Ohrožení života lékaře: Definice a právní aspekty v České republice

Poskytnutí první pomoci má etický rozměr a je dobré mít povědomí o platné legislativě, která se k této problematice vztahuje. Právo upravuje nejen to, kdy je povinností pomoc poskytnout, ale i řadu dalších aspektů, které se k tématu vztahují.

Právní úprava poskytování první pomoci

V současnosti je platná následující právní úprava:

• Trestný čin Neposkytnutí pomoci podle §150 trestního zákoníku (trestní sazba až 2 léta) spáchá ten, „kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví vážné známky poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“.
• Trestný čin Neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 trestního zákoníku (trestní sazba až 5 let nebo zákaz činnosti) „spáchá řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného“.

V „běžném životě“ tedy není povinnost poskytnout první pomoc absolutní - ze zákona jsme povinni poskytnout pomoc jen při přímém ohrožení života nemocného, nebo při vážné nemoci nebo úrazu. Jako řidiči účastnící se dopravní nehody jsme ovšem povinni poskytnout první pomoc vždy. Trestné je už samo neposkytnutí, bez ohledu na to, zda postižený (nebo účastník nehody) skutečně nějakou pomoc potřeboval.

Obava z „právních problémů“ po poskytnutí první pomoci je - při dodržení zásady „rozumné přiměřenosti“ - zbytečná. Čím vážnější je stav, tím více si můžeme - a vlastně i musíme - dovolit. Pokud se zjevně pokoušíme zachránit život, není co ztratit a rozhodně nám to nikdo nemůže (právně ani morálně) vyčítat. Problémy by snad mohly hrozit pouze v případě poskytování „první pomoci“ násilím nebo proti vůli postiženého. Jinými slovy - o co aktivněji bychom měli zasáhnout tehdy, pokud je postižený zjevně ohrožený na životě (silně krvácí, nedýchá, je v bezvědomí apod.), o to více „zpátky“ je dobře držet se v situaci, kdy nic z toho zjevně nehrozí a postižený jasně deklaruje, že si naši pomoc nepřeje.

Aby mohla vzniknout trestní odpovědnost, vždy platí, že ten, kdo by měl být odpovědný, musí svým jednáním:

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

1. Naplnit skutkovou podstatu tr. činu.
2. A navíc následek zavinit, tj. úmyslně (nebo i neúmyslně, ale i z laického pohledu zjevně škodlivě) jednat tak, že právě proto k následku došlo.

Pomineme-li úmyslné ublížení, i nedbalostní čin vyžaduje, aby viník buď věděl, že může následek způsobit, ale nedbal toho, anebo sice nevěděl, ale vědět měl a mohl. Zachránci tedy sice nelze zaručit úplnou beztrestnost v případě, že se při poskytování první pomoci dopustí chyby, tato chyba by ale musela být jasně poškozující, a navíc i laikovi zřejmá. V zásadě se dá říci, že pokud na jedné straně nezůstaneme lhostejní, a na druhé straně postupujeme s dobrou vůlí a „s rozumem“, je velmi obtížné představit si jakýkoliv druh právní odpovědnosti v souvislosti s poskytnutím první pomoci.

Kdy lze při poskytování pomoci překročit zákon?

Při poskytování první pomoci se můžeme dostat do situace, kdy je nutné postupovat ne zcela v souladu se zákony či předpisy, případně kdy může při poskytnutí pomoci vzniknout škoda na cizím majetku. Zákon na tyto situace pamatuje institutem tzv. „krajní nouze“ (§28 trestního zákoníku, § 2906 a § 2907 občanského zákoníku). V zásadě platí, že pokud někdo odvrací hrozící nebezpečí a způsobí při tom škodu (případně poruší zákony či jiné předpisy) v míře, která není nepřiměřená možnému ohrožení, trestní ani jiná odpovědnost nevzniká.

V praxi to tedy znamená, že pokud je pro poskytnutí první pomoci vážně zraněnému nutné např. rozstřihnout část oděvu, rozbít okénko auta, vykopnout dveře kanceláře, kde je uložené AED apod., zachránce za tuto škodu neodpovídá. Pokud např. pro transport postiženého do nemocnice použije vlastní automobil, protože záchranná služba není z jakéhokoliv důvodu k dispozici nebo je vytížená jinými pacienty, má právo i na náhradu nákladů, které takto vzniknou (provozní náklady, vyčištění auta apod.). Jiná věc samozřejmě je, zda v praxi zachránce takové náklady uplatní.

