Osevní postup v ekologickém zemědělství

Pro udržení půdní úrodnosti má obzvláště v ekologickém zemědělství zásadní význam vhodný osevní postup a zařazování meziplodin. Ekologické zemědělství chrání půdní úrodnost lépe než konvenční zemědělství, neboť obsah organické půdy je obvykle vyšší v ekologicky obhospodařované půdě. Organicky obhospodařované půdy vykazují vyšší biologickou aktivitu. Před erozí chrání ekologické půdu ekologické zemědělství lépe než konvenční.

V ekologickém zemědělství plní osevní postup mnoho funkcí a proto musí být sestavený mnohostranně. Proto ekologickým zemědělcům připomněla známá biologická, pěstitelská i organizační pravidla sestavování osevních postupů. Zdůraznila význam zařazování jetelovin a luskovin a význam zařazování využívání zeleného hnojení (podsevy, strništní meziplodiny) jako zdroje organických látek a zajištění co nejdéle trvajícího vegetačního krytu, pokud možno i přes zimu.

Meziplodiny (především letní strniskové meziplodiny a strniskové podsevy) jsou zdrojem snadno rozložitelné organické hmoty, která stimuluje organické pochody v půdě. Organická hmota z kořenů a nadzemních částí rostlin zlepšuje fyzikální vlastnosti (zejména strukturální stav půdy), před zaoráním přispívá k ochraně půdy před vodní větrnou erozí a k lepšímu využití srážek v meziporostním období. Neopomenutelný význam meziplodin spočívá v poutání živin z půdy v biomase rostlin a jejich postupném zpřístupňování a omezování jejich vyplavováním (především dusíku).

Z přednášky dále vyplynulo, jak významné jsou v ekologickém zemědělství jejich fytosanitární účinky - potlačování chorob, škůdců a plevelů. Zejména při specializaci rostlinné výroby, především při hospodaření bez chovu skotu, plní meziplodiny na zelené hnojení funkci zlepšujících plodin a přerušovačů obilních sledů. Z ozimých meziplodin jsou to např. jílek mnohokvětý, vikev huňatá, inkarnát, peluška, žito ozimé či řepka ozimá. Z letních a strniskových meziplodin jsou to slunečnice roční, bob koňský, řepice, pohanka, vikev setá, svazenka, peluška, vikev setá či hořčice bílá.

Text a foto Ing. Pod pojmem ekologické zemědělství si většina z nás představí pěstování plodin bez zbytečné chemie. A skutečně je tomu tak. Nic ovšem není tak jednoduché a aby vše fungovalo přesně tak, jak má, je zapotřebí, aby ekologičtí farmáři dodržovali spoustu vzájemně provázaných postupů. Jedním z faktorů, na který je při produkci biopotravin kladen opravdu velký důraz, je biodiverzita. Biodiverzita velmi zjednodušeně označuje rozmanitost života ve všech jeho formách a je důležitým předpokladem pro zachování přírodních procesů. Pakliže nám tedy záleží na tom, jak příroda a okolní krajina prospívá a chceme-li ji uchovat v dobrém stavu nejen pro nás, ale i pro budoucí generace, rozhodně bychom o ni měli pečovat.

Čtěte také: Ekologické zemědělství: Osevní postup

Ekologická pole v krajině jednoduše poznáte podle různorodosti plodin, které se vzájemně dobře doplňují. Z obilnin se obvykle pěstují například pšenice ozimá, pšenice špalda, žito, oves, ječmen, pšenice jednozrnka, dále plodiny jako je vojtěška nebo třeba luskoviny a druhově bohaté směsky, které se využívají jako krmiva a meziplodiny. Pestrý a vyvážený osevní postup a návrat maximálního množství organické hmoty zpět do půdy rovněž zajišťuje, že na poli najdeme i nepřeberné množství nejrůznějšího hmyzu, brouků a motýlů.

I v sadech a na záhonech musí být dodržována určitá pravidla. Pěstování lokálního, sezónního bio ovoce je založeno na volbě vhodných podnoží a odrůd vysázených na vhodném stanovišti s co největší druhovou rozmanitostí. Čím více druhů totiž žije uvnitř sadu i v jeho okolí, tím větší je pak jeho ekologická stabilita. Ekologické zelinářství má podobné zásady jako ostatní rostlinná produkce na orné půdě.

Ať už v okolí polí, nebo sadů, během produkce biopotravin není používána zbytečná chemie. Díky biodiverzitě mají totiž škůdci většinou své přirozené predátory, kteří je zvládnou eliminovat. Hospodáři však mohou sáhnout po povoleném přípravku na ochranu rostlin pro ekologické zemědělství, často na bázi výluhů z bylin nebo například mikroorganismů. Hnojení musí být rovněž prováděno ekologicky, a to pomocí hnoje hospodářských zvířat, kompostem nebo zeleným hnojením.

