Ohrožení tvrdolistých lesů v České republice

Dochází plynule i ke změnám typické vegetace na daném území. Je tak umožněn vznik různých biomů, navzájem však jasně vzhledově, strukturně a funkčně odlišných.

Dominantní složku rostlin, které představují většinu biomasy, živé organické hmoty ekosystému, tj. formu, lze hovořit i o formaci, popř. rostlinné formaci.

Klima tlumí teplotní výkyvy. Díky tomu je pevnina v blízkosti moří a oceánů v létě ochlazována a v zimě naopak ohřívána.

Díky tomu oblasti s tzv. oceanickým klimatem mají teplejší zimy, chladnější léta a větší množství srážek, než by odpovídalo zemské šířce.

Kvetení, rozvíjení pupenů, rašení je rovněž silně závislé na teplotě (častější u dřevin).

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Mění se i suma teplot v průběhu vegetačního období v různých zemských šířkách. V důsledku toho mají rostliny ze severních a jižních oblastí jiné požadavky na sumu teplot nutnou pro začátek rašení, rozvíjení listů a pod., ale i přírůst dřevin.

Tropický deštný les představuje zonobiom v oblastech tropického perhumidního a humidního klimatu. Je pro něj používána celá řada synonym, jako tropický prales, džungle ap.

Je po obou stranách rovníku mezi 10° sš. a j.š (výjimečně zasahuje až po 20. rovnoběžku) v Západní a Střední Africe, Jižní a Střední Americe, JZ části indického subkontinentu, JV Asii a SV Austrálii.

Celková plocha byla před výrazným antropickým působením asi 12,5 mil. km2, což představuje zhruba 8,3 % pevniny.

V celém svém areálu vykazují tropické deštné lesy přes konvergentní vývoj různou floristickou a faunistickou skladbu podle světadílů, regionů (např. ostrovy) i odlišnosti ve stavbě a provozu (tj. struktuře a funkci - Jeník 1995).

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Jednotná klasifikace ve smyslu evropské fytosociologie není zatím možná přes řadu místních pokusů.

Měsíční úhrny vesměs přesahují 100 mm a denní amplituda bývá 6 - 11 °C. Délka dne kolísá vzhledem k rovníkové poloze minimálně (diurnální klima).

Mimořádná je i hloubka půd, jež dosahuje až několika desítek metrů, železa a hliníku.

Jejich udržení v ekosystému je podmíněno velice účinnou biologickou fixací, po odlesnění mimořádně náchylné k degradaci.

Rovněž nebezpečí vzniku ztvrdlin až železitých pancířů v hlubších vrstvách půdního profilu.

Čtěte také: Pracovní rizika

Na dekompozici se podílejí mikroorganizmy a houby, popřípadě i celá řada živočišných destruentů (termiti, žížaly). Mykorhizy předávají značnou část živin přímo kořenům dřevin.

Např. na ploše 1 ha vyskytuje až několik set (Jeník 1995), známé maximum je zatím 400 stromů a jednoděložné palmy. forem nemá mezi ostatními typy terestrických ekosystémů obdoby.

30 - 40 m výšky a doba jejich života trvá v průměru 200 - 300 let, zvyšující mechanickou stabilitu na trvale zamokřené půdě.

Najednou, po jednotlivých větvích i jednotlivých listech saprofytů do horních vrstev ekosystému.

Tropické deštné lesy přecházejí v oblastech s kolísáním vlhkosti v podobě plynulého zonoekotonu do různých typů (biomů) tropických a subtropických sezónních lesů nebo tropických a subtropických poloopadavých lesů a savan.

Zaplavování mořskou vodou a) zaplavení a b) slanosti vody (filtrace přijímané vody z vody mořské nebo vylučování soli) .

Minimální, bohatší je diverzita v případě hmyzu a obratlovců (potrava a kryt) možnost úkrytu a hnízdění, ale i savců (zatím zjištěno přes 30 druhů včetně tygrů v Bangladéši) hledajících zde klid a obživu.

Kořenů je životně důležitá i pro rozmnožování řady mořských živočichů, např. ryb a korýšů i podle vysychání a zasolení substrátu vzniká výrazná zonace jednotlivých druhů mangrovníků a doprovodných druhů většího provzdušnění.

Důvodů získávání dřeva pro místní spotřebu. Termín savana se ustálil pro označení převážně travnatého zonobiomu s podřízenou složkou dřevin v podmínkách tropického klimatu.

Mezi tímto typem ekosystému a tropickým deštným lesem se vyskytují různé a plynule se měnící typy tropického sezónního lesa. Termín sám pochází pravděpodobně z karibské oblasti, v jiných oblastech se používají i jiné místní názvy (campos, llanos, veld).

Pro zónu savan se vyznačuje humidně aridním tropickým klimatem s vydatnými sezónními, letními dešti. Srážky člení rok na období bohatých srážek a období sucha.

Reliéf savan je převážně rovinatý a mírně zvlněný, ať už v nížinatých oblastech nebo ve vyšších nadmořských výškách ve východní Africe. Ve členitém terénu se savana dělí podle výskytu na vrcholcích, svazích a na úpatí, o vztahu jednotlivých vegetačních forem rozhoduje kromě množství srážek i textura půdy.

Půdy - význačný jev je výskyt tzv. kamenných čar, což je vrstva hrubého skeletu v hloubce 50 - 200 cm vzniklá činností žížal a termitů přemísťujících jemnozem k povrchu půdy.

V půdním profilu převažují opět druhotné jílovité minerály a oxidy železa a hliníku. Ty se snadno v podmínkách vysychání opětně srážejí za vzniku mocných vrstev železitých konkrecí a vytvářejících sekundární vodonosné vrstvy.