Závažnost hrozícího následku ovšem musí být zjevně vyšší než způsobená škoda. Nelze tedy takto obhájit například porušování dopravních předpisů během jízdy do nemocnice s nemocným, který má „odřené koleno“, trpí průjmovým onemocněním, teplotou, má klíště apod.

V praxi se někdy setkáme se situací, kdy my sami máme pocit, že by bylo namístě poskytnout první pomoc, ale postižený si naši pomoc nepřeje (a přitom není ve stavu, který zjevně kompromituje jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti - například poúrazový šok, závažná intoxikace omamnou látkou, psychické onemocnění včetně probíhajícího pokusu o sebevraždu apod.). Pokud není ohrožení skutečně bezprostřední a zřejmé (např. velké tepenné krvácení), první pomoc nelze poskytovat proti jasně projevené vůli poškozeného.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Právní odpovědnost lékaře v ordinaci specialisty

Základní znalost medicínského práva je pro lékaře nezbytností, orientace v něm ale může být složitá. Právní odpovědnost v ordinaci specialisty se řídí obecnými právními předpisy stanovujícími celou řadu povinností, kterými se musí poskytovatel zdravotních služeb řídit. Na úvod je třeba zdůraznit význam postupu tzv. lege artis. Tento pojem se nevztahuje jen k medicíně, v lékařství je však široce používán v profesním žargonu. Legislativně zakotven není a zákony jej jako takový nedefinují.

Naplnění tohoto pojmu vychází z řady právních předpisů o síle zákona a předpisů nadřazených. Na tyto základní normy navazuje zákon o zdravotních službách, v jehož rámci zákonodárce požaduje poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, zdravotnickým pracovníkem, který získal odbornou nebo specializovanou způsobilost, v rozsahu odpovídajícím jeho způsobilosti a zdravotnímu stavu pacienta. Právě tato definice je zřejmě nejbližším legislativním zakotvením pojmu lege artis. Zákon o zdravotních službách rovněž popisuje nutnost řídit se etickými principy.

Medicínské guidelines a standardy jsou zpravidla definovány odbornými společnostmi na národní i mezinárodní úrovni. Poskytovatel zdravotních služeb je na nich sice nezávislý a má možnost se od nich odchýlit, vždy to však musí být schopen na odborné úrovni objektivně odůvodnit.

Příklady jednání non-lege artis

• Neposkytnutí první pomoci
• Nedostatečné zajištění další odborné péče
• Nedostatek odborných znalostí v případě, kdy má lékař možnost předat pacienta odborně zdatnějšímu poskytovateli
• Hrubý diagnostický omyl
• Nesprávné podání léku
• Nedostatečný dozor

Nesprávná diagnóza sama o sobě ale jako postup non‑lege artis shledávána není, leda by šlo o diagnostický omyl způsobený hrubou nedbalostí zdravotnického pracovníka.

Vznik odpovědnosti obecně nastává po splnění několika podmínek. Musí se jednat o protiprávní jednání se škodlivým následkem, dokázána musí být příčinná souvislost a zavinění příslušným poskytovatelem, ať už z úmyslu, nebo z nedbalosti. Protiprávní jednání se dělí na tzv. jednání komisivní, tedy aktivní, a jednání omisivní, pasivní, tedy nečinnost v situaci, kdy mělo být konáno. Příčinná souvislost musí být vždy bezpečně prokázána, vysoká míra pravděpodobnosti nestačí. Důkazní břemeno je v tomto případě na žalobci (pacientovi, v trestní rovině obžalobě). Důležitá je také otázka zavinění. Úmyslné se dělí na přímé, kdy poskytovatel záměrně aktivně pacienta poškodí, a nepřímé, kdy poskytovatel nechce ublížit, ví však o potenciálním nebezpečí a nic s ním nedělá.