Čím více je koroptví v krajině, tím méně pesticidů zemědělci spotřebují, protože jim pomáhá spousta malých i velkých pomocníků. Výsledkem jsou zdravější potraviny, které jíme. Vědci zjistili, že už samotné zmenšení polí umí výrazně podpořit biodiverzitu. Proto se touto cestou chtějí vydat i na ekofarmě.

Pro zmenšování půdních bloků se na Ekofarmě Probio rozhodli kvůli zpřísnění legislativy, která jim nyní nedovoluje překročit výměru 10 hektarů jedné plodiny na silně erozně ohrožených blocích (SEO). Před optimalizací byla průměrná velikost honů přibližně 15 ha. Dobrovolně se však rozhodli zmenšit průměrnou výměru honů na 6 ha, a to také na blocích s nižším stupněm erozního ohrožení. Výhody optimalizace se však násobí i z hlediska ekologie. Směr obdělávání pole po vrstevnicích zpomaluje odtok vody, díky čemuž má půda víc času na vsáknutí objemu spadlé vody. Užší pole zvyšují rozmanitost plodin na stejné ploše, což znamená více druhů živočichů na stejném bloku. Kromě toho tato změna podpoří přirozené nepřátele škůdců, pro které bude těžší se přemnožit.

Čtěte také: Osevní postupy: Ekologické zemědělství

Osmiletý osevní postup lze jednoduše popsat jako střídání obilovin s bobovitými rostlinami, s 2 až 3 letou oddychovou fází vojtěšky. Veškeré obiloviny jsou vysety s podsevy, které také patří mezi bobovité. Tímto způsobem se podaří do půdy uložit spoustu dusíku ze vzduchu, čehož mohou využít následující obiloviny. Také obiloviny často pěstují s podsevy bobovitých rostlin jako je jetel nachový nebo vojtěška setá. Ekofarmě Probio se daří dobře využívat i potenciálu letních meziplodin. Využívají pestré směsky, ve které je bér, čirok, hořčice, kapusta, len, lnička, mastňák habešský, pohanka, ředkev, řepka jarní, sléz, svazenka, světlice a vikev. Kvůli teplejší oblasti a brzké sklizni obilovin se vždy podaří dosáhnout až metrového porostu, což má velmi pozitivní vliv na zadržování vody v půdě, vyživování půdních organismů kořenovými výměšky a výbornou protierozní ochranu. Když to povětrnostní podmínky dovolí, na výsev meziplodin využívají přímé setí. Kromě ušetření na přípravě seťového lůžka tímhle způsobem také zabraňují erozi.

I když se na první pohled může zdát, že byl tento krok pouhou reakcí na změnu legislativy, důvodů pro něj bylo více. Myslet při každém svém rozhodnutí na sílu a potenciál ekosystému se vyplatí čím dál víc. Rádi vysvětlujete lidem ve vašem okolí, čemu a jak se věnujete. Je pro nás důležité, aby lidé v našem okolí věděli, co to je zemědělství, a aby si dokázali představit, jaká práce za ním stojí. Chceme, aby si uvědomili, že je sice hezké, když má někdo malou farmu a svou produkci prodává ze dvora, ale na to, aby se uživil národ, to nestačí. To by se pak museli všichni vlastníci půdy polí vrátit do zemědělství a věnovat se produkci potravin.

Lidé často nevědí, že i když nemáme nálepku „eko“, tak i my se svou činností staráme o krajinu a pečujeme o půdu. A tak nás to také i baví! Vždyť bychom byli sami proti sobě, kdybychom to dělali jinak. Mrzí mě i to, že lidé berou automaticky za „pravdivé“ to, co jim zkratkovitě sdělují média. Hnojíme samozřejmě i minerálními hnojivy. I tady využíváme metod precizního zemědělství - tj. pravidelně provádíme rozbory půdy a rostlin a snažíme se optimalizovat hnojení na základě těchto údajů.

V rámci osevního postupu máme plodiny, které jsou ekonomicky efektivnější. Ale pak jsou plodiny, které jsou ekonomicky sice méně výkonné, zato ale mají výborný vliv právě na plodiny ekonomické. Například na 12 procentech plochy pěstujeme hrách. To je komodita, která sice není vždy ekonomicky tak zajímavá, ale zase na druhou stranu výrazně zlepšuje vlastnosti pšenice, která se tady pak pěstuje další rok (váže vzdušný dusík).

