zákon, na který se v textu odkazuje, nijak nemění stávající zákony o rodičovské péči. Nemění ani nutný souhlas rodičů vyžadovaný v současnosti pro operaci měnící pohlaví u nezletilých. Takzvaný zákon 665, který do kalifornského parlamentu přišel letos v únoru, mění dosavadní zákon 543, umožňující nezletilým ve věku od 12 do 17 let využít poradenství nebo terapii v oblasti duševního zdraví bez souhlasu rodičů.

Stávající norma to podle tiskové agentury Associated Press (AP) umožňovala pouze mládeži, na kterou se vztahovalo soukromé zdravotní pojištění. Pouze vytváří rovný přístup pro mladé pojištěnce Medi-Cal, kteří byli na rozdíl od svých vrstevníků se soukromým pojištěním z původní pojistky vynecháni kvůli recesi,“ uvedla kalifornská zastupitelka za demokraty a zpravodajka zmíněného zákona Wendy Carrillová.

S jejím výkladem souhlasili i právní experti, jichž se dotázala agentura AP. Zákon podle nich pouze umožňuje nezletilým vyhledat bez souhlasu rodičů služby duševního zdraví a diskutovat o genderové identitě. Návrh zákona nečiní v zákonech o opatrovnictví žádné změny.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Haagská úmluva a ochrana dětí před domácím násilím

Podle mezinárodní Haagské úmluvy se musí dítě, které jeden z rodičů odveze do jiné země, rychle vrátit zpět - bez ohledu na to, proč odešli. V praxi se to však často týká žen prchajících před domácím násilím. Investigativní práce novinářek Barbory Janauerové a Irmy Bogdanovičiūtė ukazuje, jak se právní nástroj určený k ochraně dětí může proměnit v systém, který ohrožuje právě ty, které měl chránit.

Haagská úmluva stanoví rychlý návrat dítěte do země jeho "obvyklého bydliště" - ideálně do šesti týdnů. V praxi to znamená, že pokud jeden z rodičů odjede s dítětem do zahraničí bez souhlasu druhého, může tento rodič požádat soud o jeho navrácení. Řízení se neřeší opatrovnicky - soud nezkoumá, kdo je lepší rodič, ale pouze to, kam dítě patří podle místa obvyklého bydliště.

Na papíře jasná procedura, v praxi však pro rodiny často devastující, zejména když matka prchá před násilím. V naší mezinárodní investigaci jsme mluvily s více než 25 ženami, které tvrdily, že utíkaly před fyzickým, psychickým či sexuálním násilím a u soudu to dokládaly posudky, lékařskými zprávami či policejními záznamy. Přesto téměř všechny prohrály.

Soudy podle Haagské úmluvy nařídily, aby se dítě vrátilo zpět do země svého obvyklého bydliště. Jejich příběhy tak otevírají zásadní otázku: dokážou soudy, které rozhodují podle Haagské úmluvy, skutečně rozpoznat a zohlednit domácí násilí?

Příběhy žen v pasti Haagské úmluvy

Paní N.: Útěk před výhrůžkami smrtí

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Její jméno jsme změnili kvůli ochraně. Její dceři jsou tři roky. Už několik měsíců nejsou spolu - po rozhodnutí amerického soudu podle Haagské úmluvy musela Natalie dítě vrátit do Dánska. Podle její výpovědi jí dánská policie dceru odebrala přímo na letišti po příletu z USA - přestože v ruce držela americké soudní rozhodnutí, které mělo zaručit, že dítě nebude od matky odděleno ani okamžitě předáno otci. Od té chvíle svou dceru neviděla a v současnosti ani jistě neví, kde se nachází.

"Dítě mi vzali hned na letišti. Zavřeli nás do cely a řekli mi, že si pro ni přijde otec," řekla nám Natalie v rozhovoru.

Paní A.: Život s mužem z červeného oznámení Interpolu

Anna žila řadu let s mužem, kterého poznala na univerzitě. Až po letech popsala, že vztah byl plný kontroly a zastrašování. "Nikdy mě neuhodil, ale dával mi pocítit, že by mohl," říká. V roce 2017 u nich doma proběhla policejní razie, přesto mu dál věřila a následovala ho s dětmi do zahraničí - nejprve do Asie, později do Evropy. Kvůli pandemii se rodina nemohla vrátit domů a soud později označil tuto zemi za obvyklé bydliště dětí.