Čtěte také: Pracovní rizika

Obecná odpovědnost lékaře vychází primárně z občanského zákoníku (OZ), jehož nová úprava vstoupila v platnost 1. 1. 2014. Principy OZ je možné aplikovat vždy, jsou‑li naplněny obecné předpoklady pro posouzení konkrétní situace jako „vznik škody“. Je nicméně třeba vnímat vztah občanskoprávní a trestní roviny odpovědnosti. Platí zde (resp. měla by být respektována) zásada subsidiarity trestní represe, která by měla nastoupit až tehdy, pokud občanskoprávní nástroje nápravy vzniklého protiprávního stavu nejsou dostatečné; trestní postih by tak měl být použit jako ultima ratio. Občanskoprávní odpovědnost plní zejména funkce prevenční, uhrazovací a satisfakční.

Základním předpokladem je i pro poskytovatele zdravotních služeb obecná prevenční povinnost, podle které je každý povinen počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné škodě na svobodě, životě, zdraví či vlastnictví jiné osoby. Významnou změnou v nové úpravě OZ pro oblast zdravotnictví je odklon od absolutní objektivní odpovědnosti v případech škod způsobených použitím věci, například přístroje. Nová úprava totiž stanoví, že absolutní objektivní odpovědnost lékaře nastoupí jen tehdy, je‑li škodlivý následek způsoben vadou použité věci. V takovém případě se nezkoumá zavinění, stačí zjištění konkrétního jednání a škody a příčinná souvislost.

Náhrada škody podle OZ

OZ se věnuje také otázce náhrady škody. Újmu rozděluje na majetkovou a nemajetkovou. Majetková újma se skládá z náhrady skutečné škody a ušlého zisku, nelze‑li nahradit uvedením v původní stav, a hradí se peněžně. Nemajetková újma, pakliže se nejedná o škodu na zdraví, se odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které se hradí opět finančně. Náhrada škody na zdraví vychází z vlastního paragrafu (§ 2956), který stanovuje, že škůdce odčiní újmu poškozeného peněžitou náhradou, plně vyvažující vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy.

Vznikla‑li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i tzv. ztížení společenského uplatnění. Nelze‑li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Jednou z nejdůležitějších otázek je v tomto kontextu výše náhrady škody. Nová úprava OZ zrušila vyhlášku o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění z toho důvodu, aby justice nebyla svázána tabulkovým předpisem výše náhrady. Pro tento případ byla naopak nově vytvořena metodika Nejvyššího soudu ČR, která nicméně není závazná. Měla by být využívána jak v soudních sporech, tak i pro případy mimosoudního jednání. Tato metodika vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví Světové zdravotnické organizace (WHO) a počítá se zásadní úlohou soudních znalců, kteří podle ní odhadnou konkrétní výši odškodnění pro konkrétní případ.

Trestní zákoník (TZ) má ze své podstaty jinou funkci než OZ. Jedná se o represivní nástroj s primárně sankčním, odstrašujícím potenciálem. Satisfakční funkce je druhotná a nemusí být v rámci soudního sporu vyřešena. Poškozený je pak odkázán na občanskoprávní řízení. Problémem současné justiční situace v České republice je nadužívání trestního práva, pomocí kterého jsou často řešeny i civilní spory.

I v oblasti trestního práva platí výše zmíněné obecné podmínky vzniku odpovědnosti. Aby bylo jednání trestným činem, striktně se vyžaduje spolehlivé zjištění zavinění. Obecně platí, že k odpovědnosti za trestný čin se vyžaduje zavinění úmyslné, výjimkou jsou případy, kdy konkrétní skutková podstata stanoví, že postačí zavinění z nedbalosti. I v případě, kdy jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, nemusí se nutně o trestný čin jednat, například pokud poškozený svolil s lege artis zákrokem v souladu s právním řádem (tedy například ne v případě eutanazie). O trestný čin se nejedná také v případě, kdy je zákrok s předpokládaným pozitivním efektem zatížen přípustným rizikem, k jehož naplnění došlo. U některých trestných činů, například neposkytnutí první pomoci, platí pro zdravotnické pracovníky vyšší trestní sazby.

Odpovědnost zdravotníků a zákon o zdravotních službách

Odpovědnosti zdravotníků se svým způsobem věnuje také zákon o zdravotních službách. Ten například stanoví, že poskytovatelé mohou poskytovat pouze zdravotní služby uvedené v oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Bez získání oprávnění k poskytování zdravotních služeb je možné poskytovat pouze zákonem taxativně stanovené služby, jako je například odborná první pomoc nebo zajištění převozu osoby, jejíž zdravotní stav to vyžaduje. Zdravotnické zařízení dále musí být pro poskytování zdravotních služeb technicky a věcně vybaveno.