Sestavit je však nebývá úplně jednoduché, často se musí přizpůsobovat daným podmínkám a je třeba vzít v úvahu mnoho faktorů. Výskytu řady nemocí a škůdců lze zabránit, zařadí-li se mezi příbuzné druhy dostatečně dlouhá pěstební přestávka. Osevní postupy jsou ústředním prvkem ekologického hospodaření. Již staří Římané používali promyšlený osevní postup: jeden rok plodina a jeden rok úhor, tj. spontánní travní porost a pastvinu pro dobytek. Již první zemědělci rychle přišli na to, že opakované pěstování stále stejné plodiny vede k problémům. Kolem roku 1800 lidé objevili pozitivní vlastnosti jetele. Z této doby pochází pořekadlo, že louka je matkou pole. Stájový chov zvířat, při němž vzniká hnůj a močůvka jako hnojiva, vyvolal také potřebu píce.

Čtěte také: Principy ekologických osevních postupů

Na otázku lze jednoznačně odpovědět ano i ne. Neexistuje jeden, nýbrž mnoho optimálních osevních postupů. Podle toho, na co klademe důraz, podle plodiny, kterou pěstujeme, mohou existovat různá řešení. Zatímco v polní produkci je poměrně jednoduché zachovávat s pár plodinami spořádaný osevní postup, v zelinářství je to výzva. Navíc je vzhledem k vývoji počasí zapotřebí občas improvizovat, aby se jednotlivé plodiny dostaly včas do země. Proto je důležité znát základní principy, aby se člověk v hektickém každodenním provozu dokázal správně rozhodnout.

Pro ekologický podnik k osevním postupům v podstatě nejsou nutné žádné směrnice. Vzhledem k nepatrným možnostem přímé intervence ani není možné zásady střídání plodin ignorovat. Dříve či později - a většinou dříve - se zemědělec, který je nebere v úvahu, ocitne v problémech. Tak je tomu nejen u osevních postupů s příliš vysokým zastoupením kukuřice, jejichž závadnost ukáže nejpozději výskyt bázlivce kukuřičného (který ke svému vývoji potřebuje kukuřici pěstovanou na tomtéž místě dva roky po sobě). Zatímco osevní postup s převahou kukuřice je konvenčním úletem, existují i typické „biohříchy“ v osevních postupech.

Jetelotráva a podsevy jetele skoro v každé plodině často vedou k jetelové únavě půdy, což je komplex nemocí, kvůli nimž se jeteli přestane na stanovišti dařit. Proto bývají v ekologických směrnicích u osevních postupů uváděny zásady nebo v některých případech i konkrétní zadání. Klasickou formou osevního postupu v zelinářství je vytváření skupin podle botanické příbuznosti. Plodiny se rozdělí do skupin podle své příslušnosti k botanické čeledi nebo podčeledi a mezi plodinami ze stejné skupiny se pak zachovává co největší časový odstup. Je to účelné z toho důvodu, že mnohé choroby a škůdci napadají jen několik málo kulturních rostlin a jejich příbuzných.

Příkladem je pochmurnatka mrkvová, která napadá jen mrkev, celer, pastinák a další mrkvovité rostliny. Padlí se sice vyskytuje na mnoha různých druzích zeleniny, ale téměř vždy se jedná o jiný druh této houby. To znamená, že padlí na polníčku nemůže napadnout okurky a ani padlí z okurek, ani padlí z polníčku se nepustí do rajčat. Totéž platí pro alternariovou čerň a další choroby. Jestliže se v případě uspořádaného osevního postupu dostanou do půdy spory nebo kukly, nenajdou v příštích letech hostitele a půdní organismy mohou tohoto škodlivého činitele odbourat.

Zatímco velké množství zeleniny patří k čeledím hvězdnicovitých (saláty atd.), brukvovitých (košťáloviny, ředkvička atd.) nebo mrkvovitých, resp. miříkovitých (mrkev, celer atd.), jsou také druhy, které s žádnou jinou zeleninou příbuzné nejsou, třeba novozélandský špenát neboli čtyřboč (kosmatcovité), batolka prorostlá (zdrojovkovité) nebo batát (svlačcovité). Bohužel však existují i choroby a škůdci, jež se neomezují na jednu rostlinnou čeleď. Nejznámější z nich je zřejmě plíseň šedá (Botrytis cinerea), dalším příkladem jsou černé hniloby způsobované kořenomorkou bramborovou (Rhizoctonia solani) a bílé hniloby, jejichž původcem je hlízenka obecná (Sclerotinia sclerotiorum).

