Ochrana přírody v Evropě: Přeshraniční spolupráce a členění

Skutečnost, že tato „network“ přeshraničních území, označovaná jako „TransParcNet“, stále velmi dobře funguje a postupně se rozrůstá, není v dnešní době složitých mezinárodních vztahů vůbec samozřejmostí. Rovněž ale platí, že politická situace v Evropě se promítá i do mezinárodní spolupráce v ochraně přírody.

V předkládaném článku volně navazujeme na první díl zamýšlené série článků o přeshraničních chráněných územích v Evropě (Ochrana přírody 5/2020: 2-6), kde byl též detailněji zmíněn program Federace EUROPARC „Transboundary Parks“, včetně cesty, která k tomuto unikátnímu evropskému programu historicky vedla.

Program Transboundary Parks Federace EUROPARC

Na současné mapě certifikovaných evropských chráněných území dnes můžeme vidět celkem 12 bodů, kde jednoznačně dominuje střední Evropa, přičemž nejvíce certifikovaných území mají Česká republika a Německo (po 4 územích). Vzhledem k tomu, že tento program se týká všech „parků“ (rozumějte velkoplošných chráněných územích), nemusí být ani čtyři certifikované národní parky v ČR považovány za konečný počet, protože o tento certifikát mohou usilovat i přeshraniční chráněné krajinné oblasti, pokud se zde rozvíjí aktivní přeshraniční spolupráce v ochraně přírody.

Pro celou Evropu, a to zejména pro její západní a jižní část, je zde ještě velký potenciál pro další členství v tomto „klubu“ zvaném TransParcNet, zároveň je ale potřeba říci, že program Transboundary Parks má velmi jasně definovaná a poměrně náročná kritéria úspěšné certifikace. Právě tento fakt činí onen program velmi hodnotným, protože se v žádném případě nejedná o formální certifikaci, ale o potvrzení velmi reálné a praktické spolupráce mezi chráněnými územími v rámci přeshraničního celku.

Není třeba zdůrazňovat, že jsou to v prvé řadě intenzivní lidské kontakty mezi pracovníky ochrany přírody po obou stranách státní hranice, které jsou hlavním předpokladem úspěšné spolupráce.

Čtěte také: Vývoj solární energie

Háldi transboundary area

Jako „Háldi transboundary area“ je označováno přeshraniční chráněné území na norsko-finské hranici, daleko za polárním kruhem, které je od roku 2020 oficiálně ustanoveno na základě dohody mezi finskou státní organizací Metsähallitus a norskou radou Národního parku Reisa. Od roku 2021 je toto území držitelem certifikátu v rámci programu Federace EUROPARC „Transboundary Parks“. V roce 2024 se zde konalo každoroční setkání certifikovaných evropských přeshraničních chráněných území „TransParcNet“, mj.

Háldi transboundary area je tvořeno celkem třemi velkoplošnými chráněnými územími (názvy v originálním jazyce a statistické údaje viz tab. 1). Na norské straně jsou to národní park Reisa a chráněná krajina Ráisduottarháldi, zatímco na finské straně se jedná o území divočiny Käsivarsi (finsky Käsivarren erämaa). Käsivarsi je druhým největším územím divočiny ve Finsku a nejnavštěvovanějším z celého Finska. Na finské straně jsou do přeshraničního parku zahrnuta též některá maloplošná chráněná území.

Přeshraniční park se rozkládá kolem 69. rovnoběžky severní šířky, více než 300 km severně od polárního kruhu. Název území Háldi (na finské straně Halti) je odvozen od hory, která se rozkládá na finsko-norské hranici, přičemž hlavní vrchol (1 361 m n. m.) leží na norské straně a je označován jako Ráisduottarháldi, kdežto bod Halti (1 324 m n. m.) ležící přímo na norsko-finské hranici představuje nejvyšší bod Finska. Severně od tohoto pohoří se již nevyskytují ve Skandinávském pohoří, zvaném též Skandy, žádné vyšší hory. Přestože hory v regionu Háldi nedosahují dramatických nadmořských výšek, vzhledem k tomu, že se zvedají od hladiny moře, resp. fjordů, působí poměrně majestátním dojmem.

Zdejší krajinu jako celek můžeme rozčlenit do tří základních částí: hory, plata (v norštině nazývaná „vidda“) a říční údolí. Plata v centrální a východní části území jsou tvořena geologicky velmi starým podložím (1,8-2,7 mld let), ostatně Fennoskandie představuje nejstarší součást evropské pevniny. Naproti tomu hory v západní části regionu pak tvoří relativně mladší geologické podloží (400-600 mil. let). Zásadní pro současné geomorfologické utváření tohoto území byla samozřejmě přítomnost souvislého ledovcového štítu během pleistocénu, přičemž vrcholové partie Háldi se ocitly bez ledu až přibližně před 9 700 lety. V této době se také vytvořil mohutný a dlouhý kaňon řeky Reisaelva.