Technické a věcné vybavení zdravotnického zařízení musí odpovídat oboru, druhu a formě poskytované zdravotní péče a zdravotních služeb. Požadavky na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení stanoví prováděcí právní předpis.

Celkem pochopitelné je, že zdravotní služby lze poskytnout pouze se svobodným a informovaným souhlasem pacienta, nestanoví‑li zákon o zdravotních službách pro konkrétní situace jinak. Pacient má pak při poskytování zdravotních služeb právo na přítomnost osoby blízké nebo osoby určené pacientem.

Poskytovatel je povinen informovat pacienta o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, a to před jejich poskytnutím, a vystavit účet za uhrazené zdravotní služby, opět nestanoví‑li jiný právní předpis jinak.

Zákon o zdravotních službách se podrobně věnuje i otázce zdravotnické dokumentace a nakládání s údaji v ní obsaženými. Poskytovatel je povinen předat zprávu o poskytnutých zdravotních službách registrujícímu poskytovateli v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost, je‑li mu tento poskytovatel znám, a na vyžádání též poskytovateli zdravotnické záchranné služby nebo pacientovi.

V zákoně je také stanoveno, že do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi mohou v přítomnosti zaměstnance pověřeného poskytovatelem nahlížet, pořizovat si její výpisy či kopie pouze pacient, jeho zákonný zástupce nebo opatrovník, dále pak osoby určené pacientem, zákonným zástupcem nebo opatrovníkem pacienta, pěstoun anebo jiná pečující osoba a osoby blízké zemřelému pacientovi, případně osoby, které výslovně určí zákon, a to vždy ke konkrétnímu zákonem aprobovanému účelu.

Samozřejmostí je, že porušení té které povinnosti zákon postihuje často citelnou sankcí. K poskytování zdravotních služeb se v českém právním systému vyjadřuje řada dalších zákonů, které obsahují sankce za porušení v nich uvedených povinností. Důležitou roli tak hraje například zákon o veřejném zdravotním pojištění. Zákon o zdravotnických prostředcích s účinností od 1. 4. 2015 stanovuje povinnosti jako vystavování poukazu na tyto prostředky pouze v listinné podobě, dále pravidla pro jeho podobu nebo podmínky vydání zdravotnických prostředků. Jeho součástí je také stanovení povinnosti hlásit podezření na nežádoucí příhodu při používání těchto prostředků. Obdobné povinnosti, tentokrát pro nakládání s léky, se věnuje zákon o léčivech.

Pro orientaci v povinnostech poskytovatele zdravotních služeb je dále nezbytné prostudování zákoníku práce (ZP), který se věnuje například pracovněprávní odpovědnosti u pracovníků v pracovněprávním vztahu.

Na závěr je třeba doplnit zmínku o disciplinární odpovědnosti lékařů, která má svůj základ v zákoně o České lékařské komoře (ČLK), České stomatologické komoře a České lékárnické komoře. Každý lékař, který vykonává na území České republiky lékařské povolání, musí být ze zákona členem ČLK. Komory dbají, aby jejich členové vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komor.

Lékařská pohotovostní služba (LPS) a urgentní příjem

Pracoviště, která zajišťují zdravotní služby mimo běžnou pracovní dobu, jsou připravena pomoci řešit akutní zdravotní problém a zastoupit při náhlém onemocnění registrujícího praktického lékaře. Není potřeba žádné doporučení, o vyšetření může požádat každý pacient. Jednodušší případy řeší ordinace lékařské pohotovostní služby (LPS), složitější případy vyžadující neodkladnou péči řeší určené ambulance nemocnic. Větší nemocnice mívají pracoviště, které se nazývá urgentní příjem.

V současné době je pojištěnec, nebo za něj jeho zákonný zástupce povinen hradit poskytovateli zdravotních služeb regulační poplatek ve výši 90 Kč za využití lékařské pohotovostní služby nebo pohotovostní služby v oboru zubní lékařství, přičemž o pohotovostní služby nejde v případě poskytnutí ambulantní péče během pravidelné ordinační doby poskytovatele.

