Organické Sloučeniny Neživé Přírody: Výskyt

Příroda sestává ze živých i neživých složek. Mezi živé složky přírody patří organismy: rostliny, živočichové, houby, mikroorganismy aj. Mezi neživé složky přírody náleží např. vzduch, voda či horniny a minerály (nerosty). Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Ekosystémy lze rozdělovat např. na suchozemské (les, louka) a vodní (rybník, jezero).

V ekosystému se uskutečňují konkrétní vzájemné vztahy mezi různými organismy. Mezi nejdůležitější z nich patří potravní závislosti - trofické vztahy, které tvoří základ fungování celého ekosystému. Podle funkčního postavení v ekosystému a podílu na přeměně energií a látek lze organismy rozdělit na producenty, konzumenty a destruenty.

Do živé (biotické) složky ekosystému patří producenti (zelené rostliny produkující biomasu na základě fotosyntézy - svou energii získávají ze slunečního záření), konzumenti (býložravci, masožravci a všežravci - organismy konzumující biomasu rostlin nebo jiných živočichů - svou energii získávají z chemických vazeb) a destruenti (houby, plísně, půdní mikroorganismy apod. - čili organismy rozkládající složité látky ústrojné (bílkoviny) na jednoduché látky neústrojné a z tohoto rozkladu získávají energii).

Energie se v ekosystému pohybuje vždy jedním směrem (hovoříme tedy vždy o toku energie), a to tak, že energie chemického záření se proměňuje v energii chemických vazeb od konzumentů 1. řádu - až po konzumenty 3. či 4. řádu (někdy i vyššího řádu), a to vždy se značnou ztrátou (ze systému odchází energie tepelná) - energetická kaskáda.

Složky Neživé Přírody

Složky neživé (abiotické) přírody jsou: půda, záření, voda a atmosféra. Podrobněji si je popíšeme níže:

Čtěte také: Organická hmota a ekosystémy

Půda (Pedosféra)

(z řeckého: „pedon“ = půda a „sphaira“ = koule) se nachází na povrchu litosféry. Půda ovšem není jen rozrušená litosféra, je to hmota vzniklá působením organismů a podmínek prostředí na litosféru. Půdu tvoří kromě zvětralého substrátu z litosféry také zbytky odumřelých těl rostlin a živočichů, exkrementy v různém stadiu rozkladu (= humus), půdní voda, půdní vzduch, kořeny rostlin a půdní živočichové.

Pevné částice půdy jsou agregovány ve větších či menších zrnkách, mezi nimiž se nachází volný prostor vyplněný vodou nebo vzduchem - obé je nezbytné pro existenci půdních organismů. Typy a mocnosti horizontů půdy jsou do značné míry determinovány také klimatem. Každá půda roste, zraje, stárne a může i zaniknout (nebezpečím pro půdu je eroze). Krajina bez půdy je často nazývána „měsíční krajinou“ nebo „pouští“.

Velký problém se zánikem půd známe např. z oblastí okolo Středozemního moře, ve kterých docházelo po staletí k odlesňování (za účelem stavby lodí, topiva, vysazování olivových hájů), nadměrné pastvě). Klasifikace půd je složitá a přesahuje obsah tohoto předmětu.

referenční třídy půd - velké skupiny půd umožňující korelaci klasifikace českých půd s klasifikacemi zahraničními; koncovka - sol. Jsou seskupovány podle hlavních rysů geneze půd.

• půdní typy - hlavní české pedologické klasifikační jednotky.
• černá ornice, která se vyskytuje především ve středním a jižním Rusku nebo v Mississippské pánvi. U nás se vyskytuje na Moravě a v Polabí. Vyvinula se a vyvíjí se rozkladem zetlelých rostlin ve vhodných klimatických podmínkách.
• půda, která vzniká ze spraší a sprašových hlín v rovinatém či mírně zvlněném reliéfu v podnebí mírně vlhčím, než je podnebí v černozemních oblastech. Pro hnědozem je typické, že světlý eluviální horizont přechází do hnědého luvického horizontu bez záteků. Hnědozemě jsou neutrální až slabě kyselé. V suchých letech sklízí zemědělci hospodařících na hnědozemích větší úrodu, než zemědělci na černozemích. Původními ekosystémy na hnědozemích jsou doubravy a habrové doubravy.
• půda, která vzniká na spraších. Pro šedozem je charakteristický ostrý přechod svrchního hnědého horizontu s ostrým do druhého horizontu a neostrý přechod mezi druhým a třetím horizontem.
• je půda s nízkým pH (kyselá), na které dochází k vytváření syrového humusu. Kyselost půdy zvyšuje opad z jehličnatých stromů. Charakteristickým znakem pro podzol je vybělený horizont. Je to půda nevhodná pro zemědělské hospodaření. Původním ekosystémem na podzolech je tajga, popř. tundra.
• (subtyp -zemí) - je zamokřená půda, kyselá půda (pF je 1,8 - 2,4). Charakteristické pro glej je nedostatek půdního vzduchu (většina půdních pórů je zaplněna vodou), a tedy anaerobní podmínky a procesy. V důsledku chemických procesů dochází v gleji k redukci iontů železa a hořčíku a jejich migrace ze spodních vrstev vzhůru. Tvorba nepropustného jílu. Charakteristickým ekosystémem vyskytujícím se na glejích je mokřad (mokřina).
• půda, která vzniká na vápenném podkladu. Charakteristické pro rendzinu je to, že ji tvoří jediný (velmi tmavý) horizont. Ten leží přímo na matečné hornině (horizonty B i C chybí). V rendzině se vyskytují velké kusy matečné horniny (vápence), které při setkání s lopatou či pluhem drnčí (odtud drnčící název „rendzina“). Rendziny jsou bohaté na živiny, ale mělké.