Jeho jméno se následně objevilo v médiích v souvislosti s mezinárodním pátráním Interpolu, který na něj vydal takzvané Červené oznámení kvůli podezření z účasti na rozsáhlé drogové kauze. Po incidentu v roce 2024 Anna s dětmi utekla do jiné země; místní policie i krizová poradkyně jí podle jejích slov potvrdily, že byla obětí psychického nátlaku a manipulace, a doporučily jí, aby se nevracela. O měsíc později však muž podal návrh podle Haagské úmluvy - a soud rozhodl, že děti se mají vrátit zpět do země, kde žil jejich otec, popsaný médii jako osoba hledaná prostřednictvím Interpolu.

Čtěte také: Pracovní rizika

"Policie mi řekla, že jsem oběť. Soud ze mě udělal únoskyni," říká Anna.

Článek, který měl chránit

Mnoho matek, které ve své zemi zažily domácí násilí a s dítětem odjely hledat ochranu, se u soudu snaží hájit podle článku 13 Haagské úmluvy. Ten umožňuje, aby soud výjimečně odmítl nařídit návrat dítěte, pokud existuje "závažné riziko", že by návrat znamenal fyzickou či psychickou újmu, nebo by dítě vystavil jinému nesnesitelnému nebezpečí.

V praxi však soudy tuto výjimku uznávají jen zřídka - jak ukazují česká data, která jsme si exkluzivně vyžádaly od Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, i mezinárodní statistiky, které redakce dohledala v dostupných studiích.

Za poslední tři roky bylo do Česka nahlášeno 52 případů, návrat byl odmítnut v 6, z toho jen jednou kvůli článku 13(b) - tedy, že by návrat dítěte mohl představovat "závažné riziko" nebo újmu. Podle studie Haagské konference z roku 2008 tvořila rozhodnutí, která využila výjimku podle článku 13 (1)(b), jen asi 4 % všech případů.

Podobný obraz jako v Česku se ukazuje i ve světových statistikách. Jinými slovy - výjimka existuje a měla by se využívat v případech, kdy dítěti hrozí v původní zemi vážná fyzická nebo psychická újma, soudy ji ale česky i mezinárodně uplatňují velmi zřídka.

Nerovnováha v uplatňování Haagské úmluvy

Právě tady se láme původní smysl Haagské úmluvy a její dnešní podoba v praxi. Úmluva vznikala s představou "typického únosce" jako rodiče - nejčastěji otce - který po rozvodu o dítě primárně nepečoval a únosem si chtěl vynutit opatrovnictví. Cílem tehdy bylo chránit děti před tím, aby je jeden rodič odvezl do ciziny a odtrhl od jejich hlavního pečovatele.

"Dnes ale většinu takzvaných únosců tvoří matky, které jsou primární nebo společné pečovatelky. Neutíkají, aby dítě odtrhly od jeho života, ale aby ho - i sebe - chránily," říká právnička Merle Weiner, profesorka práva na University of Oregon, která se Haagské úmluvě věnuje přes dvacet let.

Podle statistické studie Haagské konference z roku 2021 tvoří matky přibližně 75 % všech rodičů, proti nimž je návrh podle úmluvy podán, a ve více než 90 % případů jde o primární nebo společné pečovatelky. "Nástroj, který měl původně bránit únosům, se tak v mnoha případech proměnil v prostředek, kterým mohou násilní partneři rychle dostat dítě zpět pod svou kontrolu," dodává Weiner.

Podobné formy kontroly se objevují často poté, co se žena rozhodne vztah ukončit. Některé ženy popsaly, že partneři využili samotné haagské řízení jako prostředek nátlaku - i tam, kde k únosu fakticky nedošlo.

Proč se téma týká hlavně žen?

Nerovnováha vzniká už samotným nastavením partnerských vztahů a migrace. Většinu tzv. trailing spouses - tedy partnerů, kteří se kvůli práci druhého stěhují do cizí země - tvoří ženy. Tyto ženy často opouštějí svou profesní dráhu, jazykové i sociální zázemí a ocitají se v cizině bez vlastní sítě podpory. Ženy také tvoří naprostou většinu obětí domácího násilí.