Vznikají tak rozsáhlá mělká sezónní jezera s bohatých životem. Ve svrchní vrstvě je relativně vysoký obsah humusu, podmíněný bohatými kořenovými systémy trav a činností organismů (žížaly, termiti).

Dominantní životní formy - ve složce producentů převažují v oblasti savan jsou hemikryptofyti, tj. traviny či graminoidi (trávy, šáchorovité) s bohatě vytvořeným jemným kořenovým systémem.

Jejich strategie přečkání období sucha je ve srovnání se dřevinami efektivnější, obnovovací meristémy přečkávají nepříznivé období ukryty s suchých trsech a chráněných pochvách listů.

Krátké období dostatku až nadbytku vody je využito k rychlé produkci fotosynteticky aktivní biomasy, mnohé savanové trávy dosahují až několika metrů výšky.

Význačný je i výskyt terofytů a geofytů, stejně tak i širokolistých bylin. Podle dostupnosti půdní vody a délky suchého období a jeho intenzity se mění i konkurenceschopnost dřevin.

Ty jsou často opadavé a opatřené trny jako obrana před herbivory, jejichž biomasa je mnohem větší než v pásmu lesů.

Ve složce konzumentů jsou významní zejména velcí herbivorní savci (např. charakteristická zvířena afrických savan) a navazující články potravních řetězců.

Obecně lze rozlišovat: krátkostébelné savany, dlouhostébelné savany, křovité savany, stromovité savany a savanové (až tropické sezónní) lesy (Afrika).

Pro pouště je typická absence souvislého rostlinného krytu, expozice povrchu působení extrémních klimatických činitelů a v důsledku toho intenzivní mechanické zvětrávání hornin a denudace terénu.

Charakteristická je i větrná a časově omezená, nicméně silná vodní eroze. Podle druhu povrchu je rozeznáváno několik typů pouštní krajiny: hamada - skalnaté plošiny, balvanité části, skalní útesy, serir nebo reg - povrch je tvořen plochými kameny ve směsi s pískem, erg - písčité pouště, duny, jílnaté pouště - se slanými krustami ve sníženinách a slané pouště - s krustami solí, velice často v okolí slaných jezer.

Typickými prvky jsou dále wadí (arabská oblast) nebo creeky (Austrálie), tj. občasné toky, hluboce zařízlé do terénu a oázy, tj. místa, kde je rostlinám dostupná povrchová či podzemní voda.

Pro pedogenezi je charakteristická formace litosolů, tedy iniciálních stadií a slabě vyvinutých půd, aridisolů, pokročilých fází půdního vývoje s kalcifikací a hromaděním sádrovce a na vhodných místech (okolí jezer, lagun a pánví) halisolů, s vysokou akumulací minerálních solí.

Pro vegetaci je např. časté přežívání ve formě s minimální životní aktivitou, např. semen, podzemních útvarů (oddenky, hlízy, cibule), dále omezování asimilační plochy a úprava asimilačních orgánů (sukulenty) vybavených ochrannými prvky a vrstvami (vosky, ochlupení).

Kořeny pak pronikají za vodou do velikých hloubek, u některých dřevin byla dosažena hloubka až 80 m. Vegetace je difúzní (ojedinělí jedinci na relativně vhodnějších lokalitách), a kontrahovaná (stažená kolem terénních zlomů, na dně sníženin a kolem zdrojů vody).

Význačný je výskyt efemerů (terofyty) a efemeroidů (geofyty a hemikryptofyty, objevujících se pouze v krátkých časových intervalech, např. po náhodných deštích.

Speciální podtyp - haloekosystémy jsou svým výskytem vázány na aridní klima, byť nejsou omezeny pouze na tropické či subtropické podmínky.

Jejich vznik je umožněn: 1, výskytem hornin s obsahem chloridů a sulfátů v podloží, vodné roztoky vzlínají díky intenzivnímu výparu k povrchu a sole se zde akumulují.

Podobně problematická stanoviště vznikají v teplejších oblastech i při zavlažování zemědělských půd s vysokým obsahem solí a nevhodným hnojením, 2, povrchovými slanými jezery, střídavě zaplavujícími břehy a ustupujícími, 3, terénními depresemi, do nichž prosakuje slaná mořská voda.

Silným výparem salinizovaných vod je nasycen sorpční komplex půd a vznikají i krystaly a solné krusty na povrchu půdních částic i půdním povrchu. Těmto podmínkám je přizpůsobeno poměrně málo rostlinných halofilních druhů.

Intenzivní srážky a převážně členitý terén znamenají i vysoký potenciál eroze, vegetační kryt je proto mimořádně důležitý z hlediska půdoochranného.

Průměrné roční teploty se pohybují kolem 15 °C, přičemž v zimě kolísají kolem 10 a v létě mezi 18 - 20 °C. Tyto podmínky jsou tedy příznivé pro vysoký výpar z půdního povrchu, intenzivní transpiraci producentů a mají za následek nedostatek vody v suchém období.

Výskyt mrazů je výjimečný a rovněž tak i sněhová pokrývka. Optimální podmínky pro vegetaci jsou na jaře a na podzim, v létě se projevuje limitující vliv sucha a v zimě snížené teploty, ovlivňující rychlost fyziologických procesů a tedy i primární a sekundární produkce.

tags: #ohrožení #tvrdolistých #lesů #v #české #republice

Oblíbené příspěvky:

• Normy pro studny v ČR
• Cvičení v přírodě
• Střídavá péče a ochrana dětí
• Recenze kombinovaných kotlů
• Opravy zatékání sprchového koutu