Na půdotvorném procesu se výrazně podílejí organismy, např. bakterie, půdní houby (aktomycety). Půdních živočichů existuje velké množství. V našich podmínkách je jedním z nejvýznamnějších půdních živočichů žížala obecná (Lumbricus terrestris). Její přítomnost v půdě přímo souvisí s kvalitou půdy (čím více žížal, tím je půda kvalitnější). Žížaly konzumují organické látky, mrtvá těla živočichů i rostlin (spadlé listí). Žížala je podzemní živočich, který nesnáší UV záření.

Čtěte také: Kompost pro zahrádku

Atmosféra

(z řeckého: „atmos“ = pára a „sphaira“ = koule) je plynný obal tělesa (v tomto případu planety Země) v kosmickém prostoru. (z řeckého „tropos“ = otáčet, míchat a „sphaira“ = koule) je ta část atmosféry, se kterou přichází do styku rostliny, tj. zóna počasí zemského vzdušného obalu. Typické pro troposféru je to, že se stále mění.

Živé organismy ovlivňuje chemické složení vzduchu (což je svázáno se zásadními biochemickými procesy: fotosyntézou a buněčným dýcháním), ale také jeho teplota, tlak či proudění. Rostliny vzduch využívají např. k přenosu pylu či diaspor (plodů, semen). Někteří živočichové mohou vzduchem aktivně létat, živočichové či jiné organismy se mohou nechat pasivně přenášet (tzv.

Hydrosféra

(z řeckého: „hydor“ = voda a „sphaira“ = koule) je výraz pro veškerou masu vody na planetě Zemi. Většinu hydrosféry tvoří mořská voda (světové oceány zabírají 71 % povrchu Země). Mořská voda „je slaná“ - obsahuje Na+, Mg2+, Cl- a SO42-. Vody kontinentální a podzemní jsou tzv. „sladkou vodou“. „Sladká voda“ obvykle obsahuje více Ca2+ a HCO3-.

Dále rozlišujeme na vodu povrchovou (oceány, moře, vodní toky, vodní nádrže, bažiny, atd. včetně vody v podobě ledu a sněhu), vodu podpovrchovou (v půdních pórech, podzemní voda, ve formě permafrostu), vodu v atmosféře a také vodu vázanou v živých organismech (tj. v tělech rostlin a živočichů). Na planetě Zemi neustále probíhá hydrologický cyklus tzv. Studiem vodních ekosystémů se zabývají hydrobiologové.

Voda je součástí životního prostředí, je obsažena také v organismech samotných. Ve vodě bývají rozpuštěné minerální látky (obsah solí se označuje jako salinita) či plyny. Povrchové napětí vody někteří bezobratlí živočichové využívají k pohybu po hladině. Rostliny mohou mít různé nároky na vodu, u těch žijících v suchém prostředí mnohdy bývá vyvinuta sukulence (tvoří si zásoby vody ve ztlustlých orgánech, zabraňují ztrátám vody pomocí CAM fotosyntézy). Živočichové se dostupnosti vody přizpůsobují např. určitým množstvím potních žláz či průběhem vylučování.

Čtěte také: Úloha mikroorganismů v čištění

Litosféra

(z řeckého „lithos“ = kámen, skála a „sphaira“ = koule) je pevný obal Země tvořený zemskou kůrou různé tloušťky (kontinentální zemská kůra je mocnější, než oceánská). Litosféra se skládá se z 12 velkých a mnoha menších desek, které „plavou“ na plastické vrstvě pláště Země.

Biogenní Prvky a Koloběh Látek

Prvky vstupující do živých organismů a začleňované do biomasy se nazývají biogenní prvky. Každý biogenní prvek je přijímám do organismu, začleněn do hmoty organismu, vylučován z organismu do prostředí, kde slouží za potravu pro jiný organismus. Proto hovoříme o koloběhu prvků (látek).

Makrobiogenní prvky jsou ve velkém množství nezbytné pro život (\mathrm{C}, \mathrm{H}, \mathrm{O}, \mathrm{N}, \mathrm{P}, \mathrm{S}). V menším množství organismy vyžadují prvky oligobiogenní a stopové.

Určité látky důležité pro život podléhají složitým koloběhům (cyklům). organické látky (zejm. jako samostatný prvek (např. např. Síra (\mathrm{S}) se uvolňuje z hornin či je spojena se sopečnou činností. V živých organismech je součástí některých aminokyselin. Je obsažena i ve fosilních palivech. Fosfor (\mathrm{P}) je zásadní mj. pro rostliny. V malé koncentraci je v mořské vodě, získává se zejména z hornin.

tags: #organické #sloučeniny #neživé #přírody #výskyt

Oblíbené příspěvky:

• Využití lazury na dřevo a její vliv na kompost
• Prezentace o ochraně života a zdraví
• Služby sběrných dvorů v Praze
• Aktivity s dětmi v přírodě pro celou rodinu
• Průvodce výběrem odpadkového koše 60 l