Haagská úmluva vznikla v době, kdy děti po rozvodu zpravidla zůstávaly u matek a otcové s nimi měli občasný kontakt. Dnes je péče o děti častěji sdílená a společnost také citlivěji vnímá domácí násilí, které se dříve často považovalo za "soukromou věc". Text úmluvy se ale od té doby téměř nezměnil, a tak se pravidla napsaná pro zcela jinou dobu uplatňují na dnešní vztahy.

Problémy s dokazováním násilí

Weiner upozorňuje na propast mezi tím, co matky u soudu vypovídají, a tím, co soudy skutečně uznají: "V jedné z nedávných analýz uvedlo 79 procent matek, které prchaly, zkušenost s domácím násilím nebo násilím páchaným na dětech, ale článek 13(1)(b) soud přijal jen u zlomku z nich - zhruba v 17 procentech těchto případů. Ve skutečnosti ale většina případů naráží na jiný problém - ne že by matky lhaly, ale že násilí je extrémně těžké prokázat.

V mnoha případech jde o psychické, kontrolující nebo ekonomické formy násilí, které nezanechávají viditelné stopy. Mnoho žen navíc násilí nikdy nenahlásí, a soud pak nemá v ruce policejní záznam nebo rozhodnutí, které by mohl uznat jako důkaz.

Bezpečí jen na papíře

I když soud výjimku podle článku 13 uzná, v EU může domácí soud původní závěr přehlasovat (Brusel II ter). Soudy často volí návrat s ochrannými opatřeními, které musí splnit rodič, který v původní zemi zůstal (zákaz přiblížení, samostatné bydlení pro matku, dohled policie, absolvování terapie pro násilného rodiče apod.). Praxe jejich vymahatelnosti je však nejistá.

"Je to iluze bezpečí," říká Merle Weiner. "Soudci nemají jak předvídat, jestli budou ta opatření skutečně vymáhána - jestli policie zasáhne, pokud partner zákaz poruší, nebo jaké formy kontroly a zastrašování může dál používat, které na papíře zakázané nejsou," říká.

Dopad stejnopohlavního manželství na společnost

Manželství i pro stejnopohlavní páry? Téma, o kterém se aktuálně vedou debaty na půdě českého Parlamentu. Jeho zastánci argumentují mimo jiné tím, že všechny děti mají právo na láskyplnou rodinu, stabilitu a právní ochranu. Odpůrci zase hovoří o ohrožení takzvané tradiční rodiny.

Podle průzkumů je pro manželství pro všechny asi 67 % české veřejnosti. Stejnopohlavní rodičovství je obvykle spojeno s otázkou, zda gayové a lesby mohou být dobrými rodiči a zda by měli vychovávat děti. Rodičem dítěte myslím je ten, kdo vychovává dítě a pečuje o ně. A realitou i v České republice je, že existuje stále více rodin, kde oba rodiče mají stejné pohlaví. Navíc přibývá dětí, které se přímo stejnopohlavním, především lesbickým párům rodí.

Argumenty odpůrců a realita

Jiní odpůrci hovořili o ohrožení takzvané tradiční rodiny. Filip Outrata svým článkem Kotva i klec. Úvaha o tradici navazuje na předchozí článek Adopce stejnopohlavními páry a sociální demokracie. Konzervativním postojem pak mínil „to, že rodina složená z matky, otce a dětí má největší množství pozitivních stránek“.

Psychologie oproti teologii opustila představu, že ideální, zdravou a fungující rodinu a nejlepší prostředí pro dítě lze popsat na základě biologických vazeb. Světově proslulý dětský psychologa Zdeněk Matějček napsal už v roce 1982 v knize Co řekneme osvojenému dítěti: „Není hlas krve. Dítě přijímá za matku tu osobu, která se k němu mateřsky chová.

Vliv uzákonění stejnopohlavních svazků na demografické ukazatele

Data Eurostatu potvrzují, že chuť lidí vstupovat do manželství může stát ovlivnit. Ani ostatní demografické ukazatele nereagují na uzákonění stejnopohlavních svazků nijak citlivě. Evropský žebříček porodnosti vedou Francie, Irsko, Velká Británie a Švédsko - kromě Irska mají všechny tyto státy uzákoněné stejnopohlavní manželství.

Porodnost ovlivní zákonodárci ještě méně než sňatečnost. Demografický vývoj má velkou setrvačnost, a pokud souvisí s vnějšími faktory, jsou spíše ekonomické a sociální. Stát, který chce podporovat rodiny s dětmi, dosáhne svého spíše daňovými úlevami, půjčkami či sociálními dávkami než odmítnutím oficiálních stejnopohlavních svazků.

