Paracelsus a jeho pojetí přírody

01.12.2025

Paracelsus, vlastním jménem Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493-1541), je jedním z nejvýznamnějších lékařů a přírodních filosofů renesance. Jeho pojetí medicíny šlo vědomě proti tradici. Paracelsus vybízel k obratu ke zkušenosti, jež měla zaujmout místo autorit, odmítl některá teoretická východiska dobové medicíny a do lékařské praxe zavedl užívání alchymicky připravených léků.

Právě Paracelsova zájmu o laboratorní alchymii a jeho prokazatelných znalostí v této oblasti se dotýkají spisy zařazené do předkládaného svazku. Jde o díla, jež v době rané recepce Paraxcelsa, tedy koncem 60. a počátkem 70. let 16. století, šířili tiskem paracelsiáni Michael Toxites, Adam von Bodenstein a Gerhard Dorn. I když jde v zásadě o texty, které se dnes považují za pseudonymní, tedy podvržené, ve své době byly čteny jako díla vyšlá z pera Paracelsova. Tyto texty přitom v různé míře čerpaly z jeho autentických děl, přejaté myšlenky různě doplňovaly a vyzvedávaly jejich „okultní“ a alchymické aspekty. Jádro našeho výboru tvoří spis O přirozenosti věcí, který se zprvu objevil ve svazku s názvem Metamorfóza doktora Theophrasta z Hohenheimu; odtud jsme si vypůjčili titul pro celou antologii.

Přesný den jeho narození není znám, má se však za to, že spatřil světlo tohoto slzavého údolí 1. května 1493 v Einsiedeln ve švýcarském kantonu Schwyz, snad pouhých deset let po Martinu Lutherovi. Koperník tehdy začínal na universitě v Krakově svá astronomická studia. Rok předtím se Kryštof Kolumbus vypravil hledat námořní cestu do Indie a spustil kotvu u jednoho ostrova před pobřežím Střední Ameriky. Na německém trůně seděl Maxmilián I. V srpnu roku 1493 zemřel Friedrich III., poslední německý císař, který byl korunován v Římě. Šlechta zchudla. K starým švábským rodům patřili také Bombastové von Hohenheim, o nichž se v úředních listinách děje zmínka už na počátku XII. století.

Při křtu dostal syn Wilhelma von Hohenheim jména Philippus Theophrastus. Jméno Aureolus bylo spíše lichotivé; „Zlatohlávkem“ volali na chlapce asi rodiče. Nelze přesně říci, co pohnulo otce k tomu, aby zvolil jméno Philippus, nápadné je Theophrast, a usuzuje se, že ho otec dal svému synu z úcty k Theophrastovi, žákovi řeckého filosofa Aristotela. Tohoto jména si také Paracelsus po celý život cenil. Wilhelm von Hohenheim po desetiletém manželství ztratil svou ženu, osmiletý chlapec přišel o svou matku. Na doporučení benediktinského opatství v Einsiedeln mniši kláštera v St. Paul v údolí Levantu vzali na sebe úkol vštípit Paracelsovi základní znalost latiny a uvést ho vůbec do věd. Už tehdy začal doprovázet otce na lékařských pochůzkách, kde u loží nemocných poznával bídu utrpení a neúprosnost umírání.

Celý Theophrastův život ve Villachu byl založen na pravém nazírání a na smyslové zkušenosti - tam poznal „živoucí“ vody, tryskající z hlubin země, používané k léčebným účelům i život člověka v šachtách, když pozoroval žíly kovu prostupující horninou. Po boku svého otce denně stál před mnohostranností života v říši rostlin, zvířat a lidí a nic nevěděl o skvělé, břitké logice a o duchaplných slovních potyčkách.

Čtěte také: Územní plánování a ÚSES

Jak Jung sám dodává v předmluvě, čtenář má chápat jeho spis jen jako příspěvek k poznání Paracelsovy skryté filosofie. Jeho záměrem bylo otevřít cestu, vedoucí ke kořenům a k duševnímu pozadí jeho takzvané filosofie. Paracelsus pálil klasické učebnice medicíny, přednášel v němčině a místo v úctyhodném taláru medicinmana chodil po ulicích v nedůstojné zástěře laboranta. Jemu šlo hlavně o kosmické analogie, jak je nalezl v astrologické tradici. Učení o astrum in corpore (hvězdách v těle) je dokonce jeho hlavní a oblíbenou myšlenkou, setkáváme se s ní všude v nejrůznějších obměnách.

Věren pojetí člověka jakožto mikrokosmu vložil do lidského těla firmamentum a označil je jako astrum nebo sydus. Potkáváme tu také arkánum, totiž Meluzínu, o níž by měl lékař rovněž vědět. Meluzína je kouzelná bytost, jež náleží lidovému folklóru, jak napovídá už její jméno, patří však i k Paracelsovu tajnému alchymickému učení, což je patrné z toho, že ji jmenuje v souvislosti s permutatio a transmutatio. V jeho pojetí žijí Meluzíny v krvi, a protože krev je od pradávna sídlem duše, lze se domnívat, že jde o jakousi anima vegetativa (vegetativní duši). V podstatě se nejedná o nic jiného než o variantu spiritus mercurialis (ducha Merkuriova, filosofické rtuti), jenž byl ve 14. a 15. století.

Jung poznamenává v konci, že jest mu zřejmé, že alchymie není jen matkou chemie, nýbrž také předstupněm dnešní psychologie nevědomí. Může se zdát, že o obětavém lékaři a křesťanu Paracelsovi toho Jung neřekl příliš mnoho a že mluvil více o onom temném stínu, o onom jiném Paracelsovi, jehož duše byla vpletena do podivuhodného duchovního života, který vyvěrá z prastarých zdrojů a proudí daleko do budoucnosti.

Čtěte také: Environmentální výchova: paradigmatická proměna

Čtěte také: Učebnice a ekologie

tags: #paracelsus #pojetí #přírody