Zatímco v letních měsících řeka působí spíše dojmem menšího klidného toku, během jarních tání a dešťů se její hladina extrémně rychle zvedá, což pravděpodobně dalo řece jméno (od norského slovesa „risa“, srovnej s anglickým „rise“).

Čtěte také: Doprava a znečištění ovzduší: Česká republika

Vegetace na platech je tvořena převážně mozaikou boreálního lesa a rašelinišť, jezer a říčních údolí. Jak polární, tak horní hranici lesa v této části Skandinávie tvoří zejména bříza pýřitá, Betula pubescens var. pumila (někdy uváděna pod jmény Betula tortuosa či B. czerpanovii). Žádný jiný opadavý strom nezasahuje v Arktidě tak daleko na sever jako právě tento druh břízy. Skutečnost, že polární hranice je tvořena listnatou, nikoli jehličnatou dřevinou, jak je tomu jinde v Arktidě, je dána oceánickým klimatem (vliv golfského proudu). Zároveň však platí, že hřeben hor zde tvoří velmi ostrou hranici mezi přímořským a kontinentálním klimatem. Většinu území přeshraničního parku Háldi pokrývá tundra.

Vegetace horských partií je poměrně sporá, místy téměř bez vegetace, pouze v částech s vápencovým podkladem nalézáme bohatou arktickou květenu. Celkově platí, že vegetační sezóna je na horských hřbetech krátká, nepřesahuje 100 dní v roce.

Z významných zástupců obratlovců patří mezi charakteristické pro přeshraniční park Háldi zejména los, medvěd hnědý, rosomák, rys ostrovid, liška polární, lumík norský, orel skalní, raroh lovecký, bělokur horský a rousný, losos, siven severní.

Celkově lze říci, že velmi přísná ochrana spolu s velmi řídkou sítí cest představuje účinnou ochranu biodiverzity v tomto území, a to i přes určité kompromisy směrem k tradičnímu právu místních obyvatel a k rekreačnímu využití. Určité ohrožení představují invazní druhy, avšak ve srovnání se situací např. ve střední Evropě jen zcela marginální. Proto v současné době lze za hlavní ohrožení pro zdejší přírodu považovat globální klimatickou změnu a s ní související změny v rozšíření druhů. Lze pozorovat postupné rozšiřování a přibývání biomasy keříčkových společenstev (tzv. „shrubification“ tundry), zejména některých druhů, typicky např. šichy černé (Empetrum nigrum). Kromě tohoto procesu zvaném „greening“, ke kterému dochází v tundře, lze však zároveň pozorovat i proces „browning“ v některých částech tajgy (boreálního lesa), přičemž zde hraje roli více příčin: sucho, požáry, ale také hmyzí gradace. V této části Fennoskandie se jedná zejména o gradaci druhů šedokřídlec podzimní (Epirrita autumnata) a píďalka podzimní (Operophtera brumata), jejichž larvy způsobují od roku 2000 bezprecedentní rozsah defoliace zejména březových porostů (Betula pubescens).

Oblast přeshraničního parku Háldi je prostorem, kde se potkává norská, finská a sámská kultura. V druhé polovině 19. století proběhla v důsledku obtížných životních podmínek v příhraniční oblasti Finska migrace do norské části regionu, přičemž tito obyvatelé jsou označování jako Kvenové a jejich řeč jako kvenská finština. Lze říci, že dnešní přeshraniční spolupráci v ochraně přírody zde dlouhodobě předcházely intenzivní kulturní a národnostní vazby po obou stranách státní hranice.

Čtěte také: Podíl obnovitelných zdrojů v ČR

Natura 2000 v tomto případě neslouží jako vhodný rámec pro přeshraniční spolupráci, neboť Norsko není členem EU, a tak pouze finská část území je součástí této soustavy. Avšak i když není Norsko členem EU, díky členství v Shengenu je možné turisticky poznávat tuto oblast přeshraničně bez omezení.

Cílem přeshraniční spolupráce zarámované certifikátem „Transboundary Parks“ Federace Europarc je chránit přírodní i kulturní hodnoty společného území a zajistit jejich udržitelné využívání do budoucna.

Federace EUROPARC

Největší profesní sdružení správců chráněných území v Evropě (a pravděpodobně i celosvětově) slaví 50 let od svého založení. Spojení parků a rezervací, udržitelného rozvoje, to vše zastřešeno přeshraniční spoluprací. To je Federace EUROPARC, k jejímž aktivitám se přidává stále více odborníků a profesionálů. Federace pracuje 50 let na překonávání hranic a navazování přátelství. V rámci oslav vzdává Federace hold naší evropské krajině.