Čtyřleté společné zdanění manželů v České republice přispělo k uzavření přibližně 20 tisíc manželství „navíc“ v porovnání s dlouhodobým trendem.

Dysfunkční rodina: Mýtus nebo realita?

V literatuře je možné nalézt mnoho pojmů, které označují rodinu, jež neplní některé ze svých základních funkcí, různě. Toto rozdělení se může právem zdát schematické a v podstatě nesmyslné, protože nekoresponduje s reálným životem.

Každá rodina si obvykle projde jakousi „dysfunkčností“, tedy vychýlením od toho, co pro její členy bylo dříve normou a přinášelo jim spokojenost. Cílem výchovy rozhodně není nekonfrontovat se s problémem, cílem je všimnout si ho, porozumět mu a adaptivně ho řešit. To je možná právě typický rys pro funkční vztahy v rodině. Většinou se tyto charakteristiky neobjevují izolovaně, ale jsou na sobě vícečetně navázané.

Zdeněk Mlčák (1996) se věnoval rozdělení rodin do určitých typů. Je však třeba uvědomit si, že následující rysy se běžně objevují i ve funkční rodině, záleží na intenzitě a dlouhodobosti problémů, abychom mohli mluvit o rodině jako o dysfunkční.

Příklady dysfunkčních rodin

• Rodina nezralá: Většinou vznikne v důsledku nechtěného otěhotnění ženy, ale i cíleného „překotného“ otěhotnění mladé ženy, jejímž motivem je odchod z původní rodiny.
• Rodina generačně smíšená: Jedná se o staršího otce a mladší matku, mezi nimiž věkový rozdíl činí patnáct a více let.
• Rodina přetížená: Trpí jedním či více problémy, které se vytvořily a které mají potíže je zvládnout. Může se jednat o konflikty v rodině nukleární či širší, v zaměstnání.
• Rodina orientovaná na výkon: Kladou na své členy vysoké nároky, a to ve všech směrech. Dítě musí podávat výkony, na které často nestačí jejich tělesné či duševní možnosti.
• Rodina autoritativní: Celkové fungování zajišťuje pomocí příkazů a zákazů, výchova je založena na kázni a poslušnosti.
• Rodina s ochranitelským stylem výchovy: Matky zbavují své děti přirozené odpovědnosti za jejich chování a často bojovně vystupují na jejich obranu, i když jednání dítěte bylo na první pohled nepatřičné.

Zveřejňování informací o sexuálním životě politiků

Problematika možnosti zveřejňování informací o sexuálním životě politiků je v civilizovaném světě konstantně řešena různými orgány, a to zejména soudy už po dobu několika desítek let. Existuje velké množství rozhodnutí evropských a amerických soudů, které stanoví, v jakých případech je legitimní zveřejnit informace o sexuálním životě osoby veřejného zájmu.

Veřejný zájem na zveřejnění informací o sexuálním životě politika je dán vždy tehdy, pokud tyto informace ukazují pokrytectví politika, který prosazuje hodnoty, jež sám nedodržuje.

Pokud tedy politik staví svou politiku na morálních nebo rodinných hodnotách, pak jeho vlastní sexuální chování je pro média legitimní téma. Sexualita politika se tedy nesmí řešit sama o sobě, ale pouze tehdy, když ukazuje politikovo farizejství nebo znamená ohrožení integrity jeho funkce.

Příklady legitimního zveřejnění informací

• Skrytě pořízené nahrávky člena britské Sněmovny lordů Johna Sewela, na kterých byl s prostitutkami.
• Textová zpráva milenky amerického politika Tima Murphy, ve kterém jí tento protipotratově orientovaný činitel přemlouval k potratu jejich potomka.

Skupinová soulož se s představou tradiční rodiny neslučuje, a proto je zveřejnění informace o existenci její nahrávky s politikem prosazujícím „tradiční rodinu“ zcela legitimní a ve veřejném zájmu.

tags: #ohrožení #tradiční #rodiny #v #české #republice

Oblíbené příspěvky:

• Využití štěpky v Říčanech
• Skleněné prvky v interiéru
• Dřevěné koše do koupelny: Recenze
• Koše kolíbka: Rozměry a typy
• Třídění odpadu s Míšou Růžičkovou