Z živočišných původců můžeme jmenovat háďátka či drátovce, slimáky a v zemi žijící housenky můr. Boj se všemi těmito původci je velmi obtížný, navíc se někdy množí i v plodinách, na nichž není patrné žádné poškození (neplatí pro hmyz žijící v půdě). Prvním krokem je tedy obeznámit se s vývojovým cyklem a hostitelskými rostlinami problematického původce. Při plánování osevního postupu je pravidlem rozdělovat plodiny podle tratí, tedy podle nároků na množství živin, zejména dusíku (celková potřeba N dělená počtem měsíců pěstování).

Zeleniny s potřebou vyšší než 80 kg N/měsíc patří do první trati, a je u nich nutné přihnojení; potřebu nižší než 30 kg N/měsíc mají zeleniny třetí trati, které jsou v podstatě schopné pokrýt tuto potřebu z půdní mineralizace. Zeleniny druhé trati mají střední nároky na dusík, případně mají dlouhé vegetační období a zelené hnojení či statková hnojiva mají čas na to, aby přinesla efekt. Jak již bylo zmíněno na začátku, pochází dusík přirozeně z louky, přesněji řečeno z hlízkových bakterií žijících na kořenech leguminóz. Po zapravení alespoň jednoleté, dobré jetelotrávy můžeme očekávat přísun 50 kg N/ha. V následujícím roce se uvolní ještě dalších 20 kg N. Kromě toho je zdrojem dusíku také zapravená zelená hmota (a posklizňové zbytky). Jeho množství kolísá mezi 40 kg/ha z čerstvě zpracované zelené hmoty (čerstvý, snadno rozložitelný materiál) a 10-20 kg/ha a kg čerstvé hmoty z jetelotrávy, která už je o něco dál ve vývoji, až po slámu, která, jak víme, půdě dusík odebírá. Méně známé jsou rostliny, které dokážou zpřístupnit zdroje fosforu a draslíku pro jiné rostliny, jež by se k nim jinak nedostaly.

Jestliže se každý rok pěstují plodiny, u nichž je půda odkrytá v tutéž dobu, vyselektují se tím určité druhy plevelů. V zelinářství jsou typickými pleveli teplomilné druhy vyhledávající půdy s velkým množstvím živin, například ježatka, laskavec, merlík a šrucha. Pokud je naopak půda v květnu a červnu zakrytá, mívají tyto druhy mnohem větší problémy s klíčením. V polní produkci se dá velmi dobře uskutečnit střídání ozimů, jařin a okopanin. Každá z těchto skupin má své vlastní společenstvo plevelů. V zelinářství odpomůže od tlaku plevele občasné zařazení zeleného hnojení.

Zeleniny s vysokými nároky na ruční pletí se s oblibou pěstují po jetelotrávě, často však jde o zeleniny třetí trati, které nedokážou uvolněné živiny optimálně využít. Víme, že v ekologickém zelinářství musíme nejen brát, ale i dávat. Nástrojem, kterým můžeme posoudit, zda je tento poměr v rovnováze, je některá z jednoduchých bilancí humusu, například ta, kterou vyvinul Svaz německých zemědělských výzkumných ústavů VDLUFA. Humusová bilance VDLUFA není řezbářským dlátem pro jemnou práci, ale spíše sbíječkou. Pro jednoduchý přehled a plánování (a právě k tomu se bilance humusu hodí) ovšem plně dostačuje a je poměrně snadno srozumitelná a použitelná. V této souvislosti je důležité myslet při osevním postupu i na započtení tzv. vedlejších produktů (sláma, namulčovaná tráva) a celkové použité množství kompostu a statkových hnojiv.

Osevní postup má v neposlední řadě vliv i na půdní strukturu. Ne všechno, co v zelinářství děláme, je pro půdu vždy příznivé. Právě pozdní mrkev na uskladnění se v závislosti na počasí často sklízí velmi pozdě, a půda tak dostane pořádně zabrat. Pro takovou půdu, a nejen pro ni, je proto dobré, když se občas zařadí klidový rok, kdy se od pěstování tržních plodin buďto úplně upustí, anebo se pěstuje pouze krátkodobá plodina.