Historie a vývoj

V 70. letech 20. století byla Evropa ztělesněním rozdělenosti. Kontinent byl rozříznut železnou oponou. Oba bloky soutěžily v exploataci krajiny. Společnost čelila těžké politické i hospodářské krizi. Tlak člověka na životní prostředí byl ale také důvodem prvních mezinárodních iniciativ na ochranu přírody. Příkladem je Stockholmská deklarace OSN z 16. června 1972 nebo podpis Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin - CITES z roku 1973 ve Washingtonu. V této době je zároveň zakládáno mnoho nových chráněných území, mimo jiné např.

12. května 1973 byla ve švýcarské Basileji založena Federace přírodních a národních parků v Evropě, která později přijala zkratku EUROPARC Federation. Jednotící myšlenka 7 původních zakladatelů, tedy překonávat politické hranice skrze výměnu informací a zkušeností, předznamenala dlouhodobý úspěch. Vedle organizace workshopů a seminářů představoval tehdy hlavní komunikační platformu Federace EUROPARC časopis Evropský bulletin (The European Bulletin). Editor tohoto trojjazyčného periodika z let 1975 až 1983 prof. Dr. Hans Köpp vyjádřil zakládající myšlenku federace jasně: „Jsem přesvědčen, že Federace EUROPARC a její Bulletin v této době přemostily mezeru mezi Západní a Východní Evropou.“

Zacílení na jednotnou Evropu je patrně také důvodem úzké spolupráce s evropskými mezinárodními organizacemi. Již v roce 1979 získala Federace EUROPARC pozorovací status v rámci Rady Evropy. Výměna zkušeností, diskuze a formulace společných závěrů.

Přes původní jednotící myšlenku spojenou s překonáváním hranic si i Federace EUROPARC prošla vlastním krátkým obdobím rozdělení a následného sjednocení. Federace se totiž na určitý čas rozdělila na dvě části podle přítomnosti či absence obyvatel v chráněných územích. Toto dělení však poměrně brzy vzalo za své, Federace EUROPARC dále fungovala jednotně a zahrnovala všechny typy a formy chráněných území.

Současná struktura a aktivity

V současné době má Federace EUROPARC přes 400 členů z 37 zemí. Nejsou to pouze chráněná území, ale i státní organizace, ministerstva, nevládní i soukromé organizace či jednotlivci. V průběhu 90. let se Federace etablovala jako mezinárodní organizace registrovaná v Německu. Federace je dále členěna podle geografické polohy do 8 regionálních sekcí. Směr Federaci udává pravidelně volená rada, v jejímž čele stojí prezident. Významným úspěchem české ochrany přírody bylo v tomto ohledu zvolení Michaela Hoška prezidentem Federace EUROPARC v září 2021.

Výkonnou složku organizace přestavuje direktoriát, který pracuje jako podpora ostatních členů a struktur Federace. Postupně byly založeny programy Junior Ranger zaměřený na environmentální výchovu a práci s dětmi, program Transboundary cílící na udržitelnost a kvalitu přeshraniční spolupráce či Charta udržitelného turismu. Každý z těchto programů má definovány standardy kvality a kontrolní mechanismy, které externě dohlížejí nad jejím dlouhodobým naplňováním.

Federace EUROPARC sdílí a prezentuje příklady dobré praxe. Tyto příklady jsou dále prezentovány na webových stránkách Federace či časopisu Protected Areas In-Sight, následovníku původního Evropského bulletinu. Pandemie covid-19 významně posunula komunikaci a sdílení v online prostoru. Federace EUROPARC tak nabízí širokou paletu online workshopů a webinářů či e-learningových platforem nebo jejich kombinací.

Oslava padesátin

Federace EUROPARC své jubileum 50 let od založení oslavila pestrou plejádou aktivit. Jejich společným cílem bylo představit vývoj a historii organizace. Tento vývoj pak reflektovat přímo skrze názory a zkušenosti současných členů a aktérů. Příkladem byl letošní Evropský den parků zorganizovaný pod motem „stavět na našich kořenech“. Ústředním motem „Pocta naší krajině, ve které se příroda a člověk potkávají v harmonii“ chtěli organizátoři oslavit krásu a diverzitu přírodních a kulturních krajin Evropy. Druhým motem konference již přímo odkazovala na 50leté jubileum Federace - „Poučit se z minulosti, připravit se na budoucnost“.

Důležitou součástí konference bylo i velké zastoupení mladých účastníků (především z programu Youth+). Během hlasování na valném shromáždění (General Assambly) byla mimo jiné schválena změna stanov. Změna se týká prodloužení mandátu členů rady a prezidenta Federace ze 3 na 4 roky a bude platná od dalšího volebního období. V rámci dalšího programu proběhla např. diskuze 6 posledních prezidentů Federace EUROPARC se zástupci mladých ochranářů (Youth+).