Lékařská pohotovostní služba (LPS) ošetřuje pacienty bez zjevného ohrožení životně důležitých funkcí. Na ošetření lékařem LPS by měla navazovat v krátké lhůtě kontrola u registrujícího praktického lékaře, aby posoudil úspěšnost doporučeného postupu, případně jej upravil a doplnil. Pohotovostní služba funguje i v oboru zubního lékařství.

Urgentní příjem nemocnice (Emergency) je specializované pracoviště s nepřetržitým provozem, které zajišťuje příjem a poskytování intenzivní akutní péče pacientům s náhle vzniklým závažným postižením zdraví a pacientům v přímém ohrožení života. Obrátit se na ně mohou pacienti přímo, přednostně je však určeno pro příjem pacientů přivážených zdravotnickou záchrannou službou s náhlým zhoršením zdravotního stavu úrazové i neúrazové povahy.

Aby se dostalo každému pacientovi vyšetření včas přiměřeně jeho zdravotního stavu, jsou tato pracoviště vybavena recepcí, která stanovuje pořadí pacientů ve spolupráci s lékaři ve službě a třídí pacienty podle naléhavosti, potřebné intenzity a odbornosti péče. Organizačně mohou být oba typy pohotovostního pracoviště ve velkých nemocnicích propojena a mohou se i různě jmenovat (např. společný příjem, centrální příjem, akutní ambulance, apod.).

Oba typy pohotovostních pracovišť jsou určeny k řešení zdravotních problémů, které vznikly náhle: např. selhání oběhu, selhání dechu, mrtvice, infarkt, náhle vzniklá bolest, astmatický záchvat, náhlé onemocnění břicha, úrazy, otravy, apod.

Další aspekty poskytování zdravotních služeb

Zdravotní služby lze poskytovat i jako součást sociálně-zdravotních služeb podle zákona o sociálních službách, a to:

• Sociálně-zdravotní lůžkovou péči
• Ošetřovatelskou péči v zařízeních sociálních služeb

Individuálním léčebným postupem se rozumí poskytování zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů, v logické a časové posloupnosti konkrétnímu pacientovi, včetně jejich možných variant a metod. Součástí individuálního léčebného postupu je zejména diagnostická rozvaha, návrh léčby, včetně léčebně rehabilitační péče a doporučení dalšího postupu při poskytování zdravotních služeb.

Lůžková péče je zdravotní péčí, kterou nelze poskytnout ambulantně a pro její poskytnutí je nezbytná hospitalizace pacienta. Jednodenní péče je zdravotní péčí, při jejímž poskytnutí se vyžaduje pobyt pacienta na lůžku po dobu kratší než 24 hodin, a to s ohledem na charakter a délku poskytovaných zdravotních výkonů.

Personální zabezpečení zdravotních služeb musí odpovídat oborům, druhu a formě poskytované zdravotní péče a zdravotním službám. Zdravotní služby mohou být poskytovány pouze ve zdravotnických zařízeních v místech uvedených v oprávnění k poskytování zdravotních služeb, pokud dále není stanoveno jinak.

Konzultační služby mimo zdravotnické zařízení lze poskytovat prostřednictvím dálkového přístupu nebo ve vlastním sociálním prostředí pacienta. Poskytovatel, který poskytuje pouze domácí péči nebo pouze prohlídky těl zemřelých mimo zdravotnické zařízení, musí mít kontaktní pracoviště.

Zdravotnické zařízení musí být pro poskytování zdravotních služeb technicky a věcně vybaveno. Technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení musí odpovídat oborům, druhu a formě poskytované zdravotní péče a zdravotním službám.

Telemedicínskými zdravotními službami se rozumí zdravotní služby, které jsou poskytovány na dálku za použití informačních a telekomunikačních technologií nebo zdravotnického prostředku. Telemedicínské zdravotní služby mohou být poskytovány pouze tehdy, jsou-li splněny technické požadavky na kvalitu a bezpečnost komunikace, komunikační kanál je šifrovaný a je zajištěno prokázání identity komunikujících stran.

tags: #ohrozeni #zivota #lékaře #definice

Oblíbené příspěvky:

• Pražské znečištění ovzduší
• Tipy pro výběr koše na tříděný odpad
• Výběr košíku pro drtič Gayger
• Ohrožené děti ve školním prostředí
• Komunální odpad Radlík