Po zpracování půdy s hloubkovým účinkem (jen za velmi dobrého stavu půdy) lze pěstovat zelené hnojení s hlubokým prokořeněním půdy, například ředkev setou olejnou (v osevních postupech bez zastoupení košťálovin) nebo hořké lupiny. Tyto porosty musí na místě za dobrých růstových podmínek vegetovat alespoň 2,5 měsíce, aby mohly udělat svou práci. I vojtěška dobře a hluboko prokořeňuje půdu, musí však růst na místě alespoň jeden rok. Trávy velmi intenzivně prokořeňují horní vrstvu půdy, a mohou tudíž přispívat k výstavbě půdy a tvorbě drobtovité struktury. Tento účinek je tím větší, čím déle rostliny rostou. Jak ale víme, může jetelotráva jako předplodina vést k problémům s drátovci.

V takovém případě je lepší pěstovat dvojí zelené hnojení po sobě s intenzivním zpracováním půdy v létě. Jistě by se našla i další kritéria, která lze také zohlednit, ale už tento výčet ukazuje, že to bez vzájemně si odporujících požadavků nejde. Nejlepší je sepsat si vlastní osevní postup včetně zeleného hnojení a do sloupců vedle jednotlivých plodin se pokusit vypsat kritéria. Na takovém seznamu se ukážou konflikty a „střety zájmu“.

Ekologické zemědělství (EZ) je v České republice stále na vzestupu. V současnosti se na našem území hospodaří ekologickým způsobem na zhruba šestnácti procentech výměry zemědělské půdy. Pěstitelé mají k dispozici pro EZ povolené přípravky na ochranu rostlin, pomocné prostředky i hnojiva, jejich používání v praxi je ale stále velmi malé. V posledních letech se ekologickým pěstováním zabývají i na zkušebních stanicích ÚKZÚZ.

Osevní postup pokusného bloku je sedmihonný. Letos, kdy běží už šestý rok pokusů, se na poli pěstuje v bloku navozujícím hospodaření bez živočišné produkce pohanka a v bloku s chovem dobytka vojtěška. V osevním postupu se v Jaroměřicích u varianty bez živočišné výroby střídají tyto plodiny: 1. ozimá pšenice, 2. brambory, 3. ozimá pšenice špalda, 4. směs jarního ječmene s hrachem, 5. ozimá pšenice, 6. pohanka, 7. hrách. Ve variantě s živočišnou produkcí jsou první tři roky stejné a poté čtvrtý rok následuje silážní kukuřice, pátý jarní ječmen s podsevem vojtěšky a šestý i sedmý vojtěška. Shodný pokus byl v roce 2014 založen i na dalších 4 zkušebních stanicích.

Průměrná plocha ekologických pokusů na jednom stanovišti dosahuje přes tisíc metrů čtverečních. Ekologické polní pokusy probíhají ve třech opakováních. Porovnává se několik variant: 1. nehnojená kontrola, 2. zelené hnojení, 3. zelené hnojení a obnovitelné vnější vstupy, 4. zelené hnojení, obnovitelné vnější vstupy a intenzifikační vstupy, 5. zelené hnojení a statková hnojiva, 6. zelené hnojení, statková hnojiva a intenzifikační vstupy. Poslední dvě varianty se uplatňují v systému simulujícím hospodaření s živočišnou výrobou. Obnovitelnými vnějšími vstupy jsou průmyslový kompost a digestát. K intenzifikačním vstupům patří další povolená hnojiva, pomocné půdní látky a rostlinné přípravky. Ze statkových hnojiv se používá hnůj a močůvka, přičemž dávky odpovídají chovu zvířat při zatížení 0,8 velké dobytčí jednotky na hektar.

Zdůraznil, že základem pěstování musí být dodržování několika preventivních opatření. Od výběru odrůd, kvalitního zdravého osiva, dodržování fytosanitárních lhůt v osevním postupu, vyvážené úrovně výživy, až po dodržování správných agrotechnických postupů a lhůt. Spíše řidší porosty zakládat časně zjara, na podzim naopak později.

Pásová produkce umožňuje zvýšení druhové rozmanitosti v podniku. Dochází tím k lepší regulaci chorob a škůdců a zpomaluje se šíření například houbových chorob, jako je plíseň bramborová. Tento produkční systém však vyžaduje adaptaci mechanizace; předpokladem toho, aby pásy zůstávaly na stejném místě, je práce s GPS. Biodynamičtí zemědělci u tohoto systému spíše váhají, protože si žádá větší úpravy a nevýhodou je rovněž obtížnější závlaha v obdobích sucha. Výzkumy ukazují, že biologická rozmanitost přispívá k odolnosti porostů a že péče o krajinu a přírodu v zemědělství je důležitá pro její stabilitu.

tags: #osevní #postup #ekologické #zemědělství

Oblíbené příspěvky:

• Klimatická skepse Václava Klause
• Potenciál OZE
• Hlavní oblasti EZ
• Průvodce instalací odpadu
• Informace o RZÚ