Byla podepsána klimatická deklarace, ve které se pracovní skupina přírodních regionálních parků (Nature Regional Landscape Parks Task Force) přihlásila ke společnému cíli obnovy přírody a ochrany klimatu. Mezi hlavními řečníky vystoupila např. Její Výsost princezna Laurentien van Oranje-Nassau. Byla podepsána partnerská dohoda mezi Federací EUROPARC a Rewilding Europe ke společné práci na „zdivočení“ chráněných území v Evropě. Proběhlo mnoho dílčích workshopů, jejichž výsledky byly následně představeny všem účastníkům konference. Diskuze a přednášky, případové studie vyvrcholily v závěrečném sedmibodovém prohlášení z konference.

Klíč k dlouhodobému úspěchu?

Federace EUROPARC je v současné době nejrozšířenějším profesním sdružením chráněných území v Evropě. V České republice jsou členy všechny národní parky, Ministerstvo životního prostředí ČR a Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Federace EUROPARC nabízí svým členům inspiraci, nové perspektivy, profesní kontakty. Svými aktivitami pomáhá v chráněných územích udržet kvalitu jak managementu, tak i kvalitu dlouhodobé přeshraniční spolupráce. V České republice to platí zejména v národních parcích, protože všechny čtyři mají své partnery hned za státní hranicí. Udržení dobré kvality této spolupráce je tak zásadním předpokladem dlouhodobé efektivní práce.

Evropsky významné lokality (EVL)

Evropsky významné lokality (EVL) jsou jedním ze dvou typů chráněných území v rámci soustavy Natura 2000. Jsou vyhlašovány pro typy přírodních stanovišť přílohy I a druhy přílohy II směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin („směrnice o stanovištích“). Požadavky směrnice jsou včleněny do zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPK). Seznam typů přírodních stanovišť a druhů vyskytujících se v České republice, pro které mají být vyhlášeny lokality, je uveden ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí č. 166/2005 Sb.

EVL jsou v České republice vyhlašovány formou nařízení vlády prostřednictvím tzv. národního seznamu. Národní seznam EVL byl ve své historii podrobován ze strany Evropské komise hodnocení dostatečnosti (v rámci biogeografických seminářů a bilaterálních jednání), jehož výsledkem bylo dosavadních 8 aktualizací, naposledy s účinností v roce 2025. Součástí těchto novel často nebylo pouze doplnění národního seznamu EVL, ale i jeho technická revize spočívající mj. novelizace zákona č. 114/1992 Sb. č. 2/2025 Sb.

Česká republika informuje o změnách národního seznamu Evropskou komisi prostřednictvím Standardního datového formuláře, která svým prováděcím rozhodnutím lokalitu schválí na evropský seznam lokalit významných pro Společenství. Evropské seznamy jsou přijímány pro jednotlivé biogeografické oblasti. Území České republiky spadá do dvou biogeografických oblastí - kontinentální (96 %) a panonské (4 %, zasahuje do Jihomoravského a Zlínské kraje). Česká veřejnost je informována o přijetí lokalit na evropský seznam prostřednictvím nařízením vlády o evropském seznamu (aktuálně platné nařízení vlády č. 187/2018 Sb.

V současné době je v České republice vyhlášeno 1 111 evropsky významných lokalit, které zaujímají plochu 796 182 ha (10 % území ČR). Směrnice o stanovištích stanovuje 6 letou lhůtu pro zajištění ochrany lokalit zařazených na evropský seznam.

Ochrana EVL zahrnuje:

1. Vyhlášení lokality přijaté na evropský seznam.
2. Stanovení legislativních ochranných opatření. ZOPK definuje pro EVL tzv. základní ochranu (§ 45c odst. 2 ZOPK). Je-li to s ohledem na ekologické požadavky předmětů ochrany v daném území nezbytné, je pro jednotlivé lokality stanovena v národním seznamu nutnost zajištění jejich ochrany prostřednictvím zvláště chráněného území (a to buď na části, nebo celém jejím území). Alternativou ochrany formou zvláště chráněného území je uzavření smlouvy o ochraně s vlastníky pozemků (§ 39 ZOPK).
3. Stanovení managementových ochranných opatření. Pro každou EVL jsou stanovena opatření péče v souhrnech doporučených opatření. V případě překryvu se zvláště chráněným území jsou cíle a nároky na péči o předměty ochrany rovněž přeneseny do plánu či zásad péče daného zvláště chráněného území.

tags: #ochrana #přírody #Evropa #členění

Oblíbené příspěvky:

• Prevence vyhoření u pedagogů
• Legislativa odpadového hospodářství v ČR
• Čaj pro vitalitu a pohodu mužů
• Mapy znečištění vod
• Kompost z